VOKO BERE!
21 stop v ranním sněhu :-)
Ve městě sníh neležel:
Dnes jsem fotila jednadvacítky cestou do práce a v práci. Málem bych zapomněla, že moje telefonní vnitro-linka je 21. Sama sobě nevolám, tak si na ni ani nevzpomenu.
Na hasicím přístroji za dveřmi je napsáno 21A, kdovíproč.
Číslo 21 je mi hrozně povědomé, taky kdovíproč. 21 dní jsou 3 neděle. Číslo 21 mi připomíná papír A4, který má na šířku asi 21 centimetrů. Mig21. Jednadvacet … nebyla nějaká pohádka s číslem jednadvacet? Pětadvacet rákoskou, ne, to není ono … 21 = 3 x 7 a to jsou obojí magická pohádková čísla. Obě mám ráda. “Třikrát sedum – dvacet jedna, roztáhněte, slečno, stehna,” říkávali jsme v pubertě.
Jo už vím! Proč je mi 21 tak povědomé číslo! Protože první jarní den je 21.3.! Jasňačka. A já mám jaro ráda a studovala jsem zeměpis. Takže to souvisí a je to v cajku.
A máme 21. století.
Věk 21 let je historicky předělový, byť legální dospělost je u nás od 18 let. V Británii je to jak? Nemají tam zákaz pití alkoholu až do 21 let? Sportovci patří mezi juniory do 21 let. A od 21 let občan může kandidovat ve volbách, myslím. Když bylo 21 let mně, nic zvláštního se nestalo.
Číslo 21 mám často doma na budíku. Teda ne že budí ve 21 hodin. Je to taková digitální kostka, milý dárek. Na obrazovce je čas, otočíte o 90 stupňů a jsou tam stopky či co, otočíte ještě o 90 stupňů a je tam 21 stupňů. Teploměr. Na okně. Na rohu parapetu, nad nočním stolkem. Neumím na tom budíku nastavit buzení a používám ho výhradně jako teploměr.
Koukám, co mám v regále ze svých knížek. Partitura Rusalky. Zrovna na straně 21 skončila předehra a začíná se zpívat:
Rusalka. Tklivý příběh, fascinující mě v raném dětství. Jako Holčička se sirkama. A to nebyla náhoda. Což mě štvalo a chtěla jsem s tragičností skoncovat; nevěděla jsem, jak jinak s ní naložit a proč mi Rusalka leze do tématu Hrdina a Loajalita se skupinou. A první skupina v životě je rodina. Proč jsem hrdina? Proč mě to bere? Něco z toho jsem už dokázala pospojovat, ale pořád mi to připadalo zamotané a nedotažené. Teď chodím na svůj individuál – a chci chodit na víc hodin, než mám uloženo jako součást psycho-výcviku – a vzpomínka na Rusalku tam vlezla raz dva. Osamělá malá holčička, která se musela vzdát mnoha věcí, sebe? Co všechno musela podstoupit a obětovat, aby mohla zůstat přijatá v rodině? Aby nebyla navěky vyhoštěna mimo život jako Rusalka; protože v chápání bezbranných nejmenších dětí přijít o rodinu znamená nepřežít. Kdo chce s vlky výti … toho píseň zpívej.
Skončila předehra a začínám zpívat.
Co mám ještě v knihovničce?
Slovo “jednadvacet” mi připomíná vyvolávání fotek v temné komoře /koupelně s tátou. Nahlas rytmicky odříkával:
“Jednadva-cet!, dvaadva-” a šup zašoupnout červené sklíčko, vzít osvícený fotopapír a strčit ho do hranaté misky s vývojkou.
Jó, táta. Táta a to nabubřelé pouto mezi námi.
Jednadvacet na stole.
tyjo, tak to je fakt dobry…
… protože jak jsme říkali u včerejšího článku:
Každý jakkoli nevinný banální podnět může jít až do hloubky.
stopy vedou do tvé kanceláře a hlouběji do tvé duše….k tomu co tě pálí (připravený hasičák) až do Rusalky…. která začíná zpívat…..
uplne skvele postrehy…vim ze je to o tobe, ale ja dnes mela taky vyjimecny den. Teda zmatky v praci, to uz jsme popisovala jako normalka… ale upadlo mi na brylich takove to drzatko na nos, takze j sem jela po dlouhe dobe sama do mesta, zaparkovala a sla si nechat udelat ty bryle. pani mi je opravila zdarma a jeste se usmala a pak jsem sla do prodejny knih a koupila knihu pro sebe, muze i decko. a pak dala 50 korun na nejake deti a dostala zajicka, ten chlapec co to prodaval mel krasne modre oci…. toto bych nikdy nezazila kdybych vyjimecne nejela do mesta ale jako vzdycky se vratila domu a odpocivala na gauci a pila kavu s muzem
3. prostě jen říkám, stejně jako Ratka….tyjo, fakt dobrý.
3 :-) hezkyyy
Pořád jen jedno: odvahu, odvahu (k životu).
Jenže ne jen v tom směru, na kterej je člověk navyklej odmala – já jsem navyklá na odvahu obětovat se pro celek nebo bojovat za něj s větším nasazením, než by se čekalo .
A naopak jsem neměla odvahu se vzepřít (původně rodičům) a jít si po svých.
Ale dělám v tom pokroky, to jo, na jaře 2013 například jsem udělala na svoje poměry výraznej průlom. Jak to asi bude dál…
Tak mi to teď připadá s tou odvahou.
A naštěstí odvaha chodit do věcí mi nechybí. I když ta často nejde ovládat přímo vůlí, protože starý scénáře a odpory jsou v nás prorostlý. A mít odvahu k tomu, že se člověku zboří celej jeho dosavadní svět? To neni prdel. Na určitý rovině jde o zboření dosavadního světa. A ten se mi už beztak zbořil nejmíň jednou :) Tak snad se neuvelebím v útulné neodvaze.
Mně právě připadá, že život si žádá obrovskou odvahu! A že všichni lidi jsou hrdinové.
:-) Liško ten tvůj foto příběh je krásně čitelný……přes ty stopy…a jak jsem popsala k budíčku v nitru….až přes to přesažení v tvém nitru odvahou a prací na tobě ….k zasloužené odměně (peníze na stole)
líbí se mi to moc….zaujalo mě to
9. vlastně tvé téma mi je blízké ….
10
teoreticky by mohlo být blízké každýmu – každej jako malej musel vytvořit nějaké strategie přežití. Někomu se vhrnou slzy do očí při příběhu Rusalky, někomu u jiné těžké historky, co mu třeba vypráví kamarád, že zažil. V tu chvíli je tam nějaká podobnost a můžu zachytit, co to je. Na co přesně reaguju, na jaký obraz.
Mně to jde zachytit často jen přibližně, to téma ano, ale nechápu přesnou spojitost se sebou. A neumím si představit, že by někdo úplně sám všechno tohle rozpoznal a ještě rozklíčoval, bez přítomnosti (vztahu) druhého člověka, který může zvenčí líp vidět dvě věci, které spolu souvisí, jakoby se opakují. Já si sama neuvědomím, že je to to samý, že to patří k sobě. Někdy jo, ale trochu ještě jakoby chybí, zpřesnění chybí.
A ke všemu: vidím nějakou svoji tendenci, která mě např. celej život trochu leká a varuje. U mě dejme tomu je to hrozba, že bych se dokázala obětovat pro celek, s nímž se identifikuju (proto se taky hned do každý skupiny nehrnu – potenciálně mi hrozí, že mě zahubí, asi).
Nojo, jenže tohle pociťuju ne proto, že by to někdy v budoucnu mohlo být.
Je to proto, že už jsem to ve skutečnosti udělala!
Už jsem to kdysi dávno jako dítě udělala a pak to jelo dál.
Jinak by mi to nedělalo žádný hnutí.
Asi. Já nevim, tak si to vysvětluju já, spíš na základě zkušenosti než z nějakejch odborných informací.
A kdy to hnutí zmizí a už nebude – jestli stačí takhle ho rozpoznat, anebo jestli to odtruchlit a politovat se, nebo začít měnit chování v tom směru, to ještě nevím.
Zatím se mi nechce se litovat, rusálky se nelitujou rády :)
… resp.ono hnutí vyvolané nějakým tématem nemusí zmizet, ale nebude se objevovat zdánlivě nevysvětlitelně, nebude to nepochopený, nebude to nečekaný, bude to plynulejší. Ne okamžité zahlcení.
Zahlcení mi vadí.
Přetažení je taky zahlcení. Vzniklé z toho, že člověk k sobě neměl soucit včas. Nevím.
12hmm, me treba zaujalo ze sice ty psychicke pochody jsou u lidi podobne… jelikoz stejne jako Barca i ji sleduji podobnosti treba s Tebou, Tvoji zkusenosti ale ty zavery z toho plynou jine. Zrovna jsem vylezla z vany, kde jsem cetla s intenzivnim zajmem “ocima pychiatra” od nejakeho ruskeho znameho psychiatra. Tema me cely zivot zajimalo jelikoz jsem usoudila na zaklade ruznych divnych tendenci ve me ze asi tikam spatne. A tk jsme cetla kde co psychiatrickeho abych na sobe potvrdila diagnozu a tak….
Ted zpetne se mi po celkovem zklidneni v okoli (rozhodnuti odejit z prace) vlastne vratila chut do zivota. beznadej se meni v nadeji a napadlo me…. mozna se pletu, ze takove ty zivotni krize ktere usti az do zmeny paradigmatu, treba opusteni partnera nebo uplne nejake nove zivotni cesty jsou dusledkem nezvladnuti existujicich podminek.
budu konkretni. Kdybych Musela zustat v praci, tak by Muela najit zpusob jak se s tim vyrovnat a nezblaznit se. protoze ale mohu odejit…. tak odchazim a tim si uvolnuji mysl pro spoustu jinych novych veci. Koupila jsme si knihy a ctu si psychiatra a bavim se tim. Vubec si nemyslim ze jsem blazen :-)) Ten pocit ze jme blazen v d mladi a detstvi byl zpusoben tou bezvychodnou situaci….. beznadeji. Ta beznadej se tavila v divnost a psychickou poruchu..
No nevim zda to souvisi.
Vlasgne se mi jevi, ze hodne lidi jsou poutani a spoutani okolnostmi. a to je pak duvodem jejich vnitrnich pnuti a deju. treba i frustraci, ktere nemusi byt rozeznany jako frustrace…. V tom je treba to drama. ze se jedna o obycejnou tupou frustraci (mysl nevi jak z toho ven) a tak vytvari bajky a historky.
13
A co to byla zač ta beznaděj – byla to beznaděj způsobená tím, žes dělala nějaký postup chování jeden a jiný tě nenapad, protože neměl z čeho, odkud by tě napad, odkud bys k němu přišla? A že ten původní postup už ale dobře nefungoval ke tvojí spokojenosti, takže se musely zrodit nějaké alternativy, které ale ještě nebyly dostupné?
Tak jsem pochopila to slovo beznaděj, ale možná jsi myslela nějakou jinou beznaděj.
15. povinnost sledovat vnitrni program a na to navazane pocity odpovednosti…. fakticky beznadeji vazana na program. podvědomé uvěření programu…. ta beznadej vyvěrá z toho že věřím že ten program je správný a proto se mu nevzpírám pouze trpím to co je. Vzepření znamená odmrštění neb jednoduše vysmátí se programu.
vetšina programů je tak zažraná, že ho nelze odmrštit…. tak jako alkoholik mám pořád slabost na alkohol, tak jednou zažraný program působí….. ale mohu se mu smát i když mu podléhám
program je vkladan v detstvi… deti ktere treba byly vychovavany zviraty v prirode, se nikdy nenauci socialnimu chovani jelikoz do nich nebyl vlozen socialni program. do lidskych stvoreni tento program je vkladan v rannem veku. a ridi socialni vazby a vztahy fakticky cely zivot. I kdyz ho poznam a rozeznam a uvedomim si ho, presto mu podleham…. tak jako deti ktere treba zadny program v sobe nemaji jsou vlci deti, tak lidske deti podlehaji programu spolecnosti v ktere vyrustaly. Konkretne to znamena, ze kdyz jsem se rozhodovala zda odejdu z prace kterou jsem vykonavala dobre a kde me dobre platili a na kterou jsme vystudovala a byla zpusobila, udelal jsem krok proti programu…. vlastne zivotni krok, rekla jsem ze jiz se nechci zucastnit ackoliv muzu. Klesla jsme v ocich mojich rodicu… ale i spolecnosti a okolí. budu nezamestnana a tento stav dobrovolne akceptuji. vybiram si ho. a zustanu v nem. kdyz jsem byla vychovavana, tak jsem se ucila a ssnazila byt ddobra abych byla jednou uzitecna…. vymyslela jsem si spoustu pribehu abych si to sama pro sebe zduvodnila, proc delam to nebo ono. jak jsem dobra a ze mi to jde. ukajela jsem se na tom vnitrne, dokud jsme neprisla na to ze je to lez. Kdyz me Barca penetrovala otazkami u sebe, to uz jsme byla rozhodnuta. Ona mela pravdu. Bylo mi zatezko prohlasit, ano uz s emi nechce pracovat…. uz to neebudu delat. Byla jsem vnitrne uvnavena, plna napeti jelikoz podvedomi se vzpiralo tomu odejit. mam v sobe program ktery mi rika, z emusim lbyt uzitecna, ze musim nosit penize, ze duchod jeste neni…. a ja jsem proti tomu programu veodme vystoupila rekla ze odchazim. a nesu si za to odpovednost. vlastne poprve v zivote….
17. Ratko, ted jak to popisuješ, jsem to v té přímé a tvrdé diskuzi tak nějak myslela. když jsem psala, že chci zjistit pravdu jak to s tebou je -a vůbec nešlo o to, že bys tím svým jednoduchým prohlášením klesla v mých očích, že se ti nechce pracovat.
jenže jsem si neuvědomila, že tím mým páčením to tvé trápení akorát zvyšuju. došlo mi to až s odstupem později. :-(
13. ano, tak jsem to myslela…..v těch foto obrázkách je naznačen ten vnitřní pochod, ta cesta…..třebaže příběhy jsou různé….
18. ja vim Barco. vim ze jsi to myslela dobre. pro me to byl stav tesne pred tim nez jsem podala vypoved, kdy jsme se opravdu vnitrne trapila a trpela jsem celkem dost. protoze jsem sla proti programu. proti vlastnimu podvedomi ktere mi prikazovalo zustan