SEN 22.8.2017

Celý příspěvek →

SEN 12.7.2017

1)
Jsem zřejmě chlap, vyšší, tmavší a pružnej, podobně jako jistý brazilský bubeník. Odlétám. S dalšími přáteli. Jsme na letišti. Ukradla jsem cizí příruční zavazadlo. Nevšimli si toho. Dávám si ho ke svým zavazadlům. Bude v něm něco hezkýho!

(K zavazadlu mě po probuzení napadá, že večer před snem jsem hledala jeden kletr, červený Pamír, co jsem chtěla následující den půjčit kamarádům. Ale nenašla jsem ho, musela jsem ho někomu půjčit už před časem a nevím, komu.)

Loučil jsem se předtím s blondýnou – něco jako Marilyn Monroe ve starších filmech – chtěl jsem ji upoutat. Ona mě šla vyprovodit a co se to stalo? Nepamatuju si, asi jsem byl napitej. Jméno Tůma.

(Ještě ve snu uvažuju, že TŮMa je možná odvozeno od TMA, TEMný, černá TŮŇ. Že to souvisí s nějakou mou stinnou vlastností. Po probuzení si říkám, že to bude asi od slova Tomáš, i když se mu ten tvar příliš nepodobá. A je to tak.)

2)
Jdu se koupat do bazénu s kamarádkou. Je jí asi 14 let. Blondýnka? Nikde není. Není vidět. Bazén je prázdný.
Kiddy!
KIDDY!

(Jmenuje se Kiddy. K tomu mě po probuzení napadá citát z filmu Limonádový Joe: „Nestojím o vaše Kidy.“ Uvažuju o významu jména – asi že byla veselá „just kidding“ nebo prostě že to bylo ještě dítě, „kid.“)

Bazén je vysoký, stojím na jedněch kovových schůdkách, okraj obdélníkového bazénu přečnívá nahoru, kolem celého bazénu je díra a teprve asi o metr dál je kachlíčková podlaha skoro ve stejné výši jako rantl bazénu, musí se ze zídky bazénu skočit v rohu, aby se od něj člověk dostal na podlahu. Rozhlížím se po bazénu. Nic. Jen průzračně tyrkysová voda. – A tam na dně? Je to ona? Leží tam?! – Ne, to je jen odraz lidí venku. Nějaké rychle plavající dítě, kluk, pro ni skáče.

Kiddy!

Kiddy!

(budík)

.

SEN 7.7.2017

Je příjemný slunečný den. Kopcovitá krajina, pole, lesy, louky. Jsme někde na kopci, ale nad námi je ještě vršek s rozhlednou. Na druhé straně nahoře na zoraném poli na kraji vpravo u keře stojí chlapi s technikou – asi velký traktor s velkým širokým pluhem vzadu. Mají pauzu, odpočívají, mluví, svačí. Rulisu napadlo při pohledu na ně, že by si možná nemusela pořizovat nový takový stroj, ale už jetý a zeptat se jich. – Kolik je hodin? říkám si. Stihne se jich ještě zeptat? Tři čtvrtě na dvě. – V kolik musíš být v Praze, ptá se mě Rulisa. Ve tři čtvrtě na tři (to je reálný čas, v kolik dnes odpoledne musím být zpátky v práci, až zajedu po obědě za mámou do nemocnice). To tam budem! – Aha, říkám si, Rulisa to ví, jak dlouho autem pojede; i když že by to šlo tak rychle odtud ze Šumavy?

Máme tedy ještě chvilku čas. Chci dojít od pole kousek zpátky na návrší, kde jsme byli a kde asi parkují auta. Ale bloudím jinou cestičkou. Kolem ní není vidět přes vysokou trávu nebo býlí. Nebo by to mohla být levandule, ten kopec vypadá jako na jihu Evropy. Cestička se rozděluje, jdu dál mezi porostem a je to oklika přes vrchol s rozhlednou. Spěchám. Rozhlednu jsem si představovala jako bílý maják. Je tu ale úzká kovová konstrukce a je sklapovací – dá se celá položit a zvednout (včera jsem našla článek o zvonici, která vypadá obdobně, úzká kovová konstrukce, a je vyrobena z křídla velkého Messerschmidtu). Na vršku je nějaký pár nebo rodina a vidím úhledný bílý dům, část má namalovanou světle tyrkysově. Pěkné. Taky vypadá jako ve Středomoří. Je tu shora krásný výhled na louky a ty jsou jemně svítivě barevné – růžově kvetoucí tráva (jako tam, kde jsme loni v létě s kamarádkou malovaly a chystaly jsme se letos zas, než si máma zlomila tu nohu) a teplá žlutá.

Už jsem na místě. Několik lidí – s nimiž tam jsme – vybalují napnuté rámy na malování a hledají, které jsou stejně velké.

Probouzím se s myšlenkou, jestli rorýs nebyl ve skutečnosti raroh (v realitě vím, že vypadají jinak), ta slova mi připadají podobná.

.

SEN 16.1.2017

Jela jsem pryč a nedala jsem kočku o patro níž k mámě do bytu. Zůstala u mě.

Jedu na běžkách sama otevřeným kopcem po úbočí, potom zahýbám doprava dolů do lesa. Je to průsek, cesta kolmo dolů. Sněhu je tam málo, je mokrý, natátý, takže mi to jede hodně pomalu, bezpečně, v klidu jedu dolů a to jen na jedné lyži, druhou nemám. Někdo další se objevuje na snowboardu, ale v pohodě se vyhneme, i když místy sníh není, přejíždím zledovatělou trávu. Na dolní cestě, kolmo k průseku, zprava doleva, jedou další lidi na běžkách. Jsou to účastníci závodu. Já sjela dolů na cestu, zatočila doleva a zastavila u cesty. Tam jsem už byla, mám tu věci a druhou lyži.

Závodníci dojíždějí, jeden chlapeček pořád nahlas řve, otravně – a to oni měli celou cestu. Prohodila jsem o tom s nimi pár účastných slov. Tady v zatáčce závodníci nastupují na vlek v protisvahu, co je veze doprava na Lysou horu. Místy není sníh, kousky cesty jedou po trávě. Mají tu před nastoupením na pomu i občerstvení. Dávám si ho také – hojnou porci v ešusu. Mám chytrý telefon nebo ipad a natáčím si, jak lžící v levé ruce – pravou natáčím – a v modré rukavici nabírám jídlo. Jsou to opečené buřty a klobása, rozehřátá paštika a fazole. Je toho hromada. Čtu na internetu, že můj spolužák Pepa dojel na 57. místě.

U cesty vlevo, jak jsem měla věci, je strmý sráz. Jsem hned nad ním. Koukám se přes údolí do krajiny na hory. Je docela pěkně. Najednou vidím, že se počasí rychle kazí, obloha je jako mlíko a výhrůžně došeda, ochladilo se, přichází mlha a za chvíli bude tma. Co teď? Mám jít zpátky stejnou cestou? Jinam netrefím, neznám to tady a nemám mapu. V mlze nebo tmě jen horkotěžko trefím zpátky. Jinam vůbec. Nebo mám jet vlekem nahoru na Lysou horu? Ale co tam potom?

.

SEN 10.9.2016

Covonosemito… Venku v krajině. Jsou různé vlezy pod zemí. Vlezeš z povrchu dírou kousek dolů, tam je víc tma, to je jasný, a je to takové podzemní rozcestí, odkud vede hodně krátkých chodeb a dveří zase ven. Vynoříš se někde jinde. Kus dál. V džungli.

Jsme skupina lidí. Centrem skupiny je jedna rodina. Nejbližší je mi asi jejich dcera, tu mám ráda. Zjistila jsem, že její dlouhovlasý manžel je zloduch. Jde po mně. Chce mě zabít. Mám totiž u sebe něco cenného, předmět, který on chce a který ta rodina chrání. Využívám podzemní dveře, abych se dostala do džungle, kde se dá schovat. Jsem mokrá.

Využívám dveře, abych se nepozorovaně dostala tam, kde bydlí ta rodina. Abych jim řekla o ohrožení ze strany jejich zetě. A je mi to líto kvůli jejich dceři. Přicházím do domu, je tam jeden muž-hlídač (tomu nevím, jestli můžu důvěřovat) a další lidi. Chci mluvit s matkou, ta je tam hlavní nebo pro mě hlavní. Musíme se společně dohodnout, co dál – jestli mám ten balík ukrýt někde ve větvích a sama se schovat jinde na stromě…?

.

SEN 29.7.2016

1.

Nahoře na domě je holčička (já) a vidí letět velkého ptáka (směrem zprava doleva) a těsně před ním malinkého ptáčka. Už už by ho asi drapnul! Ona po něm hodí, co má po ruce, a  tím ptáčka zachrání. Hodila šátek.

Spadnul až dolů pod mrakodrap. Je to velká bílá osuška a dole lidé říkají, že je to „šátek svaté Anny.“ Asi Španělé.

Holčička ale málem spadla dolů. Zachytila se ploché střechy, která připomíná vršek několika spojených švédských beden. Chytila se prsty do štěrbiny mezi nimi a vytáhla se nahoru na střechu.

2.

Jedu ve vlaku s hitlerovcem, sedí přes uličku. Na něco se ptá spolucestující holčičky. Říkám si: radši moc neodpovídat, nekoukat na něj, nemluvit.

3.

Máma je za mnou v práci. Je tam mnoho místností, skříně. Vzniká problematická situace, aby nebyla v nevhodný čas v místnosti, kde bude probíhat program. Trochu protivné. Klobouk má? Dojem, že ve skříních je spousta oblečení a lidé nastrojení.

.

SEN 10.5.2016

U nás v bytě. Ve vaně leží mrtvá kočka, světlá, stříbrně mourovatá. Veterinář prý řekl mámě, že kočka je dost prolezlá, asi breberkami, kontaminovaná. Táta o tom ještě neví. Zavřela jsem dveře do koupelny. Jsme v kuchyni. Našeho kocoura zavírám do té koupelny, do pokoje, nechce se nechat, vyklouznul zase ven. Snažím se, aby to táta nevěděl. A říkám si, kdo tu kočku z vany vyndá, jestli já, nebo máma.

.

SEN 16.2.2016 A JAK BY SE S NÍM DALO PRACOVAT:

Celý příspěvek →