PRO TY, CO JEŠTĚ CHODÍ PĚŠKY…
Přidejte se.
Vymyslela jsem v době studií už spoustu her, několik stolních a hodně venkovních pro dětský oddíl i pro dospělé kamarády. Některé hry byly inspirovány hrami jiných autorů, upraveny a přizpůsobeny, některé jsou úplně docela sakumprásk stoprocentně moje.
Vzpomněla jsem si na možná první hru, co jsem vymyslela. Je to podobná ptákovina jako ta, co mě napadla dneska večer. Vlastně mi ta hra připadala ujetá už ve chvíli, kdy jsme ji s mým nejlepším kamarádem v parku hrávali. Bylo to ve třetí třídě, takže nám bylo osm nebo devět. Hru jsme nazvali:
MINUTOVKA
Prostředí:
Přehledný park. V našem případě Žiďák čili Mahlerovy sady, když tam ještě nestál žižkovský televizní vysílač a my si hráli se spolužáky na vodníka na rantlu černé mramorové hrobky. Ani nám nedošlo, že je to hrobka – byl to prostě takový antický altán se sloupy. U hřbitovní zdi. Že se to místo vymyká etickým společenským normám, nám došlo až v den, kdy jsme hrabali a hrabali na pískovišti, abychom prozkoumali, co je pod pískem. Nebyl tam střed zeměkoule ani země protinožců. Jiné překvapení. Dno pískoviště bylo vydlážděno náhrobními kameny. Četli jsme jména a letopočty. Divné, co!
Řekla jsem to doma jako událost dne a máma mi vyprávěla, jak když jí bylo asi patnáct nebo šestnáct, dostala jejich třída příkaz jít likvidovat židovský hřbitov. Ano, ten. Moje matka, momentální předsedkyně třídy, to za všechny hrdinně odmítla jakožto nelidské – zhruba v roce 1959 – a dostala špatnou známku z chování. Ještě se jí na to znova přeptám a upřesnění dám do komentářů pod článek.
Počet hráčů:
Dva. Nebo víc, ale to je zbytečné. V našem případě dva kamarádi, co spolu vydrží dlouho, aniž by se nudili. A když už hrozí, že by se nudili, vymyslí si hru.
Pomůcky:
Náramkové hodinky s vteřinovou ručičkou nebo podobný moderní technický nástroj. V našem případě myslím, že ta vteřinovka na hodinkách mého kamaráda byla oranžová.
Další pomůckou může být kulich nebo něco jiného na zakrytí očí. Není podmínkou – zavřít oči a nešvindlovat umí každý. Nebo zavřít oči a švindlovat…
Postup:
Jeden hráč má zavřené oči a druhý s ním zatočí a vodí ho klikatě po parku. Sleduje přitom čas. Jakmile uplyne minuta, hráči se zastaví a ten “slepý” má ukázat rukou směrem, kde si myslí, že je … něco. Teď nevím, co jsme měli jako ukazovací bod, ale určitě to nebyl ten vysílač, který je dnes v parku bodem nejnápadnějším.
No a to je celý a hráči se vystřídají.
Smysl hry:
Předejít nudě na povinné školní vycházce a předejít alternativě – pobývání na hrobním pískovišti.
* * *
Vážení přátelé!
Máte jedinečnou možnost se podílet na vymýšlení názvu pro zcela novou hru, která vznikla 9.12.2013 večer a první část prvního kola již proběhla. Druhá část prvního kola je očekávána zítra ráno.
HRA
Historický úvod:
Navnadila jsem vás, jaký jsem zběhlý autor společenských her, ale pevně vězte, že nová hra není náročnější než ta moje první a navíc nevyžaduje zakrývání očí. Jen se víc prodraží. Je to taková předvánoční charita. Pokud dáváte své peníze potřebným sveřepě jen v případě, že víte s jistotou, jak a pro koho budou použity, pak možná uvítáte trochu uvolnění, které přijde, když s drobnými penězi naložíte zcela jinak než podle svého kostnatého zvyku.
Prostředí:
Okolí vašeho bydliště, školy nebo pracoviště – zkrátka vaše denní trasa. Já tohoto památného večera 9.12. použila cestu od autobusu do bydliště.
Počet hráčů:
Jeden. Nebo víc, ale v tom případě přijdete o prachy.
Pomůcky:
Minimálně jedna mince. Pro hráče, kteří mají za sekundární cíl si trénovat paměť, doporučuji použít tři a více mincí. Mně stačily dvě a už teď po pár hodinách si nejsem jistá, jestli to na moji paměť nebylo příliš tvrdé a studené sousto.
Postup:
Jdu vám takhle večer z práce, vystoupím z autobusu, je tma a fouká vítr a mě čeká 750 metrů chůze do příbytku. Na čtení za chůze je tma a zima a vůbec by se cesta časově ještě protáhla. Jak si každodenní trasu zpestřit? Vtom ejhle – strčím ruku do kapsy a nahmatám dvě pětikačky. Co kdybych si je někde cestou položila a ráno si je vyzvedla? Tím se mi zpestří i ranní cesta do práce! Nojo a co když mi pětikoruny nějaké ranní ptáče vyfoukne? No tak vyfoukne – to bude právě ta hra! Vyfoukne, nebo nevyfoukne? Toť otázka. Není mnoho lidí v naší obci, kteří chodí pěšky na autobus tak daleko jako já. Spíš jezdí všichni autem a spíš všichni dřív než já. Jó, to bude riziko! Úplnej hazard.
Kdo jede autem, má smolíka, hečheč, nenajde pětikorunu nikdy v životě! Nebude nikdy nikdy vědět, že se taková hra hraje! A kdo chodí pěšky, ten si ji zaslouží. Přičemž kontrolní stanoviště pětikorun mohou být více či méně nápadná a hráč může sledovat, ze kterých mince mizí a na kterých naopak tvrdošíjně leží po dlouhou dobu. V mém případě budou kontrolní stanoviště podezdívky plotů, protože na mé 750 metrů dlouhé trase se jiné testovací plochy téměř nevyskytují.
Smysl hry:
Zpestření každodenních pěších tras, zvláště těch monotónních. Trénink paměti toho druhu, který potřebují veverky. Ovšem vhodné i pro ty savce, co v zimě nehledají, kam si zahrabali oříšky. Doporučení pro hráče: Rozšiřte pravidla hry co nejvíce, zejména mezi sousedy, a nechte je v klidu hrát. Vy choďte do práce včas a vyděláte si.
Název hry:
Teď mi jde hlavou, že je to celé jen odrůda kešek. Takový hazardní geocaching. I to nám může být vodítkem při vymýšlení názvu!
Zatím mě napadlo: Pouliční ruleta.
jé:-)) tak to jsou super hry, už jsem se dlouho tak nepobavila:-) i když to samozřejmě beru všechno naprosto vážně :-)
zkusíme si zahrát s kamarádkou až dorazí, ta je také pro každou..zpestření:-))
momentálně mě napadá název (jsem možná ještě trošku ospalá) dej a bude ti dáno:-)
mamina je hrdinka ,-)
To jehra Chuďasem snadno a rychle nebo Jak přijít o výplatu už před výplatou. :-))
“Dej a bude ti dáno” – ba ba, to je vznosně optimistický název hodný této perly mezi hrami!
“Chuďasem snadno a rychle” – má k optimismu daleko, ale zní to jako název geniální příručky, jako postup, který s ničím nenadělá moc okolků a šup šup schudne hned; proč chudnout celej život, když to jde ráz naráz! Taky dobrý.
hraje dobr – vědomá, počítáš s tím že už se s penízky neshledáš. o to větší radost když se shledáš.
hraju podobnou hru ale nevědomě. jako roztržitý tvor si nechávám různě věci a pak je opět nacházím. takže lze odkládat nejen mince, nýbrž i klíče, brýle, tašku, nákup, peněženku, kreditky, svetr, kolo, knihu, nejaké dítě a pak s napětím očekávat zda se cestou zpět objeví. A pak ten jásot, ano našel jsem. Jsou pořád zde a čekají na mě.
A název hry? Hop ke mě.
Kde ze to ty mince pokladas? ;)))
ratko,
“Hop ke mně” – ano, zde je zdůrazněn aspekt hledače-souseda, spoléhajícího, že mnoho lidí v jeho okolí klade mince, kde se dá. A pak se tito všichni ptají, komu to hrají, počíhají si na něj nebo se ze záznamu bezpečnostních kamer dovědí, kdo je nočním sběračem.
Wien,
nazdáár – zatím to nestojí za zmínku, jen dvě mince. Já bych počkala, až se podaří přesvědčit ratku, ta se pustí do hry a všude se budou válet peníze, brýle, kojenci …
Vyhrává ten kdo najde nejvíc ne? :-) předpokládá se přirozená chlubivost takže není třeba kamer.
Každý vyklopí hned kolik našel a ještě si něco přimyslí navíc. A prohrávající si rozmyslí dopříště kolik dá do placu. Vyhrávající nosí kapsy pné mincí, prohrávající nemají ani na košík a škemrají kolem.
Ta je dobrá! Napadá mě “na vyfouknutou” nebo taky “na přilepšenou” – to je ale název hry pro tu druhou stranu, která shrábne peníz. Nebo jsi na to ťukla sama – nejde o geocaching, ale geocashing! Místo kešek hledáš keše. Jen se obávám, že by to v našem parku hráli jen bezďáci, takže by nemohlo jít o cyklus pokládám večer – hledám ráno, ale spíš pokládám nyní – rvu z pocintané kapsy zarostlého muže o čtvrthodiny později;)
Jinak podobně hrajeme se Žmurem, který si často z vycházek nosí suvenýry – větve, klacky, šutry, plnou kapsu víček od piva etc. Prostě torza městské džungle, které ho zaujaly nejvíc. Protože u většiny nechci, aby to s námi bydlelo, tak je oživím (Pan Klacek z Větvičkova) a necháme ho “jít domů” na kraji parku – zabodnu ho do země nebo dám na zídku. Někdy si Žmur druhý den vzpomene a jdeme zkontrolovat, jestli tam ještě jsou, ale většinou fakt domů odejdou;)
psice,
také se mnou v dětství jen málokterý klacek šel domů. V dospělosti už kdekdo, samí pěkní :)
“Geocashing” – to je ono! To je geniální. Akorát je blbý, že spousta lidí si nevšimne rozdílu od slova geocaching, achjo, je to tudíž geniální tak absolutně, že to nikdo nepochopí :)
Jé! Hezká je i ta první hra, ale ta nová, to je fakt mnohem vyšší level! A název „geocashing“ je naprosto výstižný :-)
annamae,
geo- nebo možná lépe street-,
protože se to hraje jen v obydlených blastech. Streetcashing.
No ale to už by nebylo zdaleka tak vtipný jako návrh psice – geocashing.
Stav po prvním kole:
Spěchajíc ráno do práce zdálky jsem si všimla, jak na mne svítí mince na podezdívce ve výši kolen blízko křižovatky. Večer už tam nebude, říkala jsem si. Večer tam byla! Copak nikdo kolem nechodí? Druhá mince byla uložena hodně nenápadně. A tak jsem ji večer přendala. Přece nebudu každej den až do vánoc chodit kolem svejch pětikorun a říkat si: “Tady se mnou nikdo nehraje!”
Obě pětikoruny mají už jiné stanoviště – obě nápadná. Jedno je vedle branky jedné paní, co má dvě černé fenky, každou jinou, a nedlouho má taky meruňkového obřího pudla nebo co to bylo. Druhá mince je na zemi vedle brány rodiny, co má spoustu koček. Vím, že jejich dcera, štíhlá třicátnice, chodívá pěšky na autobus, a oni někdy chodí ven s jezevčíkem. To by bylo, abych zítra nepřišla o deset korun!
Charita je charita.
Já ty lidi přinutím, aby měli radost ze šťastného nálezu!!!
Já bych byla mimo hru. Potmě do práce, potmě z práce. Nevidím ani šutr pod nohama, natož nějakou minci.
Navíc je tu podstatně větší riziko, že pámbů spustí a já budu moct ve hře pokračovat až po oblevě. :-)
Ajo!!
To mi nedošlo! Jak budu hrát, když bude sníh? Už tu poprašek byl. Řešení najdu: Budu muset hrát v Praze poblíž pracoviště. Tady v Horo je to nahoře nad městem a je tu sněhu vždycky o hodně víc a o hodně déle než v Praze.
Jé, teď si představuju, jak slezou zimní sněhy a pod nimi budou místní ulice zavalené mými pětikorunami, všichni se budou brodit ne už sněhem, ale pětikorunama! To bude nadělení. To bude krásný předjaří – nebudu vyhlížet sněženky, ale svoje předvánoční mince, kdy se objeví pod sněhem.
… v tom případě by se hra přece jen mohla jmenovat “Na veverku”.
No co, Kubrick měl mechanický pomeranč, ty budeš mít mechanické sněženky.
Hoho a hra dobře koresponduje s prosincem a mohla by se jmenovat Mikulášská, protože sv.Mikuláš přece původně házel peníze do okna třem sestrám, které nenadále zchudly a musely by se prostituovat. On je před tím zachránil.
Tak by to mohla být hra na jeho oslavu a na zpestření temného listopadu a prosince; koneckonců všechny mikulášské zvyky zpestřují advent…
Mikulášský geocashing.
Lidi moc malý penízek vidí, ohnout se pro něj stydí, možná kdyby blízko sebe ležely, lidi by pro ně beželi…? :-) Podobnou hru si dělám taky, ale s čokoládami. Občas dostanu malé všimné čokoládky, a co s těmi, které nemám ráda? Tak si jdu krajinou městskou a hledám větvičku hezkou, za kterou čokoládu strčím. Pokaždé jdu jinudy, aby si mě náhodou někdo nevyčíhl, a nechtěl pak své i když jdu s prázdnou :-)
danaver,
ty mluvíš jako Shakespeare, kterého právě poslouchám!
Čokoládky, to je také mikulášský počin. A dostávám z toho chuť na čokoládku.
A kterou nemáš ráda?
Já moc nemám ráda s oříšky, protože mě otravují v zubech. A marcipánové čokoládky a bonbóny nejím. A s příchutí jahod a jiného ovoce taky ne.
Nacházená
Jirko*
obsahuje to slovo “házená”, což je pěkná připomínka sportu; také to připomíná “chození”, to je taky dobrý. Akorát zatím byla nalezena jen jedna z mých mincí, ostatní vesele leží a já kolem nich chodím. Dokonce leží a do dáli svítí i ta mince, kterou jsem vyhodila do vzduchu, aby s cinknutím padla na zem a ležela “je tak”, ne úhledně položená na zídce, kde to vypadá, že si jen někdo z domácích na chvíli položil pětikorunu a pak na ni zapomněl. Asi proto si ji nikdo nechce vzít.
Jojo, musím ty mince dávat jedině na zem. Těžký úděl mikulášské charity – nikdo nechce prachy :))
Je-li mléčná, příchuť žádná nemůže ji zachránit, tu spěchám v křoví odhodit, nad takovou kroutím pusu a beru ji jen z musu, nechápu komu taková ladí?, mně jen hořká hladí :-)) Sama zírám co to tvořím, nad čokoládou že tak hořím, ale já vím co se to děje, tvoje hravost Liško mě tak hřeje. Možná tam venku tvoje mince nikdo nezvedne, pro mě jsou už tak dost kouzelné :-)
Nacházenou jsem hrál minulý týden, ale nedobrovolně, tedy neplánovaně. V černočerný tmě jsem si šteloval klíče, protože za rohem už mám dveře a najednou cink… Ale takový divný, dutý, matně dutý… matoucí tak, že nevíš, jestli to byla pajda, dvacka, nebo něco menšího. Ta nejistota je strašná :-) Chvíli jsem šátral botou v místě, kde se cink ozval, ale jediný zvuk, co jsem dokázal vyloudit, bylo škvrkání kamínků o podrážku. Tak jsem se naklonil, že se podívám blíž, ale dole byla úplně stejně černá tma, jako nahoře. Tma horší, než zavřený oči. Tak jsem pokračoval dál, otevřel za rohem dveře a šel spát. Asi tři dny jsem si nevzpomněl, až ten čtvrtý, jenže zatím jsem nešel touhle cestou. Furt mám jen ty klíče, ale něco mi říká, že tam mince ještě bude někde ležet… co víc, možná nebude samotná, to cinknutí znělo bohatě.
danaver,
bravoo, Shakespeare! Hořká Fidorka – tu bych si dala.
Jirko*
hlavně že to cinknutí nebyly klíče.
Před časem jsem na stejném místě vytáhl klíče, bylo to v zimě, a nevšiml jsem si čerstvě zasněženého ledu pod okapem. Poslední, co si pamatuju, byly mé špičky noh před obličejem a pak už jen naražený zadek. Koukám okolo a klíče nikde! Až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem slyšel zazvonění zvonečku, který jsem na ně pověsil cca týden ředtím. Ten zvuk šel vlevo ode mě, ale tam nebylo nic, jen zaparkované auto. Po nějaké době neúspěšného hledání mě napadlo podívat se autu na střechu – celá zasněžená – tak jsem ji prohrabal… a našel! Na střeše auta, zhruba v pěticentimetrové hloubce sněhu, no to mi řekni, kdo by tam hledal klíče! Zlatý zvoneček :-) …už ho tam nemám…
Čtu po sobě komentář a vzpomněl jsem si na jednu paní, co se kdysi vyjadřovala k mému psacímu slohu – že prý používám složité kličky se zbytečnými, až urážlivě polopatickými poznámkami. Teď to tady vidím jasně – špičky noh jsem upřesnil, že byly “mé”, a čerstvě zasněžený led jsem musel doplnit poznámkou “bylo to v zimě” :-))
26. střecha auta je pro muže zřejmě nějakým způsobem magická. Opravdu. Můj bývalý muž si neustále něco na střechu odkládal – peněženku, klíče, lejstra, mobil – nikdy jsem nezažila, že by si žena odložila cokoliv na střechu auta, nenapadne to téměř žádnou, nebo minimálně, osobně žádnou takovou ženu, co by si odkládala věci na střechu auta neznám.
asi před rokem jsme jeli s bývalým manželem na nákup do města a před námi vyjíždělo z boku zaparkované auto a najednou se rozevlály všude kolem lejstra a peníze – auto zastavilo a vylezl řidič (muž) a začal horečnatě vše kolem sbírat – vprostřed silnice, zastavil celý pruh. Další klasik. :-) Já jsem se smála a můj muž se mu taky smál a ještě mi říká “podívej, jak je blbej, nechal si to na střeše, no to je nápad” a to už jsem brečela smíchy, protože můj bývalý muž si vše také odkládá spoustu věcí na střechu auta.
:-) Jirko, to je dobré :-)) Syn ztrácí všecko a všude. a před rokem si nesl klíče v jedné ruce a zároveň s nimi nějakou krabicí a nejdou jen lehké cink ale nic nebylo vidět. U auta začal hledat klíče, hledá a hledá…. a nic. Vrátili jsme se domů a taky nic. NO a po cestě byl kanál. Cinklo to přesně v těch místech. tak jsme sundali mříž a hledali. donesli hrábě a vytahali neskutečné množství listí a bahna. a ráno znovu. Pointa žádná. Klíče jsme nenašli ani večer a ani ráno. nikdy :-)
26/27
Jo, lepší rytmus a zvukomalbu by mělo “špičky mých noh”- a ještě navíc bych se nebála napsat “špičky mých noh před mým obličejem”, ať to má mírně nadsázkovou gradaci, ten obraz každému naskočí ještě o něco rychlejc.
Poznámka “bylo to v zimě” je v pohodě rozvíjející, uvolňující tempo, uvádějící k naladění pro další sdělění o ledu, a navíc skvěle správně oddělená z obou stran čárkami. Klidně by mohla stát i hned za “Před časem”, ale pak bych ji oddělila radši pomlčkami.
Paní pošli dopr, alespoň ve své hlavě. :-)
28
Taky si občas odkládám na střech auta. Když mi to z kapoty klouže dolů. :-)
Nejčastějc:
Víčko od nádrže, to je klasika.
Kelímek s kafem.
Klíče od auta. (Lepší, než si je zabouchnout v autě.)
Krabici s čímkoli.
Foťák si tam nedávám, protože historka jednoho známého, kterak odjetím s foťákem na střeše přišel o dva foťáky krátce za sebou, byla pro mě dostatečně děsivá a vzpomenu si na ni vždycky, když tam ten foťák chci položit. :-))
28. odkládám si věci na střechu auta, ale víc na kapotu protože je to níž. na střechu je to trochu výš. ale běžně si tam odkládám krabice s věcmi, spisy, pořadače i notebook.
Já mám malý auto. Nízký. :-)
to je ono. položí se to na střechu, člověk je už myšlenkama jinde a na té střeše, protože je to výš to zmizí ze zorného pole a člověk si už na to nevzpomene a vleze do auta a jede se.
34 jojo, bezmyšlenkovité odkládání věcí.
Jo, ale to se ti může stát, i když to položíš na kapotu dozadu nebo na zem vedle auta. (A pak si to pěkně rozjedeš.) To není místem odložení, ale hlavou. :-))
A kam pokládáš věci ty, když máš plný ruce a potřebuješ si jednu uvolnit, třeba abys to auto odemkla? :-)
36 bylo na Barču.
(On měl tvůj totiž manžel pravdu, problém není v tom, kam si to dytyčný odložil, ale že to tam nechal, zapomněl.:-) Já začla věci víc dávat na střechu právě poté, co jsem si zapomněla vzadu na té kapotě (tam vidím od místa řidiče ještě míň jak na střechu) a co jsem si právě rozjela krabici vzadu vedle kufru. :-)
jenže ty chlapi si na tu střechu odkládají peněženku, mobil, klíče ….a nemají kolikrát vůbec plné ruce, prostě to je nějaký zvyk, nevím. pravdou je, že oni nemají kabelky, takže takovéhle věci ženská má v kabelce a když něco hledá, hrabe v kabelce. jsem neřidič, všechno držím v ruce a jak říkáš, pan řidič mi řekne, tady to polož já si to naložím do kufru, uklidím to apd,
Jirko 26
příhoda je to pěkná
a popsaná je taky pěkně, takže ad 27 se na to s klidem vyprdni a piš cokoli.
Na střechu auta odkládám kelímek s kafem nebo plechovku piva. Musím to odložit, abych mohla sundat zavazadlo z ramene, dát ho do auta, pak si vzít ten nápoj a opatrně si s ním sednout do auta.
A jednou se ten nápoj v autě vylil. A protože autem nejezdím často a poslední moje denodenní jízdy probíhaly v létě, hádejte komu z přítomných jsem pivo vylila do vozidla.
40 no to není těžké uhodnout :-)
Navíc mám dojem, žes to tu na blogu už někde zmínila. :-)
ad 30)
Díky Ru :-) na paní jsem si vzpomněl jen náhodou, v hlavě mi nevězí, ale pamatuju si, že to nebylo řečeno nijak jízlivě, chtěl jsem vědět, co si o tom mylsí – tehdy mi spíš vadilo, že se mnou nechce bydlet ;-)
ad 34, 35)
Jo, to souhlasí… odkládání ze zorného pole odvádí myšlenky jinam – jeden známý to takhle měl se svou mámou, když jí vyjednal domov dů… tedy dům s pečovatelskou službou
–
Nezapomenu, jak jsem z okna viděl odjíždějící embéčko se sjíždějící šrajtoflí ze střechy. Zůstala na křižovatce, tak jsem ji šel sebrat, trvalo to docela dlouho, protože tam bylo dost lidí. Nikdo ji zřejmě nechtěl, mě nevyjímaje, zvedat, protože to před svědky vypadá jako hamižná skorokrádež. Nakonec jsem ji vzal a s divadelně přehnanými gesty a kroucení hlavou (ve smyslu “bože, už zase, ten jednou ztratí hlavu!!”) jsem zapadl zpátky domů. Vypadalo to, jakože patří do rodiny. Uvnitř byly doklady, vkladní knížka a pětikilo. Odhaduju rok někde okolo 1985, to mi bylo 13, takže ta pětistovka se mi celkem líbila. Nakonec jsem všechno odevzdal našim, protože by mě prozradilo náhlé zbohatnutí a utrácení (přežíval jsem tehdy na gáži 10,-Kčs s pondělní frekvencí). Zjistili, že jde o nějaké novomanžele (asi týden vzaté), kteří byli ten den vyřizovat na matrice změny ve svém životapisu. Vlakdní knížka byla bez hesla, s částkou 21.000,- Kčs, svatební dar od otce nevěsty, jak nám při vyzvedávací návštěvě sdělil novomanžel se slzami v očích. Měl jsem radost, mírně zkalenou tím, že mi nedali ani čokoládu (s tou jsem docela počítal).
Já takhle vrátila nějakej ajfoun či co, loni, našla jsem ho na veřejným parkovišti za autem.
Dotyčný taky hrozně děkoval, ale taky nedal ani kafe.
Nevadí, přijdem do nebe :-)
:-)
Jéje, ani čokoládu vám nedali.