JAKÉHO BYCH CHTĚLA.
Našla jsem ho na videu!
Mně se s Bohem těžko mluví, moc mi to nejde a hlavně si na to skoro nikdy nevzpomenu. Že bych to mohla zkusit. Říkám si: Jaké to asi je, když někdo cítí boží přítomnost? Jak cítí, že ho Bůh provází? Pořád. Závidím mu. Cítí se, že nikdy není sám. Prý. Prý to tak je. Já jsem sama často, ale necítím se sama nebo osamělá, jsem na to zvyklá. Už. A být s lidmi jsem také zvyklá, to je nejlepší věc. Takže asi bude od Boha :) Od Boha, který nevypadá nijak. Nevypadá jako fousáč na obláčku, nevypadá jako boží oko ani jako duch; Duch Svatý je jen jedna jeho forma a původně byl ženského rodu. Vlastně JE ženského rodu. Ve Starém Zákoně. Jenže my to máme přeloženo do češtiny v mužském rodě, protože duch u nás ani ženský protějšek nemá, leda duchnu nebo duši, a to znamená něco jiného. Asi jako had a hadice, kýl a kýla. To jsem odbočila.
Bohu se asi nedá vidět do tváře, koneckonců se o tom praví – proto se kryl v hořícím keři. Našla jsem video, co mi připomíná Boha. Možná mi připomíná spíš mého tátu. Vždyť také nedospělá představa Boha taková bývá, než člověk pracně dokáže tu projekci překročit.
Co ukazuje božské video:
Bůh Otec stojí v pravé části obrazu a je z něj vidět jen kostkovaná košile a ruce. Do tváře mu vidět není.
Druhý dojem:
Ten Bůh mluví, něco vysvětluje napůl pro sebe a já mu nerozumím (pusťte si k videu zvuk). To dobře Bohu odpovídá – já lecčemu duchovnímu nerozumím. Ten Bůh nejenže laskavě promlouvá, ale on pořád něco dělá. On tvoří. Jako můj táta. A já jsem mu po boku, připravena podržet prkýnko nebo zamést piliny. Přesně jako v mém dětství. A koukám se, co dělá. A on mě k tomu někdy i pustí. On chce, abych tvořila i já.
Třetí dojem z videa (na jeho začátku):
Jsme venku, je hezky a fouká příjemně vítr. Vítr je cítit na těle, je to hmatový vjem, tělesný vjem. Když je vítr, člověk cítí svoje tělo, odpor, proud. Vítr a Duch nad vodami – ten v tom ženském rodě, jak jsem říkala o začátku Starého Zákona – je totéž. Jak se praví. Vanul. To znamená, že byl, JE v pohybu, pořád, je dynamický. Bůh není statický. Jestli něco je, tak statický ne. A my taky ne.
Začtvrté:
On tvoří, jak jsme řekli, a tvoří svět. Maluje krajinu. Maluje oblaka svým specifickým způsobem a pak maluje krajinu, stvoří Zemi.
A víme, proč. Protože má rád. Má rád krásu. Má rád rozmanitost. A má rád, když může pocítit, že má rád – je to jako pocítit vítr. To vím podle sebe. Protože si kladu otázku, proč mě baví malovat a proč mě baví malovat hlavně krajinu. Odpověď je jasná. Protože mám ráda rozmanitost a krásu krajiny, tu dokonalost každé krajiny. Jako každého člověka. Na krajině a na lidech je to dobře vidět, ta nekonečně krásná rozmanitost. Taky mám ráda kompozici. To znamená řád té krásy. Krása nemůže být krásou, když nemá svůj rámec, když člověk nemá tělo, krajina nemá linie, tvary a odstíny (nechci říkat „barvy,“ protože i krajina v černobílých odstínech různé sytosti je krásná, jako kresba tužkou, tuší, uhlem, černobílý film nebo černobílá fotka člověka).
Zapáté:
Poté, co Bůh stvořil svoje dílo, zastavil se (!), podíval se na něj a „viděl, že je to dobré.“
Stvořil jsem to já, je to stvořeno. Tohle nevím, jak prožívají druzí. Možná někdo je zdravě hrdý, někdo dokonce pyšný nebo se cítí mocný. Já jsem vždycky překvapená a zamilovaná. Asi ten pocit má ve větší intenzitě rodič, když se mu narodí dítě. Když dodělám nějaký celek – obraz, text – a potom se na něj, na hotový, podívám, je to pocit překvapení a radosti zároveň: „Tohle jsem fakt udělala já, je to možný?“ Tvoření dělá radost. Především přímo ten proces tvoření, bez ohledu na výsledek, ale zároveň pozor – nějaký cíl, směřování k výsledku tam být musí, jako u všeho na světě, protože opět by to jinak nemělo rámec. Hrátky na divadelním semináři jsou fajn, půl roku si něco společně hravě tvořit je fajn, ale pokud to nesměřuje k výslednému tvaru (gestaltu, řeklo by se…), ta radost, láska, energie, nastavení na chuť se učit, být, dávat, chuť (se) poznávat možná přijde, ale jistě vyprchá, rozptýlí se marně do okolí, když nenajde svůj protějšek, cíl, terč šípu svého amorka.
Život prostě má svůj konec. Jinak to nešlo udělat.
.
