COPAK ŘÍKÁ VÁNOČNÍ VĚŠTBA …
Jaký bude rok 2014 podle vyloveného olova?
Jako první mě napadlo: Orlík na hnízdě. Nebo fénix. Nějaké z mytolofických ptáčat. Ptáče je dravé, mytologické a je v hnízdě, zatím neletí.
Zajímavé je, že věštba na letošní rok, 2013, měla tvar tří křídel. Jenže zase utržených od ptáka nebo anděla nebo koho. Tak já nevim…
Co se stalo důležitého v roce 2013 a jak se to týká křídel … rozešla jsem se, v práci byl nebývalý konflikt a dva lidi dali výpověď. To by tak mohla být tři křídla odervaná z života. Utržený pár křídel by mohl znamenat, že už nelítám v idejích, ale stojím na zemi. A co to třetí křídlo? To jsem utrhla někomu jinému, asi. Jo, buď při rozchodu, nebo při rozkolu v zaměstnání. Tojo, to jsem udělala já, jde to za mnou. A následky?
Nově vyrůstající křidýlka v roce 2014.
Co dalšího odlitek připomíná? Co vám připomíná?
Embryo, létající pes, tuleň …
Olovo jsem měla připravené, pořád na očích, až nedávno jsem ho uklidila a zapomněla, kam. Na Štědrý den jsem ho zuřivě hledala a ne a ne najít. Nakonec se mi to podařilo. Nejzvláštnější na tom je, že jsem vzápětí zapomněla, kde jsem ho našla. Nevím. To mě dostalo. Moje výpadky tedy evidentně nejsou vázány na podnapilost. Hrozivé? Táta ve stáří určité milosrdné dementní výpadky s návratem do mládí má. Jeho maminka je také mívala. No a kdo je tedy další na řadě…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:
Olověné orákulum (na rok 2008)
Olovákulum (na rok 2009)
Olověštba (na rok 2010)
Prošvihnuté olovo (o roce 2010)
Tvar roku 2012 (na rok 2012)
Lití olova (na rok 2013)
Na první pohled mi to připomíná válečné vyvěšování ruské vlajky na berlínský Reichstag. Na dalším snímku trigy na Národním divadlu. V každém případě mi to přijde jako bojová připravenost do dalšího období ;-)
Ahooj liško, já tam vidím dost velkou stabilitu, až mě to překvapilo a taky v tom nějak cítím bezpečí..jen pocit :)
první obrázek mi připomíná otevřené srdce. je v něm díra. poslední obrázek – postava co se tyčí nad kráterem a dívá se dolů do té hloubky a snaží se cosi vté hloubce a temnotě uvidět, zahlédnout .
:-)) ano, souhlasím s Jirkou – bojová připravenost do nového období. :-)
poslední obrázek, nějaký drak a vedle něj postava. Krotitelka draků.
první obrázek, Svatá Jiří majzá po hlavě hadi a štíři …
Taky na těch čtyřech za sebou vidím draka. Rozervaného draka. Do sebe se stáčejícího – možná bolestí? – rozervaného draka.
Na té první jsem viděla medvěda či nějakou kočkovitou šelmu ležící na zádech a buď si hrající s nohama ve vzduchu, sekající po imaginárním nepříteli, nebo taky skučící bolestí, s tou dírou v hrudi. Nevím. Mám zas trochu temnější období, tak se i do toho mého čtení olova asi víc promítá. :-)
Hm, tak to je zvláštní, taky nemám zrovna dobrý období a dám na ten první dojem, co cítím poprvé, aniž bych to dál zkoumala. Loni jsem si olovo lila u dětí a to moje bylo samý ostrý osten, prostě žádný kousek solidnější plochy, za kterou by se odlitek dal vzít, než ty ostny..tak mi fakt překvapily ty solidní plochy a pocit bezpečí z nich..
Jasně, že tam mohu vidět a i vidím i draka, otevřené srdce a trochu boje. Ale první celkový dojem mi zůstal :)
8. stabilita. určitě stabilita v tom smyslu že drak se poslušně plazí na zemi a krotitelka ho má pod kontrolou :-)
No tohle! To koukám.
Jirko*
bojová připravenost, to by mě nenapadlo. Ta ostnitost ale opravdu spíš působí bojovně než jako nějaká hlaďoučká selanka. Třeba budu v roce 2014 nastražená a naježená…
anino,
ajó, stabilita se v tom ukazuje, ano, v porov.nání s některými jinými odlitky – a to mi připomíná, že se dá hledat i to, co odlitek neukazuje, a ne jen to, co připomíná; něžnou květinku můj odlitek nepřipomíná.
První celkový dojem berem, souhlasím.
barčo,
nad kráterem, jo, takový dojem to taky dělá. Dramatičtější, než by se mi líbilo.
Oho, otevřené srdce jsem měla na rok 2012 – polootevřené. A v tom roce jsem začala chodit s Akčním Hrdinou.
ratko, extláčo
draci, hadi, štíři, taktak – jen já jakožto majitelka věštby jsem si radši řekla, že je to fénix nebo jiné roztomilé bájné ptáče. Ale když říkáte, že Jiří nebo krotitelka je potírám tak to bych brala a nebála se už je tam vidět :)
ru,
křečovité to taky docela je – křečovitě se stáčející drak, fuj – pomyslela jsem na tátu, no to nééé; když je někdo tak blbej, že si odlejvá olovo, tak má bejt připravenej pohlédnout nepříjemnostem do tváře :( Nebo do čumáku.
Trochu temnější období, ru? No to je blbý – hlavně v tom případě nedělej žádný pitomý novoroční věštby, ať se to ještě neprohloubí až do kráteruůůůůů, ble.
To je v poho. Temnější neznamená beznadějnější.
http://www.youtube.com/watch?v=8IngoqKkOpM
12
nevím, čím to je, ale píseň “Křídla z mýdla” nechápu. Vůbec nevím, co tím chtěli básníci říci, ani textem ani videoklipem. Vůbec nic mě nenapadá, bohužel to vnímám jako pomalý cajdák s pro mě nesmyslným textem. Hilfe. :)
13. to nevadí :-) není to duchamorný, ani filosofický, spíše hodně pocitově prožitkový, jakoby se Richard Krajčo vypsal a vyzpíval ze svých depresí a neúspěchů. a let té vlaštovky směrem k zemi je symbolický, stejně tak jako on a jeho starší “dvojník” Nohavica (mládí a postupně přicházející stáří)
po každém vzletu následuje pád dolů – ale už se to zkrátka nebere tak tragicky a on to v té písni ten pád pozdvihl na to vzletné. Křídla z mýdla ubývají – takže už se nelétá tak vysoko, ale ani se nepadá tolik držkou dolů a když přece, nic se neděje.
dala jsem to sem proto – jednak mě napadly tvoje křídla a pak i ten Rulisin komentář č. 11 mě k tomu přivedl. ale je možné, že tu písničku zase každý vnímáme úplně jinak – právě i díky tomu v jakém je člověk rozpoložení.
14. no prostě, mě ta písnička dává hodně smysl a těžko se mi to vysvětluje – odpovídá to tomu mému prožitkovému rozpoložení a tomu jak se cítím. není to o žádné “pevné pravdě” – proto jsem napsala, že to není filosofický. a samozřejmě tím také chápu, že jinému člověku se to může zdát celá ta písnička totálně nesmyslná.
áá, díky. Starší – mladší, to jsem tam viděla. Akorát mi neseděj ty pády; proč by mělo jít o pády … asi prostě proto, že ta píseň je o pádech a ne o vzletech a rozvoji; dobrá. Takjó, nic se neděje, pády jsou.
Na každej pád já teď tím pádem nepadám a jsem ráda, že nejsem ve fázi páda.
13/12
Mně přijdou jako verše pro verše a rádobypoetodrámo. Asi jako Voda živáááá…
Asi už alergie na křídla v písničkách.
Ale u Kryštofa mám tenhle pocit hodně často.
14
Čtu ten komentář a díky Barčo, to je ono – přijde mi, že se Krajčo nikoli vyzpívává z depresí (to mi přijde spíš u Müllera), ale že si je v písničkách pěkně načechrává a nafukuje, aby vypadal (si připadal) zajímavej.
Prostě tomu jeho podání nevěřím. Tak jako nevěřím celé jeho osobnosti. Je to podle mě z větší části imidž.
pády jsou taky rozvoj :-) pády a držení se při zemi je tak nějak s postupným stárnutím přirozený a každodenní. pády jakože gravitace – padají sny a člověk je na zemi v realitě, padají vlasy, padají zuby, padají prsa, padá a ohýbá se celý člověk.a ty pády v té písničce je to bráno právě tím vším textem, melodií a rytmem – pozitivně, vzletně. pád není žádná tragedie, prostě zase vstaneš a jdeš dál a někdy popletíš, ale už víš, že to přistání nemusí být zrovna na měkko, ale hezky tvrdě z výšky.
ta písnička je pro mě hodně pozitivní.
Jíííídla z Lííídla
Špidla kydla
Bidla bydla rydla vidla sídla stydla
nůůůdle vííídle
… ve mně to vyvolalo touhu rýmovat.
19
já myslím, že Krajčo ještě není ve věku, kdy by mu padala prsa :)
19
Sny nepadají. Sny jsou přímo svou podstatou určeny k tomu, aby člověku nedovolily padnout, natož aby padly samy.
Sny jen blednou a vytrácejí se.
A až potom padne člověk.
Sny můžou padnout jen tehdy, jestliže se uskuteční.
(Hlky, ale mám tak promile a něco, tak ta moje kategorická tvrzení berte jako báseň, a ne jako fakt.)
17, 18. S těma písničkama je to složitý – tam je potřeba, aby se to rýmovalo, aby to ladilo, takže rýmy jsou potřeba u každé písničky. Jsou písničky opravdu bezduché s nějakým hodně jednoduchým textem a refrénem – furt dokola a do blba. Pak jsou písničky kde je pod tlakem nahuštěné celoživotní moudro a působí to pateticky, divně a uměle a pak je něco mezi tím – prožitá zkušenost a moudro a servírováno lehce a to mi přijde Kryštof.
Krajčo, imidž … asi jo, ale přece jen bych řekla i to, že má dar na textování – umí chytit do slov ten pocit, náladu a prožitek a ten styl hudby – lehký popík se mi líbí, je to nenásilný.
24
Jsou skvělý písničky s inteligentním textem, co se rýmuje, a není to maškaráda.
Vyrostla jsem na textech, na folku, mám ráda, když text je dobře postavený, sdělný i zvukově dobře plynoucí.
A právěže Krajčo přijde poněkud násilný.
Pocit je subjektivní záležitost. Tedy je pro mě tvoje sdělení, Barčo, infem, že Krajčova popularita není jen pro jeho rádobymužný vzhled, ale že jeho mně nemilé texty skutečně jiné lidi oslovují.- :-)
Mě to přijde hodně formální, aby se to rýmovalo, bylo to vzletné a lidem se to líbilo. Žádná moudrost. Aby se člověk z pádu mohl poučit tak musí porozumět pádu. Co je pád. Proč to jako pád pociťuje. co je jinak než výška. Když neporozumí tak to není pád jen blbost. A pak i to zpívané není moudrost ale blbost. Padáááááám protože jsem se rozvééééééééd a ta jináááááá nebyla to co jsem čekáááááál. ‘A ten úspěěěěěěch taky nebýýýýýýýýýýl co jsem čekááááál takžéééééé tady stojíííííííím a zpííííváááám o svééééééééém žáááááááálu. a páááááádu.
Ehm, s tím folkem jsme chtěla říct, že tam taky bylo právě spousta snah o takovouhle úpěnlivou až násilnou poetiku a skoro účelově složitou sdělnost. Obrazy pro obrazy. Časem, když poslouchal ikstou rádobyintošskou kapelu s ikstým světobolem, to člověka docela otrávilo a naučil se vnímat docela jemný nuance textů. kdy se opravdovost rozplizávala ve snaze a imidži.
26
Asi tak. :-)))
26. Ratko, tys tu písničku neposlouchala, vid? protože právě píšeš úplný opak o čem ta písnička je.
26
Barčo, ona se tak jen tváří. Ona taková není.
29 patřilo.
Přestat pít už nepomůže, tak si du eště nalejt, pomůže přestat psát.
24, 25 Pro mě se jeho písničky dají upotřebit jako cajdáky, který se dají vyřvávat, když mám zpěvnou náladu a ne energickou, ne rockovou.
– Teda pokud zrovna nehrajou cajdáky od někoho jinýho.
jo, jinak se omlouvám, že jsem sem tu písničku vložila a prudím s ní. moje chyba, moje impulzivnost. jsem mainstrýmová, stejně jako ta písnička – takže ještě jednou pardon.
33
To je v pohodě, aspoň se můžem předvést i my, co si o sobě myslíme, že jsme nemainstrýmoví. :-)
(Eště jsem to nedopila.)
Víš co poslouchám teď já?
http://www.youtube.com/watch?v=C21G2OkHEYo&feature=related
barčo 33
to neva,
ukazujem jak jsme namainstrýmovaný :)
37/34
:-))))
Vy se máte,
abyste věděli, protože Něco posloucháte.
Víte, co posloucháte.
Já neposlouchám nic
a když se mě někdo zeptá,
co poslouchám,
tak nemám, co odpovědět.
Někdy něco poslouchám a pak zase ne, často nevím, co to poslouchám, a většinou zapomenu, co se mi kdy líbilo, takže ani nic poslouchat nemůžu, protože mě nenapadne, co bych si pustila. Radši mám mluvený slovo.
Schválně jsem si do levého sloupce na blogu dala aspoň nějaký písničky, co mě něčím během života zaujaly – abych je měla po ruce a nezapomněla.
Bez muziky nepíšu.
39. klid, já poslouchám všechno, co se mi líbí a nemám vyloženě vyhraněný styl. Takže poslouchám téměř všechno kromě dechovky a tvrdýho metalu, kde jsou ty zvuky jakože blejou. prostě poslouchám podle nálady a napříč roky a generacemi. a podobně jako ty máš levý sloupec s hudbou , tak mám takový seznam na papírku, abych jak říkáš nezapomněla na jména, když si chci něco na youtube něco pustit.
Ahój, ráno brzo vstávám, jdu tradičně na výstavu betlémů a pak jedu ke kamarádům – to bude zase s jejich holčičkama legrace.
No a na svařák se taky těším.
40 týbrďo. Já když píšu, je mi úplně jedno, jestli něco hraje nebo mluví, protože to vůbec nevnímám.
41 “ty zvuky jakože blejou” :-) – jo, přesně to přestanu poslouchat, odpojím se od hudby, když to slyším. Nebo odpojím hudbu, když je to v mé moci :)
mám období, kdy poslouchám jen jednoho interpreta – nedávno lana del rey. pak se ho nasytím a jdu na jiného. http://www.youtube.com/watch?v=Bag1gUxuU0g
barčo, ty jsi systematická!
a morální – teprve po rozchodu jdeš na dalšího. :)
Liško, když píšeš něco krátkýho, dá se i bez muziky, ale líp drží náladu. Taky ji nevnímám, ale hraju ji furt dokola. Ideálně si stáhnu do pc a nastavím do přehrávače nekonečnou smyčku. A když píšeš něco delšího, od čeho odcházíš a pak musíš navázat, pomáhá muzika tu náladu psaní navázat, držet stejný styl.
46 ru, to je fígl!! na navázání po pauze dobrý.
Tahle písnička od Lany je dobře vyprodukovaná, taky si ji ráda poselechnu, ale když jsem četla recenze na její pražský živý koncert, potvrdilo mi to dojem z ní, že spíš něž kdovíjaká lvice zrozená k divoké smrti je to taková dobře udělaná spořádaná vzorná dívenka ze slušné středostavovské americké katolické rodiny. :-)
Aha, vidíte – já o ní v životě neslyšela a teď si tu písničku nemůžu pustit, protože sedím u našich a v televizi metr a půl ode mne běží Někdo to rád horké.
Sluchátka.
48. jo, souhlas – ona to má postavené na těch obrazech – především. a je z hodně bohaté rodiny, písně má položené hluboko, protože výšky nevyzpívá a klipy má zajímavé, protože má hodně peněz.
ale ty její písničky mají zvláštní atmosféru, něco co tu asi lidem chybělo a proto se to líbí, ale na živým koncertě plném lidí si to tak nějak nedokážu představit.
50 né; já mám ráda Někdo to rád horké.
52 … a taky bych si připadala neslušně; sedět u někoho v pokoji, jíst jeho jídlo a dát si v jeho přítomnosti na uši sluchátka.
51
Ty hloubky jsou příjemně do hloubky rozechvívající, mám radši tohle položení hlasu než klasický soprán.
Ale na obrazy se radši nekoukám, ona mi svou vizáží k tomu nesedí a ty kýčovitý americký záběry mi tu náladu spíš ruší.
53
Jen bys přiznala, že děláš něco jiného, což děláš stejně. :-)
55 no to jó, ale zacpat si uši je pro mě těžkej kalibr.
… krom toho mám sluchátka v Horo v prádelně. Jedny divný z letadla. Druhý tam mám taky a ty jsou vypůjčený, už tři roky.
:-)
Eště jsem nevymyslela, jestli bych si ty uši třeba u tchýně zacpala.
U maminky klidně.
Zvláštní tester, kde si je člověk ochoten zacpat uši a kde ne.
58 jojo, hned mě taky napadlo téma tchýně, jak jsi začla o sluchátkách
59
já nikde. Sluchátka jsem používala jen pár let s PC, protože nemám repráky. Jinak nikdy v životě.
Doma sama.
My na ně jeli v bývalém doma normálně. Právo na soukromí, právo na nerušení se navzájem.
taky se omlouvám za toho Krajča :-) prostě jsem si ho poslechla. už předtím měl cajdák,alespoň já ho slyšela dřív s Klusem. schválně jsem si našla kdo to zpívá takovou mrvokárnost. a tohle je totéž v bleděmodrém, další ze stejného soudku. není moje muzika. ani trochu. i v autě kde vydržím hodně tak to není nic pro mě. ale nevypnu to. vypínám seslabuju jen takové ty vřískající uječené ženské co mi lezou do uší.
když můj muž pořád poslouchá dokola NOhavicu a na stejným místech se posté řehtá jako blázen tak si připadám taky divně. proč mi to nic nedělá? lezu na nervy pak sama sobě :-) že se nenadchnu. a když, že se tak u toho musím snažit. abych nerušila.
co se líbí mě? už jsme psala Pinkfloydy třeba, ale taky jen někdy. Obvykle mi stačí tony které si sama zpívám. nebo ton nějakého předmětu. naslouchám soustředěně zvukům
písničky mám spojený s lidmi, s událostmi v životě. Ru psala o vodě živé od Anety Langerový, jak ji to tahá za uši – já když tuhle písničku slyším vzpomenu si na svou kamarádku, hráli ji to na pohřbu.
a v poslední době mám písničky spojený s mým osobním vnitřním tichým prožíváním – proto jsou mi některý tony a texty blízký, jakoby za mě mluvily. konkrétně já neumím moc nahlas a veřejně vyjadřovat a projevovat city, připadám si prkenně a uměle, kdo mě zná blíž ví to o mě – když to někdo ze mě vycítí co cítím, nesmírně se mi uleví a já to mám podobně s těmi písničkami, slyším je a uleví se mi, protože nejsem v tom sama. :-)
písnička je zase o tom, co brnkne o moji vnitřní strunu.
66. jako vlastně všechno. :-)
jinak vůbec nedokážu nějakou písničku posoudit. Už jsem psala že si pouštím doma Retro muziku. Staré písničky ještě z dob komunismu, které jsme v dané době většinou neznali v originálu jen jako náhražku od korna či vondráčkové. nebo slyšeli ale neviděli interpreta. lehnu si na gauč a poslouchám tyto staré písničky a nořím se do zvláštního stavu polovědomí, v kterém jakoby se dorovnalo něco co ještě nebylo porovnáno. je to jako živá voda pro mě :-) písničky let 70-80. ty poslouchám nezávisle na tom zda se líbí nebo ne. jen je poslouchám a nořím se do kouzla minulosti. relaxuju.
68. přičemž opět mají toto kouzlo jen písničky většinou cizí. éra hippie a beatles, bee gees, ale i ohrané skupiny
ted právě hrajou na Retro Bryana Adamse :-) retro poslouchám taky často. :-)
opět jsem všem ke smíchu, něco nedopečeného se dopéká. něco nedodělaného dodělává. právě v tom stavu polovědomí jakoby v těch hlubokých polohách. zklidnění. hlazení.
a někdy si říkám, že je dobrý, že nerozumím té angličtině :-) třeba bych byla i těmi texty zklamaná.
takhle si to užívám (jo, nevědomost je sladká) :-)
se zájmem jsem pozorovala třeba Bony M. Vůbec jsem netušila že měli tolik písniček (na jedno brdo) a ty oblečky a pohyby :-) fascinovaně čumím na ten svět. tohle můžu. protože je to tak absurdní až to člověk právě v té absurditě dokáže přijmout. Protože tohle si nehraje na doopravdy. Tohle ukazuje jak lidský svět je absurdní. a v tom je kouzlo nepředstíraného.
72. pro mě je právě ta absurdnost přijatelná. teprve když se něco netváří jakože doopravdy mohu se v tom uvolnit. protože uvěřím tý hře. hravosti. jsem hravá uvnitř. a velmi citlivá když mě někdo zkouší ohýbat, dělá ze mě vola.
68. také vidím některé ty klipy (originály) poprvé, sbírali jsme obrázky zpěváků z bravíčka, tahalo se to z německa a všelijak kšeftovalo a vyměnovalo. písničky se nahrávaly s cizích stanic přes mikrofon, a aby se ta stanice cizí chytala byl člověk ochoten udělat cokoliv – ale originál klipy člověk neznal. takže souhlasím – dopéká se to. :-)
no jo, jenže ty oblečky byly vyjádřením i té svobody, nového stylu a jakože doopravdy. :-)
a bylo to vnímáno velmi vážně právě i tady – kopírovaly se oblečky z plagátů, šilo se podle této “západní” mody. prostě uniknout z té šedi tady.
a dnes už ty výstřelky jsou na ulici nuda. :-) všichni jsou originální a výstřední až mi to splývá, už to nevnímám tak jako kdysi.
75. jojo. cítím opět tu nenaplněnou touhu té doby, mých 15-16. ležení u radia Luxenburg a natáčení na magneťák s příšernou reprodukcí. a schovávání pásků… které mi tatínek vymazával. a tu lítost že jsem toohle nebo tamto nestihla dobře nahrát, že mi to ujelo. a to kecání komentátora do toho. ty zvuky, ty zvuky. cítím jako teď ty zvuky. A pak si pustím televizu a je to TAM. Fascinovaně čumím a kochám se a cítím ten balzám, to hojení mé rozervané dívčí duše. relax. absolutní relax.
Každá nahraná píseň z radia Luxenburg v televizi znamená zahojení jedné jizvy. jizvy nedokončeného. tak jednoduché :-) jen si lehnout, ponořit se do sebe a naslouchat.
79 :-))
takže pak je jasné že můj úsudek na Krajča, Lucie Bílá a spol. neleze brát vážně, je to jiná generace. Další generace, dostala jsem se tam kam jsem nikdy nechtěla jako holka se dostat. Ale když fakt čestně odpovím, tak jsou mi tihle zpěváci úplně putna. ničím mě nezaujali. oni mě nezaujali ani ti starší čeští zpěváci, asi proto že jsem je měla spojené s povolenou českou přizpůsobenou kulturou. jsou mi úplně jedno. to co mě třeba rozechvěje je videt tančícího Springsteena a to pokaždé když běží na Retro, to je ono moje mládí, moje touhy, rebelství, život :-) http://www.youtube.com/watch?v=sfk0uMLhXqY
81. jo, zaseklas ses hudebně v určitých letech. takhle byl můj bývalý manžel a dodnes je zaseklý jen na “svém hudebním mládí” a nic jiného neposlouchá, nic jiného ho neoslovuje. a když něco hodnotí, tak jen ty své kapely – jak se změnili hudebně apd.
pro mě snad ani nejsou skvělí jen náhodně seskládaní, vůbec bych je nemohla nějak chválit :-) mám ráda operu, koncerty, chrámovou hudbu, varhany. V kostele zpívám a ruší mě když někdo mečí a ruší harmonii. Ale je mi jasné že je to jen souhra tonu. Nemůžu to změnit. Nemůžu si přikázat, tak a odteď se mi bude líbit Krajčo. Asi až se odpoutám od toho Springsteena :-) A to asi nebude nikdy. Náhodní zpěváci mě rozechvívají, jednu písničku max. dvě. víc už ne. To je pak už moc. to se pak kouzlo vytratí. Nevydržím to poslouchat dlouho.
Právě jsem se koukla na obstarožního Springsteena. Všichni stárneme :-) to je pro mě nezadržitelné plynutí času. nedá se zastavit. jen chci říct že TED je pokaždé jediné možné. ať s písničkou nebo bez.
83. no a to je taky ono, můj exmanžel zná a sbírá celá elpíčka, všechny desky a já jsem pak už byla z toho trochu šílená, bylo to na jedno brdo, tedy jeden styl a jedna kapela moc dlouho a moc nahlas :-) poslouchám všechno možný, něco mě drží déle, něco méně, no podle nálady. nemám ráda vánoční koledy – zprotivili se mi vším – v obchodákách jak je hrajou, a taky je po nás chtěli každý rok zpívat pacientům před vánoci u snídaně, no trapárna a ještě povinně.
zpívám si ráda sama doma, když mě nikdo neslyší, to si to umím i užít, uvolnit se a to samé tanec. :-)
85. my zpívaly koledy v kostele na mši :-) ale taky spontánně se syny kolem stolu při přípravě vánoční večeře. měla jsem koledy na papírku a oni si to chvílí prohlíželi, zkoušeli je zpívat a tak jsme společně odzpívali všechny :-)))
Zpívám se syny, všichni zpívají hezky. Zpíváme ruské písničky :-)) Třeba Kaťušu, Vstavaj strana ogromnaja, Kalinka a u toho jsme úplně v extázi. Blbneme. I tančíme. Muž se na nás dívá ze strany a kýve hlavou jakože jsme magoři. Se syny můžu úplně všecko. S mužem už to není tak spontánní. Brzdí mě v blbnutí.
http://old.stream.cz/uservideo/85525-alexandrovci-kalinka
Takto se vyhrávají války a znásilňují ženy:-)
Viděl jsem je naživo a do obojího bych se s nima pustil:-)
A to jsem opravdu já Saul:-)
Není času na čtení předešlých komentářů, takže možná opakuji, ale mně se nejvíc líbí fotka č.5 – tam je smějící se drak vyplazující jazyk a na zádech nese cosi jako vejce – možná se z toho vylíhne něco, co ostatní pěkně překvapí. Ale sám drak ví, co si v batohu nese – proto se tak směje a laškovně se vyplazuje. A poslední foto vypadá jako komiksové pokračování vyplazujícího plaza – vejce se vyklubalo. A podle toho kráteru to byla pěkná šupa. Možná bouchlo jako sopka:) Tak jsem zvědavá, o jakém vejci se tu bude příští rok psát. Snad to bude drak a ne pukavec!
75
Ježíš, Bravíčko, to si taky pamatuju, ty šílený fotokomiksy á la jak ona byla zamilovaná do něj a on se ji pokusil na mejdanu znásilnit a ona tím prozřela… :-)))
75, 76
A co si pamatuju, tak věk pro Bravíčka byl počátek dělení adolescentů na veksláky a somráky, veksláci ujížděli na těch Boney M a barvičkách a pozlátkách, disko, duhový vlasy a mrkváče, somráci měli imidž vzor hippies, folk a rozervaná poezie, vlasy na pěšinku uprostřed, somradlo a kristusky. Co mi dalo práce sehnat laboratorní pláťáky, abych je mohla Duhou obarvit na takovou tu “správnou” šedohněď… :-)
92. to rozdělení neznám. ale asi jsem patřila spíš k somrákům :-) ale když mi tatínek koupil hippisácky obleček tak jsem si na něj netroufla. prostě hippisák na baterky, takový napůl. ožrat se jak doga to jo, ale zatloukat. zatloukat jakože vůbec. kouřit taky a zase zatloukat…
nedokázala jsem to dotáhnout někam, couvala jsem. schovávala se. kličkovala. mizela a utíkala.
Bravíčko si taky pamatuju, že starší přišla ze školy, jestli si ho může koupit a že holky ho mají a je to výbornej časopis.
Kdysi jsem četla Mladý Svět, nebo 100+ 1, pokud jsem se k němu dostala. Pak byla Vlasta a snad Květy.
Vysvětlila mi, jak je to dobrý, a co se tam dozví.
Přišlo mi to jako drsnější Sally z Mlaďáku, samé rady..typu..co mám dělat , je mi 13 a ..teď nevím.
Byla jsem trochu na rozpacích, protože jsem se poprvé dozvídala, co znamenají určité sexuální termíny..koukala na mě jak na blbce :)
Tak abych věděla, co čte, četla jsem to radši taky.
Naštěstí, ve 13 tyhle problémy neměla.
Pro mě přišlo Bravíčko příliš pozdě :-) Už jsem byla velká. Byla jsem naivní blbec.
96
To já taky, když se se mnou chtěl poprvní kluk na čundru vyspat, tak jsme myslela, že mě chce udusit ve spacáku. :-))
poprvé jsem se setkala s Bravíčkem asi ve 14. Bylo to u mé kamarádky u ní doma – celý pokojíček měla vylepený plagáty zpěváků a skupin z Bravíčka. byl to pro mě úplně nový jiný svět i ten celý její “západní” pokojíček. bravíčko představovalo západ, luxus, věci z tuzexu, z německa.
92. ano, tohle dělení bylo a různě se scházeli. ono se to vlastně od dnešních adolescentů moc neliší, také mají své různé styly a scházejí se. nepatřila jsem nikam. ale líbili se mi depešáci, (i písničky od depeche mode)byli jednoduše elegantní a do toho jsem jezdila s oddílem na dobrodružné výpravy, takže se to tak trochu ve mně všechno tlouklo a na zdrávce se mi líbili kluci ze strojárny a to byli tvrdáci metaláci, chodili jsme s nima někdy společně na oběd, byli tvrdí a zároveň jemně roztomilí. :-)
99. ne ze strojárny, ze stavebky.
a pak když jsem opustila Liberec a oddíl (po devíti letech) a přešla do Hradce, prošla jsem si naplno diskotékovým obdobím, pak obdobím rockových klubů, samozřejmě to bylo vše spojené s různými vztahy a lidmi.
101. mám v sobě nedotažené diskotékové období. nějak jsem nedokázala navázat spojení, netroufala jsem si a zároveň strašně moc chtěla. tak moc až jsem se vyblokovala. takže jsem jen zpovzdálí sledovala jak ostatní vyprávěli co zažili a jak to bylo skvělé, sama jsem to nezažila. Párkrát na vesnici ale to jsme prchla. Hledala jsem takovou tu velkoměstskou diskotéku, vím že kluci byli v Berlíně když jsem byli na výletě i s dvěma holkama. a ty vyprávěly…. úžas. tak tohle ve mě zůstalo jako nedodělek. že jsem to nezažila. Nikdy. Chodili jsme do klubů a tančili.
Ale diskotéka s technikou světly a třeba i návštěvou nějaké hvězdy, to bylo pro mě něco tajemného… něco z jiného světa. Extáze :-) Asi proto se mi tento sen nesplnil.
Syn pak jednou nadhodil že mě vezme na Techno Párty, ale když jsem pak opravdu chtěla tak couvl. Co s mamkou :-)
I mladý svět se Sally mě minul, už jsem byla stará. Holky, já jsem neskutečně stará. V mých 14 (rok 1972-74) teprve začínali Diskotéky, takové ty hromadné akce se západní muzikou, světýlky, kde se mladí k sobě beztrestně tisknou a mohou si všecky svoje sny promítnout do svého tanečníka kterého třeba již více nepotkají. sny. fantazie. touhy. jak já byla natlakovaná ve svých 14 – 15 letech si snad nikdo nedokáže představit. to jsou nevybité zatuhlé krusty a krusty které se v té době naskládaly kolem mé nevinné toužící dětské duše. Netuše co chci a kam vlastně směřuji jsem jen trpěla utopena ve svých touhách a vnitřním puzení a neurozach. Diskotéka, to bylo pro mě místo zázraků, kde se přitisknu beztrestně na hocha a smím se ho dotýkat. ooooo jak slastné :-) a zapovězené. když jsem si dala dvě vodky tak jsem mu dýchala na krk a nasávala vůni muže, oblékla si jeho svetr a dotýkala se jeho ruky. tohle vše hluboce zažrané a nedotažené žiju teď. v naprostém uvolnění a jen slyším. křup, křup a křup. andělské stvoření se klube opět na svět :-) aby nasávalo svět v úžasu vlastní nevinnosti a nevědomosti
101. je to trochu mimo téma, ale vzpomněla jsem si na kamaráda z Liberce, znali jsme se asi od mých deseti let. odcházela jsem z Liberce a on mi povídá něco v tom smyslu: Jednou třeba budeš litovat, žes odešla, máš tady dětsví, kamarády, nešel bych nikam, vím, že až budu starej budu vzpomínat na to, kam jsem chodil, když jsem byl malej a taky kam jsem chodil pařit a taky kam s holkama na rande, no a vlastně to vidím u svých rodičů, jak si ten Liberec s věkem prožívají :-))
pak chápu lidi, který se ze svého rodného města nehnou a moc dobře vědí proč a proč to své město mají tak rádi.
104. to mi říkali tatínek když jsem odcházela ze Slovenska a nechtěla jsem již se Slovenskem nic mít. Táhlo mě ti jinam. Pryč. A nic se zatím na tom nezměnilo. Moc nevzpomínám, možná po přestěhování z rodiště v mých deseti letech kdy jsem přišla o celou základnu ale to byl zákonitý proces, to muselo přijít. vytržení z dětských let. pak už jsem se nevracela. I setkání se spolužáky ze Slovenska je milé ale nevracím se.
Jeden psycholog psal, že tento návrat do svého rodiště prožívají spíše muži, že ženy jsou nomádky :-) U mě je to jasné, kam táhla rodina tam táhnu i já s ní a jsem doma.
To dopékání se netýká vzpomínek jako spíše zastydlých energií, které nenašly odbytiště a překážely. a teď se uvolňují a mizí.
105. jo určitě to hodně souvisí s rodinou a domovem určitě. spousta mých kolegyn žije jen “pár metrů “od rodičů a nedokáží si představit, že by třeba žili v jiném městě než jejich rodiče a také to samozřejmě souvisí s hlídáním a babičkováním a podobně. no, jinak k těm energiím – některé trvají, prostě jsou přítomny stále, jen v jiné podobě. dotýkat se muže a vnímat jeho vůni, to třeba trvá.
u nás se doma se potvrzuje že muže to táhne k rodišti zpět a ženy až tak moc ne. Ty to táhne za “ohništěm”.
I když moje děti – synové krouží sem tam. Uvidíme kde skončí.
:-) ty energie , připomnělo mi to vánoční večírek, kdy jedna starší paní doktorka obdivně hltala nejdříve očima jednoho mladého doktora, pořád o něm básnila jaký je roztomilý andělský klučík, byla z něj úplně mimo a pak ho hladila po vlasech, no …. prostě se ho musela dotýkat a nasávat nevinnost a mládí. :-)
108 to jsou ty odpady :-) čurání vsedě. někdo čurá kudy chodí.
108. z její strany rozhodně nešlo o žádné lovení, nebo dokazování si, prostě jen si dala dvě skleničky vína a uvolnila se, bylo to od ní také jemné, nevinné až dětinsky, jakoby se probudila a začala vnímat jinak. :-)
110. odpadem rozumím produkt vnitřního života :-) není to nic negativního.
umělecké dílo, obraz, hudební dílo může být odpadem (produktem) vnitřního života. A taky nemusí. Může to být mistrné zopakování naučeného.
98,99
Tak to je jasný, to si nemůžem rozumět. :-))
Já se Bravíčkem taky potkala někdy ve 13, ale přišlo mi hrozně legrační, jak ten povrchní pozlátkovej šmejd o ničem holky žerou. A že si to ještě ke všemu pleskaj na zeď, takový umělohmotný chvilkomódní kratury. :-)
Holt jsem na zdi měla obrázky koní a v hlavě sny o drsném mužství kácející stromy, střílejícím z černé americké pistole a snášejícím rány od gangsterů až do zcela zkrvaveného obličeje. :-))
101, 102
Na diskotéce jsem jednou byla, byl tam hroznej randál, rozlámaný do čoí bolavý světlo a nebylo slyšet vlastní myšlenku. Nedalo se tam na nikoho vyladit. Všichni byli takhle rozlámaní.
Tak jsem ocaď utekla a už mi to nechybělo.
103
Ratko, to je divný, s tou Sally. Brácha je o 14 let starší než já a Mladej svět má nasbíranej od sedmašedesátýho, a Sally tam byla už nějak od toho smutnýho osamšedesátýho, myslím. Vím, že jsem ji četla moře let zpátky, když jsem pak ty starý MS u bráchy našla, a že byla skoro ve všech číslech.
105 poslední věta – ano, to mám taky. Teď poslední dobou.
115. no divné to není :-) Na Slovensku se asi nečetl tolik. My četli Roháč. Prostě takové to, miluji ho a nevím jestli mám u líbání strkat jazyk mezi zuby jemu nebo jeho sobě mě míjelo. A chybělo mi to jako základ. Byla jsem stydlivka. když mě kluk začal líbat tak jsem utekla místo abych se mu vrhla kolem krku ačkoliv jsem chtěla (se mu vrhnout) Místo toho jsem utekla a pak v koutku toho litovala.
Když jsem pak byla mámou, furt jsem chtěla klukům dělat sexuální výchovu aby nebyli tak blbí jako já. KOupila jsem jim švédské komixy aby věděli jak se to dělá. ale oni nechtěli :-) vůbec nich nechtěli vědět. a můj nejmenší koukal porno v 9 letech s kamarádem.
113. jasně, všechno bylo umělý, a žádnou to nemělo hodnotu, všechno bylo načančaný a jen “jako” to jen Ru byla odjakživa ta pravá a opravdová a to čtu v komentářích celou dobu – je jedno, jestli jsme se bavili o dětských kamarádstvích, nebo různých kolektivech. Jen Ru je ta správná, opravdová žena, všechny ostatní jsou pipiny, vždyt to čtu tady každou chvíli od tebe stále, takže mě už vlastně od tebe nic nepřekvapuje – tedy až na ta umytá okna a sedm druhů cukroví, to si asi onemocněla, tohle se probírá v typickém ženském pipigrilu, třeba u mě v práci – a to ty přece né, nikdy… ach jo Ru, někdy si kouzelná …
117
Ale ze Slovenska jste se odstěhovali ve tvých deseti, ne? Nebo jen z rodiště, ale zůstali jstena Slovensku?
Když mě políbil první kluk jazykem, taky jsem z toho byla divoká, sice jsem věděla, že se to tak dělá, ale pocit byl hnusnej, nacpal mi tam slizkou chcíplou rybu. :-))
188
Tak tohle jsem měla podobně, při snahách o osvětu se moji synové od první jejich poluce styděli víc než já a radši se osvítili sami. :-))
119. no jinak já jsem taky exot, neměla jsem nikdy svůj pokojíček a tedy žádné plagáty na zdi, jen vystřižených pár obrázků a tak různě poschovávané po knížkách.
Barčo, vem to z tý veselé strany. Proč by jsi nemohla být pipina ? A Ru jediná správná žena široko daleko. V momentě když tohle připustíš tak bude všecko zase OK. co ti na tom vadí?
je to sranda v momentě když připustíš že ti to může být jedno.
119
Prdy, Barčo, to jsem přeci nenapsala. Nečetlas to o těch mužných typech s pistolí a od gangsterů rozmláceným obličejem? :-)
Ru měla akorát ty západní povrchní úletnosti hozený jinak. :-))
Barčo, už dost. Přemýšlím, jestli nejsi někde v pozadí naváděná Orem, informacemi, jaká jsem a jak mě máš vidět.
Vy si tu navzájem povídáte, jaké jste v dětství a mládí byly, co vás bavilo a co jste měly ráda. Na čem ulítaly.
Já píšu totéž. Tak ymám velkou potřebu někomu sdělit, jaká jsem byla a jak na to vzpomínám. Nemůžu ale psát, že jsem si lepila na zdi fotky z Bravíčka, když jsem si jenelepila.
Můžu jen o tom nepsat, abych vám nerušila vaše kruhy, v nichž máš pocit, jak si s Ratkou pěkně povídáte, když máte ty vzpomínky tak stejný.
Ok, nebudu. To není problém. Mám svoje prostory na vypsání sebe sama, uznávám. :-)
122. :-) to se přesně stalo. Dík. :-)
120. nene, odstěhovali jsme se v mých deseti do jiného města. Maturovala jsem na Slovensku a pak jsem šla studovat na Moravu. Vracela jsem se domů jen semtam, z nutnosti. Kdybych nepředstírala zájem, nejela bych domů vůbec.
P.S.
Svůj vlastní pokojíček jsem měla až v sedmnácti.
125
Aha, tak proto mi to nešlo do hlavy.
Vidíš, a můj brácha zas maturoval na Slovensku, protože tam začal školy a na českou by se nedostal, s jeho češtinou, ale domů jezdil na Moravu, když jsme se pak ze Slovenska přestěhovali.
Respektu k druhým. to mě rodiče nenaučili bohužel. to jsme se musela pracně učit. nerespektovala jsem ani své rodiče. vůbec nikoho. doteď se učím respektu. chybí mi.
128
Jak se projevovalo, že jsi je nerespktovala? Nebo že jsi nerespektovala nikoho?
Vždyť celý život respektuješ svého manžela, přinejmenším.
kolikrát si uvědomuji, když třeba kritizuji nějakou písničku nebo knihu která se někomu jinému líbí. A kdo mi dal k tomu zmocnění? co jsem tak úžasného udělala já, že si otírám jazyk o dílo či vkus jiným lidí. je to chybějící pokora a nedostatek respektu. chybí nám obecně. lidem.
129. proč myslíš že respektuji manžela? Je celý nemocný z toho že hraje třetí (či čtvrté housle) I když je to teď mnohem lepší :-) To není otázka vnější, to je nastavení nitra. Respekt k bytostem.
130
Co je kritizovat? Že napíšeš vlastní názor a vysvětlení, proč se ti něco nelíbí?
To není nerespekt.
To jen není připosranost.
Ten respekt, o který tedy asi stojíš, je přesně ten respekt, který perfektně ničí vztahy. Falešné éohledy a pojkrytectví.
Tvoje manželstbví vydrželo to všechno a už taky do konc evydrží právě proto, že tyhle obezličky jsi nepěstovala a manžel přesně vždycky věděl, jak na tom s tebou je.
Beru, že teď máš potřebu pohladit po duši Barču, mně je taky líto, že se jí tolik věcí ode mě dotýká, mám hubu nevymáchanou aegocentrismus silnej, to vím, ale respekt na základě vyhlazování sdělování vlastní názorů tak, aby ani náhodou nemohly být přijaty konfliktně, to podle mě řešení není. To je cesta do pekla.
131
Ctíš ho.
Děti jsou hlavní, to ano, ale neuděláš nic, co by bylo doopravdy přímo proti tvému muži.
Podívej, třeba já a Barča máme podle mějednu vlastnost přeci jen společnou – a to je rpávě ta přemíra respektu k muži jako partnerovi. Ta snaha vyjít s ním za každou cenu, nebýt s ním konfliktní, ubírat ze sebe pro hezký vztah… a prd. Akorát toho chalpa matem, protože on nevím, kolik ustupjeme a udusíme v sobě, takže když to pak bouchne a už dál nemůžem, je z toho nejvíc vycakaný, co se jako vlůastně stalo, když doteď nci nezaskřípalo…
A i když jsem se už před časem zařekla, že podobnou chybu už neudělám, je to ve mně natolik silně, že hned v dalším vztahu, na němž mi začlo moc záležet, jsem ji udělala zas.
Ale on taky. A viděné u něj mě to tak nasralo a ponížilo, že jsme pochopila, jak muselo být mému exmanželovi.
Ne, už budu navždy radši zavčasu nerespektující.
Doufám. :-))
aha :-) takže když nejsem připosraná tak se postavím na piedestál a oháním se kolem svojim názorem. všichni ho potřebují znát a každý je na něj zvědavý. aby pokyval hlavou, no ta je moudrá, teď nám to řekla. to jsme potřebovali vědět :-)
FAlešné ohledy jsou cesta do pekel. to nemám na mysli. mám na mysli obyčejný respekt vycházející zevnitř. láskyplný bezpodmíněný vztah. názory se mění jako ponožky jak člověk dozrává a je zbytečné nimi zasírat prostředí. ale na druhé straně proč je neříct když ten druhý je chce slyšet, že …
to co člověk potřebuje je bezpodmíněnost. že i když kolem odšermuješ všecky názory které tě kdy napadly a ještě napadnou tak zůstane. i když ho pošleš do prdele a celý den si ho nevšimneš, neuteče ti. protože te má rád jaká jsi a povznese se nad to. bezpodmínenost. schopnost unést toho druhého i v jeho nesnesitelnosti.
136 poslední odstavec
A to je respekt.
Ru, na tohle není universální recept, není prostě není. takže máš možnost to zkoušet s respektem i nerespektem, no jednou to třeba vyjde. řekneš Ne a tak ne a nic nebude a nebo jednu řekneš Ne a najednou půjde všechno, to záleží koho potkáš.
136. poslední odstavec, to už vnímám jako lásku. :-)
138
Ten, kdo má podvědomě sklon respektovat moc, se učí respketovat míň. A naopak. Pro jednoho ze startovní čáry “mocrespekt” bude cíl “”nerespekt” a pro druhého ze startovní čáry “Nerespekt” bude cíl “Respekt” – a ve skutečnosti je ten cíl třeba v tomtéž místě.
139
Může být a nemusí.
Možná to může být láska, pak tam nemusí být ten respekt.
Nebo to může být respekt, ale nemusí tam být pak ta láska.
Nebo může být obojí.
byla jsem k nerespektu vychovaná. Jen naše rodina dělala všecko správně, byla skromná, vzdělaná, pracovitá a spřejná a velkorysá k druhým. jakože. intelektuálové. učitelé. Přitom mě jako malému dítěti bylo jasné že to co moji rodiče říkají se rozchází s tím co si myslí. slyšela jsem jak tatínek kritizuje toto a tamto, jak se směje třeba číšníkovi nebo prodavačce že udělala něco špatně, a maminka jak za dveřmi pomluvila kamarádku a pak se na ni usmívala, a jak mě nutili zdravit a “slušně mluvit” a já to nenáviděla tak jak jsem nenáviděla moje rodiče za tu fasádu.
Už jako malé dítě jsme to věděla a schovávala se. Nechtěla jsem nic mít se světem v kterém žili. Děsilo mě to. Na druhé straně mě naučili formálnostem a předsudkům, kterých jsem se léta zbavovala. Třeba že když někdo sprostě nadává a řve, tak je to špatně. Dlouho jsme se učila nadávat a řvát. A přiznat se ke lžím a zbabělosti. Učila jsem se čestnosti a statečnost za pochodu životem. Tak dlouho mi to nešlo.
Ale o to nejde. Respekt. Respekt pro mě znamená že respektuji životní styl a prostor toho druhého. Aniž bych mu do toho kafrala, remcala, shazovala a chtěla ho měnit. Jaký je taký je a mě je po tom prd. To je respekt.
A na oplátku jsem se naučila natvrdo hájit svůj prostor. Vydobyla jsem si respekt před druhými. Tak nějak postupně. Jak jsem já respektovala druhé, tak jsem každému jasně dala najevo že můj prostor je můj. A druhém je po tom taky prd.
142 první dva odstavce
Nojo, ale to se děje v naprosté většině rodin. To jsou prostě schémata.
Další dva – jo, to je respekt. Když hodnotím fotky na jednom fotoservru, je tam jedno z pravidel: Hodnotí se fotka, nikoli autor.
A to je podle mě podstata respektu.
Když je řeč o fotce, nebát se napsat svůj názor na ni, člověk, co jde do veřejného prostoru s něčím, musí počítat s názory na to.
Ale nebudu u podle mě nepovedené fotky psát, že autor je debil, když ji zveřejnil.
Můžu ale napsat, jak by se mi líbilo ji nafotit jinak. Tu fotku.
Je na autorovi, zdali to přijme, či mi napíše Díky, to není nic pro mě.
Jo, pokud mi bude do ouška vzlykat kamarádka nad zklamaným vztahem, samozřejmě si tyhle kecy nechám od cesty, tam je to postavený jinak a tam ten respekt zanamená, že ji vyslechnu a nekecám jí do toho radama, na něž se mě neptá. Potřebuje jen akutně sdílet.
Ale až se mě zeptá po vystřízlivění, pokud se mě zeptá, tak jí svůj názor řeknu.
nerespekt znamená i litování toho druhého v těžké situaci s kterou se dotyčný statečně pere. Moji maminku bych roztrhla vejpůl když začne dávat dobré rady moji sestřenici která má trochu opožděného syna. Přitom ten chlapec je neskutečně šikovný, vyučil se malířem, pomáhá svojí mamince se stavbou. A moje mamka vzdychá, jaký je ten chlapec chudák a její máma… A copak ona moje máma není chudák???? Je jí 88, sotva se vleče a ještě má čas se srát do jiných a hodnotit je :-) i když už jí to nejde tak jako dřív. ale když se dají do řečí s mojí švagrovou tak jen kroutme hlavou. A děcka jim to natvrdo řeknou, že jsou rasistky, že uvažují zcestně…. ale ony nerozumí. furt se snaží vysvětlit jak to mysleli. to není v názorech. to je vnitřní nastavení. nastavení na nepřítele, na odchylku. a odchylka musí být odstraněna.
145
Jo, to dělá jedna paní důchodkyně na občasný úklid a výdej obědů u nás v práci taky. Moc hodná stará paní, rozdala by se, ale tohle její litování kdekoho pro kdeco, za to bych ji vzala hrncem po hlavě. :-))
nerespekt je i situace, kdy moje teta vyskočí na pohřební hostině z místa, zastaví servírku odnášející půlku řízku. Kam to nesete? Stůjte!! On (liborek) jí pomalu, on je pomalejší, on to ještě sní. Že Liborku? Že to dojíš. Že jsi to jen nestihl? Liborek kroutí hlavou že ne. Ale ano, ja vím že to dojíě. Liborek kroutí hlavou a my potvrzujeme že opravdu nechce. Tak mu to zabalte. On to dojí cestou. A tak servírka přináší Liborkovi zabalený řízek. Sedíme zaraženě a ptám se Liborka. Co to bylo? No to babička takhle dělá. Tak to je nerespekt. Liborkovi je 19 let.
Vyrůstala jsem v rodině kde vládnou ženy. Muži ženám buď utekli (druhé generaci) nebo umřeli (těm starším). Žena jako vůdčí kráva. Pozná to? Je schopna to poznat a uznat? Nechci přijít o svého muže. A to fakt nevtipkuji. Pořád se říká co všecko tatínek sem a tatínek tam, a co si tatínek přeje a hovno. Přeje si jen to co dovolí žena.
Ženy které nevidí a nevnímají svoji dominanci se nemohou nikdy změnit. Zestárnou jako zapřklé osamělé dominy.
Přesně takhle to bylo v rodině mojí macechy.
A i ona a její dcery si to v sobě nesou.
Vláda silných žen jako pohroma pro muže :-) V každém případě se musí syn dostat z dosahu matky.
Tam naštěstí syni moc nejsou.
jeden, ne? :-)
Macecha má dvě dcery, sama má jen mladšího bratra, ale to je silná vyrovnaná povaha a z domu skutečně odešel už dávno. A její matka má/měla jen sestry.
nějak jsem si to spletla s tchýní :-) To vlastně je druhá žena tvého tatínka.
Jj. :-)
Jé, tady se dva dny diskutuje, hurá. Jdu to číst; koukám letmo, že to bude něco o vašich pubertálních obdobích.
79
to je dobrý, ratko, s tím dopékáním starých hitů.
89 opravdový Saule, ahoj
Naživo jsem alexandrovce neviděla a ani bych nechtěla, Kalinku jsem vždycky nesnášela, ale pro Svjašennuju vajnu mám slabost, tu jsem se jako dítě naučila zpaměti, doma, bez ohledu na povinnou ruštinu v škólje a na doma nenáviděné bolševiky
90 psice
aa, přecejen drak, ale veselej a nikdo ho nezapichuje, tak to je dobrý. Vejce dračí – to mi připomíná trojhlasnou hlášku “Byl to dračí ocásek, vy chytráci!”
Jo, dobrý, snědla jsem teď k večeři osm housek (s paštikou a když došla paštika, tak se špekem) a mám dostatek energie na dočítání komentů, juch!
tak jsem proběhla troje hospody a ve všech dala pivo :-) a s nadšením zjistila že dnes se dá najít všecko i svatou válku
http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%A1_v%C3%A1lka_(p%C3%ADse%C5%88)
159 nojéje, působivá. Tendenční, no jistě, ale i takovej “nevinnej” Klus je tendenční (slyšela jsem od něj asi dvě písně)
vidím, že puberta probíhala různě – někde s Bravíčkem, někde bez něj :-))
Já ho nikdy neměla, jen když kolovalo ve třídě. Pro mě to byl jinej svět, ty divný dotazy o klukách a sexu. A to pokračovalo i na gymplu.
A ohledně plakátů jsem taky exot – představte si, já měla svůj pokoj asi tak od 11 let, ale nikdy jsem si netroufla tam cokoli dát na zeď! Jen na dveře jsem si dala dvě mapy. Ale až ve 20 letech.
Já si nikdy netroufla nic, já měla dojem, že to řídí táta, co kde bude, a hotovo. O nic jsem si neřekla, nic nevyvěsila. No divte se po tom zážitku, kdy otec vymaluje na zeď lučištníka ze stoletý války, máma přijde domů a říká: “No to snad ne, tady už chybí jen Johanka z Arcu!”
A přijde máma z práce druhej den – a ta Johanka tam je!
A to není anekdota.
Ta Johanka tam je furt, téměř v životní velikosti.
Ale to už jsem určitě dávala k lepšímu.
Následky jsou blbý: člověk se ve vlastním pokoji cítí furt jen jako jeho uživatel, nikoli vládce.
Ještě že bydlím sama… díkybohu.
S tím mým nedotčeným pokojem to mělo ještě jinej důvod:
Byl to totiž pokoj mojí babičky.
Když mi bylo 11, šla do nemocnice. Děti do nemocnic tehdy nesměly, jak známo. Babička se v duchu navrátila do dětských let a v nemocnici asi řekli rodičům, že už domů nepůjde. No a můj táta mi řekl, že si mám svoje knížky přestěhovat do babiččina pokoje do knihovničky.
A to byla pro mě hrozná rána, mně se to nelíbilo, nechtěla jsem, napřed jsem to asi i odmítla, to nevím, možná jsem si netroufla ani odmítnout :(. Nakonec mi on s těmi knížkami i pomoh.
Připadalo mi to jako zrada, protože babička byla naživu. Už nedlouho, ale stejně.
A dodneška ten pokoj vypadá dost jako její.
Víc , než je zvykem. Asi bych ho časem změnila víc, ale s tímhle začátkem – stěhovat si tam knihy ještě za života babičky – jsem ho nikdy nemohla přijmout jako úplně svůj. První dva roky jsem tam odmítla spát, nespala jsem tam. Byl to můj pokoj přes den, ale spala jsem na původním místě a úpravy v pokoji jsem nechala na tátovi.
A k tomu vyvěšování plakátů – bych se i styděla vyvěsit si někoho, přiznat náklonnost k někomu. A připadalo by mi to nějak i zavazující, tehdy, někoho si takhle “malovat” na zeď. Kdybych pak přesedlala na někoho jiného, tak bych toho prvního musela sundat? To mi bylo vzdálené, na to jsem byla moc útlocitné dítko.
A nikdy jsem neměla “svůj vzor.” Nikdy v životě. To s tím taky souvisí – koho bych vyvěsila na zeď, to netuším.
vyvěsila jsem si kočky
Já koně. Cválající stádo koní.
Naši mi taky nechtěli dovolit plakáty na zeď, navíc když jsem měla pořád ještě pokoj jaksi napůl s bráchou, i když jen tu a tam. Tak když jsem si vydupala tenhle plakát koňský, dali mi ho zarámovat. Ehm.
Docela trapas. Volní hřívatí koně s roztaženýma nozdrama zazděný pod sklem do tlustýho profilovanýho rámu se zlatou linkou.
Johanka z Arcu naopak.
Proto byly lepší ty sny o gangsterech a zabíjení večer před usnutím. Nikdo mi do nich nekecal.
164. :-) hele Ru, měla jsem od kamarádky darovaný obrázek složený v knížce – reklamu na Malborka, západ slunce, americké hory a kovboje, to by se ti možná líbilo, to mi bylo asi jedenáct, nebo dvanáct, to jsem měla podobný sny jako ty, hodně jsem byla ovlivněná turistákem dobrodružstvím, no než mi začla puberta, pak se to ubíralo jinam. :-)
165
Tu reklamu si pamatuju. Líbila se mi. Do té doby, než jsem se někde dočtla, že ten kovboj umřel na rakovinu plic. :-)
Mně ty sny vydržely až do dospělosti. Akorát pak se z hlavního hrdiny muže stala hrdinka žena a z motivu spřátelení dvou mužů na opačné straně boje proti zlu motiv sexuálního vztahu s podtónem stockholmského syndromu. :-) Mezi cca čtrnáctým až semdnáctým rokem jsem ty dva filmy před usnutím střídala. Podle nálady.
164. Čí to byl nápad ty koně zarámovat? Tatínka nebo maminky? Já lepila ty kočky přímo na zeď lepidlem a bylo zle :-) všecko zapatlané. zapatlané dveře. zapatlaná okna. celý pokojík obří mrdník.
Maminky, myslím.
u nás byli oba rodiče neskutečně rozdílní. Tatínek nepořádný se snažil přizpůsobit (bez úspěchu). A maminka dělala naučené a dělala to velmi pečlivě. Nikdy ji nenapadlo že si může tak něco vymyslet sama. Nerozuměla tomu. Odkud by se to mohla dozvědět co má udělat, že? To ji někdo musí říct. Párkrát to možná zkusila ale její nápady byly rozmetané.
Takže zarámované obrazy se u nás házely na hromadu, všude se válely, i vzácné kousky byly rozbité a pošlapané. Pro něho mělo cenu jen to právě tvořené, okamžité v daný moment živoucí… již udělané se válelo v prachu a bylo určené zániku a rozpadu.
Zarámování plakátu. Tohle by udělal tatínek jako gesto. Zarámovaný plakát. Memento ženské přízemnosti a účelovosti. Aby se zdi nepomatlaly a ta věc visela :-)
je pravda že bestiální nepořádek v mém pokojíku byl odrazem mého chaotického nitra. a do toho se válející plakáty a fotky koček. Možná bych měla dodnes nepořádek ve věcech nebýt mého muže.
Taky jsem měla v pokoji bordel. Postupně docházím k názoru, že nepořádek mám jen tehdy, když nemám dostatek vhodného úložného prostoru nebo nemůžu sama rozhodovat a řídit, kde co bude.
barčo, ru
ad puberta – jasně, dobrodružství!
Našla jsem si, co je stockholmský syndrom. Byl popsán v r.1973. Jedna bondovka je na to téma a už ji ukládám do počítače. Ačkoliv bondovky nemám ráda, nerozumím jejich humoru, nic mi neříkají, nudí mě, často jsou mi směšné. V kině jsme byla jen na té poslední, Skyfall, a to byl dost kýč, ke konci. Trapárna. Akorát to téma stárnutí nebylo špatný.
Nechápu, proč si tu bondovku teda stahuju-asi jsem nenapravitelný optimista a moje naděje, že mě zaujme bondovka, se vrací a vrací.
172
Bondovky už jsem vzdala. Kdysi jsem jich pár četla, to se dalo, jakoobyč detektivky. Ale jako filmy, notabene kultovní, je nejsem schopná absorbovat.
Nevztah je miluje. :-)
Naši byli tvořiví jen takovým tím praktickým způsobem. Co jak vyrobit z ničeho a za málo peněz. Třeba spacáky, stan, zahradní chatku… Jídlo…
Jinak stran tvořivosti v umění velmi, velmi konzervativní.
tatínek byl tvořivý i v “praktických” věcech a vytvářel naprosté šílenosti. rozřezal manželské postele a udělal z nich poschoďovou postel protože byla ložnice moc malá. pak rozřezal jídelní stůl podélně a udělal z něj dlouhý úzký protože obývák byl podlouhlý (5,5m x 3 m). Nadělal sedátka z trabantových sedaček do předsíně (obalil je koženkou) a koženkou potahl i jídelní kout v kuchyni. Vyráběl nám kuchyňské náčiní (habarky, vařešky, vařechy a různé pomůcky) Když nám praskla sklenice ze setu, tak udělal náhradní nožku z dentakrylu (2x) MOhla bych pokračovat… nebylo jediné místo v bytě kde by nebyla nějaká náhražka či tatínkovo udělátko, které ehm to tam vylepšovalo dle představ tatínka. Pro mě to znamenalo úprk do mého světa protože ten tatínkův byl pro mě odstrašující.
174. jo a šil si boty. sám. našli jsme teď ještě kopyta z dřeva které si sám vypižlal nožem. a přešíval si kalhoty a kabáty, šicí stroj byl furt rozštelovaný protože na něm přešíval nějaké věci. a protože pálil pravidelně borovičku, tak jsme měli propálenou vanu i umývadlo, úplně steřený povrch z kyseliny. ale to bylo zničené i z vývojky a ustalovače jak dělal fotky a pral je ve vaně.
Přičemž jsem na vážkách. ale to jsem celý život. celý život jsem na vážkách. mezi bláznivě svým vyhovující jedině mě a účelně přizpůsobeným vyhovující všem ostatním. někde skrze tyto váhy pak vede život. houpajíce se mezi dvěma krajními polohami.
paráda tatínek! Můj taky kutil kdeco, čalounil křesla i moji postel, udělal knihovnu až do (vysokého) stropu včetně vitrín na svoje vlastnoruční pajduláky, různá dřevěná “táflování” – jenže to dřevo předtím neobrousil a natřel to brutálně fermeží a vrstvou bezbarvého laku… odklápěcí stoleček na záchodě, lampy a lustr a různé jejich kombinace, obrazy, bíle natřená bedna na “husitskou tramvaj”, jak jsem coby malé dítě nazvala husity na voze, u stropu předsíně zavěšené helmy, důmyslný podstavec na nožičkách od postele, který stál v koupelně ve výklenku a na něm lavory atd. a když se vytáhnul, pasoval akorát napříč na vanu a daly se na něj misky na vývojku a ustalovač … a hračky pro mne, to bylo něco, to byla paráda.
177. vidíš, ty jsi to vnímala pozitivně. Já naopak. V něčem byl rozdíl. Nepatrný ale rozhodující. Mě celá to domácí dílnička tatínka postupně vzdalovala. Až k úplnému odmítání všeho co udělal.
178
mě to bavilo, protože jsem mu mohla pomáhat nebo aspoň být u toho.
mě to nebavilo. měla jsem úplně jiné zájmy než něco soustružit s tatínkem. Toužila jsem se předvádět se a natřepávat před rovesníky. Zmalovat se jak fena, obléct si něco strašne nápadného a vyrazit. Chovat se vyzývavě, pít a nechat se obdivovat od ostatních. to byl absolutní vrchol. Co doma… Teď se tomu směju. Ale jak já toužila po uznání od ostatních děcek. A jak šílené komplexy jsem měla. Na nic jiného jsem nemyslela, jen jak vyrazím ven a co budu říkat a co dělat abych byla zajímavá. a když jsem se znemožnila (což bylo furt) tak jsem si lízala rány a přemýšlela jak to udělat líp. No hrozné. Tatínek se na to nemohl dívat, hádal se se mnou a dokonce mi nadával do lehkých děv. že takhle se dívka chovat nesmí, že přijdu o čest a každý se mi bude vysmívat. takže mezi dvěma balvany. na jedné straně touha být zneuctěna a na druhé straně varování tatínka že si zničím život navěky věků….
Když jsem konečně odjela z domu na studia tak se mi ulevilo. Vlastně bych se z toho všeho doma zbláznila.
180/181
Ale jak to tak čtu, tak tě tatínek asi fakt zachránil. :-))
182. to vím už delší dobu :-) já jeho taky.
Mě vlastně taky, taky mě tlačil někam, kde mi to nebylo nejpříjemnější, udržel mě na škole a nutil mě dělat věci pořádně a do detailů a nepoddávat se pohodlnosti se na věci vykašlat, když hned nejdou, nedaří se, neutíkat a vůlí vytrvat, a ohlížet se za sebe…
180 jaký ppití – já samozřejmě mluvila o věku dětském!
Od patnácti jsem už doma moc nebyla, to jsem s rodiči toho moc nedělala – trajdala jsem s oddílem a s kamarádkou a tak. Nejsem magor, abych seděla doma a zajímala se v pubertě o to, co dělají mí rodiče :)
185. ale bydlela jsi doma, ne? pro mě období 15-18 bylo dost těžké a neuspokojivé. Měla jsem sice zájmy (judo, kytara, malování) ale hlavně mě bavily pařby, tančení a slavení až do rána. Někoho vést nebo něco zorganizovat bylo moc zodpovědné, nechtěla jsem zodpovědnost, chtěla jsem se bavit. Pro propařené noci mi bylo špatně. Taky jsme jezdili na víkendy s kamarády a tam jsme slavili. doma jsem pak seděla a koukala do zdi. otrávená. čekala jsem kdy zase někam vypadnu.
ten otrávený ksicht je vidět na některých fotkách co mě fotil tatínek :-) vzdalovala jsem se jim, nemohli mě zadržet. a když jsem odešla na VŠ, definitivně jsem se vzdálila.
Na výšce jsem pařila celé 3 roky. Ten čtvrtý jsem začala přemýšlet co dál. že takhle to dál nejde. A pátý rok jsem se vdala.
186
mluvila jsem o věku tak do 11 let – když jsem říkala, že mě bavilo tátovi pomáhat a být u toho.
Ne, žádný paření, já měla jako teenager spoustu bohulibé zábavy, spoustu věcí jsem obíhala po Praze a zjišťovala a zkoumala a jezdila na výpravy o víkendu a tam opět objevovala a zkoumala a vymýšlela, co z toho použíz na hry pro děti – všechno jsme to s kamarádkou vymýšlely a objevovaly a vyráběly, připravovaly a realizovaly.
A doma jsem dělala totéž – hledala si v knihách, co potřebuju, kreslila jsem, hudla na cello a na kytaru, vyráběla hry a psala hodně a tak. Žádná nuda, to jsem neznala, pořád jsem něco dobrodružného četla nebo dělala.
– znala jsem spoustu našich rostlin, stromy, ptáky jsem si hledala, vojenský věci taky, znala různý domovní znamení v Praze, dobrodružný knihy, objevitelský a námořnický, kreslila jsem si, jak vypadá který typ plachetnice a jak se jmenujou plachty, četla jsem o indiánech a tak furt dokola samé zkoumání světa.
Ideální pro dospívání.
Pak už to člověk nedožene.
Pokud neustydne v tom věku.
189. můj problém byl že mě nebavilo nic.
byla jsem nadšený čtenář, ale bylo mi taky jasné že kniha je kniha, že fantazie není realita, že k Amazonce nepojedu… Teda že tam nepojedu TEĎ. V daný moment. Celkově asi doba komunistická nebo nevím co to bylo, vytvořila ve mě pocit že dobrodružství u Amazonky v brazilském pralese není pro mě. Sice jsem se brodila sněhem na cestě na Chopok, kde jsem trávila celé zimní svátky a celé léto. a kde byl uspokojen můj dobrodružný duch. ale prales to nebyl :-) nic nebylo prales a Amazonka. A když jsem třeba slyšela jak mojeho bratránka chytli v Amsterdamu když se chtěl tajně dostat na loď… tak se mi jen zachvělo srdce. To není pro nás. My musíme sedět doma. to je můj osud, sedět doma. Dlouho mi trvalo než můj dobrodužný duch skutečně vyrazil z domova na opravdickou cestu. a byl uspokojen
189
Měla jsem to hodně podobně jako Liška. Až na ty děti, ty jsem nevedla. Ale jinak žádné pařby, jen pořád nějaké podnikání něčeho. Koně, lyže, čundry a veškerá trampsaká tvořivost s tím spojená, psaní, muzika, skládání písniček a hraní v “kapele”, organizování kdečeho, pozdějc školní časopis, vodáctví… Od 13 přitom hospodaření s tátou po odstěhování se od maminky, pak dvoje další stěhování, protože garsonka rozdělená skříní na kout pro mě a na kout pro tatínka, pozdějc s jeho druhou těhotnou ženou, a s dvoukolovým vařičem v chodbě místo kuchyňského koutu nebylo to pravé ořechové… V 17 se mi narodila první z mých mladších sester, v 19 druhá. To už mě chytly hormony, že ten uzlíček něhy a lásky chci taky. :-)) Poté jsem se konečně vrhla do zrušení panenství, bohužel (bohudík) s neplodným pánem. :-)
191
to já měla chvění jiné: kdy to přijde, kdy už to bude a co se stane, dokážu něco, anebo je to jen snění nad literaturou; do čeho se pustím a za co budu se ctí bojovat, vykonám nějaká hrdinství, zachráním někoho a všimne si mého utrpení úžasný princ?
– a tak podobně :)
Chvění jsem měla… že někde mě čeká něco velikého, a já že musím naplno, upřímně a poctivě dělat všechno, co mě potká, naplno do sebe všechno nasávat a vstřebávat, abych byla perfektně připravena, až to veliké přijde….
To je skutečně na celkový rozbor :-) jak byly prožívány přípravy (15-20 let) třeba a jak pak realizováno.
Teda já vnímala část přípravy na život jako přípravu na život. opravdicky jsem si myslela že se připravuju na život. Když pak začaly pařby, tak jsem si říkala. Ještě rychle si něco užít než začne život. A pak, když jsem si řekla že už je život zde, tak jsem udělala symbolický krok právě vdavkami a narozením dítěte. To narození dítěte bylo opravdické, vdavky symbolické. Jakože předěl od přípravy k životu samotnému.
To je asi dobrý, že sis stanovila, ratko, takový předěl, rituál.
Já se furt plácala bez předělu, dlouho. To svoje dychtivé období bych datovala 11 – 18nebo19let.
“Dychtění” – to je pravé slovo.
Samozřejmě on se člověk vdá a jakoby začal bojovat o přežití. Teda mě to tak přišlo. Všechny síly které jsem do té doby měla a které byly využity možná z desetiny, najednou byly zmobilizovány a vloženy do pouhé existence. Do holého přežití.
Kdybych chtěla srovnat, to období 24-30 let třeba s něčím v přírodě tak je to gepardice se svými mláďaty. Buď přežijou nebo zemřou. Buď anebo. Není střed. Neuvěřitelně intenzivní období existence. Které mám ještě pořád zasuté tak nějak v mezipaměti a nezpracované. Jen sesbírané obrazy které čekají na vyhodnocení.
Myslím, že jsem nebyla člověk. Spíše šelma co se plíží porostem se svými mladými, odkládá je na bezpečné místo a dává jim základní pokyny k přežití :-)
197
Přesně.
jo, povstavajici ptacek a nebo drace..klubajici se
to dalsi je take nejake roztancene, menici se.. mozna pes co sedi na pokladu
démanty, kapradí
pes sedící na pokladu -hlídač; vida vida.
No tak aspoň takhle, sice pozdě, ale přece.
Dostaneš se do situace, které Tě emocionálně velmi zasáhne, ale moc jí neporozumíš. To, co bys měla, je věnovat hodně pozornosti vztahům kolem sebe a hlavně hodně chválit a nebrat vše jako samozřejmost. Velice pravděpodobná je nová známost, ale jiná, než jsi zvyklá. Nedej sebou orat. Vysoce pravděpodobné je duchovní přesouvání z jednoho názorového konce na druhý, spíš karmický, necítím v tom nepochopení, spíš nový level, vlastně někam půjdeš a nebudeš věnovat pozornost tomu kam, pojedeš, ale řídit nebudeš, budeš mít sílu vůle a štěstí a ty Tě povedou. Ohledně té nové lásky – moc rozumu v tom nebude. Nejdůležitější je ohodnocení lidí kolem Tebe v plusech, protože pak se na ně budeš moci spolehnout. Není moc čas myslet na samu sebe. Spíš budeš smílaná okolnostmi.
V druhé půlce roku se dostaneš do jakési bitvy názorů, budeš spíš přitakávat, trénovat si diplomacii, ti lidé, které si kolem sebe udržíš Tě podrží, až se Ti stane nějaká neočekávaná věc, která bude souviset s tím, že pojedeš a nebudeš vědět jak ani kam. Výsledek bude pro Tvojí hmotnou existenci nad očekávání dobrým rokem sklizně. Zaslouženě.
Lucienne,
óóó, děkuju! Krom jiného obdivuju, že už v půl osmé ráno funguješ a dokážeš formulovat věty, narozdíl ode mne.
Chválit, pochvalovat si vztahy a svoje lidi, nebrat je jako samozřejmost, to jo, to bych jim mohla víc dávat najevo přímo! To můžu hned dnes. Jak říkáš, jsou pro mě důležití a můžu se na ně spolehnout – když si jich budu patřičně hledět. Loni jsem se spolehnout mohla, tak to letos nesmím zanedbat, spíš se jim revanšovat a ocenit je!
Situace emocionálně silné, které úplně nechápu a neřídím, a cesta také taková – no, to je teda pěkný; to se dá zvládnout právě jen se spolehnutím se na běh událostí, nechat se vést a věřit a přitom i konat… jééje, to bude zase něco. Asi jako loni, tak snad to loňské byla dobrá průprava na další a vydatné náročné dění v novém roce. Á a ještě bitva názorů – trénovat diplomacii, to potřebuju jako sůl (i když dávám přednost nediplomatické hrubší spontaneitě).
A známost jiná – to je dobře, že jiná, nechci opakovat nic pořád dokola – ačkoli jiná ještě neznamená, že vhodná. A nedat sebou orat, to si musím připomínat denně, zvlášť ve vztahu, když v nějakém jsem. Smílaná okolnostmi, achjé, nojó – hlavně aspoň do té míry, do jaké to jde, sebou nenechat úplně vorat.
Sklizeň zní dobře!
Jojo, Liško, bude to zvláštní, ale dobrý rok!
Já vstávám ve čtyři, pak hodinu a půl cvičím jógu, pak jdu s Eliškou ven, pak medituju no a tak dál a tak dál až v devět padnu a spím až do čtyř, pokud se nevzbudím třeba ve čtvrt na čtyři a už nezaberu, i když jsem se rozhodla na celou jógu vyprdnout a pořádně se vyspat. Ale budíkem se nebudím, budím se sama od sebe. Do toho posilovna, už jsem zhubla tři kila… To se mi to pak v půl osmé ráno píšou komentáře Lišce :))))
Ničeho se neboj a do všeho chutě, ve výkladu není nic negativního :)
Sláva, to zní ještě lépe! Nevímproč jsem měla tendenci hledat za tím skryté budoucí negativnosti.
Já vstávat ve čtyři, tak do devíti do večera nevydržím. Spíš tak do devíti do rána a pak bych usínala. Posilovna? To máš vůli jako provazy! A svaly taky jako provazy. Já bych si přála, abych byla schopná nějak cvičit nebo běhat jako někteří jiní lidi, jenže je mi cvičení a běhání protivné už od školy.
A vůbec mě nikdy nikdo neinstruoval,jak se vlastně běhá – já vyhazuju komicky nohama, švihám rukama, přemýšlím u toho, jak vlastně klást chodidla, a za chvíli se zadýchám a leknu se, že se mi něco stane, a radši přestanu. V tom jsem praštěná. Teď mi někdo vysvětlil, že musí být rytmus dýchání. A jiný zase, že až tak po půl hodině běhu to začne být dobrý :) Jenže já víc než 100 metrů naráz neběhám a to přece jen uběhnu dřív než za půl hodiny.
Tenhle svůj odpor – který do mě zaseli oba mí rodiče – kdybych překonala, to by byla bomba. Letos se chystám vyběhnout.