VŠECHNO POMINE
Jediná cesta je zapomenout a být zapomenut.
Ta myšlenka ke mně tento rok přišla už potřetí.
Nejdůležitější jsou detaily. Nejdůležitější je vnímat detail. Prach na klávesnici. Dekor a tvar hrnečku, který stojí vedle mé ruky. Chuť a vůně kávy – téhle konkrétní kávy dnes, ne nějaké obecné kávy.
Můj vlastní rukopis – tadyten načmáraný zápis z porady, co leží vedle druhé ruky, vlevo. Modrá na bílé. Uvolněné tahy, ten švih, rychlost ruky, rychlost mysli, rychlost oka. Čára. Křivka. Na papíře, který za chvilku roztrhnu a vyhodím do koše. Zmizí. Konec.
Je to konec?
Nejdůležitější je detail a jeho pomíjivost.
Je to paradoxní? Proč se zabývat detaily, když pominou. Právě proto. Proto jsou.
Vzpomněla jsem si na Sto roků samoty. Není mi blízký ten styl ani obsah, zaujalo mě jen jedno: tolik popisu, tolik osobitých osudů a pak konec. Je po rodině. Proč to ten autor všechno vypisoval, proč se tím tak zabýval, když nakonec všechno sežerou mravenci? Právě proto.
Tenhle hrnek vidím každý den, ani si ho zvlášť nevšímám, a tamten hrnek a vybouleninu na zdi a okno, výhled … a za spoustu let budu někde jinde, ne tady, už nebudu vídat tyhle běžné každodenní věci, ani si na ně nevzpomenu, budu vídat jiné. A pak jednou uvidím podobný hrnek jinde, u někoho v kredenci, a vzpomenu si, vynoří se mi celý tenhle dům znova. Nebo se mi o něm bude zdát ve snu.
Poslední tři dny před Vánoci se mi vynořují mí muži, jejich věci, jejich čepice, jejich domy, kam už nevkročím, a místa, kde jsme se viděli. Místa s nimi spojená. Jen některá zůstanou spojená s nimi, některá to ztratí a jsou pro mě neutrální – ta, která měla svůj význam pro mne už předtím v dětství. Ale ta jsou zase spojená s jinými, s tátou.
I on si je vybavuje. Vůbec si vybavuje místa z minulosti. Teď má jen jedno místo, svůj pokoj. Je dobré trochu ve stáří zdementnět? Připomínat si svá stará místa, jakoby na nich být? Já myslím, že ne. Radši zapomenout. Vracet se mentálně do mládí asi funguje jako odvraceč strachu ze smrti a pomíjivosti … Jenže pro mě ne, nostalgie mi naopak připomíná smrt. Vzpomínky jsou smrt – nejsou život. Bytí je v zapomenutí. Strach je spojený se smrtí a nicotou a životem. Bytí je v koloběhu. Paradoxně se nemusím bát, až když to zapomenutí ustanovím jako normu a nadrealitu, a ne jako možnou hrozbu svojí malé realitě.
V naší době inovace běží příliš rychle; orientují se v nich jen nedospělí. Nebo povrchní dospělí. Ve stáří nezachytíš všechno. Už ani rychlý hovor ne. Proto je nutné zemřít. Starý organismus nepojme inovace. Nový organismus ano. A navíc už je bude mít i v genech. Musí zemřít, zapomenout a být zapomenut. Normální je být zapomenut. Normální není se snažit, abych nebyl zapomenut a zůstal v učebnicích.
Všechno zmizí – tenhle starý most zmizí, tramvaje zmizí, dům zmizí, tohle místo bude jiné. Jo, místo má paměť, historii, ducha, proč ne, ale stejně zmizí. Jen ten duch se přelejvá.
Pěkný článek.
Mnohé cítím podobně.
Snaha o přetrvání a nezapomenutí(se) je deformující v samém svém počátku. Snaha o nadpozemskost, zevšeobecňující všehoznalost a všepamatujícnost. Božskost.
Koloběh pomíjivosti detailů je nádherný. V něm vidím radost věčnosti.
“Radost věčnosti” – to je dobrý. Já ji vidím v pestrosti.
A to je vlastně totéž jako v detailech.
… i když to ještě neznamená, že to obsahuje i tu pomíjivost; nemusí. Ale jen v pomíjivosti se dá nasbírat (nebo spíš nenasbírat:-) tolik pestrých detailů.
Překvapilo mě, že jsem děsně rychle napsala tenhle článek.
Asi jako reakci na nostalgii vánoc a na vyplouvání vzpomínek, které v tomto temném čase a očekávání nového zrodu přicházejí. Mně například, když jsem zas vyndala pletení. Hned se mi vynořilo, co jsem kdy komu pletla.
… vynořilo, proteklo a nerozesmutnilo!
Teče to. Emoce jsou tekuté, protékají a je nesmysl je zachytit a držet se jedné z nich, jednu si vybrat a pak se v ní rochnit (např.si představovat tragické scénáře nebo si naopak představovat krásné vzpomínky nebo budoucí “vzpomínky”…)
Jen ať se každej zabejvá svými detaily!!
Ať se někdo zabejvá motorkama, vrtulníkama a zbraněma, jinej vajíčkama a buňkama, jinej se specializuje na procesory a nic jinýho, někdo hledá nejlepší recept na buchty … to je fuk, je to jedno, ale zároveň to vůbec není fuk a není jedno. Jen ať se každej kochá svými detaily, třeba vzorkem na hrubé dece, pod kterou leží dvacet let nehnutě … ty detaily jsou všechno hovadiny a nemaj smysl a nejsou přenositelné a sdělitelné ani zaznamenatelné, ale zároveň mají ten jedinej smysl, co je – že jsou a nebudou.
Nojo a z toho se máme radovat ?! :-)))
Že jsme nejabsurdnější stvoření?
Horší je to s kompozicema. Na těch je tendence víc lpět než na detailech – tady už vzniká nostalgie. Když se něco rozloží na součástky a elementy, už nostalgie nevzniká. Ale u kompozic – ať je to hudební skladba nebo krásně komponovaná žena, milý člověk … jó, to se blbě opouští.
Je těžký opustit svůj život?
Zase se nabízí ta blbá otázka: Jsme tu za trest, nebo za odměnu?
– i když v kategoriích viny a trestu téměř nepřemýšlím, stejně je to zasraně zakořeněný v našem křesťanském podhoubí.
ano, tak. v něčem se to přelejvá, mizí a opět vynořuje. a touhle zakouší je život sám. odnikud se vynoří a pak jakoby zmizne. ale to se jen zdá, je pořád tady. jen se člověk někdy zahltí jako když se zahltí odpad. když nechám téct to co teče a nechytám to marně a nesmyslně (nestavím tomu překážky) tak se najednou vše rozjasní. každý za sebe a v sobě. nejde to nijak předat. jen každý sám v sobě.
Mám ráda detaily, vlastně jsem si to díky tobě víc uvědomila jak..
Taky samozřejmě zabrání se do toho, co mě zrovna baví :)
Se zapomínáním, postupně se zapomene lecos, tedy už jen víš, že bylo, možná i krásné, ale už není. A je jiné..
Pošetilé je si myslet, že nikdo nebudeme postupně zapomenuti, což neznamená, že by nás nikdo neměl rád.
Může být nějaký čas smutný a to vždy někdo bude, ale to neznamená, že napořád a vzpomínka na něj pak už nemusí vůbec rozesmutnit, ale naopak si čl. může vzpomenout na to veselé, co s ním zažil.
Jasně, že vše je pomíjivé a s tím bychom prostě měli počítat, že nic a nikdo nebude věčně, tak jak jsme to – ho znali..
I ty emoce jsou pomíjivé, kam bychom je všechny taky narvali :)
Ale nemyslím si, že vždy je jediná cesta na vše zapomenout..proč..? Když se mi vybaví něco, co bylo fajn v životě, nerozesmutní mě to, naopak..spíš tak nějak udělá dobře, že jsem to zažila.
Anino,
jo, kam bychom je narvali :)
Všechno je pomíjivé a odsouzeno k zapomenutí a zároveň má všechno svůj vliv, každá malý všední detail an nás má vliv a je naše součást a my zas máme vliv na budoucnost, naše slova, gesta, chování, činy (i ty velkolepé:-) jsou taky takové všední detaily vesmíru.
No, stejně se mi někdy nechce se propadnout do nicoty – dneska jsem si to tady pěkně vysvětlila a je to v pohodě, ale jindy mě to vůbec neuspokojí. Tak si můžu leda říct, že třeba žádná nicota není.
Nicota ani BÝT nemůže, když je to nicota.
No … jdu koupit tátovi dárek do lékárny a pak si doma pustím něco od Heideggera a ten ať to rozlouskne.
8
jo, zažila v minulosti, takže už to není – je jen to vědomí, že jsem to zažila, a uspokojení z toho, že to bylo dobré nebo mělo dobrý důsledek a je to mojí dobrou malou součástečkou. A už to existuje jen jako ta součástečka. Tak to je příjemné vědomí, to jo. Že se to stalo a je to ve mně.
Myslet na to jako na něco, co tehdy bylo a bylo hezké a už není a říkat si, že je škoda, že to už není – to je horší varianta. To je pak lepší se zaměřit na ten dekor hrnku a vystačit si s ním :)
Nebo nevim, už se loučím s prackočkou, zavrhuji vánoční nákupy a jdu pro jediný dárek a naz-dárek za chvíli.
10 napadlo mě když to čtu Liško, a co když vůbec není účelem si zapamatovat naše příběhy nebo mít z nich uspokojení (či menší uspokojení), co když je účelem jen a pouze poznání z nich plynoucí. jakože ten příběh byl jen nástrojem k poznávání a poté když poznáme fakticky již není potřeba.
11
Jo, taky si to tak myslím.
Což umožňuje vlastně pořád se radovat zas a znova z týchž věcí, jednak si je nemusíme nutně pamatovat, druhak je zažíváme pokaždé trochu jiní/trochu jinak.
11
jo, to jsem kostrbatě myslela tou “součástečkou života.”
To je pravda, že my jsme v prostoročase stavěný na příběh. Prostoročas je stavěnej na příběh, na poznání skrze příběh.
By mě zajímalo, jestli nějaké jiné prostředíjiných dimenzí je uzpůsobeno jináč. No, máme smůlu – pro naše poznání je to nedostupná informace.
Představuju si, že až umřu, přesunu se do dimeznze, kde to bude lze poznat.
Akorát že to pak zase zapomenu. :-)
13
jo, zažíváme stejné dost jinak, nojo!
ru15
no a koho by to nenasralo!!!
..je to dost veselá taškařice – pro toho, kdy to vynaleznul, ne pro ty, co v tom hrajou.
Tak aspoň někteří hrajou, že je to pro ně taky taškařice, najdou si nějakou blaženost, náboženství nebo hezké obžerství a je to hned veselejší :))
není příběh, není paměť jen nějaké bytí bytosti co si možná rozehrává dokola příběhy z nějaké této úrovni přiřazené databáze :-) ale to je víceméně vtip. v bytí příběh není, a pokud je tak se rozehraje jako uzavřená smyčka. není vývoje. jen setrvání v někonečnu
věřím že odehrávání příběhu v lineárním čase má smysl pouze tehdy když vede od jednoho stavu k jinému. jako když přeskakuje elektron z jedné hladiny na druhou, tak on to v sobě vnímá jako příběh. Pozorovatel by viděl jen přeskok z jednoho stavu do druhého. proto ty příběhy. vedou odněkud někam. z jednoho bodu k druhému.
točení se v kruhu žádný příběh není. takhle se točí dokola příroda. naprší, voda vsákne steče do moře vypaří se a zase naprší. to není příběh. to je koloběh. příběh vede odněkud někam. od jednoho bodu k dalšímu.
19
jsme “přiřazená databáze” – to zní dobře!
20 a je tohle otázka? :
jestli má smysl odehrávání příběhu v lineárním čase jen a pouze, pokud vede někam k dalšímu, dalšímu stavu, pokroku, změně, posunu, malému posunu…,
anebo
má smysl odehrávání příběhu jen proto, aby se ukázala další varianta, další detail, další možnost, pestrost, individuálnost,osobitost, který by jinak do “sbírky” chyběla?
21 koloběh umožňuje příběh. Koloběh je scéna, prostředí, báze pro příběhy. Nutná podmínka pro příběh je koloběh.
Jo?
Hele, my zas filozofujem … načala jsem vermut a pustila si přednášku Heideggera, která ma takovou zvukovou kvalitu, že rozumím jen každí třetí slovo a tvořím tím zcela nového Heideggera :))
pestrost je stejně. ta je furt. ale uvnitř pestrosti se vine příběh odněkud někam. vem si vývoj vesmíru, vývoj země, vznik lidí, postupně používání nástrojů, vznik společenství, vývoje společenství. a v těch společenství různí lidé jdoucí s celým společenstvím jako jednotný organismus. od narození k zániku. aby se to příště pohlo opět dál a dál. a v každém společenství lidé co mají šanci dojít odněkud někam.
24 optimistka jsi!
A v té poslední větě … trochu vyvolenství a špetka protestantismu?
Rozumím-li tomu: Jen někteří lidé v každém společenství mají šanci dojít odněkud někam.
každý má šanci. pokud se narodil jako člověk ve společenství na určité úrovni :-)
Všecko je příběh. Něco velkofilm, něco poetická skládačka mirkoříběhů. Nebránila bych se příběhovosti. Každý autor příběhů ví, že jeho příběhy jsou jen střípky.
A nemusí to být ani jeden oběh koloběhu, jako sága. Může to být jen od podzimu do zimy.
Ru, dostávám se v poslední době do situací kdy se příběhovost ztrácí. není. uvědomila jsem si to u čištění kapra, al ei při likvidaci synova auta. nemá to žádný děj, ale je to velmi intenzivní.
To je jen o tvém náhledu na věc.
Nelpi tolik na dějovosti podle svých zažitých představ.
Příběh může být i jen poetický verš.
29. aha, tak jo. jen že jsem ztratila časovou osu. a nedostala se odnikud nikam :-) a ani to nebylo poetické, jen to bylo.
a co Liška? zajímalo by mě kam se dostala s Heideggerem.
Copak s Heideggerem … toho mám puštěného už třetí díl, ale neposlouchám, protože jsem vypila půl flašky metropolu bianco a právě si plimplám na stole jako na klávesnici piána. Předtím už mnou protekly emoce týkající se opětovného děsu: Je to možný, že je mi samotné tak dobře? Jak je to možný, že dneska je tak hezkej den, cítím se tak pěkně, ačkoli nemám žádnou rodinu,žádný děti a žádnýho muže? Jak je to možný? Vždycky jsem přece chtěla “být jako ostatní”, už v dětství – proč doprdele nejsem? a jakto že je mi přitom tak dobře?!
– tak to byla moje podnapilá hnutí. Naštěstí jsem pod vlivem komentovala jen na blogu Enkidu ohledně khmérů a to snad tak nevadí.
…jo teď v nahrávce paní přednášející Hogenová (zažila jsem ji dvakrát na konferenci a byla prima) říká: Jděte se vyčůrat a začneme s Husserlem.
Sultán a Tyrl.
Teď se kývu, už si nic pouštět nebudu. Jdu komentovat k ratce na blog, ať zanáším blogosféru vermutem taky jinde.
27 ru,
ano, taky jsem měla na mysli, že každý autor příběhů ví, že jsou to jenom střípky. Jinak by 1) nikdy nebyl autor, nešel by do toho, anebo 2) by se tak křečovitě snažil být nadčasový a významný, až by byl křečovitý a nepřesvědčivý.
Jako pro mě někteří někdy jsou, např.Paulo Coelho mi tak připadal.
Ratko, vem si třeba Hrabala. Toho když čteš, tak někdy máš pocit, že to vůbec není příběh, jen jedna plynulá myšlenka nekonečně letící v jediném okamžiku.
A když to dočteš – nebo když to někdo zfilmuje, ehm… – tak najednou eje to příběh jaksviňa.
… byl to frajír malovaný jaksvíňa, …
to byl poslední záchvěv vermutu v krvi.
33,34 :-) jasně. ale přiznám se že Hrabala jsem nečetla, jen viděla v televizi filmy.
35 mně moc nešlo ho číst. Asi jako mi nešlo číst James Joyce: Ulysses (čili Odysseus).
Ono to asi ani ke čtení nebylo zcela myšleno … tak to vypadalo :)
Experimenty jsou fajn.
… nezdařilo se mi číst Odyssea, ale četla jsem Illiadu od Homéra a ta mi šla. Teda v češtině.
Se máš ratko, můžeš číst některý filosofy v německým originále.
37 četla jsem jen Fromma asi ho mám kompletně přečteného, zkoušela Kanta (nicmoc) a dál pak třeba F. Capru, Leo Buscaglia a podobné divočárny. pak už mě to unavilo a byl konec.
ale přiznám se že jsem měla období kdy jsem četla Fromma – zejména jeho pojednání o svobodě (útek ze svobody) denně. byla to období kdy jsem se cítila jak svázaná do kozelce. potřebovala jsem to. potřebovala jsem to dokola číst abych se uvolnila.
Fromm se čte snadno, docela je útěšně líbivej. Četla jsem Útěk taky, nejmíň tři věci od něj. Mít nebo být mě naštvalo, protože ten marxismus byl v něm na mě moc otravnej a zrovna jsem na něj byla citlivá a rozpoznávala ho hned, kde jiní ne (ačkoli já jsem vlastně levičák a oni nebyli a ani si toho marxismu kupodivu nevšimli; jinak nejsem zcela proti němu, beru ho jen jako určitý pohled z jednoho úhlu, pro mnoho věcí užitečný – pro některé skupiny a některé časy ovšem nepotřebný).
Nový Zákon je pro mě taky podobně útěšlivej.
I jiné psycho-knihy populárního tónu.
Vyplývá z toho, že Nový zákon je popularizace Starého Zákona?
40. ne, nevyplýva (poslední věta). Nový zákon nebo Zen je pro mě Heidegger v praxi. Vztah bytí a jsoucna v uvědomovaném stavu :-))
Fromm je marxista a nikdy se tím netajil. Proto je i všude veden jako marxista. Nikdy mě to na něm nevadilo, protože jsem to o něm věděla. Nevadí mi různé světonázory, ale zajímá mě jak dotyčný svůj světonázor žije. co t opro něj znamená. jak vnímá Fromm svobodu. Náboženství ve smyslu praktikování vědění je pak krok dál. Za filosofii. Uvědomování si bytí. Můžeme o bytí a jsoucnu filosofovat. ale to budou pořád jen různá jsoucna (názory)
Ano.
O vánocích si to můžem pěkně oslavit a to je všechno, co s tím můžem počít.
Já jsem nečetla komentáře protože
cos napsala o orientraci povrchních dospělých – tak smutno sedí…
Nerozumím úplně tomu spojení “protože.”
Když jsem to psala, říkala jsem si, jestli nemám dodat, že povrchní musí být ten, kdo se orientuje ve všech inovacích na běžném trhu. Když se někdo orientuje v inovacích svého oboru, je to OK, je specializovaný a stíhá. Ale všechny okruhy stíhat nemůže, jen povrchně nebo povrchním jen tržním způsobem.
K tomu bych asi dodala další doplnění, že je pro mě normální, když se někdo věnuje nějaké povrchní – nebo možná pro okolí zdánlivě povrchní – zálibě. Skoro každý. Já jich mám určitě hned několik :) Nebo když se jen někdy chová povrchně, to mi taky připadá normální a spíš zdravé. Pokud to není jeho jediná starost a jediný způsob chování, tak to povrchní člověk není.
Si myslím.
Ale vlastně je mi to jedno, protože kdo to posoudí,co je povrchní a co už ne…
Protože mě to nějak zasáhlo. Protože mi pak čtení komentářů bylo na dlouho. Povrchní je hlubší. Povrchní se nosí. Co jsem napsala, je povrchní. Sláva zapečeným bramborám.
Nakonec všechno je povrchní; všechno viditelné. A někdy je to opravdu jen povrchní a jindy je to odrazem hlubšího. hoho.
Viditelný je povrchní bez hodnocení. S hodnocením je to tupý a líný. Pro mě – hoho. To su teda odvázaně odvážná. Měj se dobře…
Některé zážitky, události, jimž jsme kdysi..v tu dobu přikládali význam časem zapomeneme, ani nemusíme být už dementní si myslím. Nic moc nám nedaly a docela rádi je necháme blednout a zapomeneme.
Ale zůstávají ty, co na nás měly vliv, určité rozhodující okamžiky, co nás opravdu nějak poznamenali, formovali.
A ty v nás zůstávají si myslím, protože si je rádi i připomeneme. A to i když už jsme dementní, a přesto se na chvíli zadaří je ze sebe vylovit, protože chceme.