MODELOVÁNÍ

Rozmanitý a dlouhý proces začíná zhmotněním fantazie – celkem příjemnou fází modelování. Hlavička z hlíny. Nožičky z hlíny. Ručičky z hlíny. Ano, dvakrát, protože levá není pravá, bohužel – tak koukejte udělat levou i pravou stejně velkou. A navrch ještě jinou hlavičku. Náhradní. To nevadí, že je menší a že v poměru k ní budou ruce jako lopaty. Možná vás to překvapí, ale hlavička je brnkačka proti modelování malých prstíčků. Jen nevím, proč mi vycházejí pánské hlavičky, a ne panenkovské.

Nechám hlavy, jak mi vyšly pod rukama – výsledek je pro mě zajímavější informace, než uspokojení z toho, že by se mi podařilo vymodelovat líbivý holčičí obličejík, kdybych se toho záměru držela. Kamarádce něžňoušky jdou:

„Ještě si vymodeluj nalejváček,“ řekla.

„??“

Je to krátký váleček, rozšiřující se směrem od výrobku – tj. krku, na který se přilepí (šlikrem čili kašičkou). Tudy se bude do formy nalévat licí hmota jako trychtýřem. Nojo, říkám si, ale přece výsledný odlitek bude dutý. Jak se toho docílí? Asi se dovnitř do formy něco strčí, než se začne dírou po nalejváčku plnit licí hmotou… nechám se překvapit. Nemusím se svých dvou keramicky vzdělaných kamarádek, s nimiž celý týdenní proces podnikáme, ptát na všechno. Počkáme a uvidíme, ony mi včas řeknou.

Vždycky jsem byla přesvědčená, že trojrozměrné věci mi nejdou. Že mi jde kreslení, kompozice a někdy i barvy, ale všechno 2D. I mapy mě vždycky bavily – navigátor jsem dobrý a zkonstruovat skutečnou mapu jsem v prváku na kartografii také uměla. Jakmile se mám ale orientovat v prostoru bez mapy, rychle ztratím přehled, z které strany jsem přišla. Musím podle slunce. Ale to jsem odbočila (a se svojí prostorovou orientací bych asi odbočovat raději neměla, nebo se od panenek a hlíny dostaneme k pití Cinzana, piva a grilování klobásek, což byla také součást tvůrčího procesu).

Jak jsem vzala do ruky kousek hlíny, že vymodeluju nožičku, vjelo do mě nadšení. Nožička mě uchvátila. Smála jsem se a radostně tvarovala kotníček a prstíčky, působilo to na mě roztomile, asi jako držet nožičku miminka. To byla nejveselejší chvíle týdne, vrchol křivky nálady během práce.

„Ještě si pro ty nohy musím udělat nalejváček, že jo?“

Přikývnutí: „On ti určí tloušťku střepu.“

Hm, sice nevím, jak to ten nalejváček udělá, ale dozvím se v příštích dílech. Je pravda, že  nalejváček má být o kousek užší než krk hlavy nebo lýtko nohy, ale jakým způsobem to bude mít vliv na „tloušťku střepu“ (proč mým výrobkům říkají střep?!), je mi zatím utajeno.

Tvaruji ručičky. Měla jsem je natošup. Krásné, jako pro panenku. Moc se mi líbily.

„Ty ti nepůjdou do formy. Nevyndala bys je.“

„??“

„Ty prsty musíš vytvarovat spojené. Jako rukavičku.“

„A ten palec…?“ s nadějí v hlase.

Zakroucení hlavou: „Ten k nim taky přilep.“

Jako vařečky. Fuj. Takový ruce nechci:

„A až budou venku z formy, půjde ty prsty trochu naříznout a ten palec proti nim postavit?“

Přitakání. – Nojo, jenže jak jsem zjistila o několik dní později, je na místě varování: Porcelánová hmota není skoro vůbec pružná, zlobí, takže odlitky jdou upravit jen maličko. Ale nezoufejme: existuje licí hmota keramická a ta pružná je a prstíčky na odlitcích nastavit jdou, i zápěstí se dá lehce pootočit a ručičky budou jedna báseň. Pokud se s nimi ještě bude chtít někdo znovu piplat…

Pár svých krásných ručiček jsem tedy vydutila očkem – hoho, už ovládám keramický žargon – a vyrobila druhý pár, vařečkovitý. Kamarádka také:

„Za dvě ruce jest.

Za dvě nohy jest.“

Prozpěvovaly jsme si při předení … é, totiž při modelování. Zlatý kolovrat.

Ručičkám jsme nalejváčky nedělaly. Nebudeme je odlívat, ale vymačkávat do formy, jsem se dozvěděla. Tak to jsem taky zvědavá, jak se zařídí, aby byly dutý. Prý jako pracny.

Ještěže ty modely vůbec duté nejsou. To se to modeluje! Odliju si jich několik a budu mít panenku, pána, číňana a námořníka. Nejmíň.

Každou hlavu a končetinu jsme zabalily do mokrého hadříku a další den budeme vyrábět formy.