ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ 28.10.2017
Plešivec, 510 m n.m., katastr Kamýk, nedaleko Hlinné, nad Litoměřicemi:
Video pacifikace (paci paci fik fik) :
Malujeme Házmburk (Haasenburg – Klapý). Malujeme ho obě.
Tenhle příjemně působící, zklidňující obraz není můj:
A tenhle je můj:
Hurá, máme to!
A děsným vichrem, zatímco stromy padají, jedeme domů.
A už mi visí dílo v obýváku!
– Obrázková reportáž dobrý, ale teď zkouším točit videa, takže jsem udělala jedno sestříhané; sem se nevejde, tak tu máte aspoň v plném rozsahu pacifikaci.
.
Ten Házmburk ve vlnobití je skvělej, ten se mi líbí nejvíc!
ru, myslíš ten prvotní náčrt? Ten se mi taky líbil. Úplnej Turner.
2
Jj. :-)
V sobotu to na malování v plenéru teda fakt nebylo.
To by ani psa nevyhnal.
Natož pejskovou a Lišku.:-)
Výsledek dobrej a Turner zvlášť.
I kdyz ja bych tedy v takových extrémních podmínkách asi víc experimentoval a nechal třeba malovat vítr…
Nebo si udělal draka.
Teda ne v hospodě,ale z těch obrazů.
No ale v tom obýváku mu to sluší víc než v stratosféře:-)
to byl přímo paciFik :-)
Ten tvůj první se mi líbí taky nejvíc, ten vítr v něm je.
Ta predposledni kresba kombinovana s mini fotkou vasich obrazu je taky zajimava.
Moc se mi líbí první náčrt. Ten pod: A tenhle je můj.
Jirko*
vítr je v obraze. Pacifikanej. My jsme nebyly pod obraz, ale medovina se hodila. Dolská.
Saule,
lišky snášejí povětrnost o trošku líp než psi; hlavně když vědí, že setmění je nejzazší časová hranice a že v Jägerhausu je večer velmi teplo. Draka jsme pouštěli o dva týdny dřív! ad 6 – přesně ten obrázek mě nejvíc bavil. Vždycky když ho vidím, tak začnu radostně poskakovat a třepat a tleskat ručkama (a to bohužel není nadsázka, je to trapné, ale dělám to, protože na něj nemyslím a pak ho uvidím a vzpomenu si, jak mě baví, že tam je liška s pejskovou, jak držej hotová díla, a vypadá to v kombinaci s kresbičkou víc opravdově a důstojně, než kdybychom tam byly my dvě vyfocený v těch bundách a čepicích a držely ty opravdový obrázky).
Tak to podle ohlasů Liško vypadá – nemaluj, jen načrtávej! :-)
9 ru
To by bylo moc snadný. Načrtávání mám ráda, protože je v něm rychlost, dynamika, dojem, pomíjivost… ale to ještě není práce. Spíš proces a zábava. Malování je práce. Vytvořit něco, co je hotový, to je těžší.
Náčrty k tomu patřej, náčrty malířů vůbec jsou pro mě často zajímavý a strhující a víc přímo vypovídající o tom autorovi… ale jen něco. Ten celej obrázek asi taky vypovídá. Hlavně o tom, že autor neutek, nepřeskočil jinam, neuhnul a snažil se něco dotáhnout. Že z toho vznikl kýč nebo nudná neumětelská mazanice, to už je jiná věc :-DD
Mě teda baví hlavně to dělat; pak když je to hotový, už mě to moc nezajímá, jen asi tak dva dny mám dobrej pocit, že jsem něco udělala. Ten náčrt ale není ten plnej proces, v náčrtu je takovej hodně živoucí nádech – ale nejsou tam ta úskalí dalšího “života” obrazu. A když je hotovo, tak je vlastně mrtvej a visí na stěně jako lebka s parožím :(( Nojono, ale je plnej. Jako život člověka (??) – to naštěstí nevím, ještě jsem v procesu svýho života s jeho úskalími, se kterými se autor vypořádává různě, jak to jde a podle toho, jaký je. A to všechno je v tom procesu. A v tom hotovém obraze na stěně já to vidím, protože já u toho byla. Kdo vidí pouze ten hotový obraz a nezná k němu náčrty ani nic o autorovi, tak zas má možnost si to představovat podle sebe a to taky není špatný. A výsledek taky něco říká, ten říká hodně, ale špatně se to vnímá úplně vědomě – kompozice, barvy, téma, tvary, materiál a pak rozmístění toho všeho na ploše a taky co chybí, co tam není za barvu, co je tendenční a co je odfláklý a co je promakaný a kdovíco.
(To neměla být přednáška, ale moje prvotní úvaha na to téma, kterou můžu nebo můžeme nebo můžete měnit.)
Umím si představit tím náčrtkovým stylem velkej obraz, kde by takovej kopec byl jen jeden z mnoha prvků, to by bylo už dobrý jako celek.
ad 10
náčrt jako nádech kojence, jako životní síla. A pak ten mrtvej výsledek ztuhlej v čase na stěně…
Ještě mě napadlo dodat, že co je v obraze a co vypovídá, se blbě vnímá hlavně tomu autorovi samotnýmu, když kouká na svůj vlastní obraz; to je taky podobný jako v životě – lecčemu rozumíme, známe, umíme, poradíme(si), co je vhodné, ale když jsme “v tom” vlastním zapikolovaní, taky nevidíme ven, nemáme pořád možnost mít ve všem i pozici pozorovatele vlastního života, jsme v tom po uši, jen někdy to jde. (No a v psychoterapii jde o to, aby se ta možnost rozšiřovala časově i tématicky, jak jen to jde, pro dotyčného; zároveň i pro psychoterapeuta, protože to používá jako jeden z nástrojů práce – abych si neodpustila poznámku.)
10.-12. zajímavé, něco na tom bude. Tedy ten rozdíl mezi mezi lehkostí nádechu, opojením…z dynmiky, větru, příboje síly a následné zabednění, zalepení, nánosy, ztuhnutí. je život takový? nebo lze tuto dynamiku pořád cítit uvnitř. tedy u sebe bych i nějaké ulehčení zaznamenala. :-)
10 – 12 velmi výstižné paralely, dtto Ratka.
Jen si nenamlouvejme, že to naše starobní ulehčení je nějaké odlehčení od nánosů prožitého života a uvolnění dynamiky. Tipuju spíš smíření se s limity a ustoupení od zbytečných konfliktů z nucení (se) někam a proti něčemu.
Liško, ten náčrt i ten finální obraz jsou pěkný. Oba mají něco do sebe a každý jinak. Ty podzimní barvy a tony a jemný přechody v tom finále se ti moc povedly.
14. méně představ a tudíž i méně konfliktů.
Poslala jsem vám pozdrav na mail. Ru na gmail (mám dva) :-)
17
U ru všechny cesty vedou do gmailu. :-)
17. děkujeme :-)
Mně to připomíná pevnost na ostrově v moři, vřesy a rašeliniště na pevnině. Je to krásně podzimní.
19 ad 17 – Jo, taky, ale teda kdyby to tam nebylo napsaný, tak zas nepoznám, co je co, klouček mi přijde víc na holčičku než holčička. :-)
21. když si je rozbalíš, je to úplně jasné :-))
Takže to není tak, že by ty holčičky byl tak úžasně jiné než chlpečci, jen proto, že jsou to holčičky, že? :-)
“53 Ratka | Čtvrtek v 7:34 | Reagovat
50. Pidivnucka je moc hezka a hodna. Je to jine nez kluci. Je takova ehm miloucka.”
Je miloučká, až když si ji rozbalíš. :-))
Díky Ratko.
Hele a považujete se ještě za rodinu,nebo už jste něco jako klan?:-)
23. Měla jsem napsat… jiné než “mých” šest kluků. Je více něžná a hýbací. Spokojena?
20. Psice, ano, přesně :-)
ostrov v moři… tak mi to připomíná ostrov v moři z vyhlídky. Kdežto ten první nákres je úžasný burácivý příboj. :-)
25
A proč bych měla být nespokojena? :-))
27
Tak mi přijde ten první náčrt – ostrov v moři, ale vichrném
28. jestli budě ještě vyrypávat a la 23 :-))
29
To si piš, na cukrování máš lidí dost. :-))
ad 12) – ano, jako v životě – tam se jeden/jedna nad(e)chne razdva, črtá si to v jednoduchých svižných barvách, ale dokončit to k obrazu svýmu kolikrát ani nechce, ve strachu ze ztráty dynamiky…
Teď jsem na větším a lepším monitoru a fakt to vypadá, jako bys nechala – nebo spíš využila energii větru dokončit malbu v jeho duchu, dechu.
barčo, psice,
ahój, taky mi to připadá jako ostrov! A ne úplně realistickej, spíš dobrodružně pohádkově snovej.
a ještě k tomu prožívání a malování – mořská pevnost bičovaná vlnami ze všech stran – přímo na místě ten adrenalin z toho počasí, dynamika z toho přímého děje venku a druhý obrázek – soustředěnost, pečlivost a klid na domalování obrázku. jak jsem psala výše. oba obrázky jsou každý způsobem jiný, hezký. A Liško je fajn, že si nám tu vylíčila samotný příběh obrázku. :-) jak vznikal a za jakých podmínek.
baby vy nemáte chybu, ste tak správne rozevláté ;-)
barčo, SV,
super, dík. jsem asi bičovaná a rozevlátá až moc – právě teď jsem zjistila, že jsem v pátek večer měla mít službu na krizovém telefonu a nešla jsem tam; nezapsala jsem si to do diáře (protože začátek měsíce), ačkoli jsem to já, kdo jsem celý rozpis služeb i pro ostatní sestavila. Dopr. Asi je to i tím, že jsem myslela hlavně na to, že máma přijde v ten pátek domů. Dopytle. Nešla jsem tam, šla jsem s kolegou na jedno pivo a pak domů :(
35. a stalo se něco? a jak je to s mámou…dobrý?
35 to zjistím až v pondělí, kdo volal marně.
36 první večer byl divnej náraz-změna, teď už snad to vypadá běžně.
Mě by to asi v prvním nárazu porazilo až do kolapsu, zjištění, že jsem udělala takhle hrubou chybu, na které závisejí jiní lidi… Ale všichni jsme jenom lidi.
Budeš z toho mít v práci postih, resp. velkej postih?
Taky mi přijde, že nejhorší s maminkou bývá ten první večer, když přijedu. :-)) Pak už oba lidi vůči sobě tak nějak povolí, odezní excitace z náhlé změny a prosadí se podvědomé samokorekční samovyrovnávací interakční procesy. :-)
Liško, máš tam ode mne mail :-))
ru38
naštěstí jen volal jeden volající, co obvykle volá.
Jo, první večer náraz, teď už je to lepší, ale přece jen jsem nějak ve střehu. Teď jedu na víkend pryč, to je fajn. Akoráít zas nestihnu, co už dva tři týdny nestíhám s vedlejšákem, no, ehm!
ratko 39
teď mám devět minut, kdy se na to můžu kouknout, takt to zkusím.