NADIVOKO.
Autoportrét je základní cvičení pro portrét, to je jasné; je to model, kterému se nemusí platit honorář. Nějaké autoportréty jsem kreslila už dřív, ale v roce 2000 jsem se konečně začala postupně zajímat o výtvarné umění a zkoušet, jak působí na oko diváka (roz. na mne) tmavá plocha vs. světlá plocha, skvrna teplou barvou vs. modrozelený flek, ve stínu nebo na osvětlené části. K takovému studiu lze doporučit Paula Cézanna. Jeho práce jsou výborné. Nejen jeho světoznámé oleje plné všednodenních předmětů – cukřenek a jablek – nebo pracovité variace na horu Sainte Victoire. Jeho akvarely jsou ještě originálnější, fantastické. Paul Cézanne byl vůbec hodně originální a jeho vztahy k lidem také; jeho životopis je moc zajímavý – jak jako kluci chodili na jihu Francie na výlety s Emilem Zolou, potom později v Paříži se rozkmotřili, když Zola začal být zbohatlický snob a vypůjčil si jako hlavního hrdinu románu osobu ne nepodobnou Cézannovi, a ten starý bručoun to těžce nesl…
Asi od roku 2000 jsem občas koupila barevnou monografii malíře, co mne zaujal (Klee, Macke, Monet, Munch, Matisse, Gogh). Několik z nich schválně v angličtině, abych si pocvičila slovní zásobu. Jednu v němčině. A hlavně, hlavně jsem začala sbírat malířská díla na pohlednicích. A hádejte, kolik mám těch pohlednic Cézannových. Asi sedmdesát. Řekla jsem si: Když nemůžu mít originál a nesnáším reprodukce (asi jako nesnáším na sobě umělé perly nebo koženku, i když mě to často mrzí), pořídím si svá nejskvělejší malířská díla na pohlednicích. A nejlépe takových pohlednicích, které poměrně věrně vystihují barvy originálu. Kupovala jsem je přímo v galeriích, kde díla visí, ale někdy jsem natrefila na výhodnou koupi jinde – třeba soubor Monetových pohlednic edice Taschen na mne vyzývavě mával na stojanu před obchodem v Budapešti. Asi pět let jsem kupovala skoro jen pohlednice (a jsem vděčná bývalému manželovi, že mi to dopřál a ještě dost přispěl). Teď mám svou obrazárnu – kartotéku plnou 1) nejznámějších světových děl, 2) obrazů, které učarovaly mně osobně, a 3) přelomových děl výtvarného umění během celé jeho historie (ty tři typy se nezřídka slévají v jeden exemplář).
Přitahovalo mě převést objekty do hranatých tvarů. Tak jsem to aspoň vyzkoušela a namalovala se v oblíbeném ošuchaném vyrudlém červeném tričku z roku 1989:
Potom jsem dál experimentovala s ploškami ustupujícími a zastíněnými vs. vypouklými a osvětlenými. Fialový autoportrét (níže) mám docela ráda. Připomíná mi léto, fauvisty a Pechsteina. Nelekejte se, já žádný extra přehled o umění nemám – pamatuju si jen věci, co mě zaujaly; od Pechsteina mi utkvěl jeden obraz a to se ví, hned jsem si ho v galerijní prodejně musela koupit. Pohlednici, samozřejmě.
Druhý den jsem namalovala další autoportrét a koukám, že asi schválně barvami, které mi jsou protivné. Patrně jsem si řekla: To je pořád červená a oranžová, chce to změnu.
Následujícího dne jsem vyrobila opět autoportrét a i ten mám celkem ráda. Narozdíl od fialového ale ne na základě asociací; tenhle autoportrét mi nepřipomíná nic. Hádám, že cílem bylo tentokrát obrázek nepřeřvat sytými brutálními barvami, jak bývá mým zvykem.
Jeden autoportrét z těch prosincových dnů jsem už dávno vyhodila. Bohužel mi docela utkvěl. Byl modrý. V různých odstínech modré. Vypadala jsem na něm jako Honza Vyčítal a na krku měla místo límce ryby. Límec košile mi připomněl ryby, tak jsem je tam vrazila. Sorry, ryby, ale byly jste dost zubatý a blízko krku Honzy Vyčítala a já bych si vyčítala, kdyby se v mém obraze něco semlelo. Zvlášť tenkrát, to jsem ještě na vyčítání naskakovala raz dva.
No a šlus, už jsem se přestala malovat. I když vlastně naopak! – V roce 2000 jsem se malovat začala. Líčit jsem se začala. A přestala malovat autoportréty. To jsou mi souvislosti…
A přece – ještě jeden autoportrét jsem našla ve svých složkách, skicákách a deskách. Má dataci 14.2.2004. A je to mistr mezi autoportrétisty.
Rembrandt. Akorátže vyveden jako portrétní interpretace akvarelem.
Rembrandtovy autoportréty mám ve své sbírce pohlednic dva. Jeden mladý z Mnichova a jednu kresbu z Britského muzea. Chtěla jsem mít tři. Byla jsem podruhé v Londýně a kupovala v obrazárně pohlednice a myslela jsem, že Rembrandtův autoportrét už doma v obrazárně mám. Takže jsem ho nekoupila a nemám jeho asi poslední autoportrét, o deset let pozdější než ten, co jsem si namalovala.
Mimochodem četli jste knihu s názvem Rembrandt? Mně se hrozně líbila, což je u mě dost vyjímečné – takové knihy napočítám na prstech jedné ruky. Jejím autorem je Hendrik van Loon. Jednak píše o Rembrandtovi, pak o židech v tehdejším Amsterdamu a Spinozovi, a o postavě lékaře, něco jako byl náš Jan Jesenský. I pitva se v knize koná a dojde při ní k nečekanému odhalení. A já teď nečekaně odhalím jednu věc. Já tu knihu ukradla. Normálně se mi to nestává – nebojte se mi půjčovat knihy – ale tahle mě tak chytla, že jsem prostě musela, omlouvám se. Nevrátím.
Musím vám říct, že mezi těmi, kdo dělají hojně autoportréty, nejsou jen samí sympatičtí lidé jako já a Rembrandt, co si v klidu po nocích kreslíme a obvykle nekrademe a vůbec. Význačný mistr autoportrétu je Albrecht Dürer. A ten je mi teda dost protivnej. Úplně mě sere. Podle těch jeho autoportrétů je to děsnej náfuka. Vždycky se načančá a narafičí, aby vypadal. V Mnichově byl i v Madridu jsem ho potkala. Dokonce se namaloval jako Kristus. Tak to vidíte, co se mezi autopotrétisty najde. Ještě že už jsem dlouho žádný autoportrét nemalovala, jen fotila a to se nepočítá.
moe volba je velmi jednoducha. libi se mi prvni autoportret. ty dalsi bych si nikdy nevybrala a ani nikam nezavesila protoze bych se jich lekala. Opet ten prvni autoprotret. Teda ten vyrez hlavy :-)
mě se moc líbí Rembrandt. já ten “kubismus” moc nemusím, vyvolává to ve mě takové napětí – jak to očima se snažím poskládat, neumím si představit že bych takový “roztříštěný” obraz měla doma na očích…. provokovalo by mě to, byla bych z toho asi nervozní :-) ta měkost u rembrandta se mi líbí….uklidńuje mě.
Já na to koukám a koukám a tentokrát si nedokážu najít ani jednu. Všechny na mě působí hrozně neklidně, s vnitřním napětím až bojovným, latentně agresívně. A navíc mi tam přímo Lišku připomání jen sem tam nějaký rys, ne celek.
Přijde mi to spíš jak autoportréty mysli než tváře.
Já myslím, že autoportréty ani nejsou určeny k tomu, aby visely na zdi. To bych doma nechtěla. Spíš jako dokumentární materiál a technické průzkumné cvičení plus navíc ten dojem, že by se jich člověk lek nebo že mají napjatý výraz, jako připravený k boji. Ten u mě vznikne asi vždycky, protože když se soustředěně maluju, jsem tím zaujatá a zírám na sebe do zrcátka, ani nemůžu mít klidný úsměvný ladný výraz, to se vylučuje.
Autoportrét je pohled na sebe, do sebe, asi. Je to taková otázka: Kdo jsem a jakými všemi způsoby jsem a jakými způsoby to zhmotním.
Z toho vyplývá, že zrovna moje autoportréty musí mít v sobě něco brutálního, silového a zároveň i méně dynamického než autoportréty jiných týpků.
Je to velmi zajimave, tak zajimave az me to zarazilo. predstavuji si jakziram na sebe do zrcadla a zachycuji se na papir. Je to brutalni. Opravdu brutalni predstava. jako rezat sam sebe sklapelem. rozrezavat se.
ratko,
pro mě je zase zajímavý, žes to ještě nedělala (mi vyplývá z tvého komentáře) – žes ještě nikdy aspoň tužkou nekreslila autoportrét. Pro mě je to vlastně běžný, i když jsem od toho roku 2000 žádný nedělala a první až asi tak ve třinácti letech, řekla bych. A stejně poměrně běžný nebo už několikrát zkoušený zážitek je pro mě taky kreslit svoji ruku, jak kreslí, jak drží tužku. To mě baví, to mi připadá jako svět ve světě – kreslit pravou rukou s tužkou svoji pravou ruku s tužkou.
Já si zas těžko představím, že bych to nikdy nezkusila.
To je sranda, že mě automaticky nenapadne si myslet, že většina lidí asi svoji ruku nebo hlavu nekreslí. Přitom to asi tak je.
ruku jsem si kreslila, obkreslovala jsem ji na papir. ale nikdy me nenapadlo namalovat si vlastni oblicej. samotnou me to prekvapilo kdyz jsem si to uvedomila. nenapadlo me to nikdy.
Já se kreslila, tužkou, i jsem se sobě na tom portrétu líbila, problém byl akorát v tom, že jsem se sobě nepodobala. :-D
U me to mozna bylo naopak. Kreslila jsem obliceje i velmi vyrazne obliceje. Dokonce i tatinek mi je chvalil… a byly me podobne. ale to je tim, ze kdyz clovek kresi oblicej tak vetsinou do vlastni podoby. nechtene.
To teda vůbec. Do vlastní podoby vůbec. I na kreslení mě přitahovaly vždycky obličeje úplně opačné, než mám já.
10 hehehe :-))))) maminka taky vzdycky rikala ze vypada uplne jinak nez na fotkach
Portrét a běžná fotka-momentka je úplně jiná, žejo! Umělecký fotoportrét a malovaný portrét, to už je to samý.
Nojó, portrét nemusí zachycovat všechny rysy úplně přesně, může si vybrat něco na úkor něčeho jiného… asi jako když kreslím pohled na město, můžu vynechat některé domy, kterých už by bylo moc, nebo dráty, které mi brání ve výhledu, ale při focení bych je vynechat nemohl (leda dodatečně bych je mohl vymazat v počítači).
A jak může člověk kreslit portréty a nakonec zjistit, že se nějakým způsobem podobají jemu samému (nejen stylem) – o tom je moc hezká pražská pověst o jednom sochaři, co sochal kamenného anděla na Karlův most (bohužel nevím už, který anděl to má být). Pořád nemohla nemohl najít předlohu, až konečně našel krásnou mladou dívku, dostal svolení, že mu bude modelem a sochal a sochal a když to bylo hotovo, zjistil, že je to spíš jeho podoba než její.
Něco pro inspiraci:
http://www.ticketpro.cz/jnp/spolecenske-akce/vystavy/1314967-bohuslav-reynek.html?extp=seznam.cz
Sice mají na tom lákadle jako prvního Chagalla,ale je to hlavně Reinkova výstava,něco kolem 300 grafik a
Chagall,jakkoli je dobrý, i přes některá společná témata tomuto našemu geniovi nesahá ani po kotníky.
Jedna z nejlepších výstav,co jsem kdy navštívil.
Máš na úpatí nory,takže by byla škoda to nestihnout.
A pohledy tam mají taky:-)
13:
http://www.lidovky.cz/vesmir-ktery-se-vejde-do-dlane-zacala-vystava-bohuslava-reynka-p70-/kultura.aspx?c=A140418_103953_ln_kultura_hep
z předešlých výstav
http://hanci.blog.cz/1201/bohuslav-reynek-galerie-u-kamenneho-zvonu
Saule. velmi pekne odkazy. dekuji.
Díky ti, Saule!
Liško, já si před několika týdny připravila spoustu pastelek, tužek a papírů, že budu kreslit.
Začala jsem si na chatě čmarykat, protože jsem nevěděla co, lavičku s přehozeným modrým ručníkem.
A v pozadí jabloň s jedinými čtyřmi jablky. Tak jsem si je vyznačila, abych při dokreslování doma věděla, kde jsou :-)))
Zuzka šla kolem koukla a řekla:”No, hlavně tam udělej jabka a nezapomeň suky.”
Hele, Liško, tohle nemám zapotřebí, to ne! :-))
Ale víš co? Hrozně jsi mě naladila, zítra do toho půjdu znovu, JO!
Kaschiko,
to jsem ráda, jdi na to, vždyť tobě jde kreslení výborně.
Já jdu zítra taky na věc – budu kreslit malé obrázky do zatím neexistujícího, ale děsně starého deníku, který bude potřeba na konci měsíce pro akci s dětmi. Jsem sama zvědavá. Určitě vznikne skvělej deník.