DOVRŠENÝCH 18

Pondělí. Omylem jsem jela autobusem na Malovanku, a musela tedy poslední úsek cesty do práce dojet tramvají. Přesunula jsem se na ostrůvek a vida – pozorovala mě přitom shora osmnáctka. Popošla jsem raději o pár kroků dopředu a místo na osmnáctku jsem koukala na kostel sv.Norberta ve Střešovicích. Výhled mi předtím osmnáctka schválně zakrývala.

Dnes mi nebylo valně – zaskočila jsem si do obchodu pro oběd jako obvykle a to mě unavilo tak, že jsem si radši vzala prášek. I tak mi duní v hlavě a kašel mě už otravuje. Já, takovej zdravej čoujek, co není zvyklej být nemocnej. Ani žádný osmnáctky se mi nechce hledat a fotit, jsem zmožená.

Nanejvýš se kouknu do knihovničky, co v ní mám osmnáctkového:

Violoncellové etudy – Dotzauer. A tahle s číslem osmnáct je zrovna docela hezká. Tu jsem hrála ráda. První třetinu (každé) etudy jsem dobře uměla, prostřední část, komplikovanější a krkolomnou, už moc ne, tam jsem zadrhávala, no a závěr byl stejný jako začátek, to už bylo v klidu.

Tahle stránka not ani není rozšvihaná. Smyčcem. – Když jsem se někde uprostřed etudy zadrhla, přehrála jsem si ten těžký takt párkrát a vzala celou skladbu zase od začátku. Proto jsem ten začátek uměla nejlíp. Když jsem se zadrhla na stejném místě už poněkolikáté, vzteky jsem smyčcem švihla do not na stojanu. A znova od začátku. A švih! Jednoho dne jsem zjistila, že papír protrhaný na několika místech tak, že už se skoro špatně čte. Od té doby jsem už do not nešvihala. Švihala jsem do gauče. Říz ho. To byly ďahy.

Kniha o čínské astrologii. Má hezké malé obrázky. A stránka 18 je zrovna o mně! Já jsem Zajíc. Dřevěný zajíc. Krom toho že jsem Beran. Ascendent Váhy.

Nonic, jdu svému podvečernímu dobrodružství vstříc.

Číslo 18 mi nic moc neříká, moc mě nezajímá. Bez dvou za dvacet. Připomíná mi jen věk plnoletosti. 18. Působí na mě nedodělaně. A hrubě. Neotesanej věk? Neohrabanej sex?

Sechs mal drei.

.