Hledám motiv, který by se hodil na plošný vzor, když tu nalézám v počítači ofocený otisk svého palce. Již před sedmi lety pořízen a mihnuv se blogem, bylo o něm řečeno v komentářích, že by se mohl domalovat a dál použít.
Vážení přátelé a je to tady! Po sedmi letech je tu velikonoční kuře:
Dala bych sem fotku svých letošních vajec, vícebarevných, zdobených voskem, ale zvěčnila jsem je foťákem svých kamarádů a fotka zůstala v něm. Vejce už si rozebrali koledníčci. Snad ne později naž za sedm let se tu mé kraslice ukážou v plné kráse. Velikonoční kýč muší bejt. Tak spokojené velikonoce a dobrou chuť.
Ty jsi vážně designér jak víno.
Neboj se zítřka nic, ni pozítřka či zítřků dalších, jako grafik v nejhorším se taky uživíš. :-)
Internalizace mého úzkostlivého vychování (abych to rádobyvědecky košér popsala :-)) mi nedovoluje se označovat jmény jako designér apod., protože jsem to nevystudovala.
Hrozná vlastnost.
Kvůli ní tak málo vím, kdo jsem.
Už abych ten svůj vývoj dohnala …
Takový nezacílený lidi jako já by vůbec neměli chodit na gympl!
On je – i za mých časů byl – určen pro ty, co mají předpoklady jít pak na VŠ a neskončit maturitou.
Jenže kdyby se napřed trochu vyhranili, poznali by buď, co chtěj, nebo aspoň co nechtěj dělat.
Takhle po maturitě jsem na tom byla stejně jako v osmičce.
Říkám to při vzpomínce na to, že tehdy se psaly dvě možnosti, kam má člověk plán se hlásit v osmičce. Já měla první možnost gympl a druhou možnost, kdyby mi to zamítli nebo nevímproč musela být i druhá, jsem měla SPŠ polygrafická. Napsali mi to tam rodiče a evidentně mě znali líp než já sama sebe. Já si netroufala nic ani přát (a úplně tento ustrašený defekt nevymizel ani dnes :(
To takhle nemůžeš brát, studijní typy bejvaj nevyhraněný dlouho, někdy celoživotní, renesanční typy, to já bych taky mohla jít na gympl až někdy v pětatřiceti, čtyřiceti. :-))
A to kdoví jestli, kdoví, co přijde zítra nebo pozítří, žejo…
Šéfa nám odvezli do špitálu se srdcem.
A tak si tu polygrafickou doděláš teď, v průběhu a rovnou jako vejšku, no co. :-))
Se srdcem do špitálu – tak snad to bude dobře, že mu řeknou, co a jak, a podchytěj to včas… To je hrozný, tyhle choroby – takové životní varování. Fujfuj.
Jó, ještě se vzdělávám a ještě budu. Akorát ne školním způsobem, ten mě rozčiloval vždycky.
Vzdělávat ještě jo.
Objevovat už moc ne. To se změnilo.
– Nemám chuť cestovat do dalekých krajů, ani už nechci lézt nikam na vrchol, nemám zájem se dovědět, jaký je rozdíl mezi tabletem, Ipadem, Ipodem, chytrým telefonem a jánevímčím, pro mě je to jedna pakáž, na kterou se matlá rukama. Už se mi ani nechce chodit nikam na kulturní události. Už nepotřebuju tolik se rozhlížet kolem, co kdo dělá. Beztak to do člověka nějak prolákne, protože to ve společnosti prostě je přítomno a ovlivňuje to téměř nepozorovaně vývoj našeho myšlení.
– Jó ledaže bych se zamilovala, to bych se samozřejmě děsně zajímala o každičkou drobnost, co ten onen milý dělá!
To je zajímavé s tou zamilovaností. spontánní koncentrace pozornosti a hele, hned funguje i zájem. když je koncentrace rozostřena — není vůbec zrejmé kam s ní. co s energií.
jinak se domnívám, že spoustu energie člověk promrhá obranou vůči něčemu. tak se brání (zaměřuje pozornost na obranu)až je z toho úplně vyřízený. a když teda se ubrání tak rozostří a povolí. a je unvený, odpočívá.
Když se nebráním,.všechno vnější běží jednoduše a mohu se klidně uvolnit i vnitřně. být pozorná. dívat se kolem.
Nevyhledávám ani hory a ani nějaké šílené akce, ale tak nějak cítím že kdyby přišla výzva tak se z toho nepodělám :-) člověk není tak starý aby jen ležel a díval se. KUlturní události jsou pro mě dost tortura, ale jdu statečně. i divadlo. koncerty jen fakt některé. pink floydi z Austrálie byli dobrý nářez. Ale taky mi to stačí jednou a opakovat se to již nemusí. teda dobrovolně. Stačí když vím jaké to bylo. Hodně věcí stačí zažít a tím to končí.
Víc mě teď zajímá běžná rutina. Tím že se ji stejně nevyhnu, učím se ji zpracovávat vědomě. Všímám si detailů. Jak jsou věci utkané. Když někdo mluví, vidím ho. Bylo to i dřív, ale byla jsem z něj zmatná, teď jsem klidná a ladím mnohem lépe na jeho frekvenci. Naslouchám více. Neblokuji se. Nemohla bych dělat terapeutku vůbec. Naslouchám a nedokážu pomoci. Necítím se schopna. Oprávněna. Držím se zpátky. Zrovna u lidí třeba násilných, úzkostně agresivních, cítím že každý má svůj úděl. svoji cestu. jak a kudy. není na to žádný společný metr.
I když by se mi to jako práce určitě líbilo. Přesto nemám na to povahu. Když jsem šla na Gympl, taky jsem vůbec nevěděla co se mnou, co by mě bavilo. a moji rodiče mě přihlásili jako alternativu na polygrafickou školu. ale ten tlak, vnejší tlak že přece já musím vystudovat a jen jako vystudovaná za něco stojím cítím z mojí maminky dodnes. to je tak zažrané pod kůži. hluboko do podvědomí a fakticky i to je příčinou blokace mojí maminky. všecko hodnotí přes svoje učitelské oči. Co bude dělat můj nejmladší syn flákač? Jak to že ho nevedu k studiu? že se sním neučím, přece by tomu určitě lépe rozuměl kdybych se mu víc věnovala. A mě padají slupky z očí, vidím sebe v roli bezmocného dítětě, které je opracovávané ze všech stran aby z něj něco bylo? A co? NO přece to co je teď z mojí maminky. Ona naříká že je stará… a co všecko nemůže, ale je věrným obrazem svých přání. naplněním svých přání.
nepomůže přání nemít. to vůbec nepomůže.
ratko 8
hnusný, co – přesně tak to bylo u nás, hlavně od táty; že jen když vystuduju, za něco stojím. Nejvyšší hodnota je vzdělání. A pak? To už mi nikdo neřek! Ono to zní debilně,protože je přece každému jasné, co pak, že práce akrom toho spousta koníčků a dalších hodnot.
Nojo, ale když se tohle vůbec nedovíš ve své rodině, kde vyrůstáš – totiž že i to Potom, po Studiu, má hodnotu, tak nemáš (teda mluvím o sobě, říkám to ve 2.osobě) zacílení vůbec žádné a ani žádnou větší motivaci něco dělat a hlavně Co dělat v pracovním životě.
Polehčující okolnost je, že tehdy za socialismu to tak vlastně bylo, jak mi to předestřeli:
pracovat na něčem hodnotu nemělo! Vůbec. Já kolem sebe viděla, že lidi, co něco uměj a dělali to, musej za normalizace dělat něco jinýho, něco, co jim někdo schválí a kam je pošlou. Jako můj táta. Paradoxně často vystudovaní lidi. To vystudování jim 20 let nebylo nanic. Ale věděli, že jediná možnost, jak se bránit mašinérii socialismu, je bejt vzdělanej a umět argumentovat a dát si dohromady, co se to v tom papalášským režimu děje.
Musím se teď smát! Tomu, že za socialismu opravdu nemělo smysl pracovat na něčem. Protože to byla práce pro ten debilní systém, aby se vytahoval navenek, co dokázal. A to přece podporovat nebudu, žejo. Do toho pořád ty směšné televizní reportáže, jak Anežka Vobrubníková plnila plán při žních na 112 % a dala si závazek, že to dotáhne na 120 %. Chachááááá!
To byla opravdu anti-motivace!
ratko 7
jo, určitě čověk vydá mnoho energie na obrany proti něčemu. Například na odkládání, oddalování činností. Sice jakoby nedělá nic, tu činnost nechává na poslední chvíli, ale celou dobu o tom ví a myslí na to a zabírá mu to životní prostor, vyžaduje to energii, je to takové zaklesnutí, mi připadá. Neoddalování je plynulost a stihne se nejen to odkládané, ale spousta dalšího, když člověk jede a nestojí.
To čeho člověk musí dosáhnou s takovou hle posranou výchovou je úplná vnitřní transformace. musí se osvobodit. neutěšovat se furt něčím. nevzhlížet k minulosti. to není papalášským režimem. to je prostě jen zabednění se ve starém kolotoči. jakože ten je příčinou. není. svět se točí v křeči.
včera mi maminka taky vysvětlovala, že ta její naučenost byla v režimu. že kdysi lidé museli dělat to co jim řekli…. naučeně. kdysi. Už dávno vzdělání není klíčem k úspěchu, ani k hodnocení kohokoliv. Dnes není vysokoškolák automaticky zaměstnán, není vyzvedáván z titulu své vyjímečné inteligence a výkonů.. a naučenosti.
doba je jiná. Je jiná. Dnes bych se stala kuchařkou. A třeba se syn stane kuchařem, když teda nebude astrofyzikem :-)) TA doba je pokřivená, žádný učitel, žádný profesor, žádný intelektuál ji nezmění zvenčí… Ta doba je výzvou se nenechat udolat a sežrat hydrou vnějších okolností. VYstudování je jen prdel. Vystudování je jen vtip. Vstup do života – praxe je už pak to vážno. A buď ta praxe člověka pohltí a sežere i s chlupama, nebo přežije. i za těch podmínek.
9. jenže v tom minulým režimu to právě byli jen jako, ne takovejhle šílenej tlak na lidi po pracovní stránce jako je dnes. to teprve dnes se to žere s pracovním nasazením na 120% a hlavně se to myslí vážně.
13. to dnes mi právě přijde silně demotivující, minulý režim byla v tomto sranda v trávě. všichni dělali že jako jo, že to takhle funguje, ale nikdo to nebral vážně a v práci se spokojeně žilo. to dnes je to teror. nejenže říkat, jo takhle to funguje, ale taky tak makat a člověk je fakticky pod drobnohledem a neustálým tlakem. pracovně jsem zažila obojí doby – takže mám srovnání.
10 tohle venkovní je třeba zpracovat. samam vidíš jak s tím léta zápasím. venkovní projevy víry, venkovní projevy vztahu, venkovní projevy studia, venkovní projevy čehokoliv…. tohle venkovní, vnější, co řekla tahle modeřátorka, tento politik, jak se tvářili na úřadě, že nemám ráda auta… tlačenice, hluk, stres….. tím vším je třeba projít skrzeva. transformovat to ve vnitřní svět. zpracovat to jakoby pozřením toho všeho. jinak to neumím vyjádřit. nenarážet na to, prostě to zpracovat s ono tím zmizí spousta představ. spousta nzorů se rozplyne. i spousta naučeného. ale ono se to neztratí úplně, je to zpracované a z toho vzniká něco nového.
prot je maminka zablokovaná. protože už nic nedokáže zpracovat. jen naráží a naráží. vůbec nereaguje zevnitř. jen na vnější překážky reaguje. co ji vadí a co jak vypadá..
10. ještě k tomu pocitu že nemá smysl pracovat na něčem. to se nezměnilo ani teď vzpomeň si na malíře- van gogha, smáli se jim. Dnes zase vládne konzum, líbivost, kýč… nikdy to nebude tak, že dává smysl na něčempracovat (pro druhé). Je třeba dělat to co dělat mohu. Kdysi se selo, a sklízelo. Dělaly se věci které josu potřeba. TAky to tak cítím dodnes. Kuchařka vaří. Jídlo je potřeba. A tu posranou práci co dělám :-) taky je potřeba. Barča se stará o pacienty. to jsou práce co jsou potřeba. Ono to vyplyne ze situace co je potřeba. A když to potřeba není, tak si to člověk dělá ze zájmu. Sám z vlastní vůle… s vědomím že to třeba nikdy nikdo nebude chtít. Ale tak to je. To je riziko. Nebylo to nikdy jinak.
Ratko, syn flákač :-) syn flákač nevadí do té doby, než ty mu začneš zasahovat do života – ne v tom smyslu, snad aby něco dělal, ale spíše tak jako mateřsky – v dospělosti, kdy matky prostě jdou a za syna pořeší, zastanou se a přebírají za něj a jeho činy zodpovědnost, podporují ho vlastně v tom jen jaký on je přirozeně a proto mu pomáhají. – strkají tajně peníze, nebo splácí dluhy, vždycky si to nějak zdůvodní, proč to dělají – třeba i před jeho manželkou, která to samozřejmě nechápe.
17. možná to dělat budu. cojávím. tohle vše je život který se žije. je mi jedno co budu dělat. ono to vyplyne přesně z té situace která je. a protože věřím světlu co mě vede :-))) tak věřím že skrzeva něj i to řešení bude správné. to je právě ta důvěra. že věci jsou jak jsou.
17. tohle hodně vnímám na svém tátovi, kdy babička (jeho matka) se za něj snažila vše řešit a on se vesele mohl věnovat alkoholismu, ona na něj trpěla – jako dítě býval často nemocný …. soudit toto nelze ani nechci, ale tohle jsou v podstatě důsledky a ten návyk z dob, kdy za něj ostatní vše vyřeší mu holt zůstal, to už se nezmění.
19. nikdo nemluvil o tom že někdo něco za něj řešil. nebo se ti zádlo že jo? řekni, jak by jis ty kdyby jsi měla dítě ho DONUTILA k učení. Jak by jsi třeba argumentovala. Dávala mu odměny nebo tresty? Nebo ho přemlouvala a prosila? co by mělo fungovat na 17 letého kluka co ho nezajímá učení.. teda nemá motivaci se dobře učit, je mu to jedno.
by mě fakt zajímalo, jestli si myslíte že tlak zvenčí může něco pozitivně ovlivnit… nebo spíše věříte (jako já) že velký kluk je velký kluk a tudíž je to i jeho věc jak se motivuje a čemu se věnuje.
ratko 16
no jasně, nabídka a poptávka přece.
ratko 12
přesto a proto je vzdělání důležitý, je důležitý znát vývoj myšlení v oboru, kterej dělám. Je dobrý vědět, z čeho vycházím, protože teprve pak můžu jít dál. A nemusím znova objevovat kolo; nebo aspoň ne každej den :-)
Teda, nestíhám, čtu to se zpožděním, ale koukám, takhle to neznám.
1) Je zajímavý, že obě vás rodiče jako alternativu hlásili na polygrafii. To u nás byl úplně cizí svět, absolutně nikoho by to nenapadlo, taková divná zbytečná škola. :-))
Já alternativu ke gymplu neměla. Prostě bylo jasný, že se tam musím dostat.
2) Ale přitom nikde nebylo řečeno, že když nevystuduju, bude to špatně. Táta řekl – Nezáleží na tom co, ale jak. Takže si dělej co chceš, jdi si kam chceš, ale to, co si vybereš, budeš dělat pořádně. A když to budeš dělat dobře a budeš s tím spokojená, budu i já spokojenej, i když budeš dělat něco úplně jinýho, než bych si kdy myslel. (A taky to tak dopadlo.)
3) Že za socialismu nemělo hodnotu na něčem pracovat? Proboha proč? Kde?
Tak takhle mi to nikdy nikdo nepodal.
Prostě se dělalo a šmytec. I koníčky i práce, všecko naplno. Chceš to, tak se snaž. I když spousta věcí šla blbě, kvůli lidem nahoře nebo kvůli systému, nebo nešla vůbec, tak se to muselo udělat jinak, nebyl to důvod to nedělat vůbec. Nikdy nic přece nejde bez problému a tak, jak si to člověk namaluje, žejo…
Mamka občas jo, v rámci toho, jak pořád na něco nadává a svádí, co proč kdy nemohla nebo neměla, ale taťka nikdy nepřemýšlel v těch intencích, že pracujem pro nějakej systém a že bysme to neměli dělat, abychjom ho nepodporovali. Taťka je vědec. Práce na něčem přinášela potěšení jemu (nám), tak prostě logicky pracoval (jsme pracovali) pro sebe. Sice musel jet na sympozium třikrát do Ruska, než taky mohl na opačnou stranu, a jako spoluautor pod jehi pracema musel bejt podepsanej i jeho z vůle strany vedoucí, co na to nehrábl, ale i z toho Ruska se mu dostaly články do odborných publikací na západě. A publikovaly se pak dál. A o to šlo hlavně.
Prostě taťkovo – Něco chceš, tak si jeď po své ose a nekoukej vpravo vlevo, na co se vymluvit. :-)
ten návyk – to je to díky tomu zvenčí. babička mému otci pomáhala – to je pomoc zvenčí a on si ten návyk vypěstoval dost silně. Ratko, ty nevěříš na věci zvenčí, – kladeš důraz na věci vnitřní – já je jen nepomíjím. a zrovna tak beru obojí v potaz a vážně.
22. naučit určitě jako předpoklad jo, ale naučené nestačí. je to stejné jako chůze. naučíš se chodit, ale jen proto aby jsi někam došla po svých. takže to naučení se něčeho, nejaká dovednost, zručnost je pouhýn předpokladem pro budoucí uplatnění. musí se to přetavit, použít. a právě tohle je pak to rozhodující. to použití. tam naučené nestačí. to naučené je třeba zničit. (sežrat)
vzdělání – pokud jde někomu a baví ho vzdělávání – je to jeho cesta a cesta jeho růstu. bohužel dnešní doba tlačí na vzdělání hodně , tím potlačuje jiné cesty v člověku. řemeslo je výborné, ale bohužel aby dnes byl člověk páne svého řemesla a mohl v něm růst potřebuje hodně peněz. :-(
26. dělník u pásové výroby, na jednom pracovním úseku, v jedné pracovní činnosti- těžko rozvine a dá růst svému řemeslu.
24. pro mě je to vnější zničující… pokud bych to měla brát jako prvořadé. pořád bych na to narážela, bortila se v tom. a to nemyslím to vnější u cizích ale i v sobě. Musím všecko co vidím, co vnímám nejdřív zpracovat uvnitř, přetavit to skrzeva “něco” a teprve pak použít. jinak mi to nejde. ale to přetavení je mžik. to není tak že bych to žvýkala minuty. jento musí být přímo vyrostené z daného okamihu. tvůrčí čin. jinak strnu.
Podle mě to nejde takhle dělit, dneska, na vzdělání a řenmeslo. Kdo je čistej intoš, musí se vzdělávat celoživotně už prostě proto, že jinak by z toho vypad za rok, kdo je řemeslník a chce bejt dobrej, musí se vzdělávat taky, protože jinak převálcujou technologie a moderní postupy.
Akorát že to vzdělávání už není vázáno na nějaký chození do školy. A už vůbec to není nějaký pasívní nalejvání si do hlavy.
Takže suma sumárum – kdo má v hlavě, je jedno, čím se živí. Kdo v hlavě nemá, je to jedno asi taky. :-))
27. každému bych ze srdce přála jít na rok dva k pásu. stejně jko spoustu jiných věcí ať si zkusí. má to dvě stránky. první osvobozující – meditační, a druhá taky meditační. Akorát… je třeba vědět, kdy odejít. nezůstat u pásu. jen to zažít. vědět jaké to je.
29. souhlas. jen vnímám skrze svůj pohled, že dělat dnes řemeslo a být nezávislý – je hodně náročné, prakticky nejnáročnější – tak jak píšeš na oba aspekty – dřít a ještě se vzdělávat a ta zodpovědnost – za lidi, za to čemu dám přednoost – nakoupit materiál, nástroje a rozhodnutí co a jak budu vyrábět ….
31. ano, je to vlastně i oběť
ru 23
oni mi to tak nepodávali přímo – spíš je to to, co já jsem vyrozuměla (abych neházela “vinu” na jiný; každopádně nikomu nic nevyčítám). – Totiž že do práce se chodí, protože máme 100% zaměstnanost. Jasně že někdo může dělat, co ho baví. I v práci, ne jen že si najde koníček jako seberealizaci jako lidi okolo mě. Ale jen někdo mohl dělat i v práci, co ho bavilo, jen někdo, někomu to zakázali (to si nesu dost silně, to vidím, že to furt opakuju :-))
Ale to je fuk, na to se teď můžem vykašlat, jen jsem to potřebovala připomenout, protože to dost souvisí s mým základním pochopením pracovního procesu. Ten základ je, že je to stejně k hovnu, no. Jen tak si tady ten dělá to a ten zas tohle a co, nic. V kapitalismu ale je to ještě stres navíc – uživím se vůbec a co pro to musím všechno dělat?
31 ano
+ 29
řemeslo znamená taky se celoživotně vzdělávat, neopominout nový materiály a trendy atd, protože jinak se v kapitalismu neudržíš, nechytíš. Znamená to dost času, co by člověk radši strávil v dílně (protože já mám na mysli truhláře, když to píšu) prací, trávit komunikací s obchodníky.
34
… ale co vám mám povídat, já městská osoba!
33
No, ne jen že někdo může dělat práci, která ho baví, ale že si taky můžu najít skoro na každé práci něco, díky čemu mě může bavit (teda krom toho pásu ve fabrice a pod.). Prostě co dělám, nedělat s tím, že to dělám jen proto, abych pak mohla jít domů.
34
To jsem myslela těmi technologiemi a moderními postupy.
30
Krmení v živočišné výrobě taky není ke zpokornění špatný. :-)
Nojo, bez nalezení vlastního smyslu, něčeho, co baví, ani nejde dělat nic, to jo.
Běžím na autobus, pak na tramvaj a pak na auto.
Nastavila jsem, že se tu ve čtvrtek ráno objeví nějaký příspěvek lehkého ražení, a přijedu v neděli večer.
Nazdáár!!
Když se na chvilku vrátím k obrázku – já myslel, že to jsou ponožky… delší dobu nošený :-)
39
Taky tvůrčí pohled. :-))
mě to přišlo jako mastný flek :-) ale při bližším ohledání taky kus otlačeného hadru. spíš odpudivé než přitažlivé. až ošklivé :-))
Ahoj Liško, i když to sem zrovna pokaždý nenapíšu, jsem tvůj velký fanoušek. Jsi velmi šikovná a vše co stvoříš má šmrnc. Je to jednoduché a moc hezké. Nápadité. I tvoje fotky jsou pro mne super. Každá tvoje fotka má v sobě něco co člověka chytne, něco, co přitáhne oko. Nenudíš. Jsi univerzální, máš styl. Jsem tvým fanouškem.
ratko 15
Znova teď čtu tvůj komentář 15 a je výbornej!!!
Jirko 39
ponožky – výborně, to by byl také krásný vzorek. Škoda že když se nakreslej mokrý smradlavý ponožky, pořád to vypadá jako suchý čistý ponožky.
41
mastnej flek z palce to vlastně je.
42
ahóój zuzi, taky jsem tvůj fanda.
Mně teď zase několik jinejch lidí říkali něco, jak jsem originální nebo dokonce že neznaj nikoho tak originálního. Tak to koukám.
Mně připadaj totiž originální všichni lidi, každej je zajímavej a má svoje.
43. maminka už s námi bydlí třetí týden. a teď zjišťuje, že myslí úplně jinak než já. a tak s emě ptala s naprostou vážností. Jak to děláš? Dala jsem ji číst Zen.
Nojo, číst … jak se mi teď vyjasňuje, některý věci se musej udělat přes tělo. Tělo má paměť, to je teda neuvěřitelný, co si neseme v sobě v tom těle zapamatovaný.
ale jí je 89 let. takže toho pamatováka má zabetonovaného. zen ti pomůže v prvním momente alespoň neudělat nic. to je nejtěžší. teprvé postupně se to může rozplétat. ale začátek je zastavit se.
teda neudělat nic ve smyslu nic. nic si nemyslet, nemít názor, nevědět., nechat být
Jó, sice nevím o zenu nic, ale zní to dobře a nepochybuju, že poznáš, co je pro maminku v tu chvíli dobrý.
Ratko, tvoje maminka je úžasná, že přemýšlí takhle. A zeptá se a myslí to doopravdy a naslouchá i odpovědi a je ochotná něco číst, kvůli sobě…
49. tím že už tak dlouho spolu nežijeme, tak si nikdy neuvědomila ty rozdíly. zdálo s ejí že třeba to dělám líp ale říkala si že jsem asi tak dobrá. a teď zjišťuje že myslím jinak. že jinak používám myšlení. to ji zarazilo.
Moje maminka si ničeho takového nevšímá, ať s ní kdo nežije jakkoli dlouho. :-))
51. možná by si všimla za určitých okolností. maminka mi chtěla něco vylepšit při vaření. řekla jsem ji ať toho okamžitě nechá. že si to nepřeji mít lepší :-) to si všimla. a když nemohla otevřít klíčem svoje vlastní dveře, tak jsem ji ukazovala jak ho má chytnout. on aho držela dvěma prsty a ještě vylamovala bokem. říkám jí, proč si ho nechytneš do dalně i s kroužkem,zapřeš se o kroužek a otočíš celou rukou. Tak se n amě dívala v šoku, začala se kácet k zemi. říkám ji, když ti něco nejde musíš to zkusit JINAK, jiným způsobem. neopakovat pořád totéž. Ona říka: ale když to nevím? teda ve smyslu že jí to nikdo neřekl. Nikdo ti neřekne spoustu věcí, na to musíš sama přijít. Samo se to … jen to musíš nechat ať se to stane. musíš nechat svoji hlavu volnou aby ji něco mohlo napadnout. když tam máš furt zalepeno a zabetonováno… nic tam nevznikne. takže jsme se dostali k Zenu.
52
jo, to je dobrá příhoda pro ilustraci toho, jak člověk bezmyšlenkovitě kdysi dááávno převzal nějakou činnost, návod a jede podle toho, protože “tak to přece má být”, a nemůže ho napadnout jiná verze.
ano návod. a pak čeká na jiný návod třeba lepší. vůbec neuvažuje o tom, si to udělat podle sebe. odzkoušet různé verze, něco vymyslet a udělat to. a i když si to vymyslí tak to srovnává s “druhými”. jakoby jen ten fakt že je, nestačil.
52
Aha, tak moje maminka naopak vždycky všechno zkusí i jinak, což je obvykle ten malér. A nekácí se, když jí někdo řekne, že má něco udělat nějak či jinak, nýbrž se neskutečně nakrkne a seřve ho na dvě doby, ať z ní nedělá blbku a že ona přece ví a ví to daleko líp než ten dotyčný, k čemuž jako důkaz snese příhody z jeho i její minulosti do pátého kolene předků. :-))
55. no ale to zase já vidím jako supr :-) nic ji neříkej a nechej ji. hlavně ji nic neopravuj, ať si to tak nechá jak to má. klidně bych to obcházela léta bez jediného pohledu u nás doma je muž co nevydrží, a jde to “spravovat” :-)
ale rozumím, ta situace u dveří kdy nemůže otevřít jemožná podobná situace. kdy asi tvoje mainka by začala nadávat že přece umí otevřít dveře a že jí to nikdo radit nepotřebuje. no to bych jí asi fakt neřekla nic. ani bych to nezkusila. nechala bych ji ať si to dělá jak chce.
55
No já jí nemám potřebu nic opravovat, nejsem sebevrah a mám normální útěkový pud sebezáchovy, ale co mám dělat, když mi naskočí na skajp a hodinu kvílí, co jí jak na počítači nejde a ať jí pomůžu poradím vyženu ty zlý špiony, co se jí tam určitě vloupali přes tu novou e-mailovou schránku na seznamu a ukradli jí ty složky, co nemůže najít.
Tak se jí snažím něco pomoct, ale to je vždycky horor…
Za všechno můžou ti špioni, samozřejmě, ona sama si omylem nic nepřesunula ani náhodou, žejo. :-)
55. pokud to není moc často. moje maminka pokaždé hledá taky, ale víc než jednou týdně si netroufne :-) asi bych dala skype na nepřístupno (teda šedo) aby mě maminka neviděla.
57
Moje maminka by všem na celej barák vysvětlila, že jí nejdou otevřít dveře proto, že ten klíč jí naohnula ta minulá hrozná ošetřovatelka z pečovatelské služby, co ho měla pujčenej, protože měla ty dlouhý černý nehty a byla celá levá a nahovno a jen koukala, aby byla se vším rychle hotová a co mohla to odbyla a podle toho to pak taky vypadalo a taky za to může ten bráchův kamarád, co tam tak blbě křivě přišrouboval ten práh pode dveřma, úplně jinak, než jak mu maminka radila, aby to udělal, protože ona ví, jak to tam dát nejlíp, už má s těma dveřma nějakou zkušenost, ale on byl hrozně chytrej a musel to udělat po svým a samozřejmě to tam praskl halabala humpolácky a teď je to nejhorší práh v celé chodbě a maminka je akorát ztrapněná před tou odpornou štumédlou zespodu, co si tu hraje na domovnici a na posrání důležitě chodí vyzvánět kvůli zbytečnostem po partajích a akorát zvědavě čumí lidem do bytu, co tam kdo má, a určitě ten křivej práh způsobil, že se křiví celý dveře a už je hnutej i ten zámek a vůbec všichni si myslí, že když je maminka stará, tak že jí něčím jen tak odbydou, prostě je pro ni dobrý už jen to, co by si nikdo sám domů nedal do svých nóbl napucovaných snobáren, ale nikdo jí s ničím pořádně nepoůže, nejradši by ji nechali chcípnout v hnoji nebo vystěhovali někam do starobince, jen aby už si mohli napakovat kapsy prodejem toho jejího bytu…
Toliko pouze stručná ukázka. :-)
59
Občas to taky udělám. Když už si fakt potřebuju odpočnout.
ru,
jsi literát!
60. geniální :-)) babka se udržuje ve formě. proto taky asi hodně vydrží. někde jsem četla že permanentně nasraný starý člověk si takhle dobíjí baterky. že když přesatane dadávat, nemá mu co dodávat energii (zadře se mu motor) a hotovo.
můj tatínek taky hodně nadával, sice se krotil ale v hlavě si myslel totéž co tvoje maminka. a navíc že jsme všichni úplně blbí :-)) ale pak najednou jakoby se se to celé začalo hroutit do sebe, jako domeček z karet. to už jen koukal.
63
Jo jistou podobnost tvého tatínka a mojí maminky jsem již dříve v tomto směru vypozorovala. :-)
62
Jo, po mamince. :-))
62:
Není.
Na konci udělala tři tečky.
William Faulkner,nebo Jack Kerouac by pokračovali ještě tři stránky a bez teček:-)
:-)))
Ty tři tečky na konci mě jednou zradí.
myslíš otevřený konec?
No a co by jako jinýho měl udělat?
Sláva koncům a novým začátkům,které neznají tečky až do konce díla,byť se stejnou zradou:-0)
Sláva těm koncům, které jsou otevřené, ale člověk má jistojistý pocit, že to dopadne dobře, ať je to jakkoli!
68:
ten pocit máme ale přece Liško všichni a velice nás to uklidňuje v páchání nepravostí.
Tebe snad ne?
Potom to ale není jistojistý pocit.
Leda že bys nepáchala nepravosti:-0
Ne, nepáchám!
Já dělám jen to, co je pro mě pravost!!!
Objektivně je mi jedno, jestli je to pravost, nebo nepravost – koneckonců “objektivně” neexistuje.
Já páchám odvážně.
Já páchám! Představa, že nepachám, a páchám tudíž samé pravosti, mě normálně děsí.
Lepší páchat nežli nepáchat. Ba i zapáchat. To prosím chápat.
Jasně. Co piješ? :-)))
Jako obv. Nějaký červený, tuším že Frankovka pozdní sběr nevímodkud. :-)
mám teď velmi nejistý pocit a nechávám to uvnitř nejistě “pracovat”. Ten pocit se týká priorit. cítím nejistě a podvěodmě že jsem potřebná v Asii, že je tam n amě čekáno. a zároveň jsem zde. V práci nslouchám n ačtvrt ucha a lezou mi všichni na nervy. doma je maminka na mě úplně zavislá. a v tomhle stavu se ptám muž (který je tak ynemocný a jde n azákrok) Postaráš se o maminku když tady nebudu? Je třeba nechat věci uzrát, až uzrajou tak ovoce upadne samo. jen je třeba dát šanci. když člověk nedá šanci nemá co uzrát. je tohle páchání? tohle vnitřní váhání a naslouchání než se rozhodnu. Je již tohle špatně? má člověk vědět hned a jasně a udělat to a pálit mosty. nebo spíše vyčkávat až ho to vystřelí.
74
Promiň, ale ty se ptáš opravdu prapodivně. Resp. týráš se otázkami čím dál více chroustonesmrtelnovskými. Takovými… já nevím, přece už dávno na tohle odpovědi znáš, víš, ne? Že na to není jedna odpověď. A že nic není zadarmo a všechno má svůj rub a líc a že všeho je vždycky čas a všeho s mírou a že a že a že…
Takže to nejde brát jinak než jako tvůj způsob, jak nám sdělit, že se chystáš odejít na misii do Asie. :-)
teda pálit mosty nemusí, ty přece mohou zůstat… ale nechat ovoce uzrát. porozumět souvislostem. teda porozumět proč takhle a ne jinak. i když některým věcem nejde moc rozumět :-) alespoň se pokusit porozumět. jak jsem na tom, zvládnu to fyzicky?
Včera jsem viděla dokument mylsím na ZOOM po Pavlovi, jak nachodil 30 tis kilometrů a postavil se do amfiteátru a tam mluvil. Už rozumím co znamená “kéž tě bůh provází” Tak nějak cítím když se člověk rozhodne pro neznámo a jde se svým posláním někam do prdele.
75. tím že jsem v pavučině vztahů a nikoliv svobodná ve vnějším slova smyslu, vyčkávám. že se moře rozestoupí. takhl enějak to cítím, že až budu opravdu vědět tak se moře rozestoupí. Lístek už budu držet v ruce.
aby jste si nemysleli že je to nějaká blbost,. kdybyste byli v moji kůži tak byste tam už asi byly :-))
Ratko, jsi babičkou ? :-)
dobrá otázka Barčo.
Teď uvidíme,jestli chce Ratka opravdu kázat evangelium asijským pohanům,nebo vyhlazovat vnoučka,případně vnučku:-0)
Ale jak ji znám,ona by stihla obojí:-)
78
To je právě to, že kdybychom byly my – teda radši budu psát kdybych byla já ve tvé kůži, tak jsem někde úplně jinde než ty. :-) Protože prostě já nejsem ty.
81. už by jste tam byly, já to vím :-)) vím to. ten zpětný tah, ta setrvačnost. to je můj problém. setrvačnost. babičkou jsem několik měsíců
šla bych mezi buddhisty, ti jsou moje krev.
81
Cože? :o)
Ne, myslím, že tam co ty bych se vůbec nedostala. Byla bych prostě jinde.
84 se měla odkazovat na 82, nikoli na 81.
85/82
Prostě si nmyslím, že to, kde teď jsi, není až tak závislé na tom, kde žiješ nebo jak žiješ, ale jaká jsi. Že by sis k tomu došla i za jiných podmínek a okolností.
83:
tak já teď nevím.
Měsíce tady vedeme hovory o tvém katolictví a ty bys šla do asie mezi buddhisty,protože je to tvoje krev?
To mi hlava nebere a kupodivu jsem nic nepožil,zatím ještě.
Každopádně by ses měla svěřit svému zpovědníkovi ze zaječích úmyslů.
Za to ti napaří milion zdrávas a další mega otčenášů:-)
87. hehe, žádné obavy. jedno a druhé se vůbec nevylučuje. buddhiste akceptují křesťany, to vím na stopro. nedělá jim problém křesťasnká bohoslužba. a naopak mě nedělá problém buddhistická. ani trochu. to poznám. mohu mít oboje bez jakéhokoliv vnitřního narušení čehokoliv.
88:
tak to je argumentačně vyčerpávájící.:-)
Vnitřně narušenej budu asi já,momentálně mentálně,protože mi to celý jaksi nedocvakává.
co ti tam nedocvákává? že je to fakticky totéž jen kabátek je jiný? teda používají se různá slova, ale podstata se nemění. téměř všecko je totožné. a jelikož Buddha nikdy neřkl nic o bohu, zda je nebo není a jak vypadá a kolik má rukou lze přijmou tjakoukoliv podobu jako tu pravou protože podoba prostě není. tu si vytvářejí lidé sami.
no a právě proto,že Buddha o Bohu nic neřekl,tak buddhisty Bůh nezajímá.
Na rozdíl od křesťanů,ne?
91. to je ta finta přece :-) to zjednodušení celého procesu křesťany. oni řeknou: Zde Tělo kristovo, přijmi ho a šup. Jsi tam. nemusíš nic, jen uvěřit že JE a jsi tam. promění tě to. to je ta milost. někomu to nejde vlastním úsilím, může to dostat když to přijme (vědomě) když uvěří tak že se tím stane. stane se tím vědomím.
90:
tak mi tak teď nějak v hlavě nacvaklo
“Proletáři všech zemí spojte se”
Ale nevím,jestli to je tím 1.májem,nebo to souvisí s tvými věroučnými výklady.:-)
93
:-))
Viděla bych to tak, že ratka si prostě jen potřebuje najít důvod, proč mít posvěceno to, co chce dělat. Tak si to nějak posvětí a pak si to flexibilně přizpůsobí, aby jí to v jejím dělání nevadilo. To je vše, pánové, tralala. :-)
95. protože vše je samo v sobě zavřené přece :-) had se kouše do ocasu. je to uzavřená smyčka. ty si to co uděláš taky zodpovídáš. a všecko co tě potkáš a co zažíváš si taky sama zodpovídáš. je to zavřené v sobě. takže jen skrzeva sebe lze dosáhnout vnitřního klidu, ted uzavřeného čistého kruhu a zavěsit si ho na zeď, než když vystoupíš z tohohoto kruhu. Ale jak? musíš uvěřit tomu že to jde. Jinak se ten kruh nemůže uzavřít. veverka v kleci. nechcí být v kleci. nikdy jsem nechtěla být. víc k tomu nemohu říct protože by to nedávalo smysl.
Ten úkrok stranou. to je ono. Jakmile ukročím stranou, přestanu překážet (sama sobě)
96
Ano, právě proto, že vím, jak si to všechno sama zodpovídám a jak to funguje, klidně napíšu v 95, že úplně stejně to funguje i u tebe. :-) Akorát někdo k tomu potřebuje to posvěcení něčím vyšším, vyšší mocí a autoritou (a pak si to musí modifikovat), a někdo ne. :-))
98. asi tak. jo. někdo to umí sám a někomu to nejde teda tobě to jde a mě ne :-) abych byla konkrétní.
99
Já eště nevím, jestli mi to jde. Třeba to jen taky chvilku vypadá, že to jde, ale časem přijdu na to, že to zas nebylo vono. Kdoví.
Ale aspoň už vím, že když něco chci dělat, vůbec nezáleží na tom, jaký k tomu najdu důvod nebo cestu. Obojí je důležité jen pro ty ostatní, aby bylo čím je uchlácholit, jakou odpovědí, když se budou ptát či divit.
Protože bohužel naše společnost není nastavená na to, aby se po otázce “proč to děláš” spokojila s odpovědí “protože se mi chce”.
100, 101 abych se přiznala ostatní mě netankujou. právě pro tu zacyklenost, kterou prožívám přímo fyzicky. vím že to tak je. že “ti druzí” jsou součástí mojeho pohledu na věc. že společnost v tom nehraje rozhodující roli. teda já jsme ta společnost. rozhoduji já a společnost je taky já. to jájá je zacyklené do sebe. takže ani nejde uchlácholit když je to jedno v druhém zakouslé. nemusím nikomu odpovídat. jen sama sobě.
To nemusíš. Jde jen o to, že někdy třeba chceš. :-)
74 ratko
čtu teď a hned mě napadá, že toho máš v tuhle chvíli hodně – maminka po operaci, manžel před zákrokem, vyžaduje to od tebe hodně energie a vůbec se nedivím, že v práci ti to jde jedním uchem tam a druhým ven. A jak jsi napsala, že máš pocit, že se na tebe čeká v Asii – tona první pohled může působit jako srandovní, ale hned se mi vybavila moje kamarádka:
Ve chvíli, kdy se rozhodovala, že si vezme jednoho moulu, Američana, a možná odjede nebo ne … v tu chvíli najednou pocítila silnou touhu si opatřit psa a dům na Šumavě, kterou měla vždycky ráda. A začla koukat po nemovitostech na Šumavě.
Načež vzápětí jí došlo, že to byla úniková reakce na toho Američana a že ho vlastně nechce. A bylo to. Američan zůstal v Americe.
Myslím, že tady nejde o zrání, ale že je to možná jiný typ období – zátěžové.
Ale to já nemůžu vědět – nějaké prvky zrání v tom jistě budou, přece se vyvíjíš a zraješ vmnoha nových věcech, cos přibrala do života, ty nejsi strnulá.
mno, jak tak čtu dál, ztotožňuju se se Saulovými komentáři (akorát nejsem tak trefně a erudovaně vtipná jako on).
105 tak to řekni svými slovy, vtipná erudovanost mi většinou nedojde. to se všichni zasmejou nad vtipností řečníka a já nic nevím.
ale jinak je pravda, že toho mám hodně. jenže ta zátěž není to co mě zatěžuje. spíše mě zatěžuje, že jsou tisíce možností a já mohu pokaždé zvolit jen jednu a ty ostatní tím zabiji. ty umírají i mojí vinou.
Né, nic říkat ani nepotřebuju, protože moje hlavní reakce je kom.104.
To o jetí do Asie za buddhisty mi jde jedním uchem ven :))
107
je to skutečně vina – mít možnost volby??
104
Velmi přesně Liška vystihla pcit, jaký jsme z ratčina sdělení o Asii měla taky, akorát do slov mi to tak dobře nenaskočilo.
Únik z přetížení. Možná i z přetížení sama ze sebe.
Určitě.
ru,
já teď makám na závěrečné reflexi výcviku, tak jsem zostřená.
A vždycky po návratu z výcviku jsem byla zostřená na lidi, co říkají a co se mezi nimi děje.
Jinak jindy mi někdy to meziřádkové uniká.
Jistě je to i tím psaným projevem – fakt v němnení všechno. prostě v tu chvíli, kdy člověk mluví nebo reaguje, vidět tělo, to je jiný kafe. Ne že by to bylo zcela jiný, ale dává to víc podnětů, takových těch pro intuici.
… tělo a taky hlas, samozřejmě.
Tělo a hlas bych teď taky potřebovala.
113
věřím.
Tak si pusť U2 With or without you, to pouštím teď já, ale celkem bezmyšlenkovitě, jen aby něco hrálo.
… teda jsem ovlivněna tím, že jsem dlouho myslela, že je to
“I can live with or without you,”
a ono je to
” I can´t live…!
:-)
Nesedli mi. Přepla jsem na Mobyho.
Anglicky jim rozumím oběma tak stejný prd.
Na internetu jsou naštěstí i texty všech písní, takže dobrý – když náhodou chci vědět, o čem se pěje.
Někdy je lepší to nezkoumat dopodrobna.
118
Mám to podobně. :-)
ono to především zraje. některé věc je třeba pustit a vyhodnotit jako méně důležité, na jiné věci se zaměřit. ten vnitřní proces (puštění a zaměření) je třeba nechat zrát a nezasahovat do něj. jakmil ečlověk se začne vrtět a je netrpělivý tak ho to praští.
dnes jsme šli celkem dlouhou zajímavou novou tůru přes skály a mě se v hlavě spousta věcí tak nějak samovolně rozvazovala. do toho jsme si povídali jak to teda uděláme, kdy … tak nějak se to odvíjí. jen nezasahovat. to je těžké. nezasahovat do toho.
109. skutečná asi není. logika říká že nemůže být skutečná. je to něco podobného jako když jíž maso a díváš se jak to zvíře zabíjí. taky to není přímo vina… ale ten pocit se tím dá představit. co to asi je za pocit. že výběrem něčeho, něco jiného…
dnes jsem v lese opět věděla (uviděla) že život je sám v sobě zacyklený. i proto je velmi těžké vycházet z vnějších podmínek když ve skutečnosti je vše uvnitř toho cyklu. tak jasně jako dnes jsem to nikdy neviděla. i to je důvod proč nevěřím ve svobodnou vůli v běžném slova smyslu, jakože něco chci a udělám, že tohle je svobodná vůle. není. tohle nemá nic společné se svobodou. z toho jednoduchého důvodu že je to samo v sobě zacyklené. chci to co je mi podsunuto v této zpětné vazbě. nemohu z ní ven. točí se v kleci ať si přeje cokoliv a chce cokoliv, baví se jakkoliv a pouští si jakoukoliv písničku, jde kamkoliv. když člověk sedí nad řekou na skále tak mu to je jasné. nemůže to být jasnější. když se vrátím k počítači tak je to pryč. opět obyčejný život odněkud někam. od rána do večera.
vidět celý cyklus, hada zakouslého do ocasu je jiná… to jsou okamihy života věčného. něco pozoruje sama sebe.
ta svobodná vůle je v tom – na jaké frekvenci chceš v sobě vnitřně vibrovat (z tohoto důvodu vnímám, že svoboda je především stav mysli)- od toho se odvíjí to jak vnímáš vnější svět. ta vnitřní vibrace závisí na těch závojích, na rušivých emocích a také na tom na čem člověk ulpívá a myslí si, že je to opravdové. to ulpívání jsou i staré zkušenosti a tedy člověk předem předjímá budoucnost a tím si i tu budoucnost v té “realitě” tvoří – už ji má vlastně obsaženou právě i uvnitř v sobě – to je to prvotní. takže, když se uvnitř v sobě rozhodne, že některé věci, které tvoří jeho “opravdový” život nelze změnit a nejede přes to vlak – tak nic se nezmění. pokud uvnitř ucítí určitou neohroženost, zahlédne v sobě něco nového, nebo nový pohled na nějakou věc nebo svůj “problém” je schopný opustit ten svůj “starý vzorec” myšlení – a tím pádem i ta realita je najednou jiná.
122. v každé dané věci, životní situaci jsou obsaženy tisíce možností – tak jak si napsala o pár komentářů výše – a je na člověku, na jeho vnitřním rozpoložení, co si z toho vybere, jaký pojede scénář a film v realitě. a v druhém kroku – právě touto zkušeností ulpívá na té zkušenosti, pak se z toho stává návyk takto jednat, předjímat, stejně posuzovat a hodnotit – už není překvapení a stává se to rutinou a člověk právě zabíjí všechny ty jiné možnosti.
123. identifikuješ se s Ježíšem, jak jsi psala. Takže ten představuje neohroženost, moudrost a soucit lásku … a protože byl zároveň člověkem – tak i realizaci.
123. ježíš představuje, nebo je i symbolem toho stavu vědomí i tvého – taková ta nejvyšší vibrace toho vědomí.
“když člověk sedí nad řekou na skále tak mu to je jasné. nemůže to být jasnější. když se vrátím k počítači tak je to pryč. opět obyčejný život odněkud někam. od rána do večera.”
tohle je mi blízké, prožívám to hodně podobně. myslím, že rozumím i tomu co píšeš ve svém komentáři.
identifikovat se s Ježíšem znamená vystoupit ze sebe a vstoupit někam jinam. a tím se uvolnit. protože Ježíšovi důvěřuji jakkoliv je v této uvědomované formě fikcí, uvolním se tím. vystoupím ze sebe a nechám to co se děje volně plynout. lze vystoupit i do lesa ( a stát se lesem) nebo horou, nebo vstoupit do milence (vnitřně) a být tím čím je on a vidět se jeho očima. Je to úžasná volnost vstoupit do Ježíše ve smyslu důvěry a opory. Člověk se nebojí, že to co udělá je omylem, chybou… věří (to je víra) že tato varianta je OK. Je to velmi blízké tomu co říkala RU. že potřebuji něco vyššího co moje kroky posvětí, povede… takže jo. potřebuji to. tím že naprosto souzním s tím co Ježíš říkal, s jeho pohledem na svět a s jeho hodnotami tak se svěřuji do jeho milosti (opět vnitřně) aby moje rozhodnutí bylo takové jaké by bylo to jeho. věřím že tak to bude dobré.
122. tohle všecko, tuto cykličnost a uzavřenost v sobě vnímám. a i když se úplně otevřu a očistím od nánosů a předsudků tak pořád cítím jak podléhám “vlastnímu” pohledu, jak se mi pohled zužuje na “mé” hledisko a i když mi logika a všecko říkají že není “mé” pořád mě to strhává zpět do můj, mé… I koníčky mě baví chvíli a za chvíli cítím jak se kolo opět zavírá, jak nemohu vystoupit ven. Jak se točí téma dokola, jak se točí totéž. To rozražení zdi je úkrok stranou. Nedokážu to jinak říct. Když začnu opisovat boha, jsem za vola. Ale to je ono. Úkrok stranou. Vystoupení ze sebe, otevření dveří.
123
To si právě myslím, že je do značné míry náš omyl. Že když se rozhodnem pro jiný scénář, budem (velmi zjednodušeně) žít něco jiného.
Myslím, že naše možnost volby scénáře je jen volba prostředků či cest, které ale stejně všechny vedou do jednoho cíle – nás takových, jací bychom byli tak jak tak, jen někdy dřív a někdy o něco pozdějc. Přijde mi, že my nejsme ty turistické značky v mapě, my jsme ty mapy. Kudy v nich chodíme prstem, je jedno.
Kdybychom chtěli být někým jiným, než jsme dneska, nepomohla by nám změna trasy, jedině změna mapy.
A to neumíme. Nebo aspoň za jednoho života ne.
127. ano, tak nějak. vstupiješ i nevstupuješ někam jinam. ano, takže seděla jsi na skále, ratka seděla na skále – je oddělenost – ratk a a skála a pak je ta možnost, kdy “vystoupíš ze sebe a jsi sezením na skále ” , nic nehodnostíš, jen se to děje, volně , plynule, není strach, nejsou slova, nejsou hodnocení …
129. ano, podstaty. je těžké změnit svou podstatu., nebo vysvobodit ze své podstaty. málokdo to dokáže. já si třeba čtu o realizovaných mistrech – kdy z ohně jedním okamžikem vytvořili vodu….navíc my jako lidé se navíc utvrzujeme v tom, že takoví – s takovou podstatou takoví určitě jsme – takže to v sobě ještě živíme, říkáme o sobě jsem taková a maková ….a věříme tomu, že takhle to má být … no a pak člověk sedí na tý skále …jak popisuje Ratka … no … nebo začíná meditovat… no a najednou to začíná jemně vidět …
129
Naopak. My věříme, utvrzujeme se, jak už to jemně vidíme a jak už jsme dál a jinde…
A prd.
Jen jsme víc a víc v sobě.
131. tady si píšeme o pohledech, je to rozumové, bilanční, přemýšlíme a pak je to sezení na skále, meditace …prožitek. to je úplně jiný rozměr a pak zase jak píše ratka, přijdeme domů k tomu počítači a sklouzáváme do starých kolejí :-)
133
Ale já to pochopila tak, že ratka na skále neviděla sebe někde jinde, al právěže sebe uvízlou v sobě, hada, kousajícího se do ocasu.
133. já pochopila propojenost. maximální propojenost všeho se vším – sebe se skálou, sebe se sebou, sebe s okolím…ale tohnhle pocit propojenosti, uvolněnosti, klidnosti, radosti, neúsilí jen spočívání trvá jen chvíli …. pak v každodenním životě jak psala nastoupí oddělenost. s odděleností naše závoje, hodnocení, strachy obavy, …a tomu dáváme důležitost… a naproti tomu jsou tyhle vzácné chvíle na skále …
135
A jak to souvisí se 123, na niž jsem reagovala s těmi mapami? To je přece o něčem jiném.
136.souvisí to z mého pohledu hodně. právě s tím, co si o sobě myslíme, že jsme nebo nejsme, kam směřujeme a pak jsou takové ty vzácné chvilky klidu, uvolněnosti tu a tam a tam člověk zahlédne, že to co si o sobě myslí, není tak úplně pravda. včetně toho směřování. vlastně si myslím, že to hodně záleží s čím se člověk identifikuje – dala jsem příkla du ratky toho ježíše – té nejvyšší mety vědomí, naopak spousta lidí se může s ježíšem identifikovat v tom utrpení, nebo i strachu – což jsou zase úplně jiné vibrace, frekvence v našem vědomí a tímto pak prožíváme i tu realitu.
Jó, pěkné povídání!
Zajímavý je, jak každý používá své příměry a své (jiné) názvy (téhož). Pak to někdy vypadá, že mluvíme něčem jiném, ale často mluvíme o tomtéž, jenže odjinud. Připadá mi, že když se naše názvy věcí už víc liší, tak pak musí jeden vynaložit strašně energie, aby to přelouskal, pochopil, protože prostě čte novou terminologii :)
Ale JAK to souvisí?
Ty si myslíš, že:
a) je propojenost všeho se vším, přičemž tu propojenost člověk cítí jen občas, mimořádně
souhlasím. Naprosto.
b) ty tvrdíš, že je na člověku, na jeho vnitřním rozpoložení, co z nespočtu propojených možností si vybere, jaký pojede scénář a film v realitě, a že právě touto zkušeností ulpívá na té zkušenosti a stává se mu rutinou zabíjející všechny ty jiné možnosti.
Do jisté míry souhlasím.
Na b) jsem navázala tím, že člověk si sice zabije jiné možnosti, ale nezmění to jeho samého. Jento změní jehjo cestu. Protože je pořád uvízlý v sobě, točící se v sobě, jen si zvolil jiný způsob, okolí, kde se točit.
Propojenost všehos e vším tím nikterak nepopírám. Ani to, že tu propojenost člověk jednou ucítí a pak ji ucítí ještě třeab víckrát, ale jen v mimořádných okamžicích.
Ta propojenost je i to, co jeho samého točí pořád dokla sama v sobě.
Takže to, že to necítí pořád, vůbec nevadí, stačí, že to ucítil jednou či víckrát, už to ví.
Už ví, že je jedno, kde je a co říká. Jaké prostředky používá pro svoje bytí v okolním světě. Po jaké cestě jde. Protože podstata v něm je pořád stejná, had kousající se do ocasu. Můžu-li si půjčit ratčin obrat v tom symslu, jak je blízký mně.
139 byla bna 137. :-)
138 – ano, přesně tak.
Na jednu stranu je to komplikující a někdy až otravné, na druhou stranu je to to, co mě na těchhle diskuzích baví. Rozplétání jiných termonologií. Jiné terminologie jsou totiž dveře do jiných světů.
139
Jo, já to tak pochopila i prve – že i když volí a zároveň právě proto, jak volí, tak jeho podstata je stejná. No a i prve jsem si řekla, že to ale nemusí být točení v kruhu. Může, ale nemusí, může se to posunout. A právě záleží, co myslíš slovem “podstata.” Jestli jen prostě to, jaký ten člověk je, jak se jeví i sám sobě, anebo to, jaký je skutečně, když by se zbavil těch nánosů, o nichž mluvila ratka a barča někde výše.
Pak zase si řeknu: nojo, ale když se zbaví nějakých nánosů, něco si rozkreje, nějaká jeho úzkost zmizí apod., tak stejně to co zbyde, ta jeho podstata, už je beztak ovlivěnna tím, že ty nánosy měl. Ovlivněna, ale jinak, než předtím s těmi nánosy. S nánosy měl řekněme nějaké symptomy (pokud mluvit hnusně z patologické strany), pak je na základě nových zážitků a korekcí a poznání odstraní, ale ta jeho podstata, jeho silné stránky,jeho důležité rysy jsou stejně ovlivněny tím, že ty symptomy předtím měl. Například musel být hodně bojovný, potom už nemusí být, ale zůstává mu z toho jako silná stránka nějaká odhodlanost, třeba.
No a potom se domluvme, když nevíme, jestli podstata je podstata původní celého lidství, nebo podstata s příznaky navíc, nebo podstata s kladnými rysy navíc nebo co.
Nebo možná kecám :)
Ale psala jsem to podle toho, jak jsem to zažila já. Nějaký svůj kousek.
141
Nánosy jsou taky proto, že je takový, jaký je. Nejen nánosy ovlivňují jeho, i on ovlivňuje charakter svých nánosů.
Když něco rozkreje, zbaví se nánosů, posune se dál potud, že se dostane blíž k sobě, do rovováhy sebe sama, do “správého místa” – v sobě. Nezmění se jeho podstata.
Nevím, k čdemu to připodobnit. Pocitově – člověk dospívá a začne jít, ale je to jako cvhůze po lanové dráze, víc prádzna než lan, a ještě s evšechno hýbe a uhýbá a háže stíny…
Ty změny, to je pevnějc pod nohama. Míň děr a míň málo dotažených lan.
Ale jen tehdy, když jdu skutečně k sobě. Ne že přelezu z lanové dráhy na strom. Protože je pevnější. A míří výš.
Nejde to rychle. Naráz jistě a stoprocentně. Jako ten strom. Co sice míří přímo nahoru, ale ne do stran. Jen kolem něj kolem dokola.
Tak nějak mi to přijde.
A tu podstatu není třeba převádět do slov, pojmů, terminologie. Tu prostě cítíš. A když ji cítíš, necítíš potřebu zjišťovat, jestli jsi či nejsi bojovná, jak moc jsi bojovná, proč jsi byla bojovná a jestli z té bojovnosti kde co zůstalo… Natož co je dobré a co špatné v tobě.
To, co zůstalo a zůstane, cítíš.
To ostatní jsou pojmy pro vnější svět.
Pro tebe je točení se v kruhu špatné, jakože nikam nevedoucí. Proto se tomu dvojpojmu bráníš.
Pro mě to je jen výraz popisující úpodstatu podstaty: :-)
Neznamená to, že s enikam nemůžu dotočitz. Jen že si musím připustit, že se točím pořád sama v sobě, v tom svém kruhu.
A mění s ejen to okolo mě. Jen to můžu změnit. A jen skrze změnu toho kolem mě, svého pohledu na to, můžu změnit projevy sebe. Protože ty jdou skrze to vnější.
spíše bych to nazvala – jít do přirozeného stavu vlastní mysli zbavené těch nánosů. ty nánosy jsou dané výchovou, prožitky, zkušenostmi, z toho vznikají předjímání, předsudky, bloky, obranné reakce , návykové vzorce , zažité pohledy- někdy vědomé, jindy nevědomé. ale to co píšu, není nutné se mnou souhlasit, v současné době teprve toto v sobě jemně otevírám a pozoruji.
144. pro mě samotnou je toto téma jedno velká neznámá a ohromující, fascinující, poznávací, objevující na sobě …
144. byla doba kdy jsem objevovala samu sebe a utvrzovala se v tom proč jsem taková jaká jsem , z čeho to vyplývá a s čím to souvisí, proč mi to tak a tak naskakuje takovéhle chování a jednání…. a nyní jsem ve fázi, kdy tenhle zažitý, pevný koncept o sobě samé rozpouštím – tak ano, takový vstup do prázdna :-)
146 barčo
nojo, ono se to rozpustí jaksi samo (ať jde o chování nebo tón hlasu nebo styl tělesných pohybů), jakmile člověku dojde odkud nebo proč se to vzalo. Já osobně proto žádný fáze rozpouštění nemám. A je to pro mě vždycky vstup do pevna.
142 ru
nó :-)) a zas ty příměry: já bych chodila radši po zemi v realitě i v příměru, než chodit po lanech.
143 na konci
se do toho zaplétáme jak do lana :-))
Je to propojené – chování navenek a pocit nebo postoj uvnitř. Abych mohl změnit sebe uvnitř (byť v tu chvíli přesně nevím, jak a co měním nebo chci měnit), tak ano, potřebuju něco zažít někde, kde jsou i jiní lidé, takže venku.
bohužel nemůžeu teď všecko číst ale 134 je správně. přičemž to nebylo v hodnotícím negativním smyslu. spíše jako fakt.
Když úplně zprůhledníte tak je možné sama sebe uvidět. celý ten cyklus.
149. právěže když člověk zprůhlední, je možnost vnímat propojenost se vším :-) kdy právě člověk nekončí v sobě uvízlý ve svém vnitřním kruhu. vnímá to jakoby propojeně, kde není žádný konec ani začátek já. ….to je to jakoby vystoupení za hranice svého těla, nevím jak to popsat, nejde to, dá se to prožít.
Co je to všechno? Kam vystupuješ za hranice těla? Bavíme se pořád o autobusu. Co je za? Co je venku? Barčo, říkáš že vše je propojeno se vším. Ale co je to vše? kde jsi byla než jsi se narodila? a kam Půjdeš? Co je to?
150. tímhle způsobem lze uchopit i tu prázdnotu :-) která právě prázdná není :-) v tom všem je obrovský potenciál, ze kterého vše povstává, každým okamžikem…. dál už asi budu raději mlčet, abych tu nebyla za blázna. Ratko, psalas u sebe na blogu o přijetí Krista – jako faktu a jako vědomí a to jsou dost rozdílné věci. Fakt – je strnulé dogma, fráze, na které přistoupíš a ukotvíš, upevníš ve vědomí. Vědomí jako takové se dá právě prožít a to je to zprůhlednění , kdy zmizí forma, tvar, barva. a pak jsi psala, že prožitek jako takový je zavádějící. prožitek dává určitou autenticitu, z rozumu to přejde nenásilně plynule do srdce.
konkrétně s biblí – tedy koncept se dostat k pochopení a přijmutí ježíše mi dělá problém, nejde mi to. identifikací s Ježíšem – tedy prožitkově to jde lehčeji, tedy co představuje. – to jsem psala i zde.
ptáš se mě kam jdeš? kam půjdu, nikam, jen změním právě své skupenství, tvar, formu, ale energie zůstává.
z152. z tohoto spontánního prožitku průhlednosti, propojenosti povstávají i ty pocity – toho vědomí – aktivní soucit, láska, moudrost, neohroženost. to jsou ty vysvobozující pocity.
153. člověk je zároveň vším i ničím konkrétním.
153. a co když ti z toho povstane deprese, beznaděj, tma… to Ty říkáš že povstává láska a moudrost. Proč si to myslíš? Co když to padne na opačnou stranu. do hmoty. do prázdna. čeho se držíš? neříkám že ježíše. ale určité plnosti se držíš. něčemu uvnitř věříš. říkáš soucit, láska, moudrost… to je víra. věříš že z prázda povstávají tyto vlastnosti. a to je ONO.
ano – mám víru. proč si to myslím? no protože to tím prožitkem prožívám – cítím to. sedím na skále, a dívám se před sebe, sedím na skále a jsem sezením se skálou a zrovna tak vidím sebe jak se mé ruce jakoby prodlužují a jsem i stromem, který je pod skalou, a pak je obloha …. pak zmizí jakoby jen to mé já se všemi závoj, obavami, myšlenkovými koncepty pravidly a vstupuje do prožitku ta radost, neohroženost, klid, spočívání v tomto prožitku, nehodnocení, jen spočívání…. na chvíli… než se zase jakoby oddělím a jsem jen barčou co sedí na té skále a dívá se dolů na stromy a na nebe …. a najednou je tam malinko strach – fíha, to je ale výška a radši nebudu chodit tak blízko ke kraji …a už jsem ve starých kolejích :-)
…stahuje do hmoty …přiznám se, že když člověk vidí ježíše na kříži tak se tomu stahování a tíži není divit…myslím, že to má tímto způsobem hodně věřících … a hodně věřících má zafixováno, že je právě nejdříve nutné trpět a pak teprve je možné se vysvobodit .. ale v podstatě se dá osvobodit každým okamžikem … ve své mysli…
157. stahování do hmoty … tma, marnost, deprese … taky u lidí co ulpívají na tom hodně pozemském …vidina toho, že je možné o to všechno přijít …nepřekročí jakoby tu hmotu. ztrátou té hmoty to jakoby pro ně všechno končí…
“hmota” – tělo, nastupující stáří, nemoc, přijít o majetek,o peníze, o lidi ….
158. taktak. my materialisté to máme těžké :-) stačí neštěstí, větší ztráta, nemoc blízkých a jsme v pr….
159. takže se krásně medituje když člověk není součástí velmi silných vztahů… jakmile si vytvoří vztah tak ho to stahuje i kvůli kočce natož nemocnému děcku. a někoho stahují neuvěřitelné věci :-) navymýšlené. ale o těch nemluvím. myslím opravdu ten hluboký vnitřní základ, tennejhlubší z nejhlubších. stáhne tě to natotata když si chvíli nedáš pozor. zejména když je kolem tebe furt cvrkot.
takže zpět. nemluvím o tom že nedokážu zpívat a lítat volně jako pták. mluvím o tom že umírám. že umírají moje děti, můj muž, lidé v lodi třeba a ty se na to díváš … díváš se na věci úplně zblízka, vidíš jak někdo umírá hladem, jak ty umíráš hladem, jsi zabíjena a zabíjíš a na ot vše se díváš z bezprostřední blízkosti…. jak se udržíš? kdo tě udrží…. tato blahosklonná společnost dává iluzi že to přece samo. že je to samochodné, že si zamedituji a budu se rozplývati. tak jednoduché to není. buddhistá nejdřív léta “chcípal” v jeskyni aby ot do sebe všecko absorboval. Umírání na kříži. to se moc nelíbí…. no nedivím se.
161. rozumím tomu, kořeny jako pevný svazek, srostlé, vrostlé. vrostlá v kořenech. v kořenech které cítíš jako nezbytný základ pro růst….když jeden kořen odumře, nebo se oddělí cítíš oslabení… cítíš se ty sama takovým kořenem pro svou rodinu a proto těžká rozhodnutí.
162. to je zkreslené. buddhista si tuto volbu vybral dobrovolně – prioritou bylo ústranní a praktikování dharmy. dobrovolné odejití od rodiny, do jeskyně. no s modlením by to mělo být přece pro tebe podobné jako s mou meditací – když jde o to samé, takže modlitba na kolenou by pro tebe měla být povznášející a vysvobozující úplně stejně jako má meditace.
161. nemluvím o tom, že lítám jako pták, ale mluvím o tom, že fyzická smrt je jen jiná část života a tak k ní i přistupuju. no co mi taky zbývá, když vidím tolik lidí umírat a někdy dost hrůzně… jo, chci se vyhnout temnotě a depresím (závojům)
164. jsme každý neskutečně fascinován svým důležitým životem, až natolik, že zapomínáme žít. furt hledáme nějaký smysl, směr, hromadíme… křečujeme …. a pak je spočívání, neúsilí…. malá meditace na skále … a to má najednou účinek a sílu …vnímáme život. a tohle meditování – spočívání stačí jen nenásilně převést do každodenního života ….do běžných činností….
166. zní to jednodušše, ale je to tak těžké, protože právě my a náš život je pro nás tolik důležitý a tolik lpíme na něm a na té představě….
164. ano je, protože to osobně vnímám víc spjaté se vším co se děje a dělo, vrostené do historie… neosvobozuji pouze sebe nýbrž vše co je srostené s tím v co věřím. celý řetězec. nejde jen o mě. když jsem součástí skupiny tak jde o celou skupinu. o řetězec lidí, bytostí….
166. jde o víc než jen o mě. a už vůbec nejde o nějaké křečkování a hromadění. tohle jem pořešila před mnoha lety. to nestačí.
165. deprese ale není závoj. to je naopak stržení závoje. do deprese padají lidé kteří najednou uvidí, kterým je stržen závoj a nejsou vnitřně připraveni. lidé v depresi jsou bez závoje. nazí.
170. a to co vidí je strhne do tmy nikoliv do světla.
171. a proč? to mohu spekulovat. možná proto že to prázdno uvnitř tíhne dolů, k hmotě. jsou jen nazí… chybí tam prvek osvícení,.
říkáte často “ulpívání” např.158, ulpívání na životě, na hmotě, na věcech, na lidech,
a 161 na silných vztazích.
Jenže mluvíte tak obecně, že zaniká to, že to není jen tak, to ulpívání. Zaprvé je nekonečně různorodé, u každého jiné, tvoří rysy člověka. Za druhé koukáte na vztah jen jako na překážku, na příležitost k ulpívání. Ale to není tak. Vztah je právě i příležitost ke zrušení ulpívání, ke zrušení starých vzorců, které měl člověk odjakživa nebo třeba jen část života, po nějakém traumatu apod.
Osvobodit se jde jen ve vztahu, pomocí vztahu nebo vztahů.
Protože to ulpívání taky kdysi vzniklo ve vztahu k někomu (vztahovým osobám v původní rodině, zpravidla).
Nerozumím moc tomu, co říkáte o meditacích, věřím vám to, ale překvapilo mě, že se často zmiňujete o samotě, meditovat daleko od rodiny, v jeskyni … ano, daleko od rodiny ano, ale nikoli sám! Jedině ve vztahu.
Cítila jsem potřebu to dodat, aby to nezapadlo.
A to je totiž to, co podle mě říká Ježíš (byť já ho neposlouchám, nepoužívám, nenásleduji, neopírám se o něj) – totiž on mluví o Člověku. A o sobě. On tím myslí člověka a vztah. Proto taky ta společenství … Protože samotný jedinec se o sobě doví mnohem míň, než se o sobě doví mezi lidmi. Někdy. Když chce on i oni, tudíž když mezi nimi existuje skutečně vztah.
No a to souvisí s psychoterapií… atd.
vy říkáte “ulpívání” a psychoterapie říká “projekce” a “trauma” a “struktura” a tak.
Liško, u mě se to překlápí do velmi konkrétní roviny. ta jeskyně je víceméně pomůcka velmi podobná těžké depresi. že člověk si odepře fakticky veškeré podněty a pátrá po tom co zbyde. co to je…. to co zbyde? a snaží se dopátrat k vlasntí podstatě. v čem spočívá a co to vlastně je. takže je to takové umělé sebetrýznění, mělý kříž kterým musí adept projít aby porozuměl kdo je.
proto ta jeskyně a proto sám, v zímě a časo ve tmě a n ahranici lidských možností. fakticky má dosáhnout na dno. teprve tam uvidí.
vztahy mohou přijít poté, nebo i v rámci vztahů může dojít na dno a uvidět kdo je. ale je ot těžké , protože spousta podnětů zakrývá výhled. a on se v těch podnětech a myšlenkách a všem ztrácí. takže ta jeskyně má pomoci se najít.
takhle otmu rozumím. psychoterapie by měla (asi) imitovat jeskyni. oholit člověka. sundat z něho všecko a znovu ho obléct do čistého.
174. aby (možná) jakákoliv psychoterapie mohla zafungovat musí být člověk připraven se projekcí, traumat a struktur vzdát. Pustit je. Ato je ten naprosto nejdtěžší úkol. protože tam funguje strach…. co zbude když svoje projekce, tramata a struktury pustí. co jim zbude. když o ně přijdou náhle mohou doopravdy padnout do deprese. Protože ty struktury a trapumata projekce je drží nad vodou, identifikují se skrzeva ně. žijí je.. když mají traumata jsou živí. Co jim zbude když je pustí? Nic. zprůhlední, třeba zmizí jako osoby. nic nejsou. nekoho to srazí do depky a někoh oosvobodí. záleží čeho se drží. holátko se musí nejdříve držet… je to dítě.
170, 171
jo, to by se dalo říct, ano.
A je to důležitá šance pro změnu (pokud člověk přežije).
Teprve ještě po dalším kousku cesty se třeba ukáže něco, co k tomu ještě patřilo, ty důvody – deprese byl náraz bez vysvětlení, šokující provalení toho, co kdysi dáááávno už se objevilo, ale muselo být upozaděno, aby člověk v původní rodině přežil a mohl se vyvíjet dál. To vysvětlení proč a odkud, když doklapne, tak se všechno změní (mluvím o sobě, to se stalo obojí mně), je svoboda i pro tělo, nejsou žádné zárazy, leknutí, nastražení, podivné nápadnosti, které ostatní vidí areagují na ně, ať o tom vědí, nebo ne.
podobná myšlenka přitahuje podobnou myšlenku – černé myšlenky, nabalují další černé myšlenky, vzniká tíha shluk černých myšlenek, deprese… až to člověk neunese. ztěchto myšlenek se v člověku utvoří ztuhlá představa o realitě – pebný koncept, kterému věří a tím si i takovou realitu v sobě i vně tvoří.
176
nene, v psychoterapii se nic neděje náhle jako náraz, tam se dlouho připravuje bezpečná půda.
A to osamotě nejde.
Člověku pak osamotě něco dojde, ano, třeba až když odejde domů, jo, tojo, ale na to stačí chvilka, ne se zavírat dlouho v izolaci; jsem proti tomu.
178. deprese, depresivní lidé, jejich myšlenky až sebevraždám.
178. co je černá myšlenka? třeba je to pravdivá myšlenka. Myšlenky přicházejí a odcházejí. Představy iluze mohou být mohou být radostné a neradostné. Ale deprese může být absolutní náhlá ztráta iluzí. Taková, že člověk si žádnou iluzi vytvořit nedokáže. Je přišpendlený k prázdnotě jako k černé díře. nic nejde ven a nic dovniř. je to bod nula. nic. a teprve z něj může něco vzniknout. ale když není nic tak není nic. depresista ani nevstane z postele. je úplně vyřízený (tělesně). Chybí mu něco. co mu chybí?
179. když se zavřeš do izilace jkao mnich usilující o osvícení tak ji za prvé úplně zdravý člověk s jasným myšlením a za druhé máš ooporu. tzv. útočistě. O to útočistě se opíráš když se rozpouštíš. Potřebuješ bezpodmíněně oporu. Oporu Mistra co s tebou sdílí vědomí, proto buddhisté mají linie o které se opírají.
Nic takové materialistická věda dělat nemůže, ani psychoterapie. protože terapeut není klientovi fyzickou oporou. nevstupuje s ním do společného vědomí. nekontaktuje ho zevnitř.
182 péče o “narušené” lidi potřebuje určitě speciální přístup. teda v žádném případě si nemyslím že meditační metody by měli léčit. Nopak si myslím že poctivě meditující člověk se stává cvokem. musí se ním stát. protože přestane ladit s většinovou společností.
někdo si myslí, že zajde k psychiatrovi či psychologovi a on ho “nahodí” a bude fungovat. Pak si třeba nechá předepsat léky aby fungoval. ale podstata je taková, že v této společnosti se funguje jen za cenu deformace přirozenost. Takže takový klient chce být fakticky zdeformován aby fungoval. No a to je fakt těžký úkol. Zejména když sám psychiatr či psychlog má třeba ještě větší psychický problém než klient sám. Nemyslím tím Lišku :-) ale ta problematika “normálnosti” a radostné spokojenosti, a očekávání radostné spokojenosti je všem známá. když přijde někdo s děpkou, tak málokdo mu řekne: no to je supr tak konečně se začínáte léčit z vašich iluzí, teď s tím musíte žít pořád.
178, 180
no a có jako? Proč to tady vypočítávat a navíc obecně?
182 jo, deprese jako ztráta iluzí.
no moment moment – tady zase házíš velké a bohaté pojmy jako “opora” a mluvíš o nich jako o houskách.
Člověk si oporu postupně vytvoří v sobě, o to jde – ale záleží na mnoha věcech… opora vůbec nemusí mít nic společného s žádnou vírou, náboženstvím, natož s nějakým mistrem -. jednotlivcem. To je mi dokonce odporné, nikoli oporné :)
183, 184
“někdo si myslí” … no dobře a k čemu takové řeči jsou? To nemá smysl – o kom mluvíš? Psychoterapie nikomu neslibuje procházku růžovým sadem. Ty si to tak představuješ, anebo “někdo si myslí” nebo co to je za řeči?
Nebavme se o “někom” a o tom, co neznáme osobně!
182 … opora je obří téma;
psychoterapie není materialistická věda;
terapeut a právě on vztahem může vytvořit prostředí pro vznik vnitřní opory, takže vlastně ano, je to zevnitř a ne že ne!
nejde o žádnou osobu mistra, jde o vztah a pak o internalizaci opory, ne o konkrétního člověka venku, ale o zvnitřnělou oporu, která se stane sebe-oporou.
Já například jsem zrovna člověk, který celý život žil zcela bez opory, protože neměl původně možnost si ji vytvořit. Až teď mám sebe-oporu – ale ještě to musím hezky ověřit :-))
přirozenost nevnímám ani růžovou, ani černou – prostě jen věci takové jaké jsou. černé myšlenky – vnímám u mnoha lidí opravdu jako iluze pekelné. a ano, mohou být právě spojené s očekáváním. meditující člověk to vědomí má jakoby stabilní, nelítá v takových pocitových propadech jako normální běžný člověk. meditující člověk si je vědom rozpoznávání své mysli – myšlenky od nikud nikam – jako rybky na hladině vody – jsou, ale nejsou pro něj natolik zásadní a důležité a tedy není k nim natolik připoutaný jako člověk obyčejný – který jde a žene se za myšlenkou – kterou bud naplní a je velmi štastný nebo myšlenka se nenaplní a bývá velmi zklamán. meditující člověk si je vědomý té “prázdnoty” a toho bodu nula – tedy povstávajícího potenciálu a měnící se reality v každém okamžiku a tak i k tomu přistupuje.
186. tak dobře, námitku beru. vyrůstala jsem bez opory jako ztracenec. Absolvovala jsem pár let péči o postižené a několik turnusů výcviku. Zejména k manipulaci, jhak se jí bránit a jak vzniká a jak se projevuje. Bylo to jako zjevení a vlemi mi to pomohlo ujasnit si pojmy. Vlastně jsme se bez vnitřní opory (bez jakýchkoliv hodnotových systému či vnitřní filosofie) potácela ještě hodně let a nic. I ty moje hory byly něco jako touha se něčeho dotknout… dotknout se sebe. Kdo jsem, kdo tam uvnitř je. Nikdo. Nikdo tam není. Je tam prázdno. Kdybych neměla děti, rodinu, koníčky a zájmy tak bych padla do deprese jakože pokaždé padám když mi to dochází, že nic. že tam nic není. a na druhé straně ta opora kterou s věkem vnímám pořád silněji vystupuje do popředí. takže čím víc se pouštím svých “představ” tím víc vnímám sebe sama. Ale nikoliv jako osobu. jen jako vědomí. a to mi musí stačit.
takže platí to co jsem psala u sebe v poslední kapitole samandhi. jako osoba se ztrácím a tím umožním vědomí se projevit.
187. ještě k tomu jaký člověk je nebo není – já jsem spíše introvert – mě meditace jdou :-) naopak jsou lidé extroverti, kterým ta meditace a zklidnění se a ztišení se nejdou – jsou neklidní, podobně jako jejich mysl. taže zase, aby si tady každý nevytvořil vlastní klec (mé prožívání se může stát klecí, a zrovna tak pro extroverta moc vjemů a podnětů zevnitř se může stát jeho klecí) – tak je dobrý, aby lidi jako já více chodili mezi lidi a ti druzí lidé, aby se učili více meditovat, zklidnili se vnitřně.
190. měla jsem na mysli – pro extroverta moc podnětů a vjemů z vnějšku….
187. ano, tomu rozumím. Akorát ty pojmy zase :-) člověk obyčejný hehe, kam patříš? k obyčejným nebho neobyčejným?
já tim Mistrem trochu provokuji. Protože Mistr je fakticky důvěra v to co neznám. čeho jsem se do té doby bála. je to taky fikce. ale uvědomovaná fikce. Od náhodného neuvědomovaného člověk přechází k úmyslnému. jako když si řekneš. dnes si jdu zaplavat a jdeš k řece. Neuvěodmované znamená že jdeš tam kam tě to zrovna náhodně hodí. Úmyslná vědomá fikce znamná že úmyslně předávám vlastní vědomí někomu komu důvěřuji. Takže si vybírám již jak. co je oporou. když teda nebudu zde, ztratím se, o co se opírá moje vědomí. zda jen zmateně pobíhá kolem, nebo zda spočívá někde. (to je symbolické znázronění)
187 barčo
jo, to nějak chápu – že meditující je motivovaný a nemedituje poprvé.
Akorát mě nemohlo nezaujmout: kontrast “normální běžný člověk” vs. “meditující člověk.” :-)
Jako kdyby nebylo nic jiného než meditace, anebo nemeditace.
188
ne, ratko, kdybys neměla děti, koníčky a rodinu, nepadla bys do deprese nebo možná jen na chvíli a pak si vytvořila sebepodporu … krom toho takové kdyby ani neexistuje, není ve tvé bytosti obsaženo, myslím si (nebo jak to říct). Ad poslední věty – No vidíš, čím dál víc opory v sobě máš.
Já ještě úplně jsme nezkoumala, jak v sobě oporu vnímám – asi taky to není osoba, je to jen takové pozadí, takové pozadí, které JE a předtím nebylo, nebylo nic v zádech, bylo to jako sedět na štokrleti a neopírat se, kdežto teď si můžu sedět v křesle.
Ten “mistr” měl být k 185. Mistr je někdo kdo si je sám sebe vědomý. Kdo se plně uvěodmuje, je realizovaný, jeho věodmí je naprosto čisté a funkční. A vytváří se mnou vztah.
Když vůbec nevím o co jde, tak moje vědomí je něco fakticky neexistuje. uvěodmuji se jen jako výsledek nějaké myšlenky nebo podnětu. Uvědumji se jen jako výslednice prožitku. Jsem otrokem sama sebe. Tělesných funkcí.
Když ale vím o co jde, tak se potřebuji učit. a pak jsem ten co se to učí, po krůčkách zkouším padám ale moje vědomí se postupně začne propojovat s podobným. a tak si přitáhnu “mistra – oporu”. Takhl enějak podle mě ot funguje. Sám člověk nezůstane
193. provokuji :-) ale nevím jak to pojmenovat. když to řeknu jinak, dokud jsem nemeditovala neviděla jsem na čem ulítávám – stejně jako každý druhý člověk …. tohle mi vadí, protože to není podle mé představy, tenhle to dělá blbě, protože … tenhle je úžasný, protože … tohle je nespravedlivý, takhle se to nemá dělat …. a člověkem cloumají pocity nahoru a dolů ….jak na houpačce…. a tou praxí jsem se dostala do bodu, ne kdy mě je to je jedno co se děje, ale už tak na tom nelítám – na svých přesvědčeních, na tom jak to má být či nebýt…. už najednou se nekonají u mě velké tragedie a dramata…. ted když vidím někoho hodně rozhozenýho v běžné situaci tak si říkám, ty jo, to jsem byla dříve taky já …. a už se tomu směju. samozřejmě, že jako ženská si ulítávám na emocích…občas na svých představách co má a nemá dělat a jak se má chovat chlap apd. ale dříve mě to vnitřně rozhazovalo daleko víc….
190,191 jo, tak nějak.
Sice je to trochu škatulkování, ale také vnímám rozdíl mezi tím, kam potřebuje přepnout introvert a kam extravert … mám to někde poznamenané, v jednu chvíli jsem to “uviděla” jako rozdíl, při jedné příležitosti s introverty. Tyjo, teď si nevzpomenu, jak to bylo :-))To je fuk, není to moc důležitý.
193. jojo, přesně. pozadí to je. a když to zesílilo tak jsem pocítila (zevnitř) že někam patřím. do té doby jsem byla jako popínavá rostlinka která se otáčí s tím popínavým stebélkém dokola a dokola. a nikam nedosáhla… jen prázdno. až to hrozilo pádem.
197. možná kdybychměla hodně práce a starostí, bojovala tak nějak o základní potřeby tak bych neřešila nějaká tykadélka co hledají “kam patří”.
193. určitě jsou i jiné metody, než je meditace. meditaci opravdu vnímám jako z cest – “samoosvobozování se” od utrpení, které je právě tím co popisuju všudypřítomné v běžném životě. tyhle všechny obranný reakce, blokace, člověku neumožní se uvolnit vnitřně ani ve vnějším světě a užívat si ten život v sobě i vně.
195
jó, tak to znám, tak mi to taky připadá.
A to nejsem meditující :-)
Já jsem typ, který je extravert a přitom velmi rychle vjedu do nějaké imaginace, třeba relaxační; nevyskakuju z ní už pryč, to jen když jsem to zkoušela poprvé párkrát a to jsem dělala sama, nikdo tam nebyl.
Akorát často usnu, no. Ale to není špatně, to je v pohodě, protože mi to říká, že jsem uvolněná a vstupuju do té imaginace uvolněně.
Jednou asi před třemi lety se mi ale stalo, že jsem se necítila dobře v něčí imaginaci. Řídil ji člověk, kterého jsem viděla poprvé, nevěděla jsem, co čekat, bylo to docela maso, měla jsem celou dobu pocit: “Už chci ven, já chci ven, ať už je konec.” To bylo hodně nepříjemný – bylo to v náročný situaci očekávání těžkého obnažování před novými lidmi. Ale nebyla jsem sama, kdo se tak cítil, jak se pak ukázalo.
Teď už by se mi to myslím nestalo.
200. takové situace se mi nějakým záhadným szpůsobem v poslední době vyhýbají. dřívě jsemstrašně negativně prožíval akdyž jsem byla tlačena do něčeho. teď když jsem velmi obnažena a to jsem i v běžném životě velmi obnažena tak není co odhalovat. není na co přijít, vše je na talíři. a to mě velmi zklidňuje. otevřenost mě zklidňuje. že se nemusím bát, že zlyhám, že zklamu, že to nedokážu. prostě jak ot je tak to je. nezávislost na hodncení vlastním a cizím. to myslím u mě bylo rozhodující. hodně zklidňující.
201. ano také, léčba z obav, kdy člověk selhává, má pocit, že selhává a že bude hodnocen někým jiným a neobstojí a také hodnotí sám sebe …neustálá křeč. povoluje to. tím ten život dostává v ten moment jinou kvalitu.
ještě k té meditaci – ono to právě takhle vypadá jako cosi “umělého” odtrženého od života – meditace guru, sezení, gompa (gompa – je místnost na zvykání doslova)- ale jde o ten návyk toto “meditační sezení”přenést do běžných činností do každodenního života.
202. jojo, pořád jsem si myslela že už jsem tak daleko, že už to zvládám. že nehodnotím a nepodléhám hodnocení (třeba pochvalám) a pak najednou vidím že to třeba dělám druhým – vychvaluji třeba vlastní děcko. takže u sebe jsem s tím přestala a přenesla to na děcko. čímže se nezměnilo nic – jen se to přeneslo dál
203. je to hodně podobné tomu – jako když klient sedí u psychologa, nebo terapeuta na křesílku a povídají si…. a zase jde o to, aby ten člověk z toho křesílka to uvedl v realitu v běžném životě.
201
jojo, taky tak to mám.
204
přesně – něco jsem dělala proto, že to předtím dělal někdo mně.
205
jo, aby něco objevil ve vztahu v křesílku (i když zapojit i tělo je někdy nutnost) – a ono se to pak už zapojí samo, v jeho životě.
205. tím že něco uvedu v realitu .. vnitřek zůstane stejný. nebo se změní? ale pokud se změnil tak není třeb anic uvádět v realitu. propojení vnitnřího a vnějšího je velmi zrádné. i když něco změním v jednání nebo i v myšlení, jakože myslím na něco jiného a říkám něco jiného … podstata zůstává (podle mě)
205. ta změna nastává pohledem – mám pocit, že nejdříve vnímáme jakoby z vnějšku a pak teprve cítíme uvnitř a tam se to zpracovává. skutečnost je taková, že už uvnitř ta změna jakoby je obsažena ale nevíme o ní a teprve ji jakoby zahlédneme – takže ten pohled je až druhý. a tenhle mechanismus to uvádí v pohyb, v život.
207
moje 206 ad 205: jo, aby něco objevil ve vztahu v křesílku (i když zapojit i tělo je někdy nutnost) – a ono se to pak už zapojí samo, v jeho životě.
Jó, už jsme slavný, už odkazujem číslíčkama sami na sebe :))
Vnitřek se změní a v realitu se to pak uvede samo, chování se taky změní.
Myslet jedno a říkat něco jiného, to bych sem netahala.
209. špatně jsme to napsala, myslet si něco jiného a říkat něco jiného než předtím. jakože změnit postoj a tím myšlení a mluvení. že se ta změna promítne nějak vnitřně a tím i navenek. že jinak myslím a jinka mluvím tím nebylo myšleno. bylo myšleno že je to jinak než předtím (jiné myšlenky, jiná řeč)
208
nerozumím úplně, jak to myslíš.
U mě je to spíš ten průběh: napřed jedu svou, pak vyvstane nějaká situace, ve které zase jedu svou a pak najednou mě něco ťukne, jsem k té situaci tažená, myslím na ni a je to i tělesný pocit. Hnutí. A to se děje. Potom když odstoupím, např. změním prostředí, v ten ráz se mi vynoří nějaká příhoda z dětství. někdy to napřed nedám dohromady, ale většinou se mi to osvítí a propojí a vidím najednou, proč jsem “jela svou” – protože ta situace z dětství byla toho přímo příčinou nebo toho byla velkým obrazem, projevem. No a od té chvíle už nevedu “svou”, ten starej vzorec je pryč, zmizí, změním se, je to pryč, náklad zmizel, je prostor pro vynakládání energie jakýmkoli jiným směrem, není už vázaná na ty situace a lidi kolem mě taky nejsou vtahovaný do toho koloběhu. Je to pryč. Nový pohled. Jiné tělo.
210 jo tááák. jo.
211
… protože jsem našla příčinu.
Jakmile se mi zjeví, tak to, co bylo na to vázané, zmizí. Třeba obecný příklad: zmizí projekce, že někdo je nebezpečnej a s tím zmizí strach z takových lidí a ještě to otevře nové možnosti vztahové třeba v partnerském vztahu a také to zvýší mou toleranci k různorodosti, k takovým lidem, který mi dřív připadali nebezpečný.
211. 213. naučila jsem se to a učím se to vnímat otevřeněji, volněji. takže umím jet svou, ne že ne :-) ale většinou to je z nevědomosti. už tam nemám ty obranný tendence. takže jedu svou a můžu být mimo :-) a pak to najednou vidím, ve větě, ve slově – jsem mimo, velké aha a dobrý. i tady na diskuzi se to někdy se mnou děje. :-)
ale byly samozřejmě doby – kdy jsem měla těžce sebepotvrzovací období, a tím pádem i těžce vyvracečské :-)
a také jak píšeš – někdy vyskakuje přímo určitá událost z dětsví – přesně víš, jak ses u toho cítila a co to s tebou dělalo a ten pocit si člověk pamatuje a tu situaci – jo, z toho vznikají ty bloky a obranný reakce a nese se to s sebou dál….. a někdy to vlastně vůbec nevíš, že si něco takovýho přenášíš dál a reaguješ tak ….vlastně se zkouším v té minulosti nebabrat už tolik jako dříve. dříve to bylo právě pro mě hodně důležité, sebepotvrzovací, takové ulpívací na těch prožitcích a zkušenostech s cílem – tohle už nikdy ne a nenechat to dopustit. ted mám právě fázi jinou – prostě nechat absolutní volnost tomu co je ted. a dívat se na to ted ne skrze to prožité a jde to, bez obavy, bez úzkosti… a bez těch vedlejších pocitů sebehodnocení …tu situaci jakoby projít porvé a v klidu bez toho drama, volněji a jde to.
Za chvíli na nás skočí nirvána!
:)
216. :-) pravdou je, že prožívám hodně intenzivní a krásné období v sobě a tedy i vně. chlapa nemám, ale každý kdo mě zná – třeba z práce mi říká ty ses zamilovaná, celá záříš …. a nikdo mi nevěří, že chlapa nemám a nejsem do žádného muže zamilovaná … jen v sobě cítím uvolněnost a hodně to pramení právě z mého intenzivního meditačního víkendu v českém ráji – minulý týden a sezením na skalách :-)
216 hehe :-) aspoň něco
217. to mě říkají taky :-) a že vypadám dobře a mladě. a že jsme zhubla a celkově jsem tak skvělá a úplně nejlepší a že jak to dělám. :-)) a neříká mi to jen maminka. teď už i muž od doby co mu furt nadávám. a kolegové od doby co na všecko kašlu.
217, 219
a já teď taky nemusím tolik se cpát jídlem, jen počkejte, já budu taky zářit a to kašlání na všechno je taky dobrý – absence mého známého pocitu, že je to, co se mi děje, důležité, závažné. Hoho.
A nadávání k tomu taky patří :) Ale jiný než naštvaný. Takový nadávání ze srandy je to.
220. jo, ze srandy. ale jakože vážně. neví jestli to fakt nemyslím dopopravdy. může si jen domýšlet že ne :-) anebo si může myslet že i když tak nadávám, přesto je klid.
Spíš takový sprosťačení z legrace, uvolněné nadávání si mezi lidmi, co se tomu s nimi smějem.
222. moje maminka takové srandě vůbec nerozumí. a když se dohadujeme na polovážno – někdy celkem nahlas tak je pokaždé vyplašená. i když ví že o nic nejde. že takhle se handrkujeme o kraviny. kdo jak zavřel dveře, jak držet nůž v ruce a utírat skleničky a tak…. Ale potřebovala to zažít, zklidnila se enormně a ruka se ji léčí mílovými kroky. a dokonce začíná rozumět tomu jak se neurážet a říct si co potřebuje bez obav (že otravuje)
223
to chápu, že pro někoho je to divné, cizí, možná až pobuřující, ta slovní vulgarita ze srandy.
224. možná by stálo za to se podívat, jak vzniká vnitřní pnutí, jak se pociťuje a jak se odbourává. to je celkem zajímavé bádání. jaké metody kdo používá na odbourání napětí a taky co v kom napětí vzbuzuje.
třeba teď je hrozné horko, nezvykle a sluce tak divně svítí a já cítím že nejen ve mě ale ve všech živých tvorech stoupá napětí, kočka je celá nevrlá a válí se po zemi. vzduch jakoby bzučel. je jasné lidé jsou taky v napětí. a každý si toto napětí vybíjí dle zvyku.
225
Je, je to zajímavý.
Tady už je zima a liják. A bouří. Tak až začne pršet u vás, napětí opadne. Vypustí se to ven.
Já se jdu taky vypustit ven, snad už prší míň.
já si šla zajezdit na kolečkových bruslích se synem teda on měl takové to prkno a já brusle. šlo nám to celkem :-)
Ratce: 162, 164, 168, 169, 170, 171. Ještě k tomuto tématu jsem si vzpomněla na knížku Dilgo Khjence Rinpočeho – Nebojácný soucit – ta knížka mě hodně ovlivnila, ale …
Jde v podstatě o výcvik mysli, ale už vyšší. Tato praxe je boddhisattvovská praxe, jejíž obsah sahá od meditace tonglen (imaginativní výměně vlastního štěstí za utrpení druhých) až k praktickým radám, jak nevyhnutelné životní těžkosti využít pro další postup na cestě k probuzení.
ted se vrátím k tomu mému “ale”. aby tuto praxi člověk mohl projít , bez úhony, právě bez depresí, černých závojů v mysli a pak také na těle – je potřeba nejdříve projít přípravnou praxí a právě zbavit se nánosů, vlastních konstrukcí, ale také právě být stabilnější ….
se mnou tato kniha zamávala hodně, právě proto co dělám, co vidím ve své práci, já určitě nejsem ten – kdo by toto dokázal, touhle praxí projít bez úhony. a opět mě to potvrdilo mé tvrzení z dřívějších let na hematologii, kde jsem se hodně vnitřně trápila osudem jiných lidí …. nejdřív musí být sám člověk silný a v pořádku, aby mohl pomáhat jiným ….
229. ona ta knížka vůbec není hrozivá, je to “normální” běžný popis praxe, pro někoho dokonce nudná, nezáživná a “papírová”. Kniha obsahuje kořenový text k Atíšovi a jeho sedmibodového výcviku mysli, a k jednotlivým pokynům – jsou psané komentáře a vysvětlení Khjenceho – místy je to lehce syrové… ale ta knížka ve mně ožila hodně vnitřně, právě proto kdo jsem a čím jsem, proto to pro mě bylo silné kafe. otevřelo to mé vzpomínky na hematologii a onkologii, na utrpení těch lidí…
“být stabilnější a silný” – rozhodně neznamená necítit, dělat že to nevidím, ani to neznamená být otrlý a rezignovaný. ale to znamená být stále přítomný, moudrý, aktivně soucitný. (soucitný neznamená lítostivý)
Ještě k Ratce, ve zkratce a Lišce se tímto omlouvám, že tu plevelím . Identifikace s Ježíšem – na jeho nejvyšší aspekty. láska, moudrost, neohroženost – z toho pramenící radost, štěstí…. je potřeba zemřít a znovu se narodit do této čisté země – ráj. V buddhismu a vtom tibetském buddhismu jsou tyto aspekty Buddhy právě v různých školách – jakoby “zviditelnovány” – kdy právě “vyzdvihují” určitý aspekt Buddhy a je na tom vystavěna metoda jak se k takovému stavu přiblížit. Jednou z těchto metod je právě třeba škola Ningma – a metoda jak pěstovat aktivně boddhičitu nejprve na relativní a později na absolutní úrovni. (viz. tonglen) vedlejším účinkem této silné metody – je radost, moudrost, aktivní soucit….. ale jak říkám, tonglen nejde praktikovat hned, člověk to neunese. a v podstatě v mém životě jsem měla možnost se o tom sama na sobě přesvědčit.
a když to tady pročítám zpětně ….. já jsem neunesla cizí těžce nemocné lidi dlouhodobě …. trápila jsem se kvůli nim a v podstatě můj život nebyl důležitý …. bydlela jsem na ubytovně, bez dětí, bez muže .. a ty tu Ratko máš pocit, že bys nezvládla žít sama, bez muže, rodiny, dětí …. což je pro mě normální stav, jak jsem nyní. takže vlastně pro mě tohle není žádné velké utrpení, které by se mohlo srovnávat s tím, co jsem zažila a viděla na životech jiných lidí …. proto stále říkám – závoje myšlenek, závoje vlastní důležitosti, každý ty hranice máme posunutý jinde …
232. nepíšu o tom, že jsem “odolnější” než ty, (aby to nebylo špatně pochopeno) ale píšu o tom – jak právě máme každý ty svoje závoje :-) jak je pak snadné se nabalit jednou černou myšlenkou za druhou a udělat si z nich velké hnízdo a spadnout do toho jak do propasti.
když se vrátím zpět – k pohodovému meditování na skále . myslím, že jde o to – nejdříve porozumět své mysli, tím později “uchopit” prázdnotu, prožít ji a to je bod nula. pochopit tedy určitou iluzornost a myšlenky jak rybky …. pohodové meditování na skále je pro mě trenažér. :-)
Barčo, zamyslím se nad tím. Zkusím to nějak zpracovat. Co se týče života bez rodiny, určitě bych t musela zvládnout. To jednoduché je určenost. Omezenost. Rodina tě omezí natolik, že fakticky je život určen. Bez rodiny se člověk asi musí víc řídit sám. Není řízen okolnostmi. Spíše v tomto duchu. Jo, vnější určenost. Tohle je s rodinou jednodušší.
Když je vnější život určen a nemusí to být jen rodinou, může to být i nemoc nebo nějaká jiná zábrana tak vlastně se musí vývoj (který se rve ven) otočit dovnitř. nemá kam jinam. ta omezenost vlastně nedovolí šíři, tlačí do hloubky.
ta omezenost je samozřejmě v hlavě. nejen fyzicky i psychicky. spousta věcí je zdánlivě jasná.
ratko 236
to teď mi nedochází, co myslíš tím, “otočit dovnitř.”
barčo 232
žejo – “závoje vlastní důležitosti” jsou pro mě taky zajímavý. Připadá mi (podle toho, jak jsem se cítila já), že dokud člověk jede v něčem, něco ho hodně připoutává, vztah k rodiči a z toho nějaká projekce další, tak jakoby byl člověk závažnější, cítil tu závažnost nebo aspekt tragična ve svém životě – to jsem si uvědomovala. Ta “vlastní důležitost”, jak ji chápu já, je tohle, a ne nějaké prvoplánové náfukovství, ješitnost, sobeckost apod.
A když to člověk rozkreje a zmizí to celé, tak jakoby “nejde o všechno”, např. když vznikne nějaký konflikt, už není tak emocionálně obsazen, nestrhává tolik pozornosti a energie. Je to víc fuk, v klidu.
238. nutnost to řešit. takže nejde odpoutat pozornost nějakými aktivitami, člověk je jakoby “chycen v pasti” , musí to v sobě pořešit. uvnitř. tak nějak.
238. ano přesně tak. díky za vysvětlení – ” vlastní důležitosti” ano, sklon k tragičnosti at už v té rodině a ve vlastním životě, nebo i když člověk není spoutaný právě tou rodinou,ale ve vztahu třeba k těm nemocným .. ano, je těžké jakoby “nezmrtvět v tom” a nenechat se těmi pocity úplně udolat.
pak se dostává do nihilismu, zmaru… pochybností o všem….vlastně je ochromený tím co má a nemá smysl a stahuje ho to na dno…. a tím takto samozřejmě vnímá i svět a vše co se mu děje …
kolegyně přišla s tím, že je neplánovaně těhotná ….. v jejích očích prostě průšvih, bezmoc …. dodělává školu, dvě děti v pubertě, napůl rozdělané rozvodové řízení…..ted se na ni sesypaly ostatní kolegyně a rady a cože jako bude dělat a že teda je to blbá situace….
tak jsem byla jediná, kdo ji řekl, no skvělý, ted budeš doma na rizikovým a máš spoustu času na pubertáky, dotánout rozvod a vyřídit vše co tolik odkládáš a máš spoustu času na učení a na bakalářskou závěrečnou práci…..
žádná tragedie se prostě nekoná, stejně plánovala to dítě s přítelem, s kterým žije ….sice později až až, ale takhle se to tím vším vyřešilo.
máme hodně tendence malovat běžně černý scénáře, v tý zamilovanosti výjimečně naopak až moc růžový…
242 ale tohle moc nesouvisí s ničím. tady máš hozenu rukavici, zvedni ji a dělej. černé scénáře si vytváříš když prostě můžeš různě uhýbat a kličkovat. Když ale zvedneš tu rukavici a přijmeš odpovědnost, tak jedeš jak namydlený blesk. a je ti jedno jestli černě nebo růžově. Prostě to uděláš. a to líčení scénářů je taková chuťovka aby to člověk bavilo. al enormálně nic takového nepotřebuješ. vidíš úkol před kterým nemůžeš uhnout, tak ho uděláš.
celkově takové to mazání medového nebo sračkového je špatně. nemazat nic. dívat se.
244 ale to nemusí být otázka vůle, to nemusí plynule jít. Jak už vznikne nějaká ochromenost, jak píše barča, tak se těžko prolamuje. To právě nejde přímo. Napřed se musí něco jinýho změnit a pak teprve třeba ta ochromenost zmizí sama nebo jde s ní něco dělat i vůlí.
245. pořád vnímám bariéru jako něco umělého. něco co je přidáno navíc a jen se to dá stranou když je potřeba. mluvím o věcech života a smrti. nikoliv o takových těch, a co budu teď dělat? a mám si ho teda vzít? a tak.
věci života a smrti jdou tak nějak samy od sebe a tím jsou osvobozující a vyvádějící. základní boj o přežití. dnes je vzácné to zažít v syrové poloze. pořád věřím že to není otázka vůle nýbrž čistých instinktů které se ukáží…
a pokud se neukáží tak nic. jak to pořešit rozumem? nevím. věřím na ten základ. na přirozenost.
jsem v poslední době dost otrávená v práci. ale nijak to neřeším protože se mi to zdá být přirozené. kdo by nebyl. chodím do práce otrávená. a dnes jsem málem usnula na poradě jak mě to otravovalo.