O umění a o Bohu

JAKÉHO BYCH CHTĚLA.

Našla jsem ho na videu!

Mně se s Bohem těžko mluví, moc mi to nejde a hlavně si na to skoro nikdy nevzpomenu. Že bych to mohla zkusit. Říkám si: Jaké to asi je, když někdo cítí boží přítomnost? Jak cítí, že ho Bůh provází? Pořád. Závidím mu. Cítí se, že nikdy není sám. Prý. Prý to tak je. Já jsem sama často, ale necítím se sama nebo osamělá, jsem na to zvyklá. Už. A být s lidmi jsem také zvyklá, to je nejlepší věc. Takže asi bude od Boha :) Od Boha, který nevypadá nijak. Nevypadá jako fousáč na obláčku, nevypadá jako boží oko ani jako duch; Duch Svatý je jen jedna jeho forma a původně byl ženského rodu. Vlastně JE ženského rodu. Ve Starém Zákoně. Jenže my to máme přeloženo do češtiny v mužském rodě, protože duch u nás ani ženský protějšek nemá, leda duchnu nebo duši, a to znamená něco jiného. Asi jako had a hadice, kýl a kýla. To jsem odbočila.

Bohu se asi nedá vidět do tváře, koneckonců se o tom praví – proto se kryl v hořícím keři. Našla jsem video, co mi připomíná Boha. Možná mi připomíná spíš mého tátu. Vždyť také nedospělá představa Boha taková bývá, než člověk pracně dokáže tu projekci překročit.

Co ukazuje božské video:
Bůh Otec stojí v pravé části obrazu a je z něj vidět jen kostkovaná košile a ruce. Do tváře mu vidět není.

Druhý dojem:
Ten Bůh mluví, něco vysvětluje napůl pro sebe a já mu nerozumím (pusťte si k videu zvuk). To dobře Bohu odpovídá – já lecčemu duchovnímu nerozumím. Ten Bůh nejenže laskavě promlouvá, ale on pořád něco dělá. On tvoří. Jako můj táta. A já jsem mu po boku, připravena podržet prkýnko nebo zamést piliny. Přesně jako v mém dětství. A koukám se, co dělá. A on mě k tomu někdy i pustí. On chce, abych tvořila i já.

Třetí dojem z videa (na jeho začátku):
Jsme venku, je hezky a fouká příjemně vítr. Vítr je cítit na těle, je to hmatový vjem, tělesný vjem. Když je vítr, člověk cítí svoje tělo, odpor, proud. Vítr a Duch nad vodami – ten v tom ženském rodě, jak jsem říkala o začátku Starého Zákona – je totéž. Jak se praví. Vanul. To znamená, že byl, JE v pohybu, pořád, je dynamický. Bůh není statický. Jestli něco je, tak statický ne. A my taky ne.

Začtvrté:
On tvoří, jak jsme řekli, a tvoří svět. Maluje krajinu. Maluje oblaka svým specifickým způsobem a pak maluje krajinu, stvoří Zemi.

A víme, proč. Protože má rád. Má rád krásu. Má rád rozmanitost. A má rád, když může pocítit, že má rád – je to jako pocítit vítr. To vím podle sebe. Protože si kladu otázku, proč mě baví malovat a proč mě baví malovat hlavně krajinu. Odpověď je jasná. Protože mám ráda rozmanitost a krásu krajiny, tu dokonalost každé krajiny. Jako každého člověka. Na krajině a na lidech je to dobře vidět, ta nekonečně krásná rozmanitost. Taky mám ráda kompozici. To znamená řád té krásy. Krása nemůže být krásou, když nemá svůj rámec, když člověk nemá tělo, krajina nemá linie, tvary a odstíny (nechci říkat „barvy,“ protože i krajina v černobílých odstínech různé sytosti je krásná, jako kresba tužkou, tuší, uhlem, černobílý film nebo černobílá fotka člověka).

Zapáté:
Poté, co Bůh stvořil svoje dílo, zastavil se (!), podíval se na něj a „viděl, že je to dobré.“

Stvořil jsem to já, je to stvořeno. Tohle nevím, jak prožívají druzí. Možná někdo je zdravě hrdý, někdo dokonce pyšný nebo se cítí mocný. Já jsem vždycky překvapená a zamilovaná. Asi ten pocit má ve větší intenzitě rodič, když se mu narodí dítě. Když dodělám nějaký celek – obraz, text – a potom se na něj, na hotový, podívám, je to pocit překvapení a radosti zároveň: „Tohle jsem fakt udělala já, je to možný?“ Tvoření dělá radost. Především přímo ten proces tvoření, bez ohledu na výsledek, ale zároveň pozor – nějaký cíl, směřování k výsledku tam být musí, jako u všeho na světě, protože opět by to jinak nemělo rámec. Hrátky na divadelním semináři jsou fajn, půl roku si něco společně hravě tvořit je fajn, ale pokud to nesměřuje k výslednému tvaru (gestaltu, řeklo by se…), ta radost, láska, energie, nastavení na chuť se učit, být, dávat, chuť (se) poznávat možná přijde, ale jistě vyprchá, rozptýlí se marně do okolí, když nenajde svůj protějšek, cíl, terč šípu svého amorka.

Život prostě má svůj konec. Jinak to nešlo udělat.

.

Odzbrojující hlášky

OD SLEČNY MARPLOVÉ…

Bloček trochu zahálí, ale kocour vypadá dnes stejně jako před půl rokem, takže je všechno v pořádku. Stejně jako před půl rokem i teď si ráda poslechnu staré audioknihy s případy Hercula Poirota. Případy slečny Marplové taky. Ale té filmové slečně Marplové jsem tolik na chuť nepřišla. Na jaře jsem o některých sobotách stihla vidět pár dílů jejích detektivních triumfů a vida – zjistila jsem, že slečna Marplová neváhá použít geniální hlášku, na kterou není odpověď!

V pravou chvíli. Například když někdo jiný řekne úplnou pitomost. Hláška slečny Marplové mu vezme vítr z plachet, umlčí ho a zároveň neurazí. Je fikaná. Vypsala jsem si tyhle odzbrojující výroky do bločku a podělím se o ně s vámi, mají totiž širokou praktickou využitelnost:

„To je zvláštní, jak snadno lidé podléhají vlastním dojmům, viďte?!“

„Vy hodně přemýšlíte, viďte?“

„Člověk se musí ptát, proč.“

.

Jak skrýt skvrny

NAPŘÍKLAD OD KÁVY…

Pracovní notebook polit kávou, opatřila jsem partiový soukromý a ten byl cenově výhodný i proto, že má na víku flek.

Hlavně ten vlevo dole, takže na straně, kde jsou panty.
„Něco si tam nalepím,“ řekla jsem si. Nějakou nálepku si sama vyrobím, třeba komiksovou. A nechala jsem to pár dní být. Potom jsem hledala papír a otevřela šuplík a v něm byla červená pěnová ta… prostě stránka, jenže ne z papíru, ale takové té tenké karimatkoviny, název materiálu nevím. Konečně najde své uplatnění. Hned mě zaujala!

V šuplíku byly i nůžky. Tak jsem hned vystřihla lišku. Ani jsem si ji nepředkreslila, to totiž většinou špatně dopadne, stejně finální výtvor udělám trochu jinak a zůstanou na něm přípravné čáry. Kdepak, bez předkreslení je to lepší.

Liška ryška už se prochází.

Ještě pár dní mi trvalo, než jsem se odhodlala ji přilepit neopré- totiž chemoprénem, pořád si pletu neoprén a chemoprén. Tedy ty jejich názvy. Několik dní jsem si říkala: „To to zase bude zapatlaný…“ a až dneska jsem lišku přilepila. A není zapatlaná, je to dobrý, dle plánu.

.

Jedna věta v srpnu

KAŽDÝ VEČER JEDNA VĚTA:

Ta věta, která přijde. Dlouhá nebo jednoslovná. Šroubovaně odtažitá nebo živě prostá. Prostě věta. Nápad jsem přejala od zuzi a je to projekt Revolver Revue.

Srpen se podobně jako červenec pro tenhle projekt neosvědčil, něco jsem dopisovala zpětně. A září se taky neosvědčí jako měsíc každodenních pravidelných záznamů, to už je jasné. Nejsem disciplinovanej robot a nikdy jsem jím být nechtěla. Když mě něco baví, tak to jo. Jenže ve čtyři ráno, když skončí mejdan, buď nezapíšu nic, nebo naškrábu nějakou pitominu o hospodě.

Celý příspěvek

Detektivka

leb500

Koukám se v poslední době na dokumenty o zločinu a jeden z nich – ale fakt jen jeden jediný – měl vtipnou pointu. Jinak to opravdu legrační není.

Můžeme z toho udělat pátrání. Ostatně kriminalisté z celého Německa pátrali a pátrali, kdo je ten vrah, resp. vražedkyně, což je netypické. Vražedkyně, která vraždí s určitým vzorcem – někoho oloupí a zavraždí. Jen málokdy to bylo jinak, ale stalo se, že zavraždila dva policajty sedící v autě. Vytipovali podle DNA, že je to vražedkyně, která cestuje, pravděpodobně by to mohla být cikánka. Vraždy, kde na obětech prokazatelně byla její DNA, se totiž staly v různých částech Německa a nějaká i v přilehlém regionu Francie. Jenom v Bavorsku nikdy ne, tam nevraždila nikdy a to byla docela záhada.

Matoucí bylo, že svědkové vražd, pokud byli, udávali, že vraždilo několik mužů. Nikdo z nich neviděl mezi nimi ženu. V dokumentu to zdůrazňovali. DNA přitom patřilo ženě. Stejné ženě v několika případech vražd. Nemohli takovou ženu najít.

A taky nenašli. I když…

No co byste řekli, jak to bylo?

.