V TOMHLE MĚSTĚ TO ŽIJE!

Na prvním obrázku je Zagreb kolem půlnoci, když jsme se první večer zvedli od jednoho ze stolků, které vidíte. Hospůdky v centru jsou poměrně drahé, my jsme nakonec našli místo v zahrádce kulturního centra. Obsluha špatná. Všude. Bez ohledu na to, jestli mají pivo Ožujsko za 14 nebo za 22 kun. Tady se nestane jako u nás, že těsně před dopitím půllitru už vám nesou další. Bohužel to pivo dávají do tenkých sklenic, ne do tlustostěnných s uchem, takže teplá hodně rychle. Druhým faktorem teplání piva je vysoká teplota vzduchu, třetím faktorem to, že ho nemají vychlazené na 7 stupňů, ale víc.

Na hlavním náměstí bana Jelačiča jsme objevili tančírnu. Bar s parketem. Vstup zdarma. Jeden večer hráli rokec a předchůdce rockenrollu, další večer salsu. Potřetí jsme tam už nešli. Výhled z terasy tančírny:

Na to náměstí vede ulice Ilica, po které jezdí tramvaj a na které jsme bydleli 2 kilometry odtud. A nad náměstím je veliká tržnice a trh a večer opuštěná vypadá její část takhle:

Několik hospůdek v okolí jsme navštívili. Vždycky jsme seděli venku, nebyl důvod být uvnitř v tom počasí; většinu zahrádek mají venku uprostřed ulice, ne na dvorku. A zavírají o půlnoci nebo v jednu. To by u nás neprošlo kvůli hluku.

Předposlední večer, pro většinu kolegů poslední večer, jsme o půlnoci opustili nějaký podnik a šli taky asi 2 kilometry k centru do údajně kultovní hospody. Ta zahrádku neměla, tam se stálo prostě venku. A uvnitř bylo pěkně natřískáno, fronta na bar pro objednání a hlučná muzika. Jmenuje se to Alcatraz. Jak venku, tak ve frontě k baru se šmrdolil vždycky někdo, kdo si na mě rád sáhnul. Řekla jsem to kolegům klukům Polákům a oni:
„A to jsem si vždycky přál! A na mě nikdo nesahal.“ Až v tu chvíli mi došlo, že jsou oba teplí. Byli fajn.

Jen co jsme přišli k Alcatrazu, viděli jsme cucek krve uprostřed vozovky, pár ubrousků od krve se tam válelo, občas je přejelo projíždějící auto. A jedenáct policajtů stálo na protějším chodníku a koukalo na vchod do hospody. Pak postupně odjeli a nechali tam jen jednoho. Opíral se o protější dům. Takový ošuntělý. Ten dům, ne ten policajt. V Záhřebu je vidět, že lidi nejsou celkově chudší než u nás, jezdí tam totiž podobná auta a ceny jsou asi lehce vyšší než u nás. Ale infrastruktura – silnice, domy, elektrické vedení – je tam v horším stavu než u nás. No a jak koukám na toho policajta, vidím, že dva metry od něj stojí ve vchodu do domu ožralej alcatrazskej chlap a močí do kouta. A to už mi připadalo moc pro ty chudáky, co tam v bytech v půl čtvrtý ráno museli poslouchat ten povyk a ještě jim to někdo bude ochcávat. Tak jsem hned šla k tomu policajtovi a řvu na něj: „Tady je chlap a čůrá u dveří!“ A on nic. Buď neuměl anglicky, nebo reaguje jen na krev.

Ke konci týdne už bylo třicet nad nulou, od rána horko, cestou na workshop – začínal v deset – jsem si dávala pivo, mí druzi kávu. Pekárniček a vinárniček je v ulicích spousta, to je dost příjemné. Během horkého víkendu probíhal duhový Queer festival a v nejechtovnější historické uličce stál sbor Chorvatů. Měli duhový lem na deštníku, tak jsem předpokládala, že je to folklorní soubor homosexuálů, ale prý to byla náhoda, měli prostě deštníky proti pražícímu slunci:

Kousek níž ulicí od toho místa je nejlepší zařízení proti horku! Tunel! Věděla jsem o něm, protože naše ubytovatelka nám ukazovala na mapě všechny pamětihodnosti, jen co jsme dorazili z letiště. Žádného průvodce živého ani papírového ani internetového jsem nepoužila, jen jsem si pamatovala ten úvodní skoro hodinový proslov, co kde je v bytě a co kde je ve městě. Ten tunel býval kryt proti bombám. Teď se jím dá volně procházet a ústí z něho několik východů. Krásné ochlazení! Bohužel později odpoledne už se i ledový tunel trochu ohřál a tolik nechladil.

Tunel jsem chtěla navštívit a povedlo se. Ještě jsem chtěla vidět Kamennou bránu. Ta je kousek do kopce. My jsme tam s kolegou kupodivu přišli z kopce. Druhého večera jsme chtěli jít dřív do bytu a pokračovat v mejdanu tam, takže asi už v deset jsme si řekli, že půjdem a nechtělo se nám zase znova šlapat z náměstí bana Jelačiča po Ilice k našemu čtyřpokojáku. Shodli jsme se, že z toho náměstí vyjdeme trochu nahoru nad Ilicu, obejdeme kopec nad ní a sejdeme kolem něj dolů zhruba v místech, kde bydlíme. A tak jsme šli. Do kopce. Cesta se kroutila. Už jsme byli nahoře nad městem a pořád to šlo do kopce, štrádovali jsme dost dlouho, vůbec jsme ten kopec chytře neobešli, ale vylezli jsme na něj nahoru a byl tam hrad Medveďgrad. Tak jsme to stočili pak dle plánu zas dolů, objevili výborný podniček, kde měli pivo IPA, a přišli shora ke Kamenné bráně. V ní je madona, ke které chodí záhřebští prosebníci. Kdo je v nouzi, přijde prosit k madoně. Funguje asi dobře, podobně jako Pražské jezulátko, protože tam jsou na zdi kamenné destičky s poděkováními. Ubytovatelka říkala, že kdysi byl velký požár ve městě, všechno shořelo, jen ta jedna madona zůstala a proto je považována za ochranitelku:

Moc se nedá vyfotit, beru to jako součást její významnosti a exkluzivity. Sešli jsme s kolegou tedy zase dolů, s pocitem, že jsme sice vyšplhali zbytečně vysoko, ale aspoň trochu si těsně před půlnocí nadešli. No, nenadešli, vynořili jsme se opět na trgu bana Jelačiča. Čekaly nás ty 2 kilometry po Ilice domů, po těch nemálo kilometrech, co jsme nachodili v kopci. Na té Ilice, kterou jsme šli mnohokrát, mě bavilo, že je tam na trase jedna lípa, co voněla. A že jsou tam otevřené průchody do dvorů. Jako v Praze naposledy na samém začátku 90. let. V Zagrebu je to i teď. Mám ráda průchody do vnitrobloků a zadních traktů, protože je každý jiný a nečekaný.

Ještě nečekanější scenérii na Ilice jsme viděli jednou v půl čtvrté ráno:

Někdo otevřel uprostřed chodníku kanál, na parapet položil mačetu a někam si narychlo odskočil.

Ze stálejších pamětihodností jsme vyfotila údajně nejstarší dům ve městě (říkala ubytovatelka).

Poblíž jsme byli v muzeu zmařených vztahů. Museum of Broken Relationships. Něco z exponátů je prý na webu. Je to docela zajímavý, těch muzeí je už po světě víc, ale začalo to právě v Záhřebu. Poslední den jsem šla ještě se dvěma lidmi do muzea optických klamů. Uprostřed Ilice. Zezačátku to bylo rozveselující, druhá půlka už mě tak nebavila, ale celkem dobrý.

A než vám ukážu fotku jedné kašny – těch není ve městě moc – podíváme se na katedrálu z vyhlídky. Blízko té vyhlídky nahoře je stinná promenáda se stromy, příjemně osvěžující, a jmenuje se Strossmartre. Nebo Strossmayerovo šetaliště. Samozřejmě plné stánků s občerstvením. A s živou jazzovou hudbou, dost dobrou.

A tady finále, pán na kašně. Nazvali jsme ho „Horny guy.“

.