Zajímavé a podle mého soudu taky dost užitečné je pozorovat lehké vlnky i větší změny v naší náladě v tomhle období, kdy jsme vystaveni
vyššímu celospolečenskému a mediálnímu stresu,
existenciálnímu stresu individuálně podmíněnému a zaměřenému,
většímu počtu nových situací,
velmi často se měnící situaci, …
a také nejistotě, jestli si můžeme věřit, komu můžeme věřit, což platí nejen směrem k vládě nebo médiím, ale i k našim nejbližším kolegům, přátelům, blízkým. Z toho vyplývá nejistota nebo změna okruhu lidí, s kterými mohu otevřeně komunikovat, s kterými můžu volně mluvit. A volně mluvit s lidmi, víc než s jedním člověkem, považuju za zásadní pro duševní zdraví.
Jestli máte chuť, řekněte, jak to prožíváte vy.
Já si uvědomuju, jak mě těší zjišťovat (je to napínavé a to mě baví, je to jako pátračka s trochou mého risku a drzosti), ověřit a pak vědět, že mám blízko několik lidí, se kterými můžu volně mluvit o aktuální situaci, můžu se s nimi vztekat, můžu se společně s nimi strachovat nebo naopak se tomu smát, můžu je povzbuzovat, můžu ukazovat, že nechat se strachem ochromit a manipulovat už nevede nikam. Strach je sice užitečný signál, který umožní zpozornět a zaměřit se na rozhodnutí o dalším postupu, ale ne vždycky. Můžu jako svůj signál nevzít strach, ale naopak své běžné, dlouhodobější postoje a ty mi mohou ukazovat cestu líp. Nebo hůř. To je fuk, ale je to moje rozhodnutí, je to výraz mojí kompetence, mojí autonomie a mého lidství. Bez toho můžu bejt nějaký jednobuněčný organismus, pokud rezignuju na osobní odpovědnost a osobní rozhodování o svém vlastním životě. Realizace toho ovšem může u každého člověka vypadat jinak a dokonce opačně.
A to je dobře.
Protože v naší různorodosti je síla. A život. A naděje. Živost. Růst. A taky klid. Zdraví.
Mírné vlnky úzkosti, které se objeví například jako změna režimu spánku – obtížnost usnout nebo noční probuzení – v nově nastalé situaci, jsou také dobrý signál, že se mnou něco pohnulo. Že nejsem stroj, který jede za všech podmínek stejně. To by byla skutečná tragédie; ne to, že dočasně zažívám změnu míry své úzkosti. Je dobré se ptát, když zaznamenám chvění nebo obavy nebo potíže s usínáním (ne nutně odpovídat): „Co to bylo a kdy a jak se to stalo a co mi to připomnělo, stalo se to už kdysi podobně?“ – Nenutit se k odpovědi a pátrání, jen to nechat otevřené, jen to zaznamenat jako otázku, to si myslím stačí. Tím dám svému organismu svolení být k tomu tématu otevřený a ne jím zaskočený.
Možná až budu s někým o celkové situaci nebo o jeho dojmech mluvit, může se stát, že si najednou vzpomenu: „Ajo, vždyť to bylo tuhletu noc, kdy jsem se dověděl tohle a tohle… a kamarád říká něco podobného, jenže jinak. Tak je to asi OK.“ A už se v noci s děsem budit nebudu. Protože jsem se s někým propojil. Nebo si už na to nevzpomenu vůbec, už to bude zahraný, překryto jinými událostmi řítícími se na nás denně jako sprcha žaludů ze stromu nebo rajčat nebo kapének. Některé se trefí do černého, některé vedle, některé si se zájmem prohlédnu, jiné se rozhodnu ignorovat, do dalších vztekle kopnu, s nějakými si možná vesele pohraju, až mě to rozesměje. A opět: V tomhle já vidím zdraví. V nakládání s věcmi, informacemi, s rozhovory, nakládání s dojmy, kterými na mě působí kamarád, kterými mě překvapí. Nakládat se situacemi různě nebo hravě podle mě znamená zdravou schopnost rozhodování; ne nezdravou rigiditu, ne neměnnost dílčích postojů, ne stereotypní zacházení s lidmi, informacemi, situacemi, světem. A k tomu je potřeba trocha odvahy. Dneska často nazývaná „vystoupení z komfortní zóny.“ A copak bez toho vůbec existuje život? Bez odvahy? Ne.
A každej ji uplatňuje jinak, vychází z jiné vstupní zkušenosti, nemusíme si v tom rozumět, proč něco děláme nebo ne, proč ten druhý má stejný názor jako já, i když jinak je to dement, a proč můj nejbližší člověk má jiný názor… A s tím opět nějak musíme nakládat… nekonečnej životní koloběh. Který má posilující vliv na vztahy, resp. na naše vztahování, ne rozkladný.
A co když je toho moc? Co když jsme v turbulentní korona-situaci, že těch vjemů už je nadmíru? Co se může stát? Maximálně se objeví únava nebo nějaká úzkost, i v nenadálou chvíli. Například mně se v úterý zdálo, že už popravujou. Ale ne řádně – prostě normálně se pohybuju v nějaké čtyřčlenné skupince spolupracovníků, něco děláme, a najednou mě jeden z nich zákeřně probodne. Měl to nařízeno vykonat.
Z toho usuzuju, že sen mě chtěl upozornit právě na možnost rozkladu vztahů. Na verbální agresi. Na agresi mlčení. Na neočekávanost reakcí druhých, na nevyzpytatelnost toho, s kým a kdy je bezpečné mluvit a s kým ne a kdy už ano. Je to sice dobrodružné, ale může toho být už moc.
Tak jsem si řekla, že když moc, tak kontaktů ať je taky moc. Kontakty s lidmi považuju za ozdravné. Asi jako kontakty s přírodou a kontakty se sebou. Pomůže mi, když bude vysoký počet kontaktů s pár lidmi, se kterými ladíme, nebo dostatek kontaktů s hodně lidmi. Včetně bzučení v restauraci, pocitu, že jsem v místnosti, kde se toho hodně děje, je tam příjemný ruch a veselí. A to teď nejde. Hloučky zakázány. Hloučky můžeme dělat virtuální a to je fajn. Bavit se na blogu je fajn. Je to přínos. A ve zbylém čase budu intenzivně využívat osobní kontakt s těmi pár lidmi, co se (mě a mého důrazného projevování) nebojí a mají chuť k situaci něco svého říct.
.
