UŽ OD RÁNA.

Prvního jsem vyšla z domu, zrovna šel někdo těsně kolem a slyšel, jak jsem řekla „Ty posraný plachty“ a znova jsem zalezla. Zapomněla jsem si totiž roušku a tu bych v metru dneska nenahradila ničím, protože jdu v tílku.

Jak jsem vlezla do vagónu metra, bylo jasné, že všechno je jinak. Byl docela plný jako obvykle, ale atmosféra byla úplně změněná oproti ránu všedního dne, skupinka mladých lidí vesele uvolněně povídala, nemluvili ztuhle o škole, neučili se cestou na zkoušku. Vedle stál hubený chlapík s malinkým trojúhelníkovým batůžkem, s džínama hooodně založenýma nad kotníkem, ve starých okopaných botech. A jiný kluk měl na zádech kytaru a v ruce lodní pytel. První den prázdnin!

Potom jsem nastoupila do tramvaje, že jen popojedu jednu stanici a chytím autobus, abych byla v práci včas. Nastoupil taky starý pán, sedl si vedle, pozdravil mě a hned mi oznámil, že od zítřka už roušky v tramvaji mít nemusíme, jen v metru. Řekla jsem, že nevím, že už „ty jejich informace“ nesleduju a že je to dobrá zpráva. Přes plátěnou roušku nebylo pánovi dobře rozumět, ale vyprávěl, že popojede dvě stanice a přestoupí na autobus, stejný jako já. To už jsem vystupovala s tím, že se tedy asi sejdeme v tom autobusu. Dá se na něj přesedlat právě na těch dvou stanicích, ale já radši hned na té první; co kdyby ten autobus mezi stanicemi tramvaj předjel a ujel. Málem ujel tomu pánovi, protože si stál u klandru, autobus zastavil, stál docela dlouho, pán nic, tak jsem vyběhla ke dveřím a volám na něj a slyším, jak se někoho teprve ptá „Co je to za číslo autobusu.“ No dobrý, stihnul to, sednul si a jedem. Načež odtušil: „Myslel jsem, že to bude autobus, a ne tramvaj.“ Mě to nezmátlo a řekla jsem, že autobus tady jede kus po kolejích. Přemýšlela jsem, proč mi ten pán je povědomý, připomíná mi tátu. Asi že je starej a mluví starým hlasem a trochu je popletenej. Hlas z repráku oznámil další zastávku: „Na Petynce.“
„Na prdelce,“ kontroval pán pohotově a přes roušku to znělo zcela zřetelně. Jo tak proto mi připomíná tátu! Načež aby to utvrdil, přidal další hříčku „Autodoprava, chodci doleva.“ Jako doma. Pak jsem si všimla, že nese s sebou tři umělohmotné rendlíky nad sebou, s uchem nahoře, ve kterých nosívá služba do domácností obědy. Takový taky táta měl. Ale nikam s nimi nechodil. Paní přišla, polívku dala do ledničky, tu nikdy nejedl, to byla taková škrobovitá gelovice, potom vzala připravený bílý talíř, ohřála jídlo v mikrovlnce, dala k němu připravené příbory, donesla to tátovi do pokoje na stůl, ten stůl poodsunula, aby tátu posadila, podepřela ho polštáři z kanape, on se dal do jídla, povídali si a koukali na televizi. Potom paní tátu zase položila, nádobí a rendlíky dala do dřezu, vzala připravenou sestavenou čistou druhou sadu těch umělých rendlíků na zítra a zase šla.

A já už vystupuju, říkám to pánovi, on mi říká „Na shledanou“ a pak vidím, že taky vystoupil. Tak se snad neztratil, asi ne. Ten si poradí, s tím si každý asi rád popovídá. Nebo spíš ten pán si někoho vyhlídne.

Cesta do práce byla jiná. A cesta z práce byla taky jiná, vzala jsem si odpoledne volno a jela na studijní oddělení. Do dneška měli otevřeno normálně, ode dneška jen v úterý a středu na dvě hodiny. Mise byla snad úspěšná – jeden předmět mi škrtli, nemusím ho plnit, protože se letos nevyučoval, můžu si ho napsat až příští rok. To tam budu už navíc. Jestli to teda půjde, jestli budu smět propadnout. Na to jsem se bála zeptat, napřed si pročtu znovu podmínky na webu.

Tenhle semestr jsem nedotáhla, nebaví mě to, když nejsem se spolužáky a vyučujícími. A pokud to někdy dotáhnu, tak beztak samostatně, achjo.

Ze studijního jsem se odebrala do kina. Byli jsme tam jen tři v sále. Film V síti, verze pro děti. Asi bych nechtěla mít za režiséra toho pana Klusáka, nebyl mi moc příjemnej. Vzhůru na prázdniny!