ANEB ADVENTNÍ ZÁTIŠÍ…
Začaly jsme skoro současně. Desetiletá Eliška1 stihla nastříhat z jedlové větve malé větvičky (i pro mě) a drátem si je krásně připevnit na slaměný kruhový korpus:
Za tu dobu jsem já vytvořila toto:
Ano, byl čas výroby adventních věnců. Vždycky se toho hrozím, protože skončím s nějakým paskvilem. Pamatujete na ten z roku 2007? Málem bych na něj zapomněla:
A nepamatuju, že by mi motání novin do kroužku tehdy tak zásadně nešlo jako letos.
Pokračovala jsem statečně:
Pořád se to rozpadalo, tak jsem povolala pruhy balicího papíru natřené lepidlem. Nepomohly. Věnec se rozpadal dál, já měla ulepené prsty, na nich se mi zachytávaly kousky věnce a trhaly se. Musela jsem na to jít vázacím drátem.
Vypadá to docela jako věnec, že jo?
Jen na fotce. Ve skutečně byl nestejně silný, nestejně měkký a ness…konale jsem nechápala, proč normální lidi smotají noviny do kroužku jako nic a já ne. Eliška1 mezitím nastříhala další větvičky a šla dovnitř. Já jimi obalila věnec a bylo.
Některé jsem nechala nepravidelně a nenapravitelně trčet – řekla jsem si, že proti tomu, jak obskurně vypadá papírový vnitřek, je zvenku vidět nádherný kruh, skutečný zelený věnec, neuvěřitelné!
Naskládat na něj ozdoby už je hračka. To je to nejrychlejší a nejjednodušší na celé výrobě adventního věnce. To už je radost.
Za chvíli přišla další naše kamarádka mého věku, namotala si větvičky na korpus a prohlásila, že zdobit věnec ničím nebude, protože to neumí! No to mě kopni, to jsem přesně potřebovala slyšet, abych se zase začala cítit snesitelně šikovná. Můj věnec vypadá takto:
Ještě prostorově rozprostřít mašli a můžu ho vzít do práce na vánoční stůl jako hlavní ozdobu dne.
Níže část zhotovených věnců – můj už poznáte vpravo dole. Všechno, co je vlevo, vyrobila desetiletá Eliška1, zadní věnec pouze nalepila tavnou pistolí podle návrhu své pětileté sestry. Večer udělala ještě jeden velký věnec. Příští rok jí to asi hodíme na krk celé. Hodíme jí věnce na krk. Ale nedělala ani jeden papírový korpus, hoho, nemusela trpět jako já.
Od další kamarádky dostaly holčičky každá malého medvídka s ručně pletenou šálou. Mladší prohodila, že její medvěd by potřeboval čepici. Pak šly spát a medvědy vzaly s sebou.
Naštěstí jsme předtím chytře zjistily, že medvědi mají totožnou hlavu jako pes, co odpoledne dohlížel na stříhání hvězdiček z březové kůry. Domácí kamarádka Lenka2 mi poskytla hodně tlustou vlnu a hodně tenký háček. Absurdní kombinace, ale čepičku se šťopkou jsem uháčkovala. I když háčkovat ani neumím.
Jenže co s jednou čepičkou pro dva medvědy … snadno by se kvůli ní mohli poprat. Vyrobím ještě jednu. Kamarádka donesla pletací jehlice. Dost tenké na tak tlustou vlnu a ke všemu byla jedna ještě tenčí než druhá. To je detail. Upletla jsem špičatou čepičku, ozdobila ji zvonečkem, sháčkovala strany k sobě a pak se teprve ukázalo, že čepička je na psa dost velká, jde mu špatně nasadit. Zkoušela jsem ji tedy nasadit kocourovi a také to moc nešlo. Medvědovi asi bude sedět líp, ten má vypracovanější krk.
Začala jsem v půl deváté, v deset jsem měla hotovo a ještě jsem měla chuť něco vyrábět. A ta žlutá Yeti příze měla přesně takovou barvu, co se mi hodí ke kalhotám, botám a šále. Vyrobím si klobouček!
Háčkovala jsem trochu jinak než obvykle, nevěděla, jestli dělám krátké sloupky nebo dlouhé sloupky, ale šlo to dobře. Časem se ukázalo, že čepice ve tvaru zvonku to nebude. Spíš baret. A skutečně nakonec vyšel baret. Nechápu, jak je to možné, ale jeho tvar je docela pravidelný!
Takže některé kruhy umím a nerozpadají se mi. Vida vida. V baretu jsem strávila celou první adventní neděli, ani na besídce uměleckých škol v Kralupech jsem jej nesundala a v pondělí jsme v něm šla do práce.
Ptala jsem se mámy, jestli jsem uháčkovala dlouhé sloupky. Prý ne, prý to jsou pořád krátké sloupky, jenže příze je nabíraná speciálním způsobem, takže na rubu vytvořila zvláštní pruhovanou strukturu. Ta se mi zalíbila a baret ji má jako lícovou stranu.
Kruhům a adventním zátiším třikrát nazdar!
Tak příští rok bych to viděla na háčkovaný adventní věnec :)
Přesně tak!
Odříkaného největší krajíc. Pořád rozhlašuju, že se mi háčkované věci nelíbí, že pletení mě baví – a najednou háčkuju jak divá a ani nevím jak (doslova).
Já umím háčkovat jenom kilometry ušmudlaného řetízku, takže za mě baret velká nádhera! Vlastně za mala jsem dovedla háčkovat i nějaký malý košíky a klóbrc pro panenku, jestli si vzpomínám dobře, ono to háčkování k dokonalým kulatým tvarům asi přirozeně vede, takže je to určitě i forma meditace, jen si tak háčkovat dokolečka – to u svetru není. Každopádně definitivní dejavu mě zasadila ta šťopka na medvědím kloboučku – v osmdesátkách se nosily čapky s podobnou šťopkou, samozřejmě do it yourself. A mámě zřejmě šly čepice, ale ne šťopky, proto mi dala pár nepodařených pokusů, ať s nimi naložím podle svého. A já z nich měla ťuťínky – malý lidi, na který mi máma vyšila ještě po dvou očích a steh jako pusu a potom už na objednávku musela dodávat další a další. Tyjo, kde je má krabice ťuťínků? A jak se dělá šťopka? To musí poznat i moje děti!
A věnec se mi líbí ten květináčovej, právě jsem přemýšlela, proč působí tak dynamicky a asi právě proto, že ho člověk pořád sleduje, aby se ty provázky na svíčkách nepovolily a nezačalo hořet:)
Nejsou kruhy jako kruhy,
některý jsou kruhatý, jiný zase šišatý,
některý jsou zvěrokruhy
jiné zase letokruhy,
a nemaj se rušit, hlavně myslím Eukleidovi,
měl by pak rudé kruhy před očima …..
a já mám zas kruhy pod očima ( a nejsou vůbec kulatý, jsou to jenom půlkruhy) ………
Z toho všeho vyplývá, že to s kruhy jednoduché nebývá. A už vůbec ne s rodinnými. …..
A pejsek je s čepičkou rozkošnej, ty v baretu elegantní a tygr v princezničkovských šatech tomu všemu dává ten správný punc.
A já na adventy nevěřím, adventní věnce neviju, tedy ani zoufalstvím nevyju, že mi to nejde. A tedy vyhrávám, hurá! :-)))))
A tobě jde skoro všechno, tedy taky vyhráváš! Hurrrrááááá! :-))))))))))))))
psice,
ťutínkové museli být bezva. Mohli spát v krabičce od sirek a zažívat nekonečná dobrodružství!
Šťopka mi jde – udělá se řetízkové oko, pak další, přidává se jich jen pár do malého kolečka a pak se jede pořád dokola, jedno oko uháčkovat z každého oka, co je na řadě, nepřidává se nic a šťopka roste do výšky.
Sobě jsem uháčkovala před baretem jen dvě čapky, obě se šťopkou, protože mi to tak nějak vyšlo. Jedni někdy nosíma tramvajáci na mě mávají a lidi se smějou, druhou radši nenosím, je taková malá, není přes uši. Něco mezi jarmulkou, fezem a rádiovkou. Vyfotím ji, protože patří do kompletu a ten jsem tu ještě nevystavila. Je trochu ulítlej.
Květináčovej věnec se ti asi zalíbil, protože je na něm uháčkovaný řetízek :-). V té době jsem nic jiného neuměla a vida, jak se to rozmohlo.
Lenko,
správně, nevij. Ale můžeš výt jako vlci na Aljašce :)
To zkusím, to by mohlo být uvolňující.
Zrovna v pátek před tím věncovým víkendem jsem si na tebe vzpomněla u příležitosti pocitu přetažení. A nemyslím tím přetažení pletacího oka ani jiných věcí, ale přetažení z moc hektického dělání několika činností. Musím si dávat bacha. Asi o tom napíšu. – jenže na to budu mít čas až tak za čtyři dny :( Případné…