A DOPNU JEN JEDEN PODZIMNÍ A JEDEN ZIMNÍ SVRŠEK…
(V létě to šlo, to se kabáty nenosí; na fotce mě vidíte v Národním divadle :- )
Jojo, lépe řečeno dopnu jen bundičku na výlety, tu teď nosím variantně s rozepnutým antracitovým kabátkem tenkým. A předpokládám a držím si palce, že v zimě dopnu starej pěknej málo nošenej modrej kabát starej 20 let. Loni to šlo. Novější věci nedopnu asi žádné. S kalhotama je to podobný. Jedny skvělé pestrobarevné jsem si koupila před rokem a jsou mi; pokud nošení kalhot pod pupkem lze nazvat OK. Džíny dopnu jen jedny a to ty, co jsem si koupila někdy v lednu, když bylo zakázáno kupovat a prodávat všechno kromě potravin a drogerie. Naštěstí jeden vietnamský obchod při cestě byl milosrdný a prodal mi gatě. Před začátkem léta už se v rozkroku prodřely. Teď jsem je vytáhla, párkrát si je vzala, ale už je vyhodím. Nedávno jsem si totiž všimla, že nějaký pán v metru po mně zvláštně pokukuje; jeho oči měly erotický závoj. Pak mi došlo, že jsem při sezení držela nějaké zavazadlo, neseděla zcela cudně a zahlédl dírami hebkou kůži na mém vnitřním stehně v místech, kde už skoro vyhlížel i spodní prádlo. – Záchrana přišla domácího typu – naštěstí jsem našla krásné kvalitní kalhoty, co mi dala matka už loni (protože jí už nejsou, asi to máme v rodině :-), ale já je nikdy neoblíkla jednak proto, že jsou dobéžova, a jednak proto, že mi loni asi ještě plandaly.
To není moc čtivé ani vtipné, je to prostě stará písnička nemládnoucí ženy.
Říjen dobrý a zopakujme si mou strategii, co jsem tady a všude už deklamovala mnohokrát: V listopadu zalézt do hospody, vylézt o velikonocích a je to. Můj recept na zimu. Ne že bych toto léčivo neužívala také v létě, ale přece jen se toho v létě koná víc i venku, za světla a teplých večerů, je to pro mě radostnější než sedět pořád někde uvnitř za zavřenými okny.
Podzim je vždycky hektický celý, to víme, to známe, do vánoc je co dělat v práci a nejen tam. Listopadový start letos začne výletem do Turecka. – „Jedeš se na sluníčko zahřát?“ ptal se náš basák. Ne, jedu tam na čtyřdenní seminář (s kamarády od divadla), na který se mi nechce. A letadlem se mi taky letět nechce, nemám to ráda. Už vůbec se mi nechce letět do země, kde asi budou všichni v respirátorech. A cestovat mimo Evropu ani trochu nemám chuť (akorát ta Afrika by byla zajímavá…). Ke všemu je k tomu potřeba pas. Mi došlo. Šest týdnů před odletem mi to připadalo v pohodě, to mi pas stihnou udělat. Nojo, jenže letenky je potřeba zajistit dřív a turecké letecké linky k tomu chtěly i číslo pasu. Který nemám. Teda mám vysoké číslo pasu; kde jsou ty doby, kdy měl 63 cm a dopnula jsem cokoli na světě. Takže jsem zacálovala tři tisíce, aby mi pas udělali do týdne. Hm. To je fakt dost vzhledem k tomu, že si na Turecko vezmu posledních pět dní dovolené, co mi letos zbývají. A je to fakt dost na to, že ještě loni jsem žila od výplaty k výplatě, od nuly k nule. Letos trochu nad nulou. Nojono. Pas mi udělali do týdne za hustou sumičku, ale Turkish Airlines beztak náš let zrušili, přesunuli na jiný o den dřív, resp. noční let, no potěš, takže kdybych nechala ten pas dělat normálně, možná by zrovna byl hotovej teď, když se ty letenky definitivně koupily. Ale spíš nebyl. Nevím, co je lepší vyhlídka.
V neděli 7.11. půjdu po obědě na zkoušku kapely (kapely, co už skoro má jméno, ale ještě nemá facebookovou stránku, kterou budu obhospodařovávat), pak hodím cello domů – mám to jen čtvrt hodiny pěšky – vezmu svůj červený kufřík, co si zatím zacestoval jen třikrát a v letadle jen jednou, a budu svižně kodrcat na letiště, protože nám to letí už v sedm večer. S přestupem to je. Ve tři ráno budeme v cíli, ve Smyrně. Tam přespíme a dopravíme se do jiného města, kde se koná seminář. Hoho. A na něm budou ještě další dva kamarádi, kromě jiných, to už bude dobrý. Dokud nepoletíme zpátky.
Takže se jedu o pár stupňů zahřát, ale potřebuju si k tomu koupit slušivý kabátek. Kde je mají? Viděla jsem nějaké v Tatuum, ale začínaly na čtyřech tisících a to je jednak víc než ten pas (cestovní) a jednak chci něco levného pro případ, že bych to po vánocích zase už nedopnula.
Dobrá fotka, instantní fotokoláž 😊
Asi by to chtělo letos konečně realizovat tu lednovou či únorovou návštěvu, abys viděla, jaký pasy mají zdarma i jiní. :-))
Dole ve skříni v předsíni jsem před časem založila takovou malou hromádku oblečení „až zas zhubnu a vejdu se“, postupně se měnila přes „kdybych třeba ještě někdy náhodou zhubla“ na „je mi to líto vyhodit, ale už se kvůli té hromádce dole začíná nevejít to oblečení pověšený shora…“
No, ehm, a tak to je. Zase jsem aspoň psychicky vyrovnanější, než když jsem byla krásná sexy hubená. Teď jsem zcela jistě sexy okouzlující svým zralým nadhedem nad problémy (a hlavně nad povinnostmi, které nestíhám, protože už ani nějak nechci).
Oběhni sekáče! Tam je teď za pár šupů k sehnání spousta kabátů, bund a sak, a když ti za půl roku nebude, tak tu stovku nebo dvě ani nepocítíš :-)
Já jsem se rozkejdla pěkně.
Takže ani nevím, jestli oběhnu sekáče :- ))
Spíš až mi nějaký vleze docesty. Včera mi vlezl do cesty obchod, kde jsem konečně koupila novou sprchovou hadici, to jsem měla ze sebe radost. Sekáč tam taky byl, ale připadalo mi jako moc namáhavý tam chodit a něco vybírat.
To je potom těžký. Až si odpočinu, dojde i na sekáč.
Dodam k Marii Veronice: Obehni turecky sekace! Tam by mohl byt k dostani luxusne barevny orientalni model za par drobnych. Vubec to tedy zni skvele! Mne Turecko nikdy moc nelakalo, ale pak jsem se tam octla nedobrovolne pres noc (jeli jsme na nodenni vylet z Recka a ujela nam lod) a vecer to fakt byla pohadka tisice a jedne noci. A slunce a teplo, to bylo chtelo do sebe nasaknout jako akumulacni kamna:)
Psice,
jo tááák, turecký sekáče!! To zní dobře, to mi půjde líp než český sekáče, protože to má nádech novoty a překvapení! To doufám nadchne i moje dva společníky. Ještě musím zjistit, jak se turecky píše „sekáč.“
Někde mám zabaleno víc než 10 let v krabici šest skleněných malých skleniček, ze kterých tam pijí čaj, a šest skleněných podšálků. Domácí potřeby jsou tam dost levný. Nebo byly. Tak snad i sekáče.
Pánové sedí a popíjejí rize cay a dámy makaj na poli….
Výjev z tureckého venkova…
Ve městě pánové popíjejí čaj před hospůdkou a hrají šachy. Ženy stojí doma na balkonech a baví se vespolek přes ulici.
Liško, teď jedu Pendolinem z Prahy a zážitek na posrání.
A to se vracím z Egypta, kde se to mnohým stalo, dokonce i na fakultativním výletu, jak jsem slyšel.
Na sedadle za mnou sedí nějaká psychoterapeutka, na mobilu má svoji kolegyni a radí ji, jak postupovat v léčbě jejího klienta.
Když se podívám do odlesku skla ze zadu, tak ji bohužel i vidím.
Dokonce i cítím.
Namachrovanà 20.letá píča, která si maže ruce a krk nějakým krémem, tváří se i anonymně jako královna Nefertity a pronáší naprosto profesionální rady, zakončené výkřiky supééér, pokud pudově cítí, že jí je uvěreno.
No, máš těžkou a silnou konkurenci:-)
Ahoj Liško, krásná fotka s národním a vypadá to že ti ty kila navíc sluší! Těším se na tu vaši hudbu, jen netuším proč se jedete soustředit do Turecka, snad to nebude nějaký to óm a mantry, že to spíš rozjedete jako máničky za stara. Já jsem díky chození a bůhvíještěčemu zhubla 10 kg a udělala změnu v šatníku. Volím šaty a kraťasy.
Sorry, Turecko s divadlem…
Saule,
nonazdar. Jako kdyby se vůbec dalo radit v psychoterapii… jak přímo při ní, tak psychoterapeutovi.
zuzi,
tyjo, 10 kilo dolů, to by se mi hodilo.
My jedem do Turecka, protože Turci jsou jedni z několika participujících týmů v tom mezinár.projektu, jindy to zas budeme pořádat my v Čechách a doufám, že něco bude i v Belgii. Tam nutně chci : ) Tohle téma moc chytlavé není – něco o kreativitě v online prostoru; snad to nebude hrozný. Za týden tohle dobou budeme na cestě.
Jako máničky i nemáničky rozjedem koncert 25.11. v kavárně Liberál. S naší kapelou, co v tu chvíli vznikne, to bude první počin. Trénujeme teda už nějakých pár měsíců. Až konečně budu mít materiál, fotky a tak, udělám facebookovou stránku tý kapely a řeknu vám. Je to teda sranda… snad se dlouho nerozpadnem : )
A kam do Turecka?
Je to město Aydin, jeden den cestou strávíme v Izmiru (tj.Smyrna), kam doletíme ve tři ráno. Pak nějak dojedem do toho Aydinu.
Hele, teď koukám, že Efez je při cestě z Izmiru do Aydinu! Jééé.
Z Efezu si pamatuji společný hajzlíky :)
http://biblicalephesus.com/images/latrines/latrines-ephesus-01.jpg
bo,
joo, ty jsou skvělý! Jako na jednom tábořišti na Brdech, kam jsme jezdili s dětmi, s oddílem.
Škoda toho nočního letu.
Efes by za prohlídku stál, ale po noční na letišti a v letadle si to člověk moc neužije a je druhý den jak po opici.
On je tam poblíž také Milétos a Priene.. samozřejmě v rozvalinách
Seš neuvěřitelně činná, Liško. Moc povedené foto.
Re Bo:
Já bych Lišce doporučil Kapadokii s těmi skalními útvary.:0)
Jojo, ty skalní úd-tvary jsou dobrý. :)
Já jsem tam byl, když dozrávaly moruše. Doporučuji ochutnat.
Tož uvidíme, na co se kouknem.
Už i ta Smyrna je důležitá, byl tam sv.Pavel a tak, ale oni to ve 20. letech Turci srovnali se zemí, statisíce Řeků se odstěhovaly a místo starého řeckého města tam je prý v centru park : (
Rozhodně si musím koupit nějaký kabátek, který mi půjde dopnout… jak napadlo Psici; to je další vrstva plánu. Kobereček jsemsi koupila před 15 lety v Istanbulu, když jsme tam byli na zatmění slunce. Skleničky na čaj (ty malé ve tvaru tulipánu) taky mám někde zabalený.těch modrých skleněných ochranných ok taky pár mám, včetně korálků, ze kterých můžu něco vyrobit. Jo! Korálky tam měli dobrý a taky koření! Kupodivu tentokrát máme kufr, co pojede v nákladovým prostoru (jindy jsme v těch posledních letech měli vždy jen příruční), takže si do něj můžeme dát na zpáteční cestě i nějaké zakoupené jídlo, nože a tak : )
Při nákupech hlavně nezapomeň SMLOUVAT, SMLOUVAT a zase SMLOUVAT.
Klidně i na desetinu původní ceny.
Však tam jedeš jako herečka:-)
Saule,
to smlouvání mě právě vůbec neba : (
Jako hérečka né, jako účastník semináře na divné téma využití umění nebo kreativity nebo čeho v online prostoru…
„smlouvání mě právě vůbec neba : (“
Jenže je to baví a to hodně, i když se mnou už někdy ne.
Já jsem postrach orientálních bazarů , přede mnou stahují rolety, protože jim to tam jsem schopen všechno vykoupit za jeden dolar:-)
Saule,
tos měl říct dřív, přesvědčila bych kolegy, že máš vyjet na ten seminář ty.
No, nevím…
Já po tom Egyptu zobám Endiaron jak lentilky a jsem rád, že jsem doma.
Kdybych tam teď měl smlouvat o vpuštění na záchod, tak bych asi moc nesmlouval:-)
A právě na to Turecko mám sice už hodně starou, ale taky hodně nemilou vzpomínku.
To jsem tam byl ještě jako baťůžkář a ve Vanu jsem proležel na betonové podlaze s dírou, tedy toaletě nějakého levného hotýlku, asi dva dny a neměl sílu se ani umýt.
Teklo to ze mně spodem, horem a někdy jsem už ani nevěděl, kde vlastně jsem jestli ještě vůbec žiju.
Takže turecký seminář mám už za sebou a vám přeji příjemnější zážitky.
Každopádně ten Endiaron si určitě přibal, nepij vodu z kohoutku a na jídlo taky bacha, nejlíp vidět, jak ti to dávají přímo z pánve vařící.
To jsem pak praktikovat v Indii v pouličních stáncích, kde to vypadalo příšerně a vařili tam možná rok staré zdechliny, ale neměl jsem vůbec žádný problém.
Na rozdíl od těch, co se krmili v drahých restauracích.
Uáá, no néé, to byla katastrofa!
Já v Turecku jedla jen čerstvé dobré jídlo, takže jestli se tam na něco těším, tak na jídlo!
Ten Endiaron je ale vtipnej dobrej nápad; stejně chci jít do lékárny pro něco.
Vtipný totiž je, že v televizní reklamě na Endiaron účinkuje náš kamarád, kterej je profesionální mim, ale nám v tom divadle dělá osvětlovače, což je ohromný! Teď v sobotu 6.11. jdem zas do akce večer v divadle Kampa a tam to má se světly hrozně těžký a ještě do toho pouští i zvuk… A tenhle kamarád se taky účastnil předchozího mezinár. projektu jednak v Praze a jednak jel myslím do Polska.
Takže v sobotu se toho kamaráda zeptám, jestli náhodou nemá s sebou endiaron, že by se nám hodil druhý den na cestu :- ))
Saule,, myslím , že nejpozději po přečtení tvých naprosto jedinečných, nejen kulinárních zážitků z Turecka, musí být každému jasné, že ses i při výběru jídla, stejně jako při tvých popisovaných aktivitách v bazarech řídil heslem, “ hlavně co nejlevněji! „… ;-)
Následovalo „all inklusive“ i s tou neopakovatelnou, pro vyprazdňování obsahu střev ergonomicky nejvhodnější polohou a dohrou, v tom přece nejlevnějším hotýlku široko daleko! :-)
No neberte to!!:-)
Esin,
napřed to taky prubnu a pak si řeknem, jak to dopadlo : )
Jj. Už se na ten dovláčenej kufr plný pozitivní energie moc těším :)
Ona ta moje turecká nehoda je už asi tak čtvrtstoletí stará, Esi.
To jsem byl ještě chudá socka, toužící po dobrodružství a autentických zážitcích, ne po drahém hotelu.
Tož se mi jich také kdysi dostalo a já si nestěžuji.
Nu, ale čas trhnul oponou a ještě minulý týden jsem si to all inclusiv vychutnával v hotelovém, jídelním, bazénovém i plážovém baru petihvězdičkového hotelu plnými doušky.
Ani to ovšem není podmínkou spokojeného života střevní mikroflóry.
A nejen mojí.
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3394252-v-hurghade-zavreli-hotel-kvuli-otrave-hostu-mezi-postizenymi-jsou-i-cesi
Ani mýho života to není podmínkou. Do Turecka jedu potřetí, ale nikdy jsem nebyla v plážovým hotelu pro cizince, byla jsem v bungalovech pro místní turisty, žádné obří hotely v těch lokalitách nebyly.
Teď budeme myslím v obou městech v nějakým hotelu, ale nepamatuju si to.
A k těm svrškům: Až mnohem později, začátkem ledna, jsem si koupila černý kabát, takovej trochu kudrnatej jako krul, ale není to vlněný, je z větší části umělý, zn. Attrattivo.
Potom v únoru jsem pořád sháněla bundu, protože na začátku března jsem věděla, že jedu na hory a že mám jen větrovku na běžky, jinak mi nic není. Místo bundy jsem narazila na kabáát stejného střihu jako ten černý, ale klasického vzhledu v barvě velbloudí, v ramenou mi byl, tak jsem ho radši rychle koupila, do toho můžu i přirat. Mysím, že to je Reserved, mám dojem. Nakonec den před odjezdem jsem si koupila tmavomodrou nešustivou parku, přesně, jak jsem chtěla, trochu uvnitř s bílým beránkem, ideální a jen za 1600 Kč, Tatuum. Ona měla na kapuce chlupy, což nesnáším, ale naštěstí se daly odepnout, byly na knoflíčky.
Takže kabáty zimní bychom měli.