Jak vyrobit porcelánovou panenku (5)

VLASY PLNÉ KRÁSY…

1-12-2013_zvoleněves 033_500

To koukáte, co jsme za fešáky! Jsme jedné krve, ty a já. Mno, krve by se v nás nedořezal, tedy lépe: Jsme jedné líhně, ty a já. Jsme zrozenci ze stejné formy.

Fantomas je z formy vytažen a bez úprav vypálen, kdežto černochovi jsem změnila tvar nosu a rtů a na hlavu mu přidala zaječí bobky. Z hlíny. A natřela jsem je po přežahu burelem, kterým je tónovaná i černochova pleť. Zajímavé je, že jeho bobkovité vlasy chytly při výpalu na několika místech kovově lesklý nádech.

Fantomas bude plešatý a je to. Co se kadeřnických tipů týče, doporučuji vám vyrábět samé Fantomase a Spejbly, případně vyrobit panenkám vlasy z hlíny – ať jako zaječí bobky, nebo lépe naaranžovat tenčí vrstvu hlíny na hlavičku a dobře volenými vrypy špachtlí vytvarovat účes, tj. krátké vlasy nebo drdůlek.

1-12-2013_zvoleněves 040_500

Pokud toužíte tvořit krásnou dlouhovlasou panenku, můžete ji mít!

Kamarádku napadlo, že vlásky pro panenku by se daly vyrobit z příčesků nebo paruk, které prý jsou levně k dostání v běžných vietnamských obchodech. Z toho důvodu jsem několik takových obchodů navštívila, ale paruky ani příčesky tam neměli. I postěžovala jsem si jiné naší společné kamarádce a ta pravila, že paruky mají v Ptákovinách. Na svých internetových stránkách měli paruk spoustu, ale já si je šla koupit osobně do Křižovnické 8, protože mi zbýval jen jeden den času. Ačkoli jsem vybrala dvě paruky už vybalené, bez dekorativní krabice a se slevou, cena jedné nešla pod 300 korun.

Černá paruka se bude hodit na mého Číňana, říkala jsem si.

“A není to spíš eskymačka?” povídá kamarádka.

Jasně! Navíc čtu zrovna knihu o dobývání severního pólu. A doma mám vytahané béžové froté ponožky, které poslouží eskymačce jako báječný tulení kožíšek. Ale kožíšek je ještě daleko, teď se musím postarat o vlasy.

1-12-2013_zvoleněves 043_esk_500

Jo, jde to! Paruka je vlastně síťka, na níž jsou našity řady umělých vlasů. Pro účely malých panenek jsou našity s docela velkými odstupy, takže nestačí ustřihnout kousek paruky a nalepit jej na hlavičku. Potřebujete jehlu a nit a síťku stáhnout k sobě a zapošít, případně sešít několik kousků dohromady, aby vznikla panence pěšinka nebo ofina a ne srst rostoucí jedním směrem.

Vlasy raději nechte delší, než potřebujete, opatrně je přilepte – např. Chemoprénem – a teprve na hlavičce vytvořte finální sestřih. Dlouhovlasé krasavici můžete uplést z vlasů copánek nebo ho uplést extra, z vlasů jiných, a dolepit do účesu.

Hlavně nezapoměňte vyfotit sebe v paruce, než ji rozšmikáte.

1-12-2013_zvoleněves 035_500

Další možnost, kterou jsem původně chtěla využít, je dělat vlasy z příze. Je to složitější než z paruky, už jsem vytvořila takové vlasy panenkám, jenže panenkám s plátěnou vycpanou hlavičkou, která se dá prošít. Vlasy pro keramickou panenku by se musely našívat na látku, na síťku nebo na kousek punčochy a pak nalepit. A to je docela vopruz. Budu se tomu snažit vyhnout. Raději využiju druhou paruku, světle hnědou. A na tělech už také pracuju …

1-12-2013_zvoleněves 044_500

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Ars Vulpeculae a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

19 komentářů u „Jak vyrobit porcelánovou panenku (5)

  1. to je keramika kt. je specialne vypalena (schlazena).. charakterizuje ji takovy potrhany-popraskany vzhled..velmi laicky receno:-)
    mne se moc libi, rada bych ji zkusila.. jednou:-)

  2. aha, nějaká krakelovaná… já keramice vůbec nerozumím, jen něco udělám z hlíny, kterou mi někdo dá (někdo = moje kamarádka keramička), a to je celý, víc nevím. Jen poznám šamotku, to je jediná moje prajednoduchá znalost.

  3. Jé, tak už se vybarvili první vypálení krasavci! Inuitka mě připomíná stav vlasů, kdy se nedbale vyfénuji a jdu spát ještě s napůl mokrou hřívou;) Slušela by ji nějaká kožešinová čapka a sušená ryba do ruky. Černoušek grandiózní, jako z reklamy na praženou kávu. A jestli sem můžu napsat hodnocení Cháveze, tak si prosím tě ohlídej, co dělá ve volném čase, protože ty temné kruhy pod očima a divoký pohled naznačují něco o temné povaze, jako by byl jednou nohou v kriminále! Nebo vekslák;)

  4. psice,
    pozor – Fantomas bude zároveň recidivista, ano ano, už mu šiju mundůr, ale není to Chávez. Formička Chávez je eskymačka.

    Sušená ryba! No přesně takovou mám! Velikostně odpovídá! Jedna paní totiž včera přinesla smrdutý balíček sušených rybek kočce do práce. Já to chtěla vyhodit, ale kočce jedna chutnala :( Ryby vypadají hrozně, asi jako tvůj tajemný chlap na posledním schodě. Já na ty ryby sahat nebudu…

  5. Liško, ve vedlejší ulici je prodávají v ruském obchodě jako delikatesu pro lidi. Smrdí to už několik metrů před regálem. Já to beru jako nouzovku pro eskymáky na konci zimy, ale pokřoupávat si na plotvi se mi osobně ekluje. Ale třeba je to takový zbytečný předsudek, k pátečnímu obědu předkládám pár chuťovek z Islandu:

    Hákarl – je patrně nejbizarnější islandský pokrm, který nedokážou pozřít ani někteří Islanďané. Jedná se o maso grónského žraloka velikého, které je bez předchozí úpravy jedovaté, protože obsahuje vysokou koncentraci amoniaku, neurotoxinu a kyseliny močové. Proto se může konzumovat teprve poté, co leží několik týdnů či měsíců uloženo půl metru pod zemí pod vrstvou písku či hlíny.

    Svið (svid) – ovčí hlava, která se jí celá i s očima (pouze bez mozku). Srst se odstraní ožehnutím a hlava se pak uvaří. Může být také naložená v syrovátce.

    Súrsaðir hrútspungar – cosi jako tlačenka z beraních varlat, která jsou stlačená, uvařená a naložená do syrovátky.

  6. Hrútspungar kurvadát, svið měsíčku svið,
    slovo Hákarl zní jako citoslovce při dávení a už to leccos napoví.

    Přesně – jeden pán říkal, že v ruském obchodě ty sušené rybky mají za delikatesy, on ochutnal a prý mu to nechutnalo (a to je v podstatě bezdomovec, takže drsný muž).

    Kočce jedna rybka chutnala, ale pak se ukázalo, že zvracela. Určitě z té ryby. Podsunula jsem jí další a to už nejedla. Asi je to jen pro ruské modré kočky, ne pro české mourinky.
    Rybky vyhodím buď do zahrady na mráz – kdyby šel kolem polárník nebo polární pes na vycházce, ať si dá, anebo je hodím někam do popelnice, ale hodně daleko od svých obvyklých tras.

  7. … zrovna čtu o polárnících a o tom, jak jsou eskymáci žraví. Jedí celé pruhy tuku, kila tuku najednou. Jeden ze dvou, co šli k pólu s Cookem, se jmenoval E-tuk-i- šuk. (Tak měli i podobný jména – Kuk, Tuk, Šuk, ještě Čuk…)
    O malinkých rybičkách jako potravě nikde nic psáno nebylo.

  8. jj, na to už musíš mít přizpůsobený trávicí trakt. Nedovedu si představit, co by udělalo takové kilo tuku na talíři se mnou. Teda asi bych ho neuměla ani pozřít. Ale já bych měla na severním pólu omezenou životnost tak na 24hodin:) Mě polárníci taky baví, protože jsou mým pravým opakem. A nikdy jsem na rozdíl od jiných nehostinných míst neporozuměla, co člověka na pól tak táhne. A taky mě baví původní obyvatelé sibiřské tajgy a tundry, o těch píše dobře Pavlína Brzáková.

  9. psice,
    jó, to je známá autorka. Tu bych mohla prozkoumat! I Akční Hrdina Skunk od ní něco četl, než jel letos zjara na zimní přejezd mongolského jezera se psím spřežením. Jéje, teď nevím, který kámen mi přivezl odtamtud z tajemného ostrova, kde se zdají mystické sny (jemu nebo každému, to už taky nevím) … myslím, že tenhle narůžovělý s vrypy to je, i když rychle zapomínám,odkud který šutr mám.
    Včera jsem našla u našich v knihovně knihu Červený stan – ani jsem nevěděla, že ji máme. Nobile byl dost divnej. Ale ta kniha od Běhounka – pojednávající o tomtéž – byla dobrá, asi si ji znovu půjčím nebo někde najdu, “Trosečníci polárního moře.”

    Ty víš, proč tě polárníci baví – já na to ještě nepřišla, ale myslím, že mě na tom přitahuje ta vypjatost, to že člověk vydrží dlouho skoro bez jídla a bez ničeho v silném mraze a přežije to. Někdo ne … A každá zmínka o kanibalismu mě děsně přitahuje, nevímproč :)
    U mě to zalíbení v polárnících začalo, když jsem si přečetla deník kapitána Scotta z cesty na jižní pól. Mě ten deník uchvátil pro to, co bylo mezi řádky. Takové odhodlání, statečnost, soudržnost, otužilost, pro mě nepředstavitelná anglická disciplína a zároveň syrovost, běžnost, žádné přikrašlování ani oslavování. To nepůsobivé je zároveň působivé.
    Amundsen a Nansen je taky takovej muž činu a ne velkých slov.

    A mám mezi polárníky i své “záporáky”, kterým nefandím: Roberta Pearyho (protože je velkohubý a pěkná svině) a Umberta Nobile, prostě Ital v polárních krajích, co si potrpí na pocty…

  10. Kupodivu celkem chápu polárníky, co chtěli na pól, ale nechápu horolezce. Vůbec s nimi nesoucítím. Na horách s batohem jsem taky chodila, i ve skalách, ale nehorolezu a horolezení v Alpách nebo Himalájích, to je mi hodně vzdálené. Nerozumím, proč lézt nahoru, když vím, že je tam prostě vrcholek hory. Kdežto jít na pól, to je jiná, tam může být cokoli, i když tam není nic :)

  11. Ještě musím dodat, že Henry Psanec Fišmeister Mirek mi věnoval několik knih, myslímžepět, s polárnickou tematikou, z toho dvě o Amundsenovi. Vivat!

  12. Teda, musím napsat, že když na mě ze čtečky vykouk coby ve své krátkosti graficky nejvýraznější komentář číslo 13, poněkud jsem vytuhla. Opravdu jsem se musela jít podívat, jak to s tou horizontalitou myslíš. :-)

  13. ru 15,
    no jen aby ti toto upřímné sdělení někdo nezačal předhazovat jako nezvratný důkaz, že myslíš jen na TO. Myslelas na to, když jsi ho psala? :-))

  14. No, nemyslela, asi to není to, co bych špatně nesla. A co je vlastně špatnýho na to myslet? :-)
    Napíšu další článek, jak myslím jen na to. :-))

  15. ru,
    dobře, napiš. Na počest toho si jdu vyčistit zuby, než vyrazím do deště koupit si housky k obědu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *