22 dní

DVAADVÁCA

22 001-500

Už jen 22 dní. Odpočet.

Fotím cestou z práce čísla 22. Všechny fotky jsou dnešní.

22 003-500

22 002-500

22 006-500

22 005-500

Dvaadvacítka. Moje stará dobrá známá. Přezdívaná Vyhlídková trasa. Tramvaj pro turisty.

22. Dvě labutě. Dvakrát 11.

22 008-500

22 007-500

22 009-500

22 010-500

Autobusem domů.

22 012-500

Ne, k večeři jsem neměla čínu. Jen jsem hledala dvaadvacítky v nočním stolku. A byly tam:

22 011-500

22 013-500

.

26 komentářů u „22 dní

  1. je to vyborna vec na experimentovani s pozornosti :-) Jsem zvedava jak to pujde s 21.

  2. :-) už len 22 dní prosím nezabudni….už sa to blíži…. …..(si tu zpívám)

  3. líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí, líbí
    fajn nápad ;)

  4. Dvaadvacitkou jsem hodně jezdil, když mi bylo 22 let. Jenže v Brně.

  5. Už len 22 dní, prosím nezabudni, čas sa kráti.
    Taky jsem si ji pouštěla.

    Je to fajn nápad – pokud potřebujete deflektovat. Odpoutat pozornost od (truchlivé) situace. Kdyby mi bylo hodně blbě, stalo se mi něco hroznýho, pak bych asi nasadila takovýhle “projekt.” Třeba jeden den hledat všechno, co má červenou barvu, další den oranžovou … a celou duhu až po fialovou, přemítat o symbolech jednotlivých barev, obléknout se do nich atd. a to by v tom byl čert, aby to neodpoutalo pozornost a neoživilo člověka a nepřineslo nové nápady pro další využití.
    Akorát někdy je lepší se naopak ponořit a neutíkat jinam. Ale i to by šlo – zaměřit se ne na něco kolem, ale přímo na to těžké. Vyhledávat to kolem sebe, v sobě – beztak když je člověku blbě, je zcitlivělej právě na to, co se toho týká. Mno. Jo ahá, to by nebyla deflexe, ale amplifikace! To je dobrý, jak na všechno jsou ujetý odborný termíny :-))

    Já používám svých 22 dní ani ne tak na odpoutání se, ale na uvědomění si, co všechno je kolem mě denodenně a ani si toho nevšímám. Takže je to bilanční projekt, vlastně jo: když už si všimnu různých 22 v jeden den, můžu si říct, jestli na mě měly někdy vliv a co pro mě znamenají 22. Znamenají jenom hodinu nočního klidu a tu tramvaj :).
    Kterou jsem jezdila někdy z gymplu do klubovny.
    Pak na vejšce jsem s ní jezdila z university na rande.
    Například.
    A když jsem bydlela v Břevnově, jezdila jsem skoro jenom touhle tramvají.
    Jede k Národnímu divadlu a na Klárov a kolem Hradu, na Karlák a Mírák a dále do Vršovic a na opačnou stranu jede právě do Břevnova. A docela často v ní jedou i revizoři.

  6. 7. ve me vyvolalo toto tema otazky, celkem k věci. zaměnila jsem si místo projednávání jedného případu… celé vedneí se tam sešlo. myslela jsem že ot bude u nás ve Fabrice ale bylo to u kolegů v Rakousku. Takže jsem sihned objednala Auto (se zmatkem) a vyrazila na jednani ke kteremu jsme prisla o pul hodiny pozdeji. resili jsme, resili…. asi 3 hodiny a Jela jsem domu a pritom mi vyskocila v hlave otazka. Kdy jde o hovno a kdy zu ne. Mysl to nevi…. on avyhodnocuje vsecko an blok jako stejne, kdo vi kdy jde o hovno a kdy ne. a jak to sdeli mysli?

  7. 6
    Dvaadvacítka byla jedna z těch tramvají, kterýma jsem skoro vůbec nejezdila. :-)
    Ale autobusem osmačtyřicítkou jo. :-)

  8. 8
    zaujalo mě “vyhodnocuje všecko jako stejné” a “kdy jde o hovno.”
    Ono se dá říct, že nikdy nejde o hovno a že to vyhodnocování stejně (horizontalita) má opodstatnění. Protože ve všem se projevujeme: , v zařízení bytu, ve slovech jistě, v gestech, i takové zdánlivě banální věci jako je drbání se na lokti, když na něj dotyčného upozorníš (v přátelském intimním prostředí důvěry), může ho to uvědomění, že se drbe na lokti zavést k něčemu podstatnému, zásadnímu pro jeho život. Všechno dosahuje do hloubky! I když ta hloubka není vidět.
    I když beru všechno jako horizontální, vše jako o stejném významu, stejné důležitosti / nedůležitosti, neznamená to, že pod tím není nekonečná hlubina, existenciální a tak.
    Je to jeden z fenomenologickejch prvků, v mým směru psychoterapie, v Gestaltu. (když už jsem v komentářích psala o těch termínech … které já moc nepoužívám, já radši mluvím vlastními slovy a srozumitelně pro všechny; ani za své akademické éry jsem neměla ráda vědce, co používají JEN terminologii svého oboru, protože jsem viděla, že někdo to může používat pro zastření vlastní nejistoty)

  9. 7
    Nojo, mně to přijde, že se právě pak tomu “nepříjemnému” či komplikovanějc přijímatelnému přidává až moc velká váha.
    Spíš mi dycky fungovalo když už upnutí se na něco, tak někam úplně jinam. Na opačnou stranu. A to, co člověk předtím ěml potřebu nějak řešit, je najednou zcela nepodstatné. Blbina.

    Ale je fakt, že on to většinou život obstaral za mě. Dycky, když jsem si myslela, že v tomhle průseru se snad utopím, než se z něj dostanu, přišel nějakej jinej z té opačné strany, a ten mě z prvního vytáh spolehlivě. :-)

  10. 10,11 Me zaujalo toto: zjistila jsem ze jsem si spletla misto jednani…. znervoznela jsem. zacala jsme riychle organizovat zmenu a snazila se co nejrychleji dostat n amisto urceni. Jakoby to bylo dulezite…. Jakoby to bylo dulezite. Z te predstavy dulezitosti se totiz odvijela nalehavost. Rychle tam dojet, vytisknout podklady, soustredit se a tak…. Kdyz jsme pak Jela domu takjsme si najednou uvedomila ze jde o hovno. ze kdybych tam prijela pozde nebo vubec, nic by se nestalo. A kdyby cela fabrika vyletela do vzduchu a lide utekli zavcas taky by se nic nestalo….

  11. TAkze ta dulezitost voji predstave, teda to co jsem si pak v mysli zpracovala byl fakt aby se lidem nic nestalo…. ale vsecko ostatni se klidne muze posrat. to mi ale rekl az rozum. kdyz jsme zjistila ze jsemse spletla, podvedome jsem tuto situaci vyhodnotila jako nalehavou a zahajila jsem reseni…. (az k vyreseni) Teprve pote jsem si uveodmila ze kdybych to nevyresila tak by to bylo stejne…. stejne k nicemu

  12. 15
    Jasně, důležitost vyplývá ze zaměřenosti na cíl.

  13. ze to je nalehave… je jen moje predstava. ve skutecnosti to neni vubec nalehave. ale jak pises v komentari 10 je vsecko stejne dulezite…. je stejne dulezite jestli prijedu na urcite misto, jestli vyresim Dany Problem, jestli uspokojim zakaznika, jestli dam nejake pokyny nebo nedam nejake pokyny…… vsecko je stejne dulezite. takyje dulezite jestli se naobedvam, a jestli zavolam mamince ze mela pohyb na uctu (zda ji nekdo neokrad) etc etc…. jedna minuta po Minute jsou stejne dulezite. to jsi mela Lisko na mysli, ze?

  14. 16. ano, proto je spatne se zamerovat na cil… jelikoz pak preferuji jednu vec pred druhou. Bingo. devcata rozlouskly jste to.

  15. Dvaadváca je dobrá, mám ji spojenou z návratem z nočních toulek. Byla vždycky narvaná lidma ať už byla půlnoc nebo čtyři ráno, často se v ní zpívá a taky spí. Jednou v ní hrál pán na trumpetu a jednou v ní bezdomovec zpíval Lady Karneval. Takovej pojízdnej pražskej cirkus.

    A pak mám 22 spojenou s Molem 22, restaurací v Holeškách, kam jsem jezdila na pracovní schůzky. A když první dvojku otočíš proti sobě, vyjde ti srdce na zemi.

  16. 17 snad
    18 ano, vlastně jo (ale samozřejmě při běžných činnostech, všech činnostech, kde nejde primárně o proces, se musíme zaměřovat na cíl). To platí, pokud chci nechat, ať přijde cokoli. Když otevřeně očekávám a vítám, cokoli přijde, a všímám si, co to je. Potom platí, že zaměřenost na cíl by byla překážkou. Jenže ještě za tím stejně ta zaměřenost na cíl je, protože to cokoli neznámé, co přijde, vztahuju ke svému cíli! Vztahuju to k tomu, co chci, co opravdu chci, co potřebuju nebo co potřebuju vyzkoumat. Bez toho zaměření by to sice šlo, ale kdyby se cokoli objevilo, vyšumělo by to. Kdežto když vím, k čemu to potom chci vztáhnout, k nějakému svému kýženému pokroku, tak potom teprve se to může stát.
    – zrovna tenhle týden mi tohle řek supervizor (i když ne abstraktně a takhle nesrozumitelně, naopak konkrétně pro urč.případ)

  17. psice 19, 20
    Jo, já si to vduchu otočila a srdce stojí špičkou na zemi. To mě nikdy nenapadlo. Asi že jsem taková méně něžná. Srdcata nemám zmáknutý.
    Jen znám to srdce (vzniklé z ležaté osmičky) z písničky “Večer křupavých srdíček” od Redla, tu jsme hráli na kytaru na výpravách dětem.

  18. psice 19
    Dvaadváca jezdila poslední docela pozdě, tak čtvrt hodiny po půlnoci. A pak už jely noční tramvaje, s přebíháním na Lazarský z jedný do druhý, přes roh. To se mi líbí, to je takovej pražskej noční kolorit. Jako brněnský rozjezdy.
    Těch jsem se účastnila jen jednou.

  19. … cha, našla jsem si to v jízdních řádech:
    z Karláku jede poslední 22 dolů v 0:11. Já si pamatuju (možná blbě), že kdysi jezdila 0:19.

    Budu muset zas někdy do nočního města!

  20. a až teď mně to napadlo: tento den měl můj “chlapeček” 22

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *