ODPOČET POKRAČUJE
17 se mi jako číslo líbí. Je liché. Je to prvočíslo. Je líbivé; pro mě. Je to hezkej věk; pro mě.
17 je slabik v haiku. Na haiku jsem se nikdy nezaměřovala. Když mi bylo tak těch sedmnáct, psala jsem básničky, ale o haiku jsem nevěděla. Pokud jsem chtěla dát básničkám nějaký klasický tvar a řád, použila jsem formu sonetu. Večer se podívám dozadu do skříně do svých notesů v barevných deskách, jaké básničky se tam schovávají z doby, kdy mi bylo 17. Určitě zamilovaně rozervané i rozverné. Prostě 17. Připíšu je na konec článku.
Přesně před týdnem jsem napsala jedno haiku, asi svoje první, už nevím. S názvem Březen. Potřebovala jsem totiž poslat krátkou zprávu paní, která si založila svou první e-mailovou schránku. A nikdo její adresu nezná kromě mě, takže žádné cvičné maily jí nechodí, pokud je nepošlu já. Nevěděla jsem, co jí napsat; jediné, co mě napadlo, bylo Březen. Za kamna vlezem. Jenže to je otřepané. Proto jsem vymyslela krátkou zprávu na téma březen a rovnou jsem ji vyrobila v sedmnácti slabikách, aby to bylo haiku. O haiku vím prd, neznám jeho formální pravidla ani povinná obsahová témata. Jen vím, že je to 17 slabik. Březen:
Březen
předjarní
Dezén
zimní
Bazén
se nám nezalidní.
Bavím se s mužem
Jaro se ve mně budí
Obavy kvetou
Večer jsem našla notesy s básničkami. Je jich překvapivě hodně. Datují se do doby, kdy mi bylo 18 a víc. Jen jedna jediná, vepsaná na začátek, má rodné číslo z roku 1992, kdy mi bylo 17. Původně jsem ji rozdělila do tří částí, ale jsou to v podstatě dva sonety. Zkonstruovala jsem tuto naučnou báseň o Galileovi Galilei, aby se svět dověděl o jeho nebývalém zaujetí pro kočky. Báseň také vysvětluje, odkud pochází astronomův známý výrok “A přece se točí!” A navíc obsahuje sedmnáctku.
.
Tyjo, zjistila jsem, že mi moje sedmnáctka někam vypadla! Pro mě bylo nastartování motoru v patnácti, v šestnácti první turbulence, v sedmnácti jsem dělala co proboha? Potom mi naskakuje až osmnáctka, která mě velmi překvapila tím, že navzdory jsem dospělá, nic zásadního se zas tak moc nemění. A maturitou.
březen předjarní
dezén zimní bazén se
nám nezalidní
2 jo táák, 5 / 7 / 5:
A traditional Japanese haiku is a three-line poem with seventeen syllables, written in a 5/7/5 syllable count. Often focusing on images from nature, haiku emphasizes simplicity, intensity, and directness of expression.
Haiku was traditionally written in the present tense … colorful images
Našla jsem to na:
http://www.poets.org/poetsorg/text/poetic-form-haiku
Achjo, takže to moje moc haiku není, to bych musela na to jít kvůli 5 / 7 /5 jináč.
Ale neházejme haiku do žita!
psice,
tak to odpovídá. V sedmnácti byla pohoda – ani ne ještě maturita a nějaký očekávání změny na dospělost v 18, a ani už ne nějaký bouřlivý začátky samostatnějšího fungování.
a co takhle:
předjarní březen
dezén zimního bazénu
se nezalidní
:-)) neee
v sedmnácti jsem byla šíleně zamilovaná, nešťastně. měl jinou. přála jsem mu štěstí a sama se utápěla v depresích. On byl taková liška podkutá, že věděl o mojí zamilovanosti a tak mě vodil na dlouhé procházky, večerní návštěvy koncertů a kina a kochal se mnou. a pamatuji si jak jsem se odvážila a dala si pár štamprdlí, a vodili jsme se po městě za ruku a já byla tak šťastná že jsem málem štěstím zemřela. doteď si pamatuji že jsem snad lítala někde ve vesmíru…. úplně pryč. takové štěstí to bylo. a další den přišel do třídy a opět si sedl k ní. myslela jsem si že již patří mě. nepatřil. zhroutil se mi svět a už jsem se nikdy žádnému muži (chlapci) takhle neotevřela. takhle naplno v důvěře že odteď budeme spolu :-) Potkala jsem ho po letech… divný pocit. to zbylo, ten divný pocit že něco je divné. pachuť.
takze 17 let je pro me spojene s naivitou oslepujici divci lasky.
spíš
Březen předjarní
Zem tvrdá, dezén zimní
Bazén bez lidí
(akorát ten bazén už mi tam nesedí a nebaví mě tam, koneckonců nemám bazény ráda):
Březen předjarní
Dezén zimní, tvrdá zem
Brzo rozmrznem
(nebo nevim ten třetí verš – pointa a zacílení není moje silná stránka:-))
7 týjo, to to chlapec přepálil.
8 ratko
S naivitou a dívčími láskami mám spojeno 16, 17, 18 napůl.
Možná i 11, 12, 13, 14, 15.
A dále až po 27, 28, 29. Pak zas 31 … :-))
predjarní březen
tvrda zem i zimní sen
brzy rozmrznou
12 no vida!
11
S naivitou a dívčími láskami mám spojeno 14, 15, 16, 19, 20, 36…
Já nevím, dál bych to asi radši už nepřiznávala. :-))
V sedmnácti jsem se poprvní rozešla se svým budoucím manželem.
Ru 14:
Už v 17?
a teď jak jsem našla a připsala básničku do článku, viděla jsem, že básnění končí , když mi bylo 31. V tom věku mě definitivně opustila naivita a poetické iluze.
Takže by mě zajímalo, v jakém věku zase začnu básnit. :-))
Asi jsem začala dneska, jak tak koukám.
Prestala jsem basnit v 17 letech…. (nebo v 18) Kdy srdcervouci zamilovanost vrcholila…. pak az jendotlive po padesatce pokusy o Haiku a la 12. Aby se clovek mohl dotknout okamihu je treba do nej vstoupit. Kdyz je hlava zajebana milionem blbin…. nic nevypadne.
Básnění při zamilovanosti je ta excitace. Nic víc.
Já vždycky nejlíp psala, když jsem zamilovaná nebyla.Aa ani když nikdo nebyl na obzoru.
To vnímám všecko ostatní, silně, a přitom jasně, hlava volná pro všecky cesty…
Ale jak se do toho přimíchá chlap, tak je půlka zablokovaná. Esli ne víc.
Eště ta 17:
A taky určitě hraje roli ta jakási neukojená rozervaná touha po něčem, co není. Ta excituje taky, ale ne endorfiny, ale jen to vnímání a cítění až přecitlivění, člověk celej vibruje jakousi podivnou příjemnou přecitlivělou ztýraností lavinou vjemů, co se formulují do slov úplně samy, a prostě musí psát…
Jojo, v sedmnácti to taky bylo… :-)
ru 18
no o tom ani nemluv – o něčem, co není. Naštěstí jsem do toho pocitu spadla snad jen párkrát (jo vlastně i jednou s tebou v tom Hornbachu nebo Bauhausu), ale vždycky to byla intenzivní chvíle: uvědomit si najednou plně, že něco nikdy nebude, nikdy to nemůžu mít. Br. Srážka naivních tužeb s holou realitou.
V těch sedmnácti to u mě spíš ještě byly končící nejasné naděje z puberty: čím asi budu, co asi udělám (velkého:-)), fantazie… ale to bylo typičtější pro mě v nižším věku, tak v 11-15. I když kdo si to má pamatovat. V sedmnácti už to pomalu směřovalo k reálnějším představám (…k nimž jsem se doplazila až někdy po třicítce:-))
Já byla dycky neideová, spíš prostě dychtová vnímat všechno a všudy. Žádné ideály, žádné vize, žádné konkrétní plány. Jen pocity a intezifikace a zpracování jich.
Jo, když se mě někdo zeptal, vyslovovala jsem jakési plány, čím bych chtěla být a čeho dosáhnout, co udělat, ale to bylo jen proto, že se mě někdo zeptal a já věděla, že je žádoucí nějaké takové plány a cíle mít.
Ale ve skutečnosti mi byly fuk.
To já neměla plány realistický, jen fantazijně nemožný – být kapitán pirátů apod. Dětský hry. Vinnetou. Romantika. Puberta. Proto mě taky bavilo psát – tam jsem si mohla navymýšlet hrdinství! Asi od 12 do 20 jsem chtěla být novinář. Od 18 jsem už moc psát fikci nemohla, to už jsem přičichla k realitě a přestala fabulovat.
Přestala jsem s nešťastnejma platonickejma láskama.
Ani v dětství jsem neměla tyhle sny, co budu. Od první třídy, kdy jsem začla psát, jsem psala o koních a kamarádství, cca ve třinácti k tomu přibyl sex a násilí. :-D
Jo, kamarádství a sex, to mi chybělo dycky.
Fakt? Mně kamarádství nechybělo, mně připadá, že jsem ho vždycky měla v potěšující míře.
Sex nekomentuju :)