SEN 12.12.2012
Procházím městem s pár kamarádkami. Mluvíme o tom, jak se teď jednotlivé čtvrtě mění; v každé čtvrti je tendence opravit a zdůraznit její nejvýraznější bod – jedno náměstí, jeden kostel s radnicí, hlavní křižovatku s věžními hodinami … prostě vypíchnout jeden architektonický symbol, který bude čtvrť charakterizovat na fotkách, na webu, v turistických průvodcích a tvořit její image.
Zároveň ostatní ulice ale už zůstanou neznámé, nikdo tam nepůjde, všechny budou podobné, z podobných činžáků, jako je to v některých městech na Západě (vybavuje se mi Madrid a koukám se na pár nově postavených činžáků – pod balkonem už oprýskávají!). Vliv globalizace. Bude to jiné, je to škoda, říkáme si – dřív jsme chodívali uličkami, byly různorodé, zajímavé, byl v nich život; a teď už je skoro nikdo neuvidí, nebude se do nich tolik chodit na procházky, každý přijde jen k tomu hlavnímu architektonickému symbolu, nepustí se do teď jakoby nezajímavých ulic.
Pozn.: Změny charakteru města / městských čtvrtí byly v podstatě tématem mojí diplomky i mým následným zaměřením na fakultě.
Co je ve snu město? Jsem to já zvenku?
Protože ve snu dům, jeho vnitřek, jsem já. Uvnitř.
Nebo je město víc lidí, společnost, moji lidi okolo?
Něco s tím, jak působím navenek?
Zatím nevím. Slovo město … něco, co jsem vystavěla? Se mění…
Procházíš městem, díváš se, kontroluješ, chceš zvýraznit, opravit, nasměrovat. Obyčejné ulice vypadají nezajímavě. Opravdu nic zajímavého v nich není, nebo to je jen zdálky na první pohled? Ostatní ulice jsou neznámé. Napadlo mě, že Tvůj sen města by mohl být možná svým způsobem – způsob Tvého myšlení. Čím procházíš, co prožíváš, jak se na situace, které žiješ díváš a máš tendence je řešit. Prvoplánovaně a jasně – neztratit se a mít jasnou, přímou cestu s jasným cílem. Na druhou stranu Tě možná i lákají ty neznámé, neprobádané uličky.
to je zajímavý sen. ukazuje strukturu myšlení. něco kam se chodí a něco kam se nechodí. kdo to určuje? nějaký imaginární manipulátor… možná architekt? žeby měl takovou moc?
hodně mi to připomíná diskusi o rodině. s těmi mluvíme protože je máme rádi (hlavní křižovatka a náměstí s radnicí) a s těmi nemluvíme, jsou nezajímaví a nedůležití a nikdo tam chodit nebude.je tam tma.
ale možná přeháním. ta diskuse o rodičích byl hrozně zajímavá. rodiče jsou lidé kteří jsou nám životem vnuceni. Jsou něčím co je tam někde vzadu a zaprášené, od čeho jsem dávno utekli na rozsvícené náměstí a nikdo tam nechodí a celkově tam chcíp pes.
a teď nás život vede (nutí) k tomu se tam podívat. odprášit zaprášené a projít se těmi tmavými uličkami. kam bychom normálně nešli a teď se tam vracíme. protože tam je náš domov. odsud z té šedé nezajímavé uličky jsem přišla. Ne z náměstí kde je všecko nablýskané a kde jsou přátelé a lidé které kolem sebe chci mít. a kde sedí architekt a maluje kostely
a vlastně v těch zdánlivě nezajímavých zaprášených a nudných uličkách se dá najít strašně moc věcí
Mě napadlo bez nějakého přemýšlení tohle: Máš ráda svůj pestrý svět, život mnohostrannost, mnohostrannost zájmů, všechno zkusit, všechno okusit ? Je to takové studentstké, nevázané ………… a nyní je třeba volit, co bude to hlavní a co ustoupí do pozadí …… a je ti to tak trochu líto, že? ……………………………. Nebo si tvoříš image?
– jen nahozený nápad, návrh
Jinak ke skutečnosti: Já teda třeba celý den kroužím kolem hlavní atrakce šedivými uličkami, abych poznala skutečný život a pak, když skoro všichni odejdou, jdu se podívat na hlavní atrakci. Takže kdyby se to zdálo mně, asi bych to zase četla jinak. Vlastně mně by se to nezdálo. Ale to samozřejmě každý máme jinak.
Prima! Díky za podněty!
Zase jsem si dneska uvědomila, jak se chci v klidu zastavit v těch ulicích uvnitř čtvrtě, kam se dostanu málo často, abych se pořádně podívala a viděla do nich – extravertně běhám všude možně, koukám, jak co vypadá zvenku a nechám se tím unést pryč od zahloubanějšího soustředění v sobě, od jednoho klidného místa.
Dneska bude rande, ještě nevím, v které ulici :)
„v každé čtvrti je tendence opravit a zdůraznit její nejvýraznější bod – jedno náměstí, jeden kostel s radnicí, hlavní křižovatku s věžními hodinami … prostě vypíchnout jeden architektonický symbol, který bude čtvrť charakterizovat na fotkách, na webu, v turistických průvodcích a tvořit její image.“
Napadá mě ještě volná asociace k proběhlé minulé diskuzi – nejen o rodičích. Velkolepý Štědrý den, štastné rodiny z tv reklam. Ideální vztah na první pohled se vším všudy…
Oproti tomu: šedé nezajímavé uličky – ponoření se, zamyšlení, plynutí, nálada, atmosféra, zastavení, zachycení jedinečnosti v šedém, obyčejném nezajímavém detailu….
7. jo, to jsem měla na mysli. kontrast reality (to co se děje) k fasádě (co je namalované).
Jojo, v zašedlých obyčejných ulicích je toho hodně k nalezení a dávají možnost k usebrání – kdežto nasvícené hlavní nároží odvádí pozornost. Tak to je nakonec pozitivní zpráva snu – že zašedlých obyčejných ulic bude teď víc a víc…
… i když by bylo tak lákavé mít jasně nasvícený hlavní dům – třeba ve vztahu mít jasno, být jasnou „jeho jedinou“ , ostatní nenasvíceni, všechno dané pěkně jako na webovkách nebo v reklamě – je to tak a tak, šťastné jasné spojení; a to ostatní už se neukazuje. Lákavé, ale nepravdivé. Nojo, ale o co těžší je žít v jedné ulici, sice za osvětleným oknem, ale mezi tolika jinými…
nebo nevim, co dalšího ještě mi to říká.
10. :-) Ještě to malinko zkomplikuji. Šedé nezajímavé, otlučené uličky. Viz. (důležité) foto:
http://hobby.idnes.cz/foto.aspx?r=hobby-dilna&c=A100316_141529_hobby-dilna_mce&foto=MCE31cd76_amsterdam1.jpg
ta zeď na obrázku je spravena barevnými kostičkami stavebnice lega. To barevné lego se do toho nehodí – kontrastuje. Myslím, že je to záměr. Je to dobrý způsob ukázání lidem toho – že realitu si lidé mohou tvořit různě. V tomto případě nemusí být přece jen krásný, vzdálený Legoland. Takže pak není problém – vidět i krásný, jasně osvícený dům v šedé nezajímavé uličce.
Je to pouze o vnímání reality.
11 anebo vidět neosvícený a nekrásný dům
ad 11: Jéééé, to je príma nápad! To opravování dětským legem. Ale beru jako vtípek, jako nouzovku, jako upozornění, jako zastavení. Ne že by takhle mělo být opravováno kdeco.
Liško, držím place, ať je rande krásné a světlo přinášející.
11. Ano. Je to takové – jaké to chceme vidět. Vidět neosvícený a nekrásný dům – je vlastně stejné jako vidět krásný a osvětlený dům. Oba domy jsou svým způsobem našeho vnímání extrémy.
proč myslíš že extrémy? spíš je stejná věc označena nálepkou.
13. Leni, ta kostička lega myslím nemůže nahradit cihly a maltu. :-) Tedy aby ta zeď byla skutečně funkční. Myslím, že právě je to jen záměr – ukázat lidem, aby byly všímavější k tomu v čem žijí, věnovali svému blízkému okolí pozornost, všímali si, objevovali. To neskutečné o čem člověk třeba sní – může mít i na dosah, jen to nevidí, protože právě vidí jen třpytivou nablýskanou představu. Ale přitom tu možnost uskutečnění má na dosah – ve svém malém životě, ve své malé šedé uličce…
15. Napsala jsem extrémy, protože člověk v podstatě myslí a vnímá jen v extrémech. Protože člověk stále něco hodnotí, analzuje – špatně, správně. Hezký, ošklivý. Dobro, zlo…
17 a srovnává něco s něčím a pak se cítí hůř nebo lépe podle toho jak to srovnání dopadlo :o) ale to je jen povrchní práce rozumu a instinktů, které vede tělo k přežití. takhle nějak to mají všíchní živí tvorové. pořád srovnávají jestli je to dobře (k jídlu, teplo, člen tlupy) nebo špatně (nepřítel, močál, kroví s bodlákem). ale když si zvíře lehne a relaxuje tak podle mě nehodnotí. jen tak si žije… a proto je podle mě jedno kde si žiju jestli v luxusním domě nebo v šedivém. v momentě kdy se uvolním a nehodnotím tak je to úplně jedno. když mě začne honit divé zvíře tak vyhodnotím dům s žebříkem jako lepší. nebo když bude třeskutá zima tak byt s topením je taky lepší. a s velkými okny aby bylo vidět. v tomhl ejsem pragmatik, hodnotím tak nějak dle užitku, ne podle krásy
to že lidé navštěvují nastrojená náměstí s kostelem víc než šedé uičky je již výsledek určité manipulace mysli a skupinového očekávání. nijak to nesouvisí s možným zážitkem. jen s očekáváním zážitku.
18. Ano, hodnocení je důležité pro přežití. 19. Naprostý souhlas.
ačkoliv mám dost stresující povolání, pracuju v klidu. zjistila jsem že je to tím, že nehodnotím to co dělám. že vlastně to co dělám je naprosto pohodové v případě že to přijmu a nehodnotím. stejně jako moje cvičení a návštěvy rodičů a vánoční svátky a nákupy dárků a „zlobení se“ se synem a a a …. všecko. V momentě když si to přestanu barvit „hodnocením dobře – špatně“ tak jakobych celou dobu činnost relaxovala a vnitřně odpočívala. Včera jela jsem autem a byla jsem v takové pohodě že jsem projela odbočku a vůbec si toho nevšimla a teprve po 5 km jsem zjistila že jekrajina úplně jiná a že jsem zabloudila, řekla jsem si no je to zajímavé, vůbec nevím kde jsem budu to muset nějak vzít víc doleva a tak jsem jela a zajela si v pohodě jen 10 kiláků. tak nějak se navíjelo jako korálky jeden po druhém, jako všechno co dělám jedno po druhé a postupně..
a včera mi říká nejmenší: mamko, ty už jsi jak bob marley :o) musím říct že mě potěšil.
“ že vlastně to co dělám je naprosto pohodové v případě že to přijmu a nehodnotím. stejně jako moje cvičení a návštěvy rodičů a vánoční svátky a nákupy dárků a “zlobení se” se synem a a a …. všecko. V momentě když si to přestanu barvit “hodnocením dobře – špatně” tak jakobych celou dobu činnost relaxovala a vnitřně odpočívala.“
Mám to velmi podobně. Naučila jsem se v činnostech relaxovat tím, že se pouze uvolním, a věnuju se jen té činnosti. Jakoby mě ta činnost pohltí celou a tím si ji jakoby užívám. A zároveń ji vlastně dělám s maximálním (nekřečovitým) soustředěním. Nemyslím na to co bude, až to dodělám, nebo jestli to co dělám bude perfektní….tím pádem mě to ani nestresuje. A k tomuto postoji mě dovedly paradoxně činnosti, které mě nebavily, nebo neměla jsem je dříve ráda, nešly mi tolik a stresovaly mě.
protože ta činnost pak není jakoby musení, stres, ale spíše prožitek.
každá činnost pak baví a naopak, mizí těšení se na „příjemné“ činnosti do boudoucna protože to co je v budoucnu prostě v hlavě není.
25. přesně! a tím pádem je jakoby vše nové a s novým prožitkem.
ad 16: ad „13. Leni, ta kostička lega myslím nemůže nahradit cihly a maltu. :-)“ – neboj, po rozsáhlé rekonstrukci mého bytu jsem poloviční zedník. :-)
Já jen aby vtip zůstal vtipem, tak to musí být jen tak trošku někde. Ideálně jenom tam, kde to je. Lidi mají tendenci dobré nápady aplikovat na kdeco, místo aby to pořádně opravili.
To, co říkáš, je pro mě tak samozřejmé, že by mě ani nenapadlo, že to tak někdo nevnímá. Myslím, že je i u nás hodně lidí hravých, se smyslem poetiku.
To je hezký hovor, tady v komentářích, a ještě s barevnými kostičkami :)
A já měla hezké rande. Nečekaně jsem se ocitla na večírku akčních hrdinů.
„Seznámím tě s programem dnešního večera.“
„A bude to něco erotického?“
„Anó a bude to s tancem. Jdeme na večírek …“
Sice jsem měla na večírku kostkovanou sukni a sněhule, ale bylo to prima, sympatický a vůbec byla sranda. Všem jsem říkala, že jsem v životě neviděla pohromadě tolik chlapů, co mají tak moc zapnuté košile … :-)) A přesvědčovala jsem je, ať se porozepnou.
28. supeeeer :o) a rozepli se?
A já zas pořád myslím na Barču a její rady, co tu už nejsou.
Tak trochu jsem taky na „večírku akčních hrdinů“. Od pátku.
Už asi nerozumím vůbec ničemu. Ale nějak mi to přestalo vadit. :-)
struktury které jsme sami nesvořili nelze řídit, a to jsou city… to co jsme sami stvořili svoje vlastní struktury a pravidla si řídit můžeme. ono asi v tom je základní rozdíl mezi tím co řiditelné je a řiditelné není.
ad 28: Mně by teda taky zajímalo, kolik jsi způsobila rozepnutých knoflíčků a jestli se nebáli A H, kdyby ti vyhověli, a jestli mu bylo příjemné, že jsi flirtovala takto s jinými muži.
32. mě napadlo taky proč měla Liška nutkání flirtovat s jinými. co ji k tomu nutilo a zda to prozkoumala blíže.
Tak jsem přemýšlela, jak bych si to asi být ve tvé situaci, možná vysvětlila já..Ale já líšo :))
Třeba jak máš v hlavě ty různý alternativy, jak se Skunkem bydlet, nebydlet, jak se asi dohodnete vy dva asi..
Jestli ty jsi si neuvědomila, jak jsi se svým městem spoutaná, nakolik jsi opravdu městský typ člověka, a nakolik moc by ti vadilo bydlet tak nějak např. napůl v Praze a napůl, nebo jak by to šlo..hospodařit ve Skunkovišti. Kdybych s ním tak chtěla být a nechtěla bych být trvale ve Skunkovišti, asi bych to vzala jako občasné vypadnutí z Prahy a užít si života nějakých pár dnů zase v klidu. I Skunk by možná bral, že může občas užívat zas městského života s tebou.
Byla jsem do 50 let Pražačkou, i když nějaký čas v dětství jsem v ní nežila. Prahu miluji. Dcera si hypotéku v Praze dovolit nemohla, ani tam s dětmi bydlet nechtěli. Jezdila jsem za ní tam, kde mě nejprve ani ve snu nenapadlo, že bych chtěla bydlet, ale pak jsem to místo pro klid začla mít tak ráda, že jsem se odstěhovala za ní, do svého. Jsou tu obě. Jsem v zeleni, klidu, nestrádám tu, obchodů je tu víc a víc a pokud potřebuju, nebo chci do Prahy, jede mi vlak každou chvíli a za 40 min. jsem už v centru. Jen své doktory v Praze jsem si ponechala a nejen proto, že jsou pražští, ale mám je od spoustu let.
To do práce jsem jezdila déle. Jsem tam ráda, ale ráda se vracím od houkání sanitek a toho všeho ruchu do klidu. Dlouho to nemusím. Tak se mi zdá nakonec, pro mě, bydlet kousek za Prahou ideální. A nekoukám smutně u okna, když se rodinky pakují na chalupy.. Když nejedu, kam jezdím občas..říkám si, že tady to mám taky jak na pohodlný chatě..venku :)
Ještě mě napadlo, ale nevím jak to máš finančně ten podnájem atd., ale jinak máš v Praze zázemí, myslím, že máš možnost někdy být i v práci, já vím, není to ideální, ale kdybys u rodičů nebyla denně a měla tam trochu svého klidu, příp. i se Skunkem, a prostoru..možná ( ale nemohu vědět) by se dalo i o tom uvažovat.. Co vydáš na nájem, by asi tam byla částka přece jen menší..no nevím, na jednu stranu, nájem se sežene dobrej blbě, ale sežene.., ale kdyby jsi měla mít pocit, že tam nemáš trochu svého prostoru..taky nic moc, jsi už na to zvyklá a chce ho mít každej.
Skunk je 100 km od prahy, to je moc daleko na dojíždění
ok ratko, nemyslela jsem dojíždění, vím, že je to daleko..spíš jako změnu pro lišku, pokud by za ním mohla jet o víkendu, dovolené, volnu..:)
nejlepší variantu vidím když si dva lidé pořídí své vlastní společné bydlení. teda nejdřív společný nájem. kde ani jede ani druhý nemají převahu ve smyslu nároku vlastnictví, ale oba společně si dělí náklady. jenže to by on musel chtít. a jak se zdá nechce.
O večírku:
ode mne to nebylo flirtování! Já neflirtovala s nikým!
Jen ty zapnuté košile (jen jeden poslední malý knoflíček zapnout a uškrtili by se i bez kravaty) byly pro mne tak nápadné, že jsem si toho musela všimnout. A chtěla jsem jim to říct a řekla, protože to já si troufnu (ať je to kdokoli; koneckonců nevím, kdo byl kdo, a ani to pro mě není a nikdy v životě nebylo důležitý, jestli je někdo velkej šéf, náměstek, ředitel, generál nebo jestli ti všichni byli bývalí podřízení Akčního Hrdiny, což je dost možný, nemám tušení). Někdy jsem jim i na ten výstřih sáhla – teď když si na to vzpomenu, trochu se chytám za hlavu, že to bylo frivolní, vyzývavé, nechtěně, připile.
Jeden – a byl to buddhista, takže poněkud ve mně podpořil slyšený názor, že buddhisti na svých hromadných setkáních se oblejzají a šukají skoro každý s každým – mi šáhnul na zadek a já hned řekla Akčnímu Hrdinovi: „On mi šahá na zadek!!!“
Reakci A.H. jsem nesledovala a byla jsem napitá a ten chlap mi šahal na zadek ještě párkrát, když se mnou tancoval.
Co jsem to chtěla – jo, anino, s bydlením:
Kdybych nešťastnou shodou okolností bydlela víceméně s rodiči, dávala bych jim asi tolik, jako teď platím za svoje bydlení, míň těžko. A byla bych pod kontrolou nebo prostě by věděli, kdy jsem doma a kdy ne a kdo je tam kdy se mnou nebo ne – a to já už nikdy v životě nechci, to ne, to je pro mě synonymum dětství nebo dokonce šikany, to já opravdu nemůžu, to bych se cítila hrozně jako poslední lůzr; leda „kdyby bylo nejhůř“, což znamená i to, že by to bylo dočasně.
Ad bydlení:
zrovna teď jsem ohromená a na sebe hrdá, že jsem dokázala si (a jemu) opravdu říct: ať si to Akční Hrdina (a každý člověk na světě) udělá, jak právě potřebuje, ať se nenechá tlačit ani časem ani nikým ze svých blízkých (ani mnou, což je nejtěžší :-) . A myslela jsem to doopravdy, se vším všudy.
Druhá strana toho je, že i já se musím snažit rozpoznat líp, co chci opravdu já, a ne ten, pro koho bych chtěla udělat (ne úplně) všechno na světě. Rozpoznat, uvědomit si. Pak podle toho jednat, to už jde líp. Pro mě osobně je důležitý ten prvotní krok: rozpoznat a nezanedbávat svoje potřeby, přání.
To (bohužel) platí i pro vztah s rodiči – já i tam mám tendenci jakmile se něco malého podělá, hned naběhnout, protože oni mi to podají takovým tónem, jako by šlo o hodně. A prd, nejde. Tak je ubezpečím, že oni všechno udělali dobře, všechno je v pořádku, dám najevo zájem i akci, přijdu a jednám .. nojo, jenže bydlet tam, to by bylo asi opravdu nad moje možnosti, nad moje zdraví, já bych to viděla bohužel jako popření svýho života. Ale to je teď – jak to bude pozítří ve světle konkrétních událostí, nikdo neví, nevím.
A společné bydlení s mužem … já toho schopná jsem, pro mě je to v pořádku, realizovatelné, ale když o tom přemýšlím v klidu, říkám si, že ideální je bydlet někdy spolu a někdy extra, střídavě. :)
40. proč někdy spolu a někdy extra?
Lištičko, myslím, že to hlavní máš teď docela srovnaný, i podle sebe, a uvidí se.., jak se to vyvine.:))
ad 41, ratko, já jsem sama pro to, aby lidi, co k sobě patří spolu i žili, vše..dobré i zlé, nj. , ale mám ze života od jiných ty zkušenosti, že pokud už s někým žili kdysi a nedopadlo to, že prostě nechtějí a když ..tak časem. Asi se jim mnohdy i pak zasteskne, že nejsou zrovna spolu.A pak když je to moc často.. teprve si uvědomí, že jim chybí mít toho druhého blízko ařeší to..
43. to ano, až se zasteskne.
40. Lištičko to je úžasný….
ad 39:
buddhista kecá :-)
v mém světě se sahání na zadek se řeší jedním jasným ne slovně nebo ruku posunout, podruhé úder :-) či odchod od tanečního partnera
no jo, ale v mém světě se nepije :-) ….. tak nevím, zda je to použitelné i pro svět jiný
v mém světě se pije, ale jednu bych mu vrazila taky, kdyby neposlech. :-)
barčo, žejo, ad40 je skvělý.
ad39 není tak skvělý – a i na takové malé příhodičce se něco ukazuje: šáhnul mi na zadek, reklamovala jsem to i u partnera, prskla na dotyčného, on to opakuje opodál dál, tak si řeknu: asi je to v kraji zvykem, přizpůsobím se, o nic nejde; a nezamýšlím se nad tím, jestli mně osobně to vadí. Beru ho jako kámoše pro jeden tanec a to je celé. Koneckonců on nešahal sprostě, on to tak zkoušel, co to udělá, nevímproč. A popravdě řečeno mně to ve skutečnosti nevadí, je mi to fuk, já to beru jako banalitu a za týden na to zapomenu. Asi jsem lehkovážná.
No.
Naopak v dobách ranějšího mládí, tak do třiceti asi, bych ho přes tu ruku praštila hned tak surově a pobouřeně (což jsem párkrát fakt udělala), že by bylo jasný, že jsem ještě holčička :) To by pro mě banalita nebyla.
ad46 a 47 takhle s varováním je to dobrý způsob.
Ale teď s více zkušenostmi… Já z takových mužů žádný strach nemám, nic, nic mi to nedělá.
Kdyby to byl jiný muž, v jiné situaci, jiným způsobem, s jiným výrazem, tak se ohradím, ale od něj tohle byla jen taková malá hra. I když nevím, v tom jsem naivní, nemám představu, co si takový chlap myslí, proč to dělá; ani nevím, v jakém byl nebo je poměru k Akčnímu Hrdinovi, takže těžko říct.
Mno, taková miniatura a jak se dá rozjet do uvažování o sahání :))
ruliso ad30, od pátku nerozumíš ničemu? Ale přestalo vadit – tak to je asi dobrý.
Můžu ti některé Barči komentáře, nyní skryté, poslat mailem.
48. to možná není o lehkovážnosti a strachu jako spíše o nerespektování osobní zony a natřepávání hřebínku dotyčného. Ohrabáváním dotyčný ukazuje ostatním že si to může dovolit. Tak trochu značkování revíru a dominantní postoj :o)) Vlastně se tím vytahuje na akčního hrdinu. kdyby n amě někdo hrabal před mým mužem tak ho nakopnu. a ukážu mu kde je jeho místo. nejsem netýkavka. ale moc legrační to není, pokud to dělá v přítomnosti partnera. protože tím ho vyzýva k boji a vlastně je to pro partnera těžké. buď se vyzvat nechá a pak je zbytečně stres, nebo se nenechá a pak zbyde pachuť ponížení.
ratko
no a Akční Hrdina to asi bral normálně, dotyčného zná, tak možná to čekal, nevím, žádná scéna nebyla. Zeptám se ho!
Teď jsem si vzpomněla, jak jednou můj býv.manžel nad ránem při tanci udělal scénu, že jsem s cizím klukem šla něco říct diskžokejovi a ten kluk mě vzal kolem ramen. To byl tyjátr, já to nechápala, pro mě o nic nešlo; ale dokud jsem se nenaštvala i já, tak nebyl pokoj, manžel furt sršel. Nechápu, proč by mě třeba kolega nebo kámoš nemohl vzít kolem ramen…
to já taky ne :o) řekla bych že to má něco s instinky.
39, 51. Vzpomněla jsem si na naše domácí večírky – přiopilého, štastného pana primáře, který si musel nutně zatančit s každou. :-) Ať se ji to líbilo nebo ne. On je nadšený tanečník, ženy se mu líbí a dává to svým zvláštním chlapským způsobem najevo. :-) Pro mou kamarádku si přijel manžel – že pojedou domů. Pan primář nutně s ní potřeboval tančit. Manžela jsme si posadili ke stolu a povídali s ním, nabídli dobroty. Mezitím si ti dva zatančili – pokaždé je to s erotickým podtextem a bývá to na hraně. Ale tak nějak všichni to známe, prostě primář, nikdo už to vážně neřeší. Pak je druhý den – všední den – práce a vizity – jakoby večírek nebyl. Nijak se to už pak dále neřeší a toto téma ožívá opět na dalším večírku. :-)
53. vím že je to legrace. ale sama uznáváš že se jedná o samčí dominanci. panu primáři nikdo nic neřek :o) protože to byl pan primář. kdyby to byl nějaký místní vobejda tak by si ji již nes.
Praštit surově a pobouřeně není třeba. Jen tak lepnout ručně zručně výchovně. S úsměvem. To funguje docela dobře a hořkosti nezpůsobí. :-)
Ono, když nešel dál tak dobrý, o prd jde. Já kdybych ty naše občas varovně (kamarádsky) nepropleskla, tak je mám (při tom jejich veselicovém popíjení) za chvilku v kalhotkách.
49 – můžeš.
55. ne surově. to vůbec ne :o) s humorem vymezit prostor.
ad 50: Podepisuju!
Takovéhle věci se nedělají. A když, tak jsou to testy machistických chlapů, jak moc je dotyčná snadno dosažitelná. Pro partnera je to zbytečný stres, zda se chovat jako kohout na smetišti nebo dělat, že mi to nevadí, ale tím ponížit svůj vztah k partnerce, potažmo sám k sebe.
Napadlo mě, jak by se taky dala vyřešit taková situace. Chytnu dotyčného za obě ruce, abych měla jeho obě pod kontrolou a tím se oddálím a dám mu najevo elegantně, že takto ne. Nebo ještě by se dal ztropit jako legrační povyk, že mu levá ruka padá dolů, že má asi v ní křeč, že má asi infarkt, že si musí sednout – prostě z něj udělat blba. To by byla hrubá záplata na hrubý pytel.
ad „Nechápu, proč by mě třeba kolega nebo kámoš nemohl vzít kolem ramen…“
– Já teda mám mnoho kamarádů – mužů a když se s některými objímám, tak jsme v tu chvíli opravdu jedna mysl, jedno srdce, jedno tělo, tiskneme se k sobě všemi dostupnými ploškami :-) a dáváme si tak najevo, jak jsme si blízcí, ale naprosto neeroticky. A za vteřinu stejně obejmu i partnerku dotyčného. Nebo taky ne, záleží, jak jsme si blízké. Kdyby mě ale někdo vzal kolem ramen, což je majetnické gesto (nebo někdy chlácholivé), tak bych se mu vycukla, kdybych to necítila adekvátně. Sáhnout mi na zadek, se zlou by se potázal. To si může dovolit jen právě vyvolený a to ještě také ne úplně vždy, záleží na situaci a na naladění.
Lenko 57,
jo, to je pravda. Celé.
Už jsem se ptala – protože včera jsme se zase sešli, hurá – a Akční Hrdina říkal, že po mém „On mi sahá na zadek!!“ se na toho chlapa (o kterém říká, že je slušnej) výhrůžně zamračil a když jsme tančili, tak sledoval, ale sahání neviděl. Zřejmě to dotyčný prováděl nějak schválně důmyslně, filištín :)
Jo a prý jsme tančili i spolu! To je prima. – Musela jsem se doptat, protože jsem si některé věci nepamatovala; však se taky ukázalo, že jsem neměla po třech pivech a svařáku jeden gin-tonic, ale prý určitě pět, hm, to jsem nevěděla…
Mno, stejně mi připadá, že tato minipříhoda už má nějak moc ohlasu.
To tady snad ani nebudu vyprávět, jak jsem před rokem touhle dobou byla v tanečním klubu s jednou mladou stážistkou a kam všude mi sahal jeden turecký tanečník.
Lisko, ono je to asi trochu v jiné poloze když máš přítele (teda hlásíš se k němu) stážistka asi neměla s tebou vztah takže jí to asi bylo jedno. a tem ostatním určitě taky. Je to o vztahu. Když se vyvíjí vztah tak je třeba ho chránit. Vymezit se jako dvojice.
ad 59: přitakávám.
ad 58: Uvědomila jsem si, jak to každý máme jinak. Já se kdysi v raném mládí z neznalosti věci opila jen jednou tak, že jsem měla výpadky paměti. A stačilo mi to na celý život. Už bych to nikdy dobrovolně neopakovala. Tobě to evidentně neva. Špatně ti není?
A …….. napadlo mě …….nevadí Hrdinovi, že jsi větší „holka alkoholka“ než on? (Usuzuju z toho, že on věděl, kolik jsi toho vypila, ty ne.)
Já to vidím asi tak..pokud by na mě sahal nějakej obejda, tedy tam, kam nemá, dám to najevo a klině bez varocvání odejdu od něj uptosřed tance, nemám náladu na dohady s ním. Pokud se jedná o nějaké to přátelské poplácnutí, a není tam opravdu nic jiného, od kamaráda nevadí..
Ale zamyslela jsem se, jak to vůbec berou partneři, možná taky ne všichi stejně..
Např. pro mě je jasný, že když jsem někde s někým, tak to dávám opravdu najevo, aby byl jasno.
Ale poznala jsem, a nejen u sebe, že jsou chlapi, co jsou rádi, že se k nim ta jejich má a ostatní vědí, že patří k němu. Ale i takové, co byli rádi a dokonce jsem slyšela, že i pyšní, že se k jejich partnerce jiní „mají „..Tak nevím, jestli to jen dělají a říkají a je to i tak někdy i opravdu..
Když jsem já s někým někde byla, přišlo mi normální, že i z chování chlapa, bude všem jasný, že tam je se mnou.
Četla jsem Aninu a vybavila se mi veselá příhoda z natáčení: Jsem se rozcházela s manželem a už to bylo v době, kdy jsme se na sebe moc netvářili a kdy jsme ani neradi pobývali na stejných místech, už jsme spolu nebydleli. I stalo se, že organizátoři jedné akce nás pozvali oba a my se tam sešli. Nebylo to příjemné, hrozilo, že odejdeme nebo budeme oba celý večer jak puchejři, a tak organizátor akce inteligentně obletoval mě a jeho manželka mého manžela. A to tak, že nezasvěcený host se ptal organizátora: „To je tvoje manželka?“ a kývl na mě. „Ne, to je jeho manželka“ a kývl směrem k mému bývalému muži. „A kde je tvoje manželka?“ ptal se zmatený host. „Támhle“ odpověděl organizátor a ukázal na dámu, která jasně a okatě flirtovala s mým manželem. Nezasvěcenec si chudák musel myslet, že se octl v Sodomě a Gomoře zároveň. Nicméně na to vzpomínám velmi vesele, byl to od nich dobrý tah.
58:
snad ti nesahal i do svědomí?:-0)))
Saule,
právě! :-))
A pak jsme hráli u pultíku páku.
barčo,
jaký asi byl tvůj večírek … o ratce už víme.
Barča po večírku skončila ve špitále Liško.
Otázka je,jestli jako personál,nebo jako pacient:-)
ad:
každopádně obojí hradí pojišťovna:-)
65. Večírek byl bezva! Odcházela jsem o půlnoci domů a vůbec se mi odtamtud nechtělo! Jenže, když děláte od šesti od rána do šesti večera a další den znovu…ta představa je totiž hrozná. Pila jsem úměrně, jídlo bylo fajn, společnost byla uvolněná, bavila se, lehce jsem proplouvala mezi stoly a lidmi. Prostorově to bylo opravdu veliké. Tančila jsem na Kabáty, házela šipky a také jsem jednou málem skončila s koulí na bowlingové dráze. Je to nebezpečné s botami na vyšším podpatku. Vzpomněla jsem si také na Saula. :-)Co se týče oblečení – všehochuť – každý šel většinou sám za sebe a uvolněně. Atmosféra byla výborná, mám pocit, že se každý bavil. Většina lidí odcházela kolem té půlnoci a jen většinou ti co měli druhý den volno zůstali do dvou hodin – pak byly vyhozeni, kvůli zavíračce. A vlastně dnes v práci byli všichni otupěle usměvaví – a co jsem měla možnost s lidmi z práce mluvit – večírek se líbil, vydařil se, všeobecná spokojenost.
barčo,
prima večírek! Hurá.
Na tom večírku byl kromě jiného workshop – anti worshop, antireklamy – jako prezentace a parodie na naše různá pracoviště. Nemohu to takto veřejně prezentovat, natáčelo se to porůznu během minulého týdne – potajnu, aby si toho pacienti nevšimli. Byli to paraodie na naše lékaře a některé sestry, ale také na špičky ve vedení – bylo to vtipný a úžasný v tom, že si sami ze sebe dělali ti lidé legraci. Byly zachyceny různé momentky i při výkonech , vyšetřeních, vizitách – vtipné situace a momenty. Vlastně tento asi hodinový blok úžasně pospojoval a rozvolnil tu náladu mezi lidmi a jednotlivými pracovišti. Opravdu to bylo moc fajn, lidi se seznámili, promíchali a bavili se tak různě….
Tak to byl asi nejlepší večírek, jaký může být. :-)
ad 68,70: To muselo být opravdu pěkné. Výborný nápad s tím nahráváním a parodií. Je umění udělat zábavu a bavit se v tak veliké společnosti. To já moc neumím. Umím dělat kašpara jen v malé společnosti, což se mi zase přihodilo dnes na našem sedánku (zejména při tradiční vánoční písni Whisky to je moje gusto) – . Bylo to taky skvělé – zase podle mne. Nikdo nevypil ani kapku alkoholu – a to jsem tam byla jediný abstinent a lahve byly na stole, nikoho nějak nenapadlo je otevřít – mohutně se čajovalo, zpívalo, povídalo, bylo to malé, příjemné, hřejivé, otevřené a uvolněné … přišli jen ti, co se necítí být jen klienty a studenty, ale i našimi přáteli, takže o to to bylo cennější.
Lenko,
ááá, tys měla taky bezva večírek!
To jsem ráda, že jste se tak dobře měly. Nahrávat parodie, to mi připadá senzační; asi to vypovídá o tom, že si rozumíte. Protože nahrávat to vtakovém prostředí, to je odvaha. A přitom se taková práce často – mezi kolegy – odlehčit musí. Taky se leckdy na poradách zasmějem; protože máme ty klienty rádi, ne že bychom se jim smáli.
A besídku máme dneska, nakonec v podniku, který je spíš čajovna. Akční Hrdina mě tam vpodvečer vyzvedne a pak budeme mít vánoční besídku spolu. Kolegové ještě nevědí, že přijde někdo zvenčí, ale občas se to děje a nebývá to nikdy potíž, takže je to snad v pořádku.
Jediná potíž je, že jsem nahá a pořád nevím, co na sebe :-)))
Taková ta úsměvná parodie, co nikoho neurazí je obecně, ale hlavně konkrétně skvělá věc :)
U nás v práci se tyhle předvánoč. večírky konaly zásadně taky v budově pracoviště, aby i ti, co byli ve službě, mohli alespoň malinko nakouknout. A parodovalo se dost. Každý se poznal ať v tom sympatickém, nebo méně. A jak jsme se nasmáli :))
Některé věci, se nedají jen tak jak by čl. chtěl říct, při práci vyzněly by asi jinak. Ale v uvolněné atmosféře je to jinak..Sama jsem parodovala velmi často, to my šlo, a samozřejmě jsem byla parodována taky :)
I jsme vymýšleli dárky- ruční tvorba, co se k dotyčné osobě hodily.
liško, vem si na sebe něco čistého :)))
bože..jasně, že to mi šlo. A na interpunkci už kašlu :)
anino,
ano, něco čistého ještě mám! A zrovna mám hodně špinavého, taktak se mi vejde, zítra mohutně vyperu!