63 komentářů u „Dobrý den (4)

  1. Tak snad se prst dobře hojí a dnes vše dobře dopadlo. Udržet si nadhled není vůbec jednoduché, když se něco člověka tak osobně dotýká.

  2. ratko,
    přesně to jsme sem chtěla teď dopsat – že dneska je to dobrý, dneska se cítím teamově, můžeme mluvit SPOLU a SPOLEČNĚ a ne proti sobě. Dneska bych třeba nejradši vytrhla z notýsku a zahodila tu stránku, kde je noha a text, že někteří odcházející musí zostudit ty, co zůstávají. To byl můj dojem a skutečný v tom okamžiku. Dnes se o něco upřesnilo, objasnilo, co a jak někdo myslel, a hned to líp chápu. A snad i on/-i líp chápe/-ou mě. Nevím. Snad. Nebo snad se to v budoucnu povede. Chytla jsem dneska optimistickou vlnu, protože mám radost, že můžeme spolem všichni mluvit s otevřeností a takovou angažovanou konstruktivní nastražeností, a ne s přednasraností.

    O to víc mě teď mrzí, že někdo jiný to naopak dnes odnesl s pocity horšími a s pesimismem a nemožností té společné konstruktivity. To mi je teď hrozně líto.

  3. A navíc mi zase přišel na mysl ten můj silný hrdinský aspekt (jak jsem tu psala letos v květnu nebo červnu nebo kdy) spojený s mojí enormní loajalitou k celku.
    – jestli přece jenom právě to nebylo spouštěčem úplně všeho. Asi jo. Ale spouštěčem, který naskočil na mnoho důvodů a faktorů dalších. Jenže viditelné jsme byly dvě, důvody a faktory jely za tím, takže zřejmě stále „jsme my dvě způsobily vypuzení projektu XY“ v očích mnoha ostatních.

  4. Tak – dala jsem do vyhledavače na tomto blogu slovo Hrdina a koukám na články, co vypadly. Když si spojím ty novější s některými staršími, třeba něco líp pochopím…

    Jeden ze starších je
    Moje tragická struna: https://liska.blokuje.cz/moje-tragicka-struna
    A říkám si: ono by se to mohlo jmenovat Moje hrdinská struna. Slovo Hrdinství se tam opakuje dost.

    Dost přímo na to navazují „tragické scénáře“:
    https://liska.blokuje.cz/tragicke-scenare-zavrazdit-jakozto-tyrany
    Tragické se rovná do velké míry hrdinské…

    A docela k tomu asi pasuje starší
    https://liska.blokuje.cz/711605-detske-denni-sneni-php

    Pak je symptomatické, že jsem tu měla článek o superhrdinech
    https://liska.blokuje.cz/vsichni-jsme-superhrdinove
    a dokonce jsem se ze srandy oblíkla za superhrdinku a vyfotila do komiksu a představte si – tu fotku jsem si asi před dvěma měsíci dala doma na zeď. A přesně pak přišlo to září, kdy jsem hodně pracovala a říkala jsem si s pousmáním – „že já jsem si sebe jako superhrdinku věšela do zóny cílů, to bude tím, feng-šuej neošálíš chacha.“

    Pak nově jsem přímo svůj vlastní aspekt Hrdiny probírala v notýsku:
    https://liska.blokuje.cz/moje-dobre-zvesti-8
    https://liska.blokuje.cz/moje-dobre-zvesti-6

    Tohle je starší, je to trochu od věci, ale přece jen:
    https://liska.blokuje.cz/805984-jsem-maly-cech-php

    Musím to téma dotáhnout, musím s aspektem Hrdinství líp umět zacházet – ale to vím už dýl. Nebo to prostě přijmout? Mně z toho, co jsem si tu už rozebírala v uvedených odkazech, vyplynulo, že to mám přijmout a vědoměji s tím zacházet.
    Jenže jak?! To mi nevyplynulo.
    A jestli kvůli tomu, že nevím, JAK zacházet se svojí loajalitou a hrdinským aspektem, jsem skutečně já odepsala patnáctiletý projekt XY, skutečně je na tom můj podíl vysoký nebo nejvyšší, tak to je průser. Já měla za to, že je to vlastnost velmi až smrtelně nebezpečná pro mě a výhodná pro okolí, pro celek.
    Necítím provinilost, že jsem já zrušila projekt XY – já byla spouštěč.
    Ale cítím pochyby, jestli tahle vlastnost není průser.
    Jestli s ní, jak je, můžu jít dál.
    Jestli se mi rychle povede tomu přijít na kloub beze zbytku a rychle začít jednat podle toho, zacházet s tím jinak.

    Mně samotné to zní jako fantasmagorie, jako nějaká pohádka s hlavním hrdinou, ale bohužel, je to moje realita, já se o to neprosila, ale je.

  5. Zase to zasraný drámo.
    Už mě to sere dlouho, že mám všechno zintenzivněný tím hrdinským aspektem, o kterej jsem nestála. Ale mám ho odmala. Mně se s tím pojí příhoda ze začátku školky, když mi byly tři:
    Paní učitelka se ptá, kdo rozbil něco (nevím už co),
    a já si pamatuju, jak v slzách zvedám ruku, hlásím se, že jsem to byla já. Pamatuju si ten pocit, ty slzy. Je to furt stejněj pocit, jako když o něco jde, cítím to jako hodně závažný a až k slzám závažný.
    Přitom o co doprdele jde – o rozbitou hračku??!!
    Proč jednám, jako by šlo o život a o smrt?!
    Jako hrdina…

    Ta příhoda ze školky VÍM, že je pro to klíčová. Ale nevím, jak, co, proč.
    Příhoda pokračovala tak, že paní učitelka pak řekla mojí mámě pochvalně, jak jsem se čestně přiznala, že oni vůbec nečekali, že by se nějaké dítě přihlásilo.

    Hraje tam roli ta pochvala???
    Vzala jsem si to jako normu? Že vezmu na sebe, co je moje, ale přeneseně nějak nesmyslně i to, co je všech nebo někoho jinýho, okolnosti se tak semelou, protože na to už nasednou, pak jsem v tom já a musím být hodně velkej hrdina, protože už to jinak nejde?
    Mně to zní jako magořina, jako že si vymejšlím.
    Co to znamená? Nejsou mi jasná ta spojení. Doprčic, já chci už prohlídnout!

  6. Jo a v tom příběhu ze školky je důležitý, že jsem asi měla tu učitelku ráda. Nevím. Nějakej vztah je tam důležitej – k učitelce nebo k celku.
    Nebo k mámě. Protože máma byla ten, kdo mě jakoby přiměl k tomu, zastat se slabšího. Potom v první třídě jsem jí vyprávěla, že kluci honí po třídě jednoho spolužáka a nadávají mu do tlustoprdů. Máma na to, že to není hezký, dovolovat si na slabšího. (Nevím, jestli mi přímo neřekla, ať to těm klukům povím.)
    A já, když zase kluci honili toho onoho a běžel kolem mne největší rošťák ze třídy, nejsilnější kluk třídy, přitáhla jsem si ho za límec a řekla mu do obličeje důrazně: „Hele, nedovoluj si na slabšího!!“
    A pak jsem ho zase vypustila.

    To je druhá příhoda, co s tím souvisí.
    … si tu dělám terapeutickou zpověď.

    Kdyžtak to nečtěte, ale jsem ráda za každou reakci! Protože si nevím zatím rady.

  7. teda nevím zda to dobře rozklíčuju, ale tobě se zdá býti zvláštní vlastní důležitost? teda nechce se ti věřit že by jsi byla až tak moc důležitá? že se jakože snažíš být důležitá (hrdina co zachraňuje svět) a teď najednou jsi a jsi z toho překvapená. řeknu to jinak. ta důležitost se vyloupne jaksi automaticky z kombinace určitých okolností.

    není to člověkem – hrdinou. jakože chcu být hrdinou tak se ním stanu. je to spíše tak že člověk je vtažen do nějaké rozehrané události a buď uhne nebo neuhne. a když neuhne tka dojde k srážce která vyvolá další reakce. dle situace.

    takhle může být někdo klidně i odstřelen, když neuhne a postaví se do cesty. ale taky může být oslavován pokud do přežije.

  8. Ne, myslím, že to není jen tak „vyplyne ze suituace, ale že je to skutečně nějakýž hlubinovodní rys Lišky a že docela hodně souvisí i s tím výběrem partnera, co musí být mimořádný, aby přinesl důkaz mimořádnosti (nebo alespoň neobyčejnosti, mimořádné důležitosti a ceny) jeho ženy.

    Není to potřeba důležitosti, ale potřeba vědomí vlastní ceny.

  9. několik dní nosím v hlavě jednu věc. ona tam jaksi sedí :-) rozdíl mezi tím čím se člověk zdá a tím čím je.

    co je to v člověku co ho nutí sama sebe oceňovat a zkoumat vlastní důležitost. a co je to individuální a jedinečné, co prostě jen je a chce být žito. co nemá potřebu být oceňováno jen chce ven na vzduch. žít. být.

  10. tím pádem i to hrdinství nejde směrem: jsem hrdina a mám pro ostatní cenu… pokud je to vlastní individualita. vlastnímu vnitřnímu já je to šumafuk jestli je oceněno, jestli je důležité. vnitřní vlastní já chce se jen projevit. nic víc nechce.

  11. 7 ratko
    můj pohled na to je, že je to obojí: člověk je nějaký a situace pro skupinu lidí je nějaká. No a každý ze členů té skupiny má tendenci hrát určitou roli v té situaci, co nastala – svoji obvyklou roli podle toho, jaký ten člověk je, jaké jsou jeho charakteristiky, které pokaždé nějak nasedají na každou situaci podle toho, jaká to zrovna je.
    Takže v některé situaci je někdo pasivní a v jiné situaci stejný člověk je aktivní,protože to nasedne na něco „jeho.“

    A já v situaci, kterou vyhodnotím vědomě nebo nevědomě jako ohrožení pro celek, začnu hrát svůj part, ne zcela vědomý: part toho, kdo zlikviduje narušitele jednoty nebo kdo se jeví jako ten likvidátor, ačkoli to dělá většina skupiny, ne jen já sama. Já ten part hrát ani nechci, ale hraju ho opakovaně, protože málokdy se se mnou ve skupině vyskytne jiný člověk, který by měl tak velkou loajalitu a zároveň riskantní odvahu a zároveň to měl všechno posílené debilním a nevědomým imperativem hrdinského chování.

    No a já chci mít nad tím vládu, já si chci vybrat, já chci, aby to bylo vědomé zcela. Jenže mi to tyhle moje vlastnosti zatím nedovolily – některá rozhodnutí dělám vědomě, vědomě se rozhodnu pro odvahu. Ale to ostatní neovlivňuju,moc na výběr nemám. A to je to, co mě žere. Chci si víc vědomě vybírat, co udělám, nechci být předurčena ke svému partu. Chci si zkoušet různorodější repertoár.

  12. no třeba zjistit, proč se rozhoduješ pro odvahu. co se ti na tom líbí že tvoje jednání označíš jako odvážné. říkáš že se vědomě rozhoduješ pro odvahu. proč? nerozumím tomu moc. ale asi se ti to líbí. líbí se ti před sama sebou být odvážná. možná proto si ten part vybíráš. že je to třeba vzrušující.

    moc na toho likvidátora narušitele jednoty neslyším :-) jelikož jendota není nikdy, to by museli být všichni v tranzu- za běžných okolností se všechno pořád mele. takže ta jednota je spíše v představách. touha po jednotě. abyhcom si rozuměli a měli se rádi? v čem spočívá skupina. co je to jednota. stejný cíl? stejná přání? co si přeješ?

  13. 8 ru,
    to nevím, zatím mi to nic neříká – že by s tím byla spojena vlastní hodnota.
    Tomu hrdinovi ve mně je jedno, co ostatní na to. Je mu jedno, jestli je oceněn, on jedná podle imperativu. Blbec Hrdina :)

    „Potřeba vědomí vlastní ceny“ … jo, ale pro sebe samotnou,to jo. Kdybych jednala proti svýmu přesvědčení, tak bych pro sebe byla zbabělec. Nebo bezpáteřník případně. A to já pro sebe nemůžu bejt.
    A kdyby jo, tak si to musím nějak obhájit nějakejma svejma výmyslama a racionalizacema.

    Kdoví jestli to nedělám :)
    V té aféře projektu XY si nejsem jistá moc ničím – protože doufám, že mi to umožní se na sebe líp podívat, odhalit ty pohnutky svýho chování. To chci! Je to dobrodrůžo, i když je trága, jak daleko to došlo. Teď jsem o pohnutkách pár hodin dumala někde na pozadí.

    Vkrádá se mi tam postoj „Nedopustím, aby se tohle dělo…“ nebo „Nedovolím, aby … tohle přese mě nepřejde…“
    A to vypadá na tu důležitost, prapodivnou. A je to ten Hrdina loajální, který tohle říká a chce „spravedlnost“ a jakoby i řád a jeho dodržení:
    např. dávno bylo řečeno, že tyhle věci si odnese ta a ta osoba, která u nás už skončila pracovní poměr. Ona si je neodnesla ani napodruhé ani později, pak najednou přijde a vezme si je po čtyřech letech. A to Hrdina už nedovolí, to je pro něj sprosté, přes čáru, narušující, nemožné, nahlodávající řád prostoru pracoviště. A v rušivě nahlodávaném, když nevíš, kdy co zase přilítne, v tom se pracovat nedá, furt se to vrací. Hrdina je pro dokončování a zřetelnost. Proto Hrdina loajální k pracovišti, ne už k té osobě jako dřív, musí říct nahlas, že tohle nechce. Že v tom nemůže být. Že není votrok, že se sebou nenechá tohle dělat. Že chce taky respekt. Že osoba je teď bohužel vnější a on je uvnitř.

    Tak nějak tohle s vlastní hodnotou souvisí.

  14. 9
    Sebeocenění. Sebepojetí.
    Důležitost může být součástí sebeocenění, ale nemusí.

  15. 9, 11
    To není cena, jakou si myslím, že mám pro ostatní.
    To je cena, jakou se oceňuju já sama. Není to cena pro ostatní, ale pro mě.

  16. 13 jo, touha po jednotě.
    Po schopnosti společně něco dělat a společně jít věcem na kloub, ne každý sám nebo ve dvojicích trojicích, které se vytvářejí a s nimi se vytvářejí i rozpory mezi nimi.

    Rozhodnout se pro odvahu já zatím vždycky vyhodnocuju jako lepší, než se rozhodnout pro držení huby nebo pro zbabělost vědomě. To by totiž bylo pro mě málo. Málo hodnotné – když teď chci přemítat o tom, kde se v tom odráží sebehodnota.

    Odvahu já mám za vlastnost, která je demonstrací životaschopnosti. Bez odvahy nejsou žádné změny v životě a bez změn není život, není dynamika, není pohyb. A já pohlížím na život jako na pohyb. Tak asi proto si odvahy cením.

  17. 14
    dtto co píšu v 16.
    To není cena, jakou bych chtěla, aby ostatní dávali mně.
    To je cena, jakou potřebuju mít vůči sobě já, abych si sama sebe mohla vážit, abych sama se sebou vycházela.

  18. 16. měříš různými metry? To nejde. to nejde. to by bylo proti fyzikálním zákonům :-)

  19. 17. přijde mi to trochu v křeči. ne že bych nevěřila že si odvahy ceníš. ale tak nějak… je to pro mě moc chtěné. jakože zdůrazňované. někde jakoby bylo něco schovaného, nevysloveného.

  20. 19
    Co to zas komplikuješ? :o)
    Heleď, já nic neměřím, to, co píšu, jsou normální psychologický kategorie.
    Sebehodnocení může a nemusí být závislé na důležitosti, protože důležitost je vztažená k ostatním. Někdo svoje ocenění staví na poěměřování sebe s ostatními, někdo jiný zas tolik ne. Pro toho druhého jsou důležité jeho vlastní vnitřní míry, jeho vlastní imperativy. Svoji cenu staví na splňování svých vlastních, interních norem.
    To je celé.

  21. 22
    Ratko, to je zas další kapitola. Proč si člověk ve svém sebehodnocení udělá takovouhle hodnotovou stupnici, a ne makovouhle.

    Samozřejmě, že to o člověku něco vypovídá skrytějšího a že Liška tedy právem přemýšlí, proč je úpro ni ta odvaha tak důležitá. Protože je za tím něco dalšího – ale ne zrovna nutně potřeba být důležitá mezi ostatními, je to spíš nějaká jiná potřeba, splnění nějakých požadavků na sebe vyplývajícíh z či souvisejících s nějakým jiným jejím rysem nebo vývojovým ziskem (či výstižněji možná zářezem) v povaze.

  22. 22 schované nevyslovené může být to, že když pomyslím na budoucnost a na nějakou vyhraněnou situaci, tak můžu mít strach, že nebudu mít odvahu (teď mě napadá Ježíš v Getsemanské zahradě) a zpronevěřím se vůči sobě, a taky můžu mít strach, že odvahu mít budu – jenže to bude znamenat smrt.
    A to je přesně to, co mě tak štve:
    Proč to mám spojeno s otázkou života a smrti, proč je to takový imperativ, proč si nemůžu klidně zvolit, jak se zachovám, proč mám tendenci k debilnímu osudovému hrdinství nebo čemu. Mně vadí ta intenzita. Já to nechci mít na život a na smrt. Já to chci mít, že jde o hovno a já si v klidu vyberu, jak zareaguju :)

  23. 25
    Jo, vnitřní nejistota za tím může stát hodně pravděpodobně. Nejistý člověk se nejvíc bojí selhání, druhých i sebe sama.

  24. 26
    To já se u sebe bojim jen právě toho aspektu, o kterým mluvim (ačkoliv mě sere, že o tom musim mluvit – že to nemám už porychtovaný :-)
    – totiž není zcela v mé moci, je to víc nevědomé, takže si nemůžu tolik vybírat jako kdykoli jindy v jiných typech chování. A proto někdy přichází myšlenka, že na tohle můžu doject; že se někde jako blb hrdinsky obětuju a přitom ani nebudu chtít – to ono samo se mi to tak vyrobí :D
    Fuj, to ne, to nechci.
    Musím dát pryč tu „osudovost“, co je s tím spojená. Ten význam.

    Že úplně nezměním svoje vlastnosti, to je fuk, to je normálka, ale chci i s touto věcí moct umět nakládat, jako to můžu dělat se vším. Tohle je ale kámen úrazu – dokud je na tu teamovost, odvahu, loajalitu napojeno to divný osudový hrdinství, tak s tím nehnu.

    Je to sranda na tom světě.

  25. 28
    Tak trochu tě to i baví, ta hrdinskost, evidentně. :-)

  26. 26
    „nejistý člověk“ – a čo vy si predstavujete pod takýmto „nejistý člověk“, Kefalín?

    Já si hlavně představím někoho jinýho než sebe :) Takovýho hubenýho kluka nebo holku co mluví tichým hláskem. A pak z toho, že je nejistá, jde do záškodnické akce.

    Já nechodím do záškodnických. Ale myslím si, že pro „druhou stranu“ JSEM vlastně záškodník úplně největší a nečekaný – Jsem ten, kdo napřed byl s nimi jedna ruka a najednou řekl Ne. Jenže pro mě je to tak, že oni se oddělili ode mne a až pak já řekla s kolegyní, co už se zkoušela vymezit dřív než já: Tohle takhle už nejde dál, prosím udělejte pro mne ústupek.
    Oni řekli Nenene, ústupek nejde. A znova: Dobře, tak udělejme to jednou tak a jednou tak jako kompromis. A oni: Nenene, musí to být pořád tak, jak to běží už dlouho.

    A my: Tak jak to teda je, kdo tady rozhoduje, co na to šéf?!
    A šéf řekl: Dohoda nejde, tak to bohužel už nemůže být tady vůbec.

    No a výsledek je, že si hodně lidí myslí, že jsme to zlikvidovaly my dvě.

  27. 29
    mě na tom baví, že je pro mě pozoruhodné, jaká snůška vlastností jsem. Jo, to jo.
    Docela i předpokládám, že až konečně přijde moje AHA, tak se ukáže, že šlo o prd a že jsou to všechno zcela řadové věci a vlastnosti a bylo za tím něco jiného běžného a bude konečně pokoj.

    A baví mě, jak se kladná vlastnost, když je silná, přehoupne snadno do destruktivního pólu. Proto pozor na extrémy,jojo. Proto mě to taky tak sere – protože extrémy mají v sobě strašlivost, sílu.

  28. 30 aha, ehm, podle toho popisu jsme to skutečně zlikvidovaly my dvě…

    Mno, přesto toho bylo pod tím víc než my dvě.

  29. Mě by hrozně zajímalo, jak to mají se svým hrdinstvím a loajalitou ostatní. Ono se o tom tak moc nemluví, takže není poznat intenzita toho. Dokud nedojde na silnou situaci.
    Třeba by se ukázalo, že kecám ve svém izolovaném vnímání blbiny a jsem zcela průměrně loajální, podprůměrně odvážná a všichni jsou jako já. To by mě uklidnilo.

  30. 30
    Taková představa nejistého člověka je jen stereotyp. (Kdoví, jestli ne taky sebeobranný – takový, aby se do něj člověk sám nevešel.)
    Nejistí jsou přeci stejně často naopak hluční, silně se prosazující, atd. Prostě spíš záleží na povaze, jak s tou nejistotou naloží.

  31. Ad nejistí lidi:

    napadá mě, jestli být nejistý není nakonec hrozně důležité pro společnost. Protože já když jsem v něčem nejistá, není to moje parketa, dělám to nově, tak nejistota se projevuje obavou, že toho udělám málo. Že budu moc opatrná, protože jsem nejistá. No a právě proto se nedržím při zdi, pouštím se do toho nebo třeba toho víc nastuduju (pokud jde o znalosti a ne o dovednosti) a dopadne to spíš opačně – že jsem víc aktivní.
    Nebo víc mluví někteří nejistí lidé. Podle toho na některém člověku poznám, že je nejistý – že furt žvaní.

  32. 33
    Kdybych podobné rysy v sobě neshledávala taky, nepopisovala bych to tu tak sebejistě. :-)
    Ale svoje hrdinství jsem vždycky přičítala spíš svým apriorním sklonům k rebelii a přílišné četbě westernů a chlapeckých románků. :-)

  33. a není to Lisko tak, že chceš aby bylo po tvém a vytvoříš si k tomu příběh? teda proč je správně aby to bylo po tvém.

  34. co se týče odvahy…tak tam necítím ani moc a ani málo. dříve jsem cítila vnitřní nejistotu a přesto jsme se postavila před hromadu lidí a třeba jim něco přednášela v cizí řeči. Bylo to takové násilné a vyvolávalo to velké vzrušení (studený pot) a projevovalo se to bodrou suverénností a veselostí. postupně jsem rozpouštěla tyto obavy a nahrazovala bodrost jen ntím že jsme se postavila a vnímala tu situaci „být vystaven“ a naslouchala tomu co se děje ve mě a co říkají ti druzí. Postupně se tyto stavy rozpouštěly a teď se postavím doprostřd aniž bych se u toho vzrušovala :-) prostě je to moje práce. naslouchám a sleduji co se děje. a odpovídám tak aby se věci pořešily k prospěchu přítomných…. ale nevím jak je to správně. dělám to tak aby se věcně pořešil zádrhel a došlo se k výsledku. třeba se ptám a neskáču do řeči. a beru vážně ostatní a držím se zpátky. jen to přes sebe nechám běžet.

    odvaha k činům. taky nevnímám čin jako odvahu. spíše jednat tak jak cítím. v souladu. nic odvážného v tom nevidím. když se začnu vzrušovat tak vím že něco uvnitř ve mě drhne. hledám co to je.

  35. jakmile se začnu bát, tak to vemu naprosto vážně. hledá důvod. třeba zrovna jede auto zezadu a já musím uskočit. tak uskočím. beru svůj strach který se názhle vynoří jako reálný. že mám uhnout.

  36. 43
    Znásilňování sama sebe (mluvení před mnoha lidmi, když mi to není příjemné) není asi to, co Liška myslí odvahou.
    Odvaha je třeba vystoupit na obranu někoho nebo něčeho, i když vím, že mně osobně to přinese komplikace. Nebo aspoň zvýšenou námahu.
    Vzrušení může být a nemusí.
    To vzrušení v takových situacích cítím, ať jdu do boje nebo držím hubu. Není to vzrušení z boje, ale z cítění nespravedlnosti. Je to nlad, lítost, falešný tón.
    Pokud mlčím, drhne to. Ne pokud nemlčím. Pokud nic neudělám, a nacpu se pěkně pokorně tiše zpátky jen do role pozorovatele, zůstane to ve mně jako osten a stud ze zbabělosti. A strašně rychle se to snažím zapomenout.

    Není nutno kvůli promluvení ztropit povyk a skandál a kdovíjaký boj. Ale cítím jako potřebné říct slovo. Klidné, jisté, neútočné, ale slyšené. A nebo dát postiženému alespoň najevo, že stojím na jeho straně. Že není sám a že jsem ochotná mu pomoct, pokud bude chtít.

  37. poslední odstavec. tomu al enestojí nic v cestě. to není otázka odvahy. chci něco říct tak to řeknu. stojím na něčí střaně tak to ukážu. není to nijak násilné nebo odvážné. pamatuju si jak se mi kdysi divili že dávám krev. co je na tom divného? normálka. spousta tkaových drobných normálních věcí, prostě normálka. vnímáš to jako věc co udělat musíš. že to nejde jinak. tlačí tě to tam. nic zvláštního. dotlačenec.

    ale teď zpět k tomu boji za spravedlnost. jakmile začneš bojovat za spravedlnost vědomě, jakože chci být spravedlivá a správná tak si vyrábím svůj příběh. fakticky si ho vymyslím. tkaové příběhy si vymýšlí hodně lidí. stojí tam deset lidí s příběhem a všichn se cítí nespravedlivě nějak dotčeni a pak jeden přes druhého se ochraňujou a bojujou. Kdo je v právu? jsem soudce abych to dokázala rozlišit? Pracovně jsem do tý role dopasovaná, musím rozhodnout i s vědomím že je ten a onen se cítí ukřivděně. a postavit se za toto rozhodnutí i když je lidské – nedokonal lidské. cítíš se ukřivděný? tak mluv. když promluví tři ukřivdění proti sobě (každý se cítí ukřivděný tím druhým) tak co? ti ukřivdění se mjusí se svojí ukřivděností poprat. nemůžu jim pomoci.

    Moje děti se se taky cítily ukřivděné. každému se zdálo že ten druhý je na tom lépe. co je boj za spravedlnost? musím pomáhat každému slabšímu? kterému ano a kterému ne. jakmile vystartuju do boje za práva slabších a ukřivděných tak vím, že jsem mimo. že mě to hodilo do pózy. nemám mandát. nemám mandát to rozlišit. sama budu jednou slabší. vím to. nemůžu problém slabších svým bojem pořešit. to řešení probíhá jinudy a jinak. zevnitř. nikoliv zvenčí. role bojovníka a „toho jediného spravedlivého“
    má v sobě příliš moc slov. moc hluku. moc nánosů. moc rolí. vím že slova jsou zavádějící. je třeba nalsouchat. slyšet.

  38. je zajímavé jak se děti postupně učí zacházet s ukřivděností.Čím víc jsou vyrovnané tím méně se zůčastňují různých potyček. Dokážou si užít jak pohybu v klidu. ustojí neklid v klidu.

  39. klid je porozumění pohybu. přijetí pohybu jako něco nutného a nevyhnutného. klid nerozněcuje vášně. nepodpaluje. klid zklidňuje a neklid rozněcuje. I když se kolo pohybu točí pořád stejně protože jinak se ani točit nemůže :-)

  40. ratko,
    to tak bývá, že do nějaké míry si každý jedeme svůj příběh zabarvený posvém – a když se zabarví i křivdičkami, dřív nebo pozdějc se něco semele navenek, ve vztazích s ostatními, nějaká scéna; aha a často nenadálá, protože ty křivdičky se probudí, až když přijde větší rána.

    A to je i můj případ.
    – Mně to mohlo dojít až ráno, až potom, co jsem si promlela večer „svůj příběh posvém“, zaměřený na kydy o loajalitě, aby byl dostatečně krásný pro můj sebeobraz.

    Ty křivdičky se projektem XY táhnou docela odnepaměti a skáčou tu na toho, tu na jiného, někdy se projeví jako křivdička, jindy tím, že někdo ten projekt prostě odmítne celkem hned, ne až po křivdičce.

    A ru,
    je v tom ta vlastní důležitost, jak jsi říkala!
    Ne tak, že bych chtěla být děsně důležitá – spíš je v tom přání, volání po přiměřeném respektu. A na druhé straně je totéž, oni přímo mluví o respektu.
    A kdybych se teď postavila do hlediska vztahovačného, tak ta moje křivdička posledních let, co do tohohle zapadá, by se dala popsat:
    „Vy jste na mě zapomněli.“
    „Vy jste se ode mě oddělili, vy jste odešli a znemožnili jste mi být v partě s lidmi, co mám ráda.“
    „Vy jste mě nevzali mezi sebe.“
    „Vy jste zapomněli, že k vám patřím, vy mě nechcete?“
    „Vy mě chcete jen když se vám to hodí, když potřebujete, aby rychle někdo něco udělal, ale jinak se se mnou předem nedomlouváte? To není respekt.“

  41. Není to ani tak křivda jako bolest.

    – když to zkoumám.

    No a co s tím, mám zase já být ten první, kdo se osobně vydá a kdo to ostatním řekne – aby to zase bylo jenom na mě a na jiné ne, oni budou z obliga, jejich osobní soukromé křivdičky se na světlo nevynesou. Nojo, ale pokud já nebudu votvírák, tak se nevynesou nikdy a nepropojí se naše role v tom všem dohromady.

  42. přijde mi Liško, jakoby se lidé pohybovali v nějakém transu. ladili se dle svých energií (kladnozáporně) Existují chvilky procitnutí, kdy najednou jakoby jsi na chvíli vystrčil hlavu nádech – výdech. a pak tě to zase pohltí a ty zase jedeš v tom kole a řešíš neřešitelné… z obliga je ten kdo dokáže vystoupit z kola. ale to je velmi velmi těžké. tak těžké že až nemožné :-)))

  43. V té nevztahovačné rovině jim to pořád opakuju:
    Nahoře byl team s vlastní šéfkou, projekt XY běžel víceméně v rámci toho teamu, šéfka ten projekt hodně vedla, konaly se přípravné organizační schůzky, všichni byli zapojeni, já taky, já hodně, byli jsme to MY, patřili jsme do toho projektu XY. Potom šéfka odešla, v projektu XY byla jako externista, rok teamečku šéfoval jeden kolega, taky účastný na projektu XY, pak zůstal jen na jeden den v týdnu jako externista. Teameček zanikl, spojil se s celodomovním teamem do jednoho celku. Teameček v 1.patře zanikl, ale 1.patro je pracoviště moje a mojí kolegyně. Čtyři lidi, co organizují projekt XY se prohlásili „teamem projektu XY“, mě nejmenovali, organizační přípravné schůzky buď se nekonaly nebo se konaly někde u někoho doma, nevím. Když jsem po nich volala, řekli mi, že nejsou potřeba. Takže mě vyšachovali. A přitom projekt XY probíhá v místnosti, kde pracuju.
    Co to je za magořinu – oni se oddělí, nedomlouvají se s těmi, kdo jsou v dotčeném prostoru, resp. nezavzali nás do domlouvacího procesu – jen s námi jednají jakoby zvenčí, co ONI se usmesli, že je potřeba udělat – jo, slušně, tojo, ale zvenčí a to mi nikdo nevymluví, že to není zvenčí.
    A když jim řeknu, že pro mě je ten projekt XY teď víc externí, přichází jakoby zvenčí, tak se divěj! A nechápou.
    Divěj se, že nejsem v tom s nimi.
    Jak bych mohla?

  44. ratko 51
    Mnoho lidí vystoupilo z kola! Nebo si mohou regulovat, kdy se zapojí a kdy ne. Protože se ten projekt netýká přímo místnosti, ve které jsou. Já vystoupit můžu buď úplně, což znamená „dát vplen“ svůj pracovní prostor a jít pryč, anebo musím „být uvnitř“ – jenže mně jeto znemožněno, protože se vyčlenil teameček projektu XY, beze mě. To je moje „bolest.“

  45. no to by mě zajímalo. proč nemůžeš? že tě vyšachovali, že ti neřekli, že tě nerespektovali, nevzali do týmu, urazili tě.
    Tyto věci ale v běžném životě prostě takhle jdou. Můžeš se vzepřít a říct že s tebou ne, že tohle ti nebudou dělat a že už jim nikdy neuvěříš a jít třeba o dům dál a nekamarádit s nimi. Ty ale zůstáváš a je dobré umět přijmout pokoření se vztyčenou hlavou a povznést se nad něj. teda tak nějak to cítím s popsaného. že od určitého momentu je třeba přijmout to co je, postavit se na start a neohlížet se. neohlížet se jako Lotova žena co zkameněla :-)

  46. 55 jsem zareagovala na 53. něco tady řeším, takže jsem ji ještě nečetla. KOlik lidí tolik názorů :-)

  47. 55
    no to neurazili a slovo „pokoření“ mi taky nesedí.
    Neohlížet se? Oni se pořád ohlížejí. Já když se neohlížím, tak je to to stanovisko, který jsem zaujala na jaře a který mám: něco externího nemůže svévolně vstoupit do prostoru k jiným lidem.
    Jenže oni se ohlížejí a říkají: „Tak to vždycky bylo a tak to musí být, jinak to nejde. Nebo to nemůže být vůbec – jak jste rozhodli.“
    Oni se ohlížejí a říkají: „Ty jsi v tom vždycky tak ráda byla, tolik angažovaná; my nemůžeme pochopit tvůj obrat.“
    Já nevím, proč je tak těžký pochopit, že když někdo odejde, ke všemu leader, tak odejde se vším všudy a nevrací se pět let na stejné místo a neodnáší si pořád ještě věci, které měl odnést před lety. Nebo že tu má válet neodnesené věci a my mu je máme hlídat, dávat na ně pozor? A proč? A to se děje.
    Oni nechápou, že tohle je přes čáru!

  48. 57. a jaké máš prostředky k tomu, aby jsi je dovedla k pochopení. čím a jak. pořád mi totiž tady skřípe to tvoje nasazení.“oni“ něco dělají jinak. ale nemáš ani prostředky a ani nástroje jak jejich postoje, názory nebo postupy změnit. Můžeš něco přenechat šéfovi, který možná něajké nástroje má alepořád neodkáže změnit jejich postoje a názory. max. můžu nastavit nějaká pravidla. ale pořád je to vzpříčenina. /teda hnusnější slovo mě taky napadlo :-))/ to co dělají a (myslí si) jiní prostě nezměním. není to mojich silách. můžu akorát změnit svůj postoj.

  49. No, nastavit pravidla, to je právě ta otrava, to se nám nikomu moc nelíbí; nasazení pravidel přichází, až když je krize.
    Já nechci nikoho měnit. Co to je za blbost. Ať si každý nechá svoje :)
    Ale nechci a asi nikdo z nás nechce, aby zůstalo nějaké reziduum, nějaké nepochopení, nějaká hořkost. Lepší je se o tom všem pobavit, co nejlíp prokouknout každý svůj díl na celé věci, něco tím aspoň získat a zamezit opakování nepříjemností, třeba jindy a jinde. Umět brát v úvahu víc věcí, které nám vypadly ze zorného pole.
    Hlavně vypadlo, že jsme se propojili, náš extra team zaniknul a jelo se normálně dál, všechno vypadalo dobře – akorát jsme nevzali v úvahu, že přece jenom to něco udělá, někde se to projeví.

  50. 46 – 48 v podstatě souhlasím, akorát je tam to ošemetné Všeho s mírou. Stejně tak, jako je špatné mít něčeho moc, je špatné (rozuměj nepřirozené a deformující) snažit se to zlikvidovat úplně.
    Platí to i pro ukřivděnost a vytváření si příběhů ve svém životě.

    49
    Čím víc člověk o respekt bojuje, tím míň ho obvykle má – toho skutečného, ne respektu získaného strachem, že někoho vyrazím z práce nebo mu useknu hlavu. Nejde ho koupit, nejde si ho vydupat. Nejvíc bývají respektovaní lidi, co si v klidu jedou po své koleji a umějí to bez konfliktů. J ejim nejpřednější, co dělají, ne s kým nebo kde.

    To píšu o tom, co vidím teď v práci na některých kolezích (a hurá, už i na sobě) a viděla jsem předtím v různých jiných zaměstnáních i jiných spolcích, třeba kolem koní a tak.
    Taky mám pocit, že jsem ten respekt teď v práci získala právě v okamžiku, kdy jsem se vyprdla na bránění se blbostem své skorošéfové a jejího tatíka kteří právě o ten respekt tak ukrutně bojují) a prostě si jela jen svou práci, s radostí, že mě baví.
    A najednou čumím, jak mě okolo lidi berou.

  51. 52 v souvislosti s mou 60:
    V té nevztahovačné rovině bych se snažila už nikomu nic neopakovat.
    Ono to samo slehne, když se to nebude pořád přeorávat.

  52. Jo, já to teď převorávat ani nepotřebuju, spíš je mi líto, že kolegyně se cítí hůř než já.
    Uvidíme.
    Musím teď něco dodělat – hohó, hledím si své práce :) Jasně že je to lepší, když se pracuje vesele a není to přetlučeno nepříjemnostma ve vztazích na pracovišti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *