DUBEN
Už jsem dlouho nepřinesla žádné zprávy o Břevnově. Přestala jsem sledovat, co se kde mění a staví a kdo to staví, jakou funkci bude objekt mít – už se tím nezabývám, i když i tohle byla část zaměření mé diplomky. Vnitřní město, to bylo moje. A lidi v něm a jejich měnící se chování prvních 15 let po pádu železné opony. Teď už mě zajímají jen ti lidi. Jednotlivé příběhy, ne typizované skupiny.
Jestli se vůbec něco dá typizovat:
Fotky lidí jsou ze sadů u Břevnovského kláštera. A že tam bylo toho dne lidí dost. Spolek břevnovských živnostníků pořádal opět Čarodějnice.
Já je pořádala hned vedle, už v poledne, u nás v práci na zahradě.
Mám hrozně ráda dva červený kaštany v zahradě. Těším se, až vykvetou. Snad je nezapomenu vyfotit v rozpuku. Teprve začínají:
Zahrada je prima, jenže její delší strana vede podél frekventované výpadovky, takže hluk je tam velký. To zmenšuje možnosti jejího využití. Ale jen ten pohled na staré stromy je léčivý. Na Čarodějnice už stromy byly zelené – po dešti bílá kvítka opadala. Týden předtím:
A ještě předtím:
.
Srandovní souhra je,
že zrovna dneska mi psali, abych dodala kopii svého diplomu, že si ji ode mne nevyžádali, když se mnou loni uzavřeli DPP (dohodu o provedení práce). Nechápala jsem, proč potřebují můj diplom z Přírodovědecké fakulty, když sjednaná práce byl návrh plakátu. Na téma deinstitucionalizace soc.služeb.
A prej jo, prej je to potřeba mít evidovaný kvůli tomu, že mzdu vyměřují podle dosaženého vzdělání či co.
Tak jsem teď večer – po grilovačce se sousedem (moje klobásy a jeho gril) hledala a nenašla. Nenašla kopii diplomu, ale ověřenou kopii vysvědčení o státních zkouškách a diplomce. Což je snad totéž, akorát podrobnější. Kontrolóři si můžou přečíst, jakou známku mám z regionálního rozvoje a jaký mám název diplomky…
PS
Jo a článek není fotohádanka,
tak sem prosím nepište adresu mého zaměstnavatele ani název organizace a tak; kdybyste to poznali. Protože bych to smazala. Nebo proložila mezerama apod. Přece jenom bude pro některé “typizované skupiny” lepší, když nebudou moje soukromí mít ve vyhledavači na ráně.
A když už jsem u těch státnicových předmětů a lidí:
V prváku jsme přišli na demografii a na jednom semináři byli vyzváni, abychom řekli, co nás motivovalo se hlásit právě na tenhle (plus druhý jiný) obor. Koukala jsem na svoje nové spolužáky, jak předstupovali a říkali, že je bavila matika a zeměpis.
Ježkovy zraky, jaká matika, říkala jsem si.
Zeměpis mě bavil, krom jiného, tojo. Přijímačky z matiky jsem taky udělala, když mě ji můj budoucí / bývalý manžel celou doučil (protože já z ní nematurovala). Ale měla jsem to za formalitu. Myslela jsem si, že demografie je něco jako etnologie.
:-)
Jenže je to do velké míry statistika. A nejen ta metodologie, i to, co je za tím, smysl a princip toho počítání.
Jedno z prvních cvičení mě docela rozčarovalo. Z té představy “etnologie” :)
Dostanete čísla. Týkají se každého půl roku. A každého půl roku věku.
A máte počítat pro začátek úmrtnost.
V demografii jedna ze čtyř hlavních sledovaných věcí. U lidí.
Jde přece o lidi, ne?
A najednou koukáte, co je to za čísla:
“Vždyť to jsou mrtvý děti!!!”
Ano, máte počítat kojeneckou úmrtnost.
Takže musíte někde získat data o počtu zemřelých ve věku menším než jedna. A pak s nimi operovat, interpretovat, srovnávat atd. Což už je zábavné, tojo.
Jenže CO TO vlastně dělám – tady jsou mrtvý děti, to je hrůza, a já s nimi zacházím jen jako s čísly a je to brané jako normální??!!
334 / 445, 556 / 321 …
Čísla pro zábavnou a zajímavou interpretaci tabulek a grafů.
Ale ve skutečnosti – mrtví kojenci!
Zvyknete si, jasně. Asi jako lékaři.
Ale na začátku to byl pro mě nepříjemnej šok – že s mrtvýma miminama mám nakládat jako s čísly v početnici.
Proto jsem po bakalářském stupni nepokračovala v demo, ale v tom druhé oboru, širším. V sociální geografii.
Ale státnice závěrečné, magisterské, mám i z demo, za dvě (to bych si už nepamatovala, ale vidím to na vysvědčení).
Tyjo, z čeho já to mám ty rigorózní zkoušky … ze tří předmětů – z teoretické gg; z demogr. + migrací (?); a ze soc. gg obyvatelstva a gg města, to bylo moje zaměření. Něco takovýho.
Každopádně nemám udělen dr. titul, protože počítám, že byl spojenej i s PhD. titulem, interní studium.
Reálně mám splněny tehdejší svoje podmínky pro RNDr.
Nikdy jsem se nezeptala, jestli mi patří, anebo ne, když jsem nenapsala dizertačku pro PhD. – jestli je to RNDr. v mém případě pevně spojeno s PhD., anebo ne.
Občas když to někomu řeknu, nabádá mě, ať se zeptám.
Jenže já si říkám, jestli mít před jménem RNDr. není spíš omezující!
Mgr je univerzální, nikdo neví, za co.
on tam vypouští létajícího koně nebo co :-)
To je velmi zajimave tema – deinstitutionalizace sluzeb. Kdyz dnes na vse je bumažka a nejaky hlavonozec (instituce).
Celkove tato doba musi byt pro demografa – sociologa velmi zajimava. Jak lide ziji, mira jejich spokojenosti… eventulene by me z te statistiky zajimalo mira jejich spokojenosti s jejich vlastnim zivotem.
Ono instituce nemaji moc a silu nekomu usporadat zivot…. to si asi musi kazdy sam. a jeste v hranicich ktere jsou mu dany mistem a zpusobem a moznostmi.
Tky me zaujaly fotky lidi. Ty pozorovatelke jsi vyfotila 4 fotografie s lidmi, kteri k obe nejak patri. Maji se radi.
:-)
ratko 6
míra spokojenosti není úplně statistika, to jsou měkký data a ještě by bylo lepší specifikovat nějaký faktory, co k té spokojenosti přispívají a ty taky sledovat, k tomu další údaje o respondentech, aby z toho vypadlo, jací lidé jsou ti spokojenější (dle věku, pohlaví, příp. bydliště, vzdělání, rod.stavu atd.) . Jinak jenom spokojenost moc neřekne.
deinsituciolani … de-institu-cio-nali-zace – tfuj, to je slovo, ale obsah je dobrej! :)
Tím se míní něco jinýho – jde o zmenšení obřích pobytových ústavů, jejich transformace na lidštější způsob, na menší domovy apod., patří do toho třeba i ta pěstounská péče vs. kojeňáky a děcáky, patří tam vlastně i “naše” transformace psychiatrie na tu formu, kterou 25 let propaguje ta organizace, ve který pracuju:
totiž nebejt dlouhý měsíce zavřenej v léčebně (dnes už je to přejmenovaný na “nemocnice” a slovo léčebna se nepoužívá), kde je málo personálu a hodně pacientů, hodně lůžek, protože systém dává peníze na ty lůžka, z toho dostanou nemocnice prachy a je to péče velmi nákladná. Dá se to změnit, omezit na menší počet lůžek a změnit personál ne na v baráku, ale víc terénní atd atd a to se připravuje na všech úrovních a realizace je blízko.
… je to obří balík spousty věcí na všech úrovních od vzdělání,způsobu práce (i etiky) personálu po lobování v parlamentu a v Bruselu … myslím nemá cenu tady rozebírat detaily, to by bylo nekonečný.
Takže si to ratko někde najdi :-)), protože já sem pracovní témata tahat nechci, aby sem náhodou nenatáhla přes vyhledavače i nějaký kolegy; profesní diskuse nechť zůstanou někde jinde.
podivam se, diky za odpověď. připomíná mi to (možná) chráněné bydlení… kde jsme svého času dělala “hlídačku”.
Jó, chráněné bydlení taky máme. Někde. Jinde :)
To považuju za záslužnou práci. Docela náročnou.
fousku 5
ona. :)
13. no jo vlastně. Jsem netušil, že jsem na tom tak špatně, že už nepoznám ženskou :-)