Neříká se náhodou žáruvzdorná?
A tak by to mohlo jít donekonečna.
.
ŘÍŠE ŠŤASTNÝCH NÁLEZŮ
Kocoura zaujalo zrcadlo opřené v kuchyni kvůli malování. Chtěl se na něj podívat i zezadu. A měl pravdu – našel tam něco zajímavého. Ještě sice neumí číst – jsou mu jen tři roky – ale právě rub zrcadla by mu v tom mohl pomoci:
Konec abecedy. Na bílé cedulce je autor a název obrazu – reprodukce zátiší, která se pravděpodobně za zrcadlem skrývá. Mezi zrcadlem a abecedou. Člověk ani neví, co má v pokoji.
.
VÁNOCE.
Na obrázku je moje oblíbená vánoční ozdoba, po babičce Kokodí a Dědínkovi; jak jsem je nazývala. Dávám na ni pozor a některý rok, když máme zrovna stromomilnou kočku, ozdobu raději nevěším. Letos ano, kocour už za pár let svého života prokázal, že nejraději leží pod stromem a ozdoby neshazuje a nehoní po bytě.
Odposlechnuto 23.12. v autobuse, ke kamarádce hovoří patnáctiletá dívka:
„Přišla jsem domů a myslela jsem, že jsem v obchodním domě Ikea!!! Máma už ozdobila stromeček, koupila velký koule, je vidět že byly drahý, všechno naparáděný… TO NENI ŽÁDNEJ DOMOV! To je nanic. To není žádnej domov. To je k hovnu.“
Tak to se u nás stát nemůže. U našich to vypadá jako na starém ošumělém crazy hradě, jehož kousíček jste viděli loni.
Zde další kousek – slaměná špice na stromečku a její pozadí. Raně barokní, řekla bych. Ale v zaručeně přesných uniformách. Všichni pajduláci, co táta vyráběl, jsou v přesných uniformách:
Pod nimi a nad nimi je knihovna. V popředí dole na stromku máme slaměné řetězy, které ladí ke špici a sjednocují stylově pestrou směs rodinných ozdob.
Letos jsem si vyfotila několik nejoblíbenějších papírových
– byla jsem ve veselém rozpoložení – a korálkových:
Jaképak by to u nás byly vánoce bez žáby!
Takhle vypadá krabice s ozdobami, když vylezu nahoru do kvelbu, sundám ji, rozvážu starý provázek, odklopím víko a odhrnu střapaté stříbrné řetězy, co se dřív prodávaly přibalené v čokoládových kolekcích:
Bok krabice:
A aby byly opravdu vánoce veselé, přidaly jsme s mámou na stromek několik nových exemplářů. Máma donesla krajkový zvonek od rodinné známé, která před rokem zemřela. Já přinesla tátovu veverku velkou jako dlaň, jeho hračku z dětství. Když mi bylo asi dvanáct, vyhodil ji. Tak jsem ji schovala do šuplíku a zachránila. Portrét veverky:
Jen zavěsit. Přišel její čas. Kdo by to byl ještě před pár dny tušil, že veverka bude na vánočním stromku.
V tom horním šuplíku také přechovávám gumového kominíčka, kterého mi věnoval můj profesor hry na violoncello. Jednou jsem přišla na hodinu a on tam kominíčka měl, právě ho od někoho dostal. I s plastovým žebříčkem přes rameno a vlněným čtyřlístkem. A já hrála ještě mizerneji než jindy. Profesor si všimnul, že pokukuju po kominíčkovi, a dal mi ho. Kominíčka na přísavce. Tu už dnes také nemá a šup s ním na stromek.
Mě takové uhozené ozdoby baví. Mají smysl. Nesou v sobě vzpomínky na konkrétní lidi. A vánoce jsou veselejší. Ze všech tradic jsem ochotná právě jen zdobit stromek, vyrábět perníčky a lít olovo. Tu poslední tradici jsem si zavedla sama, v rodině jsme to nikdy nedělali.
Příští vánoce vám zase nějaké naše ozdoby ukážu a možná konečně uvidíte i erby na stropě a kušníře na zdi, husitskou tramvaj, trůn nebo markytánky, kvůli kterým padl kus ubrusu. Co neuvidíte, je stromek v jednotném stylu. Na ten si můžete zajít někam do obchoďáku. Ne domů.
.
Kladno se mi líbilo. Spousta malých obchodů na jednom místě. Stinný park. Klidně bych tam bydlela, jen nevím, kde. K bydlení jsem tam viděla pěknou jen asi jednu uličku.
Vyšla jsem z chladivého domu. V devět ráno se asfalt už roztékal. Je neděle 5. července, nejvyhřátější den roku.
Cestou jsem nakopla čmeláka. Nebyl to akt násilí, ale dobrý skutek. Čmelák ležel na zádech a nemohl se převrátit, tak jsem mu pomohla. Spokojeně zabzučel a já spokojeně zabručela, že mám hned ráno dobrý skutek za sebou.
Udělalo mi radost, když kolegyně navrhla, abychom vyjely na koupaliště. Už jsme to jednou podnikly. V dubnu. Teplota vody byla 15 stupňů, snad ne míň. A nikde ani noha. Tušíme, že dnešní den nám nabídne mnohem víc stupňů i nohou.
Léto u vody si žádá pořádně barevný doprovod. Vzala jsem si pevnou proplétanou tašku a ještě jednu velkou novou, co mi ušila kamarádka Lenka2 k narozeninám ve spolupráci se svou šikovnou holčičkou – jeden z hedvědích dárků.
Kostkovaná látka na druhé straně tašky se mi taky moc líbí a připomíná mi pohostinný dům kamarádů – z té látky totiž mají sedáky na lavici a židlích v kuchyni. Na lavici a židlích, které včetně stolu dělal manžel kamarádky, precizní vkusný truhlář. Známe ho s Lenkou2 od šestnácti.
Na koupališti byla úplná přehlídka tetování. Na neoblečených tělech to aspoň vynikne vcelku a neruší. Mě totiž iritují paže plné různobarevného tetování, které nekorespondují s délkou rukávů, střihem oděvu. Vyrušuje mě to, kazí dojem, odvádí pozornost. Nechápu, k čemu je, když zpod trika vyčuhuje jen kus tetování. Nesrozumitelné. Asi jsem nějakej napruženej estét. Kdybych měla tetování, tak takové, které je pod šaty vidět buď celé a rozpoznatelně, anebo je skryto. Často mě tetování většinou ruší i tak – třeba na nohou. Chci se pokochat ladným tvarem nohou spoluobčana, a tvar je narušen barevnou kýčovitou změtí s růžičkama. Br.
Já bych byla pro jednobarevný jednoduchý obrázek s významnou osobní symbolikou, pořízený jako připomínka nějaké velké životní události – ale která velká událost se za deset let nestane jen jedním patníkem v řadě? Tetování bych si dala buď na rameno, nahoru na paži, nebo nad zadek. Aby mi to nerušilo střihy oděvů. Jinak bych sama sebe iritovala a to nechci víc, než je nutné. Mně se moje kůže líbí, jak je. Ta se mi neokouká. I tak se na ní každou chvíli najde něco, co budí mou nežádoucí pozornost.
Zrovna tenhle týden jsem (nezávisle) viděla dvě paní se stejným tetováním. Asi mělo být vtipné. Obě měly na krku několik psích šlápot, mířících někam za ucho. Asi to celkem vtipné je, ale mně to evokuje dojem, že po sobě nechají procházet psa, nechají si to líbit a sere na ně pes.
Když už mluvíme o kůži – ráno jsem se zranila. Oholila jsem si nohy a chtěla žiletku uklidit na místo a neopatrným pohybem jsem zavadila o prsní bradavku. Ani to nebolelo, ale musela jsem si do podprsenky vlepit papírový kapesník, protože krev nepřestávala ukapávat.
Takto vyzbrojena jsem vyrazila na koupaliště s kolegyní. Byl to příjemný den – voda krásně ochlazovala. Kolegyně zítra letí k moři a spálila se už dnes. I když se natřela olejem s ochranným faktorem 50.
Na zpáteční cestu jsem si oblékla barevné šatičky na ramínka, takové cigošsky růžové, k pestrým taškám ideální. Ať každý vidí, že jedu z koupaliště. Nafukovacího krokodýla bohužel nemám, jednoho jsem ve vodě dnes viděla, ale co je krokodýl proti milionářské nafukovací posteli s opěrkami a dírou na sklenici hned poruce! Tu měla s sebou kolegyně! Paráda. Já měla s sebou stříkací pistolku – v létě ji vytahuju, když je nejhůř a dojdou konverzační témata – a taky nafukovací kruh, modrý s rybama. Vždycky jsem myslela, že je to míč, a brala ho k vodě proti trudnomyslnosti, spolu s pistolkou. Nikdy ho nebylo třeba. Dnes jsem seznala, že je to kruh. Malý, na krk. Docela dobře se na něm sedí, na břehu.
Dnes jsem se ochladila u vody, zítra budu doma. Mám chladivý příbytek a to je požehnání. Tedy v létě.
Moje ramena a záda jen vypadají spáleně. Do rána kůže zhnědla, hurá. Panthenol kdyžtak mám. Kdoví kdy zase půjdu plavat… Nevím o žádném rybníku v okolí – jen o romantickém rybářském, kde je koupání zakázáno. Leda dole v řece! Třeba se tam někde plave. Nejblíž je přívoz, tam asi ne, ale převozníci nebo pan domácí budou vědět.
.