Lakování nehtů asi už nedoženu. Kvantitativně. Nehty na nohou jsem si poprvé nalakovala v pětatřiceti. Letech. Teprve poslední rok je mám nalakované skoro pořád. Snažím se. I když se při lakování trefuju vedle. Nemám praxi.
V knize od Rüdigera Dahlkeho, který se zabývá psychosomatikou a symbolikou těla i jeho patologie, jsem se o lakování nehtů dočetla – červeně nalakované evokují drápy od krve a tedy přeneseně agresivitu, šelmu, lov. S tím souvisí určitě svádění a sex. A nehty nalakované perleťově, bíle, jsou kultivované drápy, agresivita je již přetvořena v něco jiného, cenného. Už si to přesně nepamatuju.
Pěkná červená je klasika. Můj tmavěčervený odstín se jmenuje 390, PLUM NECTAR, ASTOR. Líbí se mi. A stál hrozné peníze. Jednou loni ráno jsem totiž jela na seminář na téma “Muži v psychoterapii” a asi právě proto cestou cítila nutkavou nutnost koupit si něco velmi ženského. Jediná možnost po cestě bylo nákupní centrum – i když “centrum” je silné slovo – Odra. V nabídce měli různé módní třpytivé laky, zejména modré. Červený jen jeden, nejdražší. Zato dlouho vydrží, to potvrzuji. I na rukou, jimiž jsem ho odškrabávala z míst, na která nikdy neměl dosáhnout.
Čas odstraňování červeného laku oddaluji co nejvíc. Už totiž vím, že v mém podání – nevím, jak to dělají jiné ženy – to znamená mít rozšmrdlanou růžovou barvu zažranou do všech (minimálně) deseti prstů.
Na nohy ještě používám lak bílý perleťový a naoranžovělý perleťový. Osvědčil se zejména při mém pětidenním putování, protože krásně zakryl zranění pod nehtem na levém palci, vzniklé při jednom z pochodů strništěm v sandálech. Zranění bylo později nehtu osudné. A ještě později mě fascinovala schopnost plné regenerace nehtu. Díky, ó Přírodo! Co na to Rüdiger Dahlke, si netroufám hádat. Chvěl by se radostí? A ve které části těla?
S rukama je to o dost horší. Mám nehty až legračně malé a představa, že je nabarvím, tím ztmavím a opticky ještě zmenším a zvýrazním tak jejich malost, je absurdní. Proto je nelakuji nikdy nebo jen přetřu čirým, bezbarvým průhledným lesklým lakem. Ten mám, ten je dobrej. Ani moje nehty s ním nevypadají špatně. Taky v práci máme pár podobných průhledných erárních laků – dárek od kolegyně. Jeden se jmenuje – přeloženo z angličtiny – lak proti kousání nehtů. Už vím proč. Jeho chuť je odpudivě hořká.
Ještě zbývá dodat, že tento týden jsem si ve své naštvanosti koupila temně fialový lak na nohy a co byste řekli – mám ho tam!
Hm, to bychom měli. Berte text raději jako popisný nezáživný článek; posledních několik (desítek) měsíců si připadám verbálně zcela nevtipná. A není vyloučeno, že to způsobilo lakování nehtů na nohou. Časově se souběh obou skutečností podezřele kreje.
Liško, nehty jsou dobré i fialové. ale tak diskuse v odkazu :-)) ta je výživná.
Á, já tam jen dala odkaz na článek, co už si ani nepamatuju… a koukám letmo na diskusi – nejvíc mě rozesmál ke konci “skuhrající havran” :)
dobrý že? :-)
A já běžím, prvních asi pět kilometrů stejnou trasou jako tehdy před pěti lety, jako na Okoř, akorát v Čičovicích to stočím jinam. Koná se tam nějaká akcička se zvěří. Máme tam sraz s kamarády, jen se dvěma, holčičkou a jejím tatínkem, ostatní se nemohou zúčastnit, ale už tam byli jindy. Já ještě né a těším se na lemury a rysy a snad mi tam prodají něco k jídlu:
http://zoopark-zajezd.cz/
Jo a v sandálech tentokrát nejdu:)
Dneska se mi zdál sen, jak jsem zjistila, že mám pohorky, hnědé. No, ale nemám, jdu ve farmářkách. Honéém, jdu hledat oblečení a čistit si zuby, protože za dvě hodiny už musím doběhnout do cíle.
dnes ve spánku jsem taky běžela. lehce a svižně. divila jsem se jak rychle mi to jde.
Ve spánku se to běhá!
Já si dala hodinu a půl na cestu, myslela jsem, že je to tak 7 km. A za tu hodinu a půl jsem skutečně ušla asi 7 km, rvala jsem to co nejrychleji, bylo mi horko. Kamarádi jeli autem a akorát mě nabrali poslední úsek před cílem.
Moment – teď mě teprve napadlo udělat plánovač trasy na internetu (já nevěděla, že lze zadat i pěší trasu) – a vyšlo mi, že jsem ušla 9 km za 90 minut!
Hezky, to jsem dobrá.
A do cíle jsem to měla 12 km. Hm, tak to jsem se sekla, já myslela 7-8km.
Zoo bylo prima, lemuři krásní, rys, papoušíci, lamy, rodina surikat byla dost vtipná:
táta trochu hrabal chodbu, pak se chtěl s úsměvem opalovat, dvě mláďata si hrála u něj na sluníčku a máma stála a hlídkovala na klacku ve stínu. Jakmile si máma řekla, že jde taky na sluníčko, táta ji začal kousat a mláďata se začala prát… taková normální rodinka.
A skvělý bylo, že mě kamarádi odvezli autem přímo ke mně domů, huráá.
(Poslední kus cesty tam už mě tlačila i druhá bota…)
Týjo, ten plánovač nevím – schválně jsem změřila trasu ze svého bývalého domova v Břevnově k nám do práce v Břevnově (a naopak dokopce), která mi trvala 10 minut chůze (jednou jsem to měřila ve směru dokopce domů,když jsem děsně spěchala) – podle plánovače je to 1,5 km a navrhuje přes 20 minut chůze.
To je blbost, za 20 minut jsem dávno kdovíkde.
Tak jsem zadala svou současnou každodenní cestu z bydliště v Horo na autobusovou zastávku v Horo. Vždycky jsem odhadovala, že je to tak 700 metrů nebo tři čtvrtě kilometru.
A nemýlila jsem se!
Opravdu je to dobré tři čtvrtě kilometru. Ale trasou, kterou chodím OD autobusu. NA autobus chodím (neasfaltovanou) zkratkou kolem dětského hřiště a nádrže s lekníny a pána s yorkšíráčkem – Dobrý den. Vím, že je to zkratka, protože jsem se kolikrát koukla, že někdo jde normální cestou, průjezdnou komunikací, šel přede mnou, a já si zkratkou nahnala takových 30 metrů a vynořila se u autobusu o kousek dřív než on. (A mně se ráno při dobíhání autobusu hodí každých 10 metrů, protože víc než 50metrů běhat nebudu, ani mě nehne.)
Ale tuhle trasu vyhledavač neumí naplánovat, asi neví, že na zastávku se dá jít po schodech nahuru z ulice U Studánky.
Týbrďo, kdovíkolik já za den naběhám kilometrů!
liško, toto je náhodou vtipné moc: “Jediná možnost po cestě bylo nákupní centrum – i když „centrum“ je silné slovo – Odra”. Odra plývá jedinečnou atmosférou zmaru, čím dál víc, i když za totáče to taky nebyla žádná hitparáda.
dnes se mi zdálo, že mám někde doma diamanty. ale tak zašantročené, že už je nejspíš nenajdu. po probuzení se mi ulevilo, že je nemusím hledat :)
enkidu,
to se ví, že je nemusíš hledat – máš ty diamanty přece doma! Už tam jsou. To není špatnej sen, ten bych brala.