A pak už jsem hudlala na malé vernisáži u nás v práci.
(Foto neobsazeného cella: já; Foto obsazeného cella: šéf.)
Mám nedostatek pohybu. Sportovat pro sportování mi bylo vždy proti liščí srsti, mimo liščí chápání. Běhat po lese v rámci hry s dětmi – to ano, někam jet na běžkách nebo na kanoi – ano. Běžet z čiré radosti s batohem dolů z krásných hor – ano. Ale cvičit někde v úchylných úborech – ne, běhat 15 minut dokola na čas na povel někoho cizího – to ne. Jít běhat nebo chodit jen proto, abych běhala nebo chodila – to mě nebaví.
Několik let bez pohybu už se projevuje – tloustnu a hůř se ohýbám. A já na to přišla! Budu cvičit tím, že budu cvičit na cello! Sedí se u toho rovně, zapojují se břišní svaly, patrně i lopatky, určitě paže a nejvíc prsty. Jako dítě a teenager jsem měla velkou sílu a muselo to být z hraní na cello, z čeho jiného. Hlavně v prstech jsem měla sílu. Když jsem sevřela ruku v pěst, ani dospělí kluci mi ji neotevřeli. Ve škole jsem trhnutím otevírala zamčené dveře – přece nebude celou přestávku naše třída postávat na chodbě, než se zvoněním přijde učitel a odemkne… Špunty od piva jsem překládala napůlku.
Že mi hudba dělá silné ruce, jsem viděla. Ale že by mohla i protáhnout záda a okolní svaly, lehce a nenásilně, to mě nenapadlo. A není to cvičení pro cvičení. Je to cvičení pro cvičení na cello. Má to výstup – větší jistotu při hraní na nástroj, větší repertoár – a ještě je to celé kulturní počin. A hlavně – je to činnost, během které může přicházet radost, asi jako při pletení, kreslení, vyrábění …
Tak aspoň trochu pohybu získám. Vsedě.
Když jsem cello nesla do práce, bylo docela těžký. Připadalo mi o hodně težší, než když jsem s ním nejméně jednou týdně jezdívala do hudebky a zpátky. A taky jsem si s ním teď připadala děsně nápadná na ulici, na stanici, v autobuse. Dřív ne, bylo to pro mě běžné. Nojo, tehdy bylo pro mě běžné myslet si, že jsem nenápadná. Cha.
Ještě dodám, že jako dítě jsem neměla trému při hraní asi do třinácti let. Pak se stala ta věc s triem a taky mi byl hrozně protivný dirigent v dětském orchestru. Od té doby jsem vystoupila veřejně až ve dvaatřiceti letech, krátce, jako doprovod trpělivého profesionálního cellisty ze sousedství. Také u nás na vernisáži. Bez trémy. Pak předloni jsme improvizovali ve trojici s kolegy, ne veřejně; nikdy předtím jsem neimprovizovala. A nevím, jestli ještě někdy budu. A teď poprvé jsem zas hrála sama poloveřejně. Tak dobrý. Ale suverénní ne. Trému nemám, ale když cvičím sama nebo hraju pro milence soukromý koncert, je to lepší, hraju čistě a jistě. Zvlášť v podroušeném stavu. Před lidmi to ještě není ono, přece jen mi to připadá jako větší expozice než ukázat někomu obrázek, co jsem nakreslila.
Uvidíme dál. Hlavně nesportovat.
A hned jsem si zahrála. Víc než hodinu.
Šlo to, měla jsem k tomu trochu vína. Akorát pak přišel šéf říct ahoj a já měla šaty vyhrnutý až po zadek, aby se v nich dalo hrát. Tak jsem dělala, že to nevim.
Jo, když chvíli hraju, tak už jdou i dvojhmaty; ty se musej držet hodně pevně, aby to znělo. Ty jsou rizikový. Tam to skřípne raz dva nebo zazní falešně.
Tehdy předloni jsem měla plán: že se nahraju, jak hraju třeba Bachovo preludium, který je celkem jednoduchý i pro děti (když se nehraje tak rychle :-))) a má mnoho interpretů i na youtube. Mně se nejvíc líbí, jak ho hraje Rostropovich – viz tady na blogu odkaz v levým sloupci:
http://www.youtube.com/watch?v=LU_QR_FTt3E
Poznamenala jsem si dost odkazů na jiné interpretace téhož díla, uložila, tak snad někdy z toho udělám příspěvek podle původního záměru.
Tak hodně radosti s čelem ti přeji. odkaz je krásný. čelo je velmi zvučný silný nástroj. určitě to krásně rezonuje během hraní. moc pěkné. a sluší ti :-)
dík, ratko,
jo, cello je hodně hlasitý nástroj. Dneska to znělo a rozléhalo se jedna báseň (uvnitř v ateliéru i po domě asi). Na vernisáži jsem hrála venku a to bylo tišší a to mě smířilo s představou, že budu hrát před lidma, kteří budou většinou uvnitř nebo jen mezi dveřma.
a jaké to bylo? líbilo se ti to? teda hrát před lidma
4
dobrý bylo, že „jak jsem řekla, tak se stalo“ – totiž že si budu něco hrát, jednu věc za druhou, ale že to nebude žádný koncert, nebudou stát lidi kolem mě v pozoru bez hnutí tiše, ani nešpitnou a pak zatleskají. To jsem nechtěla. Proto jsem si sedla tak, že jsem před sebou měla jen noty (na malířském stojanu, takže jsem propojila výstavu obrazů s hudbou – dobrý, ne?). Na fotkách jsem pak viděla, že za mnou stálo několik lidí, někdo i seděl na trávě, vypadá to příjemně, nenásilně. To jsem chtěla.
Samotný výkon nebyl nejlepší – když hraju sama, je to mnohem lepší. Jedny noty mi ulítly… zrovna ten Bach. :) Jak jsem byla v rozpacích, tak místo abych se držela jen tutovek, začla jsem překvapivě hrát i něco, co jsem nikdy nehrála … no a to je blbej nápad. I když je skladba snadná. Protože člověk nemá rozmyšlenej, poznamenanej ani zažitej prstoklad a zahraje to nevýhodně, protože neví, co následuje – takže pak zbytečně krkolomně skáče po strunách a je větší pravděpodobnost chyby, zadrhnutí.
Že by se mi to vyloženě líbilo, to ne – mně se líbí, když hraju sama ve velké místnosti,kde nikdo není, ale vím přitom, že někde někdo v domě je, jinde, a představuju si, že to slyší a kdo to slyší a co si asi říká. To mě baví dost.
Před lidmi je to rajcovní taky trochu, ale tak, že se při hře neodvážu, cítím se jako v intimní situaci před cizími lidmi. Jako kdybych byla jen v podprsence před lidma nebo chodila na veřejnosti v plavkách. Tak nějak.
No a v úterý máme táborák, ten organizuju taktéž já, tak musím trénovat pro změnu na kytaru.
Což stihnu asi taky jen jednou.
A pak se vrhnu na baskytaru, doufám.
Ukrutně ti to sluší!
Liška všeumělka. Liška umělkyně! Liška žije podle Churchilla („“Prosím, sire, řekněte nám recept na dlouhý život.- „Absolutely no sport.““)
Ovšem Liška sportovat nemusí, už sportovně – pěkně – vypadá!
P.S. Já taky nemám ráda sport pro sport. Ráda se hýbu kvůli něčemu jinému (třeba pobyt v přírodě) nebo jen tak ….. a taky nerada na povel. Myslím, že na „musy“, drily a tréninky musí :-) být jiná povaha, jiný filozofický náhled na život.
7 No nekecej -te.
Asi ten šéf dobře fotí. Nebo když hraju, nedělám grimasy jako jindy před objektivem (nebyly na žádné z violoncellistních fotek – i když znáte ten horor Cellisti…:-).
Mě překvapilo, že na té fotce není patrná moje oplácanost. Stoupla jsem si po letech na váhu a je to ještě o pět kilo horší, než jsme čekali a než byl rekord. Ještě dvě kila a mám nadváhu. Furt váhám – i bez váhy – jestli je to tloustnutí, anebo jsem nějak hormonálně oteklá častěji, než je zdrávo. Myslím, že i to tam nějak hraje roli; klimaktérium asi posílá první výstražné paprsky :)
Nes..r s klimaktériem. To si tu pošeptávám já, ty máš ještě čas. :-)
Lenko,
asi jo, některé povahy potřebují víc řád, systém, pravidla nebo zas dril, trénink, napínání svalů až co to dá, anebo předem daný rytmus, a ne rytmus, který vyplyne z životního tance. A je to pro ně jen dobrý, chrání je to před sklouznutím po šikmé ploše.
My se asi každej chráníme jinak před jinou naší šikmou plochou.
To bychom taky někdy mohli probrat – vidíš, to je nápad.
Churchill říkal „Absolutely no sport“? No vida!
Asi si přece jen přečtu ty knihy o něm (nebo od něj? nevím), co mají naši v knihovně.
Já myslím, že vyššího věku se dožijí ti, co se během života v práci nepředřou. Myslím fyzicky. Lidi, co hodně dřou, mi připadá, že se nedožijou tak vysokýho věku jako jejich příbuzní, co pracovali tělesně mírněji – ale možná je můj výzkumný vzorek lidí mylný; tolik jich zase nesleduju :)
A prý, když se starců někdo ptal, jestli něčeho v životě litují nebo by to udělali jinak,
v současnosti lidi říkají, že by míň pracovali a víc se věnovali svým dětem (i přátelům?) a nenechali své původní sny ležet ladem nebo užnevímco. – no, to si moc nepamatuju, to není vypovídající.
Je to dobrý Liško! Nezbývá mi, než souhasit s Rulisou v kom č.7)
Připomnělas mi scénu z filmu Kolja, dlouho jsem to neslyšel – musím jít spát a pustím si to k posteli, vypnutí nastavím nejmíň za půl hodiny :)
Nemohla bys nám něco nahrát k poslechnutí? :-)
ad 12) koukám… novej překlep „souhasit“ :-))
něco jako řešit průser společně :-))
náatroj ladíš bez ladičky?
Jirko*
ahój, na Kolju jsem trochu zanevřela a možná neprávem, budu si ho muset po letech znovu pustit. Souhasit by taky mohlo být: někam si to rychle spolu hasit.
K poslechnutí jsem plánovala toho Bacha, jojo, zkusím něco nahrát, nejdřív příští týden.
Václave,
bez ladičky, ani nevím že na violoncello nebo housle jsou ladičky. Já ho ladím od oka, ale kdybych chtěla mít jistotu, že A je A, tak si to A zahraju na piáno a je to, pak doladím zbytek. Cello se mi ladí neporovnatelně líp než kytara, protože má jen 4 struny a je tóny líp slyšet (smyčcem) než jen při brnkání.
To je parádní cvičení! Taky zvažuji, co se svým rosolnatým tělem čtverhranky právě vytažené z moře, ale se svým smyslem pro tvoření hudby nevím, nevím. Ještě tak to djembe jako jednoduchý doprovod ušlo. Možná bych si mohla pořídit flašinet a posilovat usilovným točením kliky! (Takže nejlépe zarezlý, po nějakém veteránovi z první světový). A u toho dělat tanečky pro posílení zbytku těla.
djembe je výborné na stíhlé mezistehenní svaly. teda modní mezeru mezi stehny :-)
ratko
mezistehenní svaly :-)) To jsou svaly toho chlapa, co mám mezi stehnama?
psice,
zase přinášíš nové slovo, co neznám – čtverhranka. Už jsem to našla, nééé, nejjedovatější medúza, asi už nikdy nepojedu k moři. Jenom k tomu, kde jsou medúzy kulatý. To bude asi někde na severu…
Flašinet je výborné hudebně sportovní náčiní; akorát poněkud monotónní. Což cvičení beztak bývá.
18. chtěla jsem to opravit ale kašlu na to.
ratka: aby z toho poctivým cvičením nebyli spíš fotbalistický nohy:)
liska: tak určitě:) ještěže flašinetáři neberou steroidy!
ratko, jasně, ale to se musí bubnovat vestoje v mírném předklono-podřepu; vsedě to asi nemá efekt, že ne.
Nedávno jsem měl možnost pozorovat kostelního varhaníka v akci – nikdy bych neřek, jaká je to makačka – hlavně na nohy, ten chlap tam našlapal sady kilometrů.
Cello je asi dostupnější varianta…
(p.s. u toho Kolji jsem samozřejmě myslel hudbu z filmu)
22. vsedě přece . buben držíš stehny. po dvou hodinách….. si to představ :-)
24
po dvou hodinách nic, to jsem zkoušela už párkrát. Vsedě to nic nedělá. Violoncello na stehna taky nic nedělá a trochu ho jimi držíš.
23
ahá, hudbu! Trochu funerální asi :-)
mě to dělalo :-) sotva jsem se mohla pohnout. netušila jsem že je to tak namáhavé.
Aha, tak to asi byla nějaká souhra absentujícího popruhu na krk a opření hrany bubnu a k tomu neabsence špatně vysoký židle…?
… protože si myslím, že svalstvo na stehnech máš v lepším stavu než já.
Nebo tebe, Liško, u toho naučili správně sedět, kdežto Ratku nee. :-)
Nenaučili, já jsem z bubnu vždycky rozpačitá. Napřed jsem seděla blbě a bubnovala blbě. Než mi pár africkejch bubeníků (německé národnosti) dalo soukromou instruktáž (ne ten brazilskej, ten mi zrovna instruktáž nedal, ale muzicírovali jsme spolu:-).
jaký popruh? mluvíme o tomtéž? ten buben se drží stehny. vsedě. popruh neexistuje. buben visí ve vzduchu přidržován pouze stehny.
možná ti afričtí bubeníci německé národnosti měli ty bubínky trochu starší,takový ty jak s nima chodili po procesích bubeníci NSDAP.
Ty popruhy měly:-)
31 ale když je velkej, může mít popruh, na bubnování vestoje, ne?
… pak už to možná není djembe, já nevim, druhy bubnů mě nikdy nezaujaly.
To, co bolí při námaze držení (se) něčeho mezi koleny, je štíhlý sval stehenní. Částečně i krejčovský, při lehkém sedu. Znají to všichni jezdci na koních. Než si vnitřek stehen zvykne a posílí, hodně to ze začátku po ježdění bolí.
Proto se taky říká, že holky, co jezdí na koních, jsou supr na sex. :-)
no chtěla jsem to původně opravit na vnitřní sval stehenní :-) ale přenechala jsem to ostatním.
jinak takhle nějak to vypada http://www.udu.tumi.cz/ Na nožce stojící a potažené kůží.
35 no to jo, ale nevím, jestli se to jmenuje djembe i v případě, že je to metr vysokej buben téhož tvaru, jak jsem říkala ad33. Protože ten se fakt nedrží mezi stehnama, ale na popruhu.
Ad hraní na violoncello:
je zajímavý, že mám od dětství zautomatizováno, jak se drží smyčec, jak se tahá, jaké asi rozestupy mívají prsty levé ruky… a to jediný, co nemám pořád zažitý jedním způsobem, je sezení, naklonění violoncella, kde se opírá jedné nohy a kde druhé. Asi proto, že pokaždé má člověk jinou židli nebo zapichuje bodec do jiného „prostředí“. I když kdysi jsem měla jednu židli v hudebce a jednu židli doma, jedno „prkno“ v hudebce a jedno doma.
Ano, mám vlastní prkno. To je důležitá výbava. Je to prkýnko nebo dvě prkýnka stlučená na sebe, aby nebylo tak tenké. A v něm je ďolík, do kterého se zapichuje bodec. Hlavně tam, kde není koberec, ale lino nebo kluzké parkety, dlažba. Jinak by to ujíždělo.
V hudebce jsme měli dlouhý prkno s několika dírama za sebou, které bylo koženou smyčkou nebo provázkem přichyceno k noze židle, na které cellista sedí.
Moje osobní prkno je jiný, bez smyčky, malý, jen s jednou dírou, a zapírá se o nohu něčeho vepředu – křesla apod.
Kde je koberec nebo tráva, prkna netřeba.
Ale hrát v řídkém bahně bych nechtěla. :)
Když někdy musím sedět jinak, nepohodlně, jinak to cello nakloním nejen ze strany na stranu, ale má i jinak strmý úhel vůči zemi, tak většinou hraju blbě, protože ruce se ocitnou jinde, než mají být a hůř se manévruje.