KAŽDÝ VEČER JEDNA VĚTA:
Ta věta, která přijde. Dlouhá nebo jednoslovná. Šroubovaně odtažitá nebo živě prostá. Prostě věta. Nápad jsem přejala od zuzi a je to projekt Revolver Revue.
Září bylo fajn a dost nabitý, žádná pauza ani během pracovní doby. Ukazuje se, že psát každý den jednu větu jde úplně nejlíp v obdobích, kdy je naopak nuda, rutina, trochu volno, málo práce a málo mejdanů. A to v příštích 12 měsících asi nebude, leda vždycky na pár dní. Na těch pár dní, co u sebe nebudu mít ten diář, do kterého denní větu píšu.
neděle 1.9.2019
Farní výlet taky výlet
a mše ve křoví za deště taky dobrý.
2.9.
Na takový kraviny
jako psát jednu větu denně
nemám vůbec čas.
3.9.
Úprk z letadla až na autobusák v Dublinu za 3 minuty!
4.9.
Nejlepší hospoda je irská hospoda;
kafe nemají, ale pivo a spoustu whiskey.
5.9.
Konečně mám tričko s mikymauzem,
i když je to pyžamo; a vichry a deště ustaly.
6.9.
Teroristické malby barevně vyvedené na zdech domů
mají možná sdělovat děsivě precizně světu,
že názory a míra reakce může být různá.
sobota 7.9.
Švihali jsme do doků, abychom byli Titanicu blíž,
ale fakt je to tady funerální.
neděle 8.9.
Pilot měl na letištní ploše otevřené okno,
ale pravděpodobně ho během letu zavřel,
protože jsme šťastně přistáli.
9.9.
Nemůžu se po návratu domů zorientovat,
nevím, co mám za šaty a boty jiné, než co jsem měla s sebou na výběr,
ale v práci se orientuju rychle.
10.9.
Tataráček s Lenkou2 rovnou U pramene (radosti přátelství).
11.9.
Mám hodně práce a to mě baví:
tím se nasype spokojenost a zasypou kořeny věcí.
12.9.
Tendence k přicmrndávání.
13.9.
Jeden předmět volitelný vypustím
a dva povinné prý jdou přesunout na příští rok
– takže nemusím psát tři seminárky v poslední den (ne Soudný den).
sobota 14.9.
Není špatný jít občas na venkovní koncert, ale je mi to tak známé…
že jsem asi stará.
neděle 15.9.
Malá Anička pomalovala dvě Hedviky.
16.9.
Zub.
17.9.
S klienty mě to baví a rychle utíká čas,
projektové věci
se hrnou víc naráz než v jiných letech
a zatím nějak stíhám.
18.9.
Vykutávka.
19.9.
Zpíváme s Pepou v tramvaji Šlitra
a Pepa má na hlavě modrý slamáček k podzimní bundě.
20.9.
Na publiku záleží!
sobota 21.9.
Dnešek jsem pojala jako potřebný odpočinkový den;
kupodivu útěšlivě sladký teda nebyl a nedospala jsem se.
neděle 22.9.
Zítra už je podzim a sandály stejně nosím.
23.9.
Nechápu, že dolní zub po zákroku
může bolet i v horní čelisti,
a jsem vděčná, že to trvalo jen jeden den!
24.9.
Hodně práce
a zatím stíhám a je to uspokojivé,
možná i uspokojující.
25.9.
Neuvěřitelné
– večer asi v devět hodin jsem začala psát krátkou seminární práci
a dopsala ji
bez ohledu na to, že už asi nebude klasifikována,
už začne nový semestr a ročník.
26.9.
Netroufnout si
na nic
je jako nebýt člověk,
jen zbytkový démon.
27.9.
Dokázala jsem koupit nový vodovod,
hurá,
jenže jsem ho nedokázala přidělat,
chachá.
sobota 28.9.
Je hezký den a hezky se spí a o moc víc nemůžu.
neděle 29.9.
Spím dlouho
a stejně jsem unavená,
jen večer mám aktivizovanou chvíli.
30.9.
Večer přicházím domů v osm, jsem unavená,
nejde mi nastartovat topení,
přišel mi divnej účet za telefon
a můj telefon modře skomírá;
na jeden večer je to trochu moc.
.
11.9. Ano!!
Když je člověku bídně po duši, hodně práce pomáhá. Zasype kořeny.
27.9.
Přenýšlela jsem, kde jsi koupila nový vodovod, ve které zdi / ze které zdi, a jak je dlouhý.
Než mi docvaklo, že myslíš baterii. :-))
30.9. To mi připomíná ten den, kdy mi od rána bylo blbě, pak se mi vrátila od zákazníka deska, protože jsem si nevšimla (stříbřila to kolegyně, co vidí jen na jedno oko), že se mi propískovala folie a udělala fleky až díry do lesku, pak jsem se chytla se šéfem a nakonec, když jsem potmě dávala kolo do kůlny, jsem šlápla do psího hovna a donesla si ho až před byt.
Ten poslední je den blbec:-)
zaujal mě tento den:
26.9.
Netroufnout si
na nic
je jako nebýt člověk,
jen zbytkový démon.
Možná i proto že je silně tištěný. Na něco sis troufla.
člověk nebo démon To by chtělo rozebrat
ru 1
vodovod – dobře sis všimla, já napsala vodovod, protože slovokohoutek mi připadalo ještě víc matoucí, hlavně pro mě. Kohoutek je totiž ta trubka, co z ní vytéká voda do umyvadla, a zároveň je to i ten otočný šroub (nebo páka, teď), kterým se voda odbržďuje, aby vytekla. A to mi není jasný, proč je to oboje kohoutek, když každý je jiný. Asi že je to celý kohoutek, ta roura je zobáček a šrouby vypadají jako oči, případně páka jako kohoutkův hřebínek : )
Tak jsem napsala vodovod.
A myslela jsem tím tu rouru, co z ní teče voda. Ona se totiž zničehožnic ulomila. V srpnu. Tak jsme chvíli používaly tu ulomenou a přemýšlely, kde seženeme celou novou baterii a máma jela na dovolenou, já v době, kdy mají otevřeno, většinou nejsem venku… Pak mě napadlo, že nepotřebujeme celou tu baterii, ale jen tu rourku, co je na ni přišroubovaná. Na konci srpna přišel k nám na noc nový skvělý muž mojí neteře a ten to potvrdil a odšrouboval, abych s tím koncem ulomeným a tím zbytkem odšroubovaným mohla někam jít a koupit stejnej. Já neměla čas, matka bruzdala po okolí a hledala, kde je instalatérská prodejna a nemohla ji najít. Návrh podívat se na internet negovala :- ) A pak jsem si vzpomněla, že na nábřeží kpt Jaroše jsem kdysi kupovala sprchovou hadici. N internetu jsem zjistila, že mají jen do pěti, hehe. Tak až jeden pátek jsem tam stihla zajít. Načež jsem zjistila, že hadice a spol je jedna prodejna a instalatér Nágl je vedlejší prodejna, ale to je jedno, prodali mi stejnej kohoutek za 500 Kč. Jenže se mi ho nedařilo přišroubovat, tak jen ležel opodál v koupelně. Pak to další den vzala do ruky máma a ta ho přišroubovala hned a bylo to (asi jsem moc používala sílu).
A to je celý příběh přesně o těch věcech, o kterých mě nebaví ani uvažovat ani psát ani je zařizovat – jsou to věci, který vůbec neregistruju, že existujou. A najednou křup – a zjistím, že existujou. Ale chci spíš dál dělat, že ne :- )
Aha. Už rozumím. :-)
Akorát jsem nikdy neslyšela, že by se té trubce na výtok vody říkalo taky kohoutek. Znám to jako rameno, ramínko nebo hubice.
taky bych řekla vodovod :-)
U Lišky s jejím zaměřením to chápu, ale Ratko, ty inženýrka? :o)
4. Přesně tak, souhlas s poslední větou. Ta mi teď rezonuje, protože u nás se odchod všech těhle neviditelných nudných pomocníků nějakým vesmírným orlojem plánuje vždy na dobu, kdy odjede eM, tedy jediný krotitel trubek, plynu a elektřiny v naší domácnosti. Hned první den se zacpal hajzl, téhož večera odešla žárovka, potom během týdne odpadnul ťufík na přepínání vana/ sprcha a nechtěl našroubovat (u nás to nakonec hrubá síla vyřešila..). Hodně práce, paření a cestování je super, člověk přitom většinou nemívá moc dlouhý časový okna na přemýšlení o zmaru.
5
jakto? Přece “teče voda z kohoutku.” A ta neteče z uzávěru, ale z tý trubky.
Tak to mě víc deptají neumytý okna a věčně se hromadící prach na nábytku. :-)) Upadlý ťufýky a různě nefungující drobnosti řeším za pochodu víceméně bez přemejšlení.
Ale brzo budu muset přemejšel nad novým splachovačem na záchodě, je už tak zarostlej, že mu ani odrbání od rzi mou rukou moc nepomohlo a má tendence aspoň chvilku protýkat, kdykoli dosednu na mísu.
Výměnu celého záchodu odsouvám na dobu (výhledově cca tři roky), až budu muset nechat udělat komplet generálku koupelny a všech rozvodů vody.
9.
Voda teče z kohoutku, protože ten jí tzo umožňuje, případně protýká, i když nechcem. Že teče tou trubkou, je irelevantní.
Tak to chápu já.
7. přijde mi to divné, voda kape z kohoutku… ám pokaždé asociace ze slovenštiny. jasně voda kvapká z kohútiku, ale u nás se říkávalo z vodovodu. Moderna přinesla vodovodní baterii :-) ale kohútik nikdy. S kohútikom nejssem kamarád. :-))
zajímalo by mě Liško, kde jsi slyšela nebo jaké souvislosti o zbytkovém démonu. Ptám se proto, že jsem to slyšela ten den podruhé. Poprvé od syna při společném rozhovoru.
12
Jasně, protože baterie je koncovou součástí vodovodu, tak voda může kapat i z vodovodu. A součástí baterie je krom jiného kohoutek nebo pá(č)ka – ovládájící průtok vody – a rameno či ramínko, které tu vodu směřuje, kam má dopadat. Může být krátké, dlouhé, otočné, pevné…
13
No, to je dobrá otázka, já to slyšlea poprvní v životě až od Lišky.
15. já právě taky, a překvapilo mě že hned 2x, tedy není to tak neobvyklého. Je to asi předmětem nějaké filosofické úvahy.
Když jsem to četla poprvní, naskočil mi zbytkáč po tahu, to má člověk démonů plnou hlavu a občas i žaludek.
14 nojono,
rameno je dobrý název. Já to beru, že je to spíš zobák. Když ta baterie je kohout. Takže je mi divné nazývat to ramenem :- )) Takové nekonzistentní, protože ten pták kohout nemá ramena, no. : )
(Fuj, teď jsem si vzala nějakou skleničku na vodu a smrdí mi z ní ruka, měl ji asi v ruce nějakej kuřák a blbě to umyl ):
Baterie není kohout, kohout je jen dílek na baterii. :-))
ratko 2,13 ten démon
Jojo, já ti na to chci odpovědět, jenom nevím, jak to uchopit a jak to vlastně bylo.
O tom démonu jsem neslyšela od nikoho, použila jsem to já. A odkazuje to k tomu, jak jsme se jednou bavili o mezičase po smrti – vzniklo to na podnět, že se mi po tátově smrti, asi po třech dnech, zdálo, že vyšel z nějaké jámy hrůzy a šel někam dál a vypadal jako démon.
Nemůžu to teď ve starých článcích najít a myslím, že to nebylo v článku, ale v komentářích. Tak rok až dva roky to může být (těžko říct).
26.9.
Netroufnout si
na nic
je jako nebýt člověk,
jen zbytkový démon.
Vzpomínám, k čemu se to vztahovalo. Vím, že se to vztahovalo ke mně, k mojí tendenci netroufat si o něco říct, když to má být pro mě. (Když to má být pro někoho jiného, pro děti z oddílu, pro druhou osobu, pro práci, tak to dělám odjakživa, to mi jde líp, než když to má být pro mě osobně, pro nějakou moji potřebu, která se objevila a ani jsem předtím o ní nevěděla, například – to celé chování samozřejmě vychází ze stylu výchovy naší rodiny v mým dětství.)
Toho dne, když jsem si na to “netroufání” vzpomněla, měla jsem u toho pocit, že člověk není úplnej, když si netroufne pro sebe něco chtít. Místo toho moje obvyklá strategie je si říct: “A vždyť takhle je to taky dobrý, nejde o život, já to vlastně nepotřebuju, nebudu to druhýmu říkat, kdovíco by mi na to řek, musel by setím nějak zabývat a na to asi ani nemám nárok.”
Z toho 26.9.vyplývá, že se to zlepšilo, že už nějak dokážu si o něco pro sebe říct.
Jo už vím! Předtím, kdysi, to bylo u mě dokonce tabu. Nepřekročitelný tabu. (To se tak vyvinulo v dětství.) Neznamenalo to jenom udělat krok ze svý komfortní zóny, s trochou odvahy o něco pro sebe požádat, zeptat se druhého člověka nebo autority. Nešlo mi to udělat, protože jsem to měla zakódovaný jako nemožný tabu. Jako něco, co neexistuje. Nebyla to možnost.
A kdybych to nechala být, neprolomila (což není prdel:) nebo se nesnažila najít prostředí a způsob, jak to udělat, tak bych nebyla úplnej člověk, jen zbytkový démon. Nebyla bych úspěšná v tom, co bych ze sebe udělala. Nebyla by to úspěšná psychoterapie mě jako klienta. Nedala bych do toho svou veškerou zodpovědnost za sebe. Nebyla bych úplná (možná nejsem ani tak, cojávím, ale tohle jsem musela “zvednout,” i když jsem nevěděla, jak; důležitý je, “že;” potom už nějaké “jak” přijde, po letech snahy).
Se sebehodnotou to souvisí velmi.
Už jsem to našla:
https://liska.blokuje.cz/advent-konecne-pusobi#comment-150138
a dál. I předtím je tam něco o nicotě od Saula a Chassidů.
Vrátím se k tomu později, to byla hutná diskuse. projdu si ji. Díky :-)
21. Poslední odstavec, ano a věřím i jiné lidé mají různé blokace. Nechtít pro sebe, nenárokovat si a zároveň (můj případ) mít pocit zhrzenosti protože ten druhý to měl poznat. To je můj démonskýý mustr.
25
to je podobný a asi jsi to už překročila, když to můžeš jasně a srozumitelně pojmenovat.
26. nevím, nezamýšlela jsem se nad tím. Možná ne, spíše mi to nepřekáží a ani mě to netrápí. Akceptuji tento stav.
Se synem jsme měli rozpravu o “démonském životě” ve virtuální realitě. Kdy mladý člověk život tráví v konfortní zóně a požitky si přináší dovnitř formou nějakého virtuálna či nákupu. Ale nepřekročí ohradu, aby se nějak nemusel konfrontovat s tím co je za zdí.
27. Pak tedy život ubíhá kontrolovaně a plánovitě dle nějakého zvoleného mustru. Ale není to žití skutčné, nýbrž tak nějak plánovaně vyráběné. Jako náhražka, proto démonské. Umělé.
28
Eh, tak to démonovsky žije 90 % lidí v západní a evropské civilizaci…
29. z komfortu je stejně vyhodí čas, někoho dříve a někoho později.
30
No, myslím, že většina lidí v tom svém mustru spokojeně dožije.
Nebo časem možná i nespokojeně, ale měnit stejně nic nebudou.
32. to měnit nebudou ale vyhodí je to z mustru automaticky. Sestárnou, a nedokáží držet to co bylo nějakou kontrolou… ani své zdraví, ani své okolí ani styl.
28
aha, to bych démonským nenazývala, to je na to škoda tak pěknýho a dramatickýho slova, na takovou selanku.
32,33
to je otázka. Někdo to určitě nezmění, někdo bude nějakým nakopnutím vržen do krize a přinucen dospět proti své vůli :- )
28,34
i když.. jako vyjádření toho, že to není život člověka, ale jen jeho nějakého zombie nebo co, to jo.
33
Ratko, skoro každý, 99, 9 % lidí má svůj mustr, pomocí kterého se snaží udržet kontrolu nad svým životem. A každého to k stáru v rámci bezmocnosti z toho mustru vyhodí. To je nrmální a nic s tím nenaděláš. Jestli si myslíš že ty mustr pro kontrolu a plánovité žití nemáš, tak máš taky, akorát ho z jeho vnitřku nevidíš. Každý, kdo si myslel, že ze svého mustru vyskočil, ho akorát nahradil jiným.
Na tom nic démonického není, to je normální pud přežití.
36. tak je to myšleno… přesně v tomto duchu.
37. já nevím Ru, nemyslím si že mám či nemám kontrolu a vůbec jsem nemířila tím to směrem. Spíše mi jde o to, zda můžeš zpětně říct: Ano, život mi dává smysl, někam mě dovedl, něco jsme se naučila a celkově stojí zato. Protože se žije a nějak sám sebe žitím naplńuje.
39 ratko
noto jó,
ad 37 ru
jsem pochopila jako konkrétnější pohybování se v tom životě – nalezení si nějakých strategií, nutných, které zjednodušují život, automatizují jednoduché opakované úkony, umožní nějak propouvat životem (ať bez námahy, nebo s námahou)… dokud nenastane nějakej zvrat. Pak je čas na změnu těch zažitých strategií a to je teda hodně těžkej úkol. Ve kterým ten postoj, co popisuješ ve 39 i docela pomůže. Anebo naopak to bude takovej kontrast s minulostí, že nepomůže a srazí.
Nonic, každej si tu píšeme svoje :- ))
4:
Tak teď nevím, koupila jsi za pětikilo celý kohoutek(baterii), nebo jen to ramínko?
28:
Ale není to žití skutčné, nýbrž tak nějak plánovaně vyráběné. Jako náhražka, proto démonské. Umělé.
No vidíš, já dnes hrozně rád plánuju.
Můžu tak akorát cesty na kole a stejně zabloudím.:-)
Žití si každý plánuje sám.
A měl by to dělat vědomě.
Protože jen tak se při selhání může přihlásit k vlastní odpovědnosti a nevymlouvat se na démony.
Ty v sobě nosíme všichni .
A že by právě oni nosili nějakou skutečnost života, to určitě nenosí.
39
Nepsala jsem, že si myslíš, psala jsem, že jestli si myslíš – jako příklad, že v tom – v podstatě sebeochranném – mustru a za ochrannou hradbou od vnějšku žijem všichni. Někdo u počítače v bezpečí virtuální reality, někdo v manželství i za cenu pro jiného nepřijatelných ústupků na svojí osobnosti, někdo naopak v bezepečí nevztahů či nemanželství…
A tys taky nepsala nic o ohlížení se, jen o mustru snahy o kontrolu a bezepčí svého života, z něhož člověka vyvede až stáří.
Tak to, prosím, nešoupej zas jinam, to, co píšeš teď, je úplně jiná formulace.
Ale i kdyby – jak víš, co si při ohlédnutí se za sebe řekne člověk, který nežije podle tvých představ?
Kolikrát jsou lidi při ohlídnutí se spokojení – a já bych jejich život žít nechtěla ani za nic.
A kolikrát by podle všech norem být při ohlídnutí spokojení měli – a nejsou.
Na to prostě není – mustr. :-)
Eště k tomu, že “jestli si myslíš” – pokud na někom vidím něco, co kritizuju, většinou je to proto, že si myslím, že u mě to tak není. Proto jsem psala to “jestli si myslíš, že ty to tak nemáš…”
40
Poslední věta – jo, přesně to mi taky přijde. Každý/á to nahlížíme jinak obecně a jinak konkrétně a jinak zaúhleně. :-)
41
Myslím, že jen to ramínko.
Ale je to hodně moc, jen za ramínko.
Za celou baterii zas docela málo.
No to je hodně moc.
Pro ramínka do OBI.
42. Pod plánovaně vyráběné nerozumím že si naplánuješ jízdu na kole a vyjedeš. To je normálka. Teedy jestli jsme správně pochopila syna, on měl na mysli plánované vyrábění pocitů jakoby jel na kole. ž teddy nejde a neudělá to, nýbrž v komfortní zóně si to udělá jakoby… třeba si jede jakoby, nasadí sluchátka a pustí aplikaci, a jednu extázi k tomu aby byl trochu uřícený.
43. když jsou spokojeni, tak je to přece fajn. Tohle neřeším. Spíše mě zaujalo to slovo démonské… co si kdo pod tím představuje a řekla jsme co třeba řekl můj syn (vedli jsem o tom řeč) a snad jsem ho pochopila, a co psala Liška jestli je to úplně jiné, nebo podobné. Je to jen diskuse.
46,47
jo, ramínko, dle nekohoutí terminologie.
Do OBI je cesta dlouhá, já využívám prodejny ve vnitřním městě, někde bloumat mezi regáama nechci, to radši po těch ulicích při hledání instalatérského obchodu.
Myslím, že úplně stačí jedno slovo: Dublin.
I když já byl na služebce v Galway.