.

Ráno cestou do práce jsem málem šlápla na ležícího ptáka.

– „Jé, rorejs!“ řekla jsem si a chtěla se na mrtvolku podívat zblízka.

A byl naživu! Zvedla jsem ho, aby mohl vzlétnout, protože ze země rorýs nevzlítne. Otevíral zobák a kroutil divně hlavou, takže jsem usoudila, že jen ho někam vysadit na římsu nepomůže. Že by spadnul zas. Jinak měl křídla i nohy v pořádku, jen byl asi otřesený.

Tak jsem se s ním vrátila domů, dala ho na parapet do dvora… a sotva tam pár minut seděl, přiletí před okno straka (obvykle tam lítají jen sýkorky), okoukne ho a zas odletí. Potvora. Vyhlídla si ho. Bez dozoru zůstat nemohl. A já šla do práce. Tím jsem vytvořila matce program na půl dne – hlídat rorýse.

Telefonovala se záchrannou stanicí a oni, že si pro rorýse přijedou!
Tak to mi spadl kámen ze srdce; minule jsem ta nesla poloopeřenou žlunu, vedro jako dneska, bloudila jsem sídlištěm, no hrozný.  Dneska nakonec pro rorýse přijeli až po obědě, byl prý už v aktivnější náladě. Sláva. Nechtěla jsem přijít domů a najít tam umírajícího ptáka a pak se s ním kodrcat do Jinonic na stanici.
Hurá, odteďka mám na nebi svýho rorýse!

.

Kastrace dnes ve čtvrt na sedm večer. Prý narkóza bude fungovat ještě dvě hodiny, celou dobu každých 5-10 minut mrkat kocourovi očima. Protože bude spát s otevřenýma. Kdyžtak po těch dvou hodinách máme kota obrátit na pravý bok. Učiněno.

Po třech hodinách spánku udělal dva kroky ven z tašky a na další hodinu upadl do spánku.

Ve čtvrt na jedenáct už trochu mrká sám, ale jazyk má pořád polovyplazený, spí, hlava vláčná. Dnešní noc bude asi dlouhá.

.