MĚSTO
Jedeme jen dvě, jako za starých časů!
(Na snímku je nám osmnáct až dvacet, máme zelené košile a jíme asi polívku s rohlíkem.)
Domluveno, že jízdenky koupím já a včas zaberu místo ve vlaku. Jezdí docela plný – to vím, protože nedávno jsem jím jela do Čáslavi; rychlík Barbora v 10:06 z hl.n. Lenka se dopraví do Prahy na Masaryčku a bude přebíhat na hlavák narychlo, takže jízdenky koupím raději já. Známe to, jak vždycky dobíhá na poslední chvíli.
Dvacet minut před odjezdem vlaku teprve nasedám do tramvaje. Ha – a volá Lenka. Už je na nádraží! Koupí lístky. Uf. Vlak mi neujel. Známe to, jak vždycky dobíhám na poslední chvíli.
Ve vlaku se věnujeme aktuální fázi poutavého životního příběhu. Stejně je skvělý, že se známe od čtrnácti, chodily jsme spolu na střední a do tanečních a ještě přitom vedly oddíl, takže jsme byly spolu až tak často, že jsme znaly stejné věci, stejné lidi, stejné vtipy, stejná místa, stejně jsme vypadaly, stejně se smály a když si nás lidi pletli, odpovídaly jsme “My nejsme sestry, my jsme dvojčata.” Společný týden ve dvou v pondělí teprve začínal a už byla znát ta radost – vyslovit cokoli bez cenzury a rozumět si i mimoslovně. A na konci týdne nezbylo než konstatovat “Škoda, že nejsme lesby.”
Vystupujeme v Novém Městě. Máme v plánu navštívit galerii, ale nějak nemůžeme najít vchod. Místo toho nacházíme muzeum, které se jmenuje HMNMNM. Jdeme tam. Pěkná výstava dřevěných loutek, některé mechanické, autor Antonín Maloň.
Né, na snímku nejsme my dvě, i když z hladu už vypadáme podobně. Jdeme na jídlo. Obcházíme galerii, objevujeme vchod, ale nemůžeme dovnitř. Protože je pondělí!
Nacházíme i autobusák: “To mají VELKÝ nádraží!” – Lenka.
Já překvapeně: “Dokonce nástupiště číslo 10!”
“Snad nám nikdo nedá přes hubu,” uvědomujeme si svoji pražáckost.
Nakupujeme zásoby. Pojedeme v 16:35 předposledním autobusem na rozcestí Sněžné / Blatiny. Poslední jede v 18:15, pak až ráno. Uchylujeme se do čekárny.
“Ale mají tu boudu velkou!”
“Tady mají všechno velké.”
“Kdepak socha pasáčka a sgrafita na kostele; tahle bouda je v NMNM nejlepší místo,” prohlašuji znaveně na prostorné lavici a čepuji si do kelímku kafe z automatu. Byla na něm i volba “kakaový nápoj s krémou.” Ale něco tak cizokrajného jsem se bála ochutnat.
Blatiny!
Nákup jsme vynesly na kopec, docházíme k chalupě a dokonce se dostáváme i dovnitř, protože na poslední chvíli jsem svěřené klíče nezapomněla doma! Večeříme bílé víno a sýr s bílou plísní. Bavíme se o chlapech. Zkoušíme, jestli dávají v televizi romantický film. Ne, jen Noční můru v Elm street. Realisti. A prazvláštní krimi. Usínáme přitom.
.
Už se těším na pokračování… Taky jsem měla takovou kamarádku – říkala jsem si, proč nejsem muž. Že by to bylo vše jednoduché, milovala jsem ji z celého srdce a dodnes znamená pro mě něco mimořádného. A nejsem lesba :-) Jen že láska se projevuje různě
Od dětství jsem takovou kámošku už neměla. Občas nad tím přemýšlím, proč to tak je. Ale nějak se s těma ženskýma ve svým okolí míjím…
Já zas měla a mám z gymplu kamarádky tři. Za sebe můžu říct, že mi to nějak hlubší s nimi připadá asi od třiceti, uvolněnější. I když i rovnou, předtím, tojo, ale v těch třiceti jsem si uvědomila, že moje vztahy předtím nebyly tak hluboký jako potom. (Nevím, jak ony, řekla bych, že to asi měly plynulejší.)
Krom toho jsem měla tendenci do té doby kamarádit i s klukama – konečně tuším, proč. (Možná jsem tu o tom už psala). Protože je to bezpečné, nevzniká konkurence, rivalita. S kámoškou ve dvojici ano. Pamatuju si, jak na základce byly dvojičky holek, které se pak s pláčem rozkmotřily a rozsadily a vytvořily se nové dvojičky. A já to nechápala! Taky jsem se bavila v nějakém období spíš s tou a pak s jinou spolužačkou a byla to sranda, ale žádný pláč, křivda, žárlivost, ani trochu. Asi proto, že jsem na pozadí pořád věděla, že můj nejlepší kamarád je kluk. Ony to tak neměly. Nikdo v celé velké škole to tak neměl. A ani jsem si neuvědomovala, jak je to nápadné. Jasně že děti kolem na to upozorňovaly, tojo, ale pak si zvykly, zas upozorňovali ti noví…
Jeden čas jsem ji i měla. Do cca 22 let jsme byly asi nejdůvěrnější kámošky, co jsem kdy zažila. Spojovaly nás nejspíš zkrachovalý vztahy a někdy navzájem podobný trable s chlapama. Pak se to vytratilo. S tím, jak jsme každá založily rodinu (a každá úplně jinak) a každá si zvolily svůj žebříček hodnot, se společná témata začala vytrácet. Ještě pár let jsme se občas snažily navázat, ale už se to nikdy nevrátilo do té úrovně důvěry, jak to bylo. Stav dnes je ten, že si občas zavoláme, občas se sejdeme, občas rozebereme nějakou důvěrnost (ale už zdaleka ne všechno), ale pochopení a jakékoliv souznění tam schází.
Pokud se týká kamarádských vztahů holek, tak to mám doma z první ruky a dabl – obě dcery, rozdíl 6 let, takže holčičí hádky a nedorozumění a přeskupování skupinek kamarádek, dočasné nenávisti a kamarádství řeším doma s nima už spoustu let :-)
mischko 4
ahá, tak to my se o chlapech s touhle kamarádkou vlastně vůbec nebavily, až právě později.
Dost možná to bylo tím, že jsem se o chlapech nebavila s nikým (jen o jejich chlapech). Až tak od těch 30.
Jo! Přesně, mě začínají holky pořádně bavit až teď. Ale nevím, jestli to je zrovna konkurenčním bojem, spíš mi připadá, že teď to mám tak nějak víc na pohodu. Že si můžu víc dovolit být jiná, v menší křeči. Ale větší dámské společenství ještě pořád nezvládám, možná časem…
psice,
jojo! Obří a čistě ženský spolek, to není ono. Natož denodenně – né. Nějaká malá čistě ženská skupinka a jen čas od času, to je příjemné.
Liško, to je super, že vám to takhle spolu pěkně vyšlo…..mám to takhle podobný s Hankou (jak jsme spou byli v Imperialu) nemusíme se vidět, rok, dva, víme o sobě…ale sejdeme se a přesto, že jsme každá malinko jiná, pohybujeme se v jiných poměrech a světech sedneme si……stále je tam velké pouto z dětsví ….životní kamarádství…důvěra, pochopení, láska a v tu chvíi setkání je možné cokoliv co nás napadne, nic není problém. vždy to setkání je velmi příjemné, pohodové a důvěrné a inspirující.
8 žejo! je to taková pohoda.
Mě překvapilo, že jedna osoba, která zná mě a Lenku viděla nedávno jednou, odděleně, mi říkala, jak jsme si podobný i stylem oblečení a vším a že nevěřila, že by mohl existovat někdo mně podobnej a ono jo :)
Myslím, že Lenka nosí sportovnější oblečení než já, ale možná je to fakt podobný. Ajo – tak asi šest kusů oblečení mám od ní, když jí byly malý, tak mi je přenechala. Tak možná proto ten stejný styl… cheche.
Budu muset trochu zhubnout, jinak mi je její souč. oblečení malý.
9
Tak si přečti můj komentář u Zuzi. :-))
Vypadáte jako sestry.