V neděli jsem cestou na autobus utrhla a snědla dvě krásné velké maliny. O pár dní později jsem šla kolem nich, ojíněných. Netrhala jsem. O pár kroků dál jsem viděla pána seškrabávat led z předního skla auta. – Ještě že ty sedmikrásky vypadají stejně v letním žáru jako v podzimním chladu.
Jediné, co mám ráda na období září-říjen, je světlo. Zajímavější než v létě. Jak je slunce níž, hraje si, vytváří zábavné stíny, svítí do očí v nečekaný okamžik a když zapadá, experimentuje s barvami.
Je první říjnový víkend a jedu disciplinovaně na tradiční drakiádu. Jestli postavím draka, nevím, posledních patnáct let už mě to tak nebere.
No nic, už musím.
taky si neužiju Znojemské vinobraní :-) je to nuda. a ani disciplina mi nepomůže.
Tak to je jiný případ – já se na setkání s kamarády těšila; ne přímo na stavbu a pouštění draků, ale na lidi hodně těšila. A bylo to prima, i draci pěkní a lítali (můj ne, protože já vždycky experimentuju a udělám divnou konstrukci, abych si empiricky ověřila, že skutečně toto letět nemůže, ani po třech úpravách přímo v terénu).
kamarádi jsou pokaždé fajn :-) setkání s kamarády osvěží. teda mě určitě. o víkendu jsme měli stekání spolužáků a potkala jsem tam pár skalních. co je mám moc ráda.
Tak tak!
Dokonce včerejší setkání s mými rodiči bylo dalším osvěžením. To je dobře.
Vychrlila jsem na mámu všechno. Dřív to u mě nebývalo zvykem – takhle je to asi lepší i v případě rodičů. Kdysi dávno bývali těmi posledními, komu bych se svěřovala. To asi patřilo k separačnímu procesu :)
óóó, no to je nádherná fotka! tá sa ti podarila. by som ufikla ten modrý vrch, ale inak perfektná.
ja mám jeseň wellmi rada. je iné svetlo. také…diamantové.
lesy sú krásnofarebné a huňaté ;-)