MÁ SNĚHURKA VĚTŠÍ HLAVU NEŽ SEDM TRPASLÍKŮ?

A pojedeme popořadě. Sedm vánočních čepiček. V prosinci. V listopadu jsem chtěla uplést malého králíčka. Pro holčičky. Jenže jsem měla jen ocelové jehlice. Krásně lesklé sice, ale když bylo na každé jen pár očí a znova a znova se ozývalo cink! jak jedna z jehlic sjela a spadla na podlahu, neměla jsem na to nervy. Ani jehlice, ani nervy ani drobné prstíčky. Nic, vypárala jsem králíkovi nedodělané uši i hlavu a vida – zbyla čepička pro panenky! Neříkejte jim, že je to králičí zadnice.

Toho dne, než jsem se pustila do králíčka, jsem dodělala tajuplný šál Doodler, jehož návod vycházel na pokračování. Vzniklo toto:

A tady je první vánoční čepička a (zprv sladký zdá se) Doodler k tomu:

A já. Ty puntíkaté nehty mi vytvořila starší z holčiček. Skvělý! Poprvé v životě mě bavilo mít nalakované nehty na rukou. Nejsem na to zvyklá, ani na dlouhé nehty; hned se mi lak oprýská a mít ho jen na jeden večer a pak odlakovávat mě otravuje. Ale puntíky drží a když oprýskají, není to poznat. Za mě geniální.

Lenka2 a její 2 holčičky mají rády barvu fialovou a velké čepice, takové ty přepadlé, anglicky se jmenují slouch, já jim říkám frygická čapka. Upletla jsem jim tedy jako první tuhle – barva i tvar dle přání.

Je spíš pro ty dvě větší z nich. Ta nejmenší, šestiletá, vyslovila jediné další přání: háčkovanou čepičku se šťopkou. Jednu jsem si totiž před lety udělala – ke svému vlastnímu překvapení, protože jsem předtím nic neháčkovala – a nedávno jsem ji u kamarádů zapomněla a málem ji nedostala zpátky. Takže legrační háčkovaná se šťopkou musí být, stejného tvaru. Ale přijde na řadu až nakonec. Zatím jsem si koupila dvě sady dřevěných – bambusových – jehlic a pokračovala dalším odstínem fialové, zbylé z Doodleru:

Když fialovou, tak fialovou! Anebo…

Z každé strany je čepice úplně jinačí. Oboustranná! Tudy na to:

To mě bavilo. Dvojčepice mi udělala radost, i když pletení trvalo hodně dlouho – jednak jsou to čepice dvě a jednak poměrně tenké jehlice, hodně očí. Plus stromečkový vzorek dělaný dvoubarevně je také pomalejší, než mrskat jen jednu nit furt pryč.

Sláva dřevěným jehlicím! Nekloužou a přitom nedrhnou, krása! Na dřevěných jehlicích jsem pletla i čepici č.1, protože jednu sadu bukových, tlustých, mám. Teda máma ji má a předala mi ji. A na těch bukových o síle 6,5 mm jsem upletla i čepičku třetí. Stejný vzor jako č.1, ale kratší.

Čekala jsem, že měňavá vlna bude celá víc do červena a fialova, ale je v ní velká část okrová a šedá a ta mi z klubka ještě zbyla. Taková spíš pánská kombinace. Ha – upletu pánskou čepičku a dám ji k vánocům strejdovi a jeho třem synům (třicátníkům), ať se o ni poperou! Přidala jsem černou a zvolila žebrový vzor, který mě baví. Anglicky zove brioche stitch. Plete se dvěma barvami, ale ne naráz, což je pohodlnější – vždycky jedna řada jednou barvou a druhá řada tou kontrastní, oka druhé barvy se vynechávají, jen sejmou, přesunou. Nevýhoda je, že člověk musí uplést dvě řady, aby vznikla jedna komplet dvoubarevná řada. Takže to trvá dvakrát tolik času než třeba čepička č.1 a 3. Jo a každá malá chyba je hodně vidět.

Ale výsledek je super! Mám ráda tenhle svisle pruhovaný efekt! Navíc je čapka krásně měkká. Strejda si ji hned nasadil a myslím, že bratranci už si neškrtnou.

Je to jediná z čepic, která není stopércentně vlněná – černá příze nebyla vlna nebo jen zčásti. Všechny předvedené čepičky se dají nosit naruby; nejen ta oboustraná dvojaká. Následující čepička nikoliv. Ta je totiž ex-pe-ri-men-tál-ní!

Chtěla jsem vyzkoušet uplést napřed dolní lem s ušima, ale ne dokola jako obvykle, kdežto podélně, aby vroubky byly pak svislé. Lem jsem sešila dohromady jako čelenku a nahoře ji nabrala na své bambusové jehlice a pletla už tradičně dokola, žlutě, zdola ke špičce. I když k jaké špičce… dva rohy jsem tam chtěla udělat! A taky že jo. Napřed jsem ale vymyslela, jak spojit nahoře prostředek mezi nimi, než je dopletu každý zvlášť. A vymyslela jsem to elegantně: v patřičné výšce čepice jsem ji obrátila naruby a prostřední část jsem spletla dohromady; jedno oko z přední části čepice a druhé ze zadní. Kdybych to udělala na lícu, vytvořil by se nahoře na čepici hřbítek z uzavřených očí. A ten právě zůstal na rubu a na lícu zvenku je prostě hladká čepice, nenápadně spojená. Chachá!

Jak se dělají bambulky, popisovat doufám netřeba.

No ale příhoda se mi k bambulím vždycky vybaví: Když jsem dělala vychovatelku v družině, než jsem šla do prváku na univerzitu, jedno odpoledne jsem děti učila dělat bambule. Byla asi špatná smogová situace – každý den jsem musela někam telefonovat, jaký je stav ovzduší a jestli tedy můžeme s dětmi ven. Představte si malé rošťáky celý den zavřené v místnosti; půlka těch dětí byly s LMD, hyperaktivní a různě nezvladatelné v běžné velké třídě; tohle byla malá přátelská škola v Karmelitské ulici, vedle Jezulátka a Petřína. A bambule se ukázaly jako dobrá volba!

Ve stanovený čas začali chodit rodiče pro své děti a strhlo to velký pláč a nářek. Někteří totiž neměli bambuli hotovou! Odmítali odejít domů! Abych ulehčila situaci dětem i zaraženým rodičům, odmotala jsem rychle každému plačícímu kus příze na doma, aby si bambuli mohl dodělat. Jinak by domů nešli. Bambule lze jedině doporučit! Od té doby na ně nedám dopustit.

Tahle čepička je pletená stejným vzorem jako pánská výše, je stejně měkká, ale MNOHEM větší. Z jedné strany je víc fialová, z druhé víc žlutá.

Konečně se dostáváme ke šťopce tohoto článku. Je tu. Ve tvaru helmy, jako ta moje původní. Ale lepší, delší hezky přes uši. I mně sluší. Ale radost dělá někomu jinému. Chňapla po ní a řekla:

“Nikdy už ji nesundám!”

.