Čelní útok

ANEB ZRANĚNÉ MÍSTO PŘITAHUJE DALŠÍ RÁNU

Znáte to? – Když vás bolí noha, přesně na to bolavé místo vám někdo šlápne. Ne na druhou nohu, ale přesně na to místo. Aby se rána připomněla. Oživila. Zákon přitažlivosti. Ono se to dá vyložit i tak, že vám ten člověk šlápnul právě i na tu druhou, zdravou nohu, a k tomu vás ještě kopnul do stehna a bouchnul do ramene, ale toho jste si vůbec nevšimli a odeznělo to; vy jste si ostře bolestně všimli, že zásah dostala opět ta pochroumaná noha. Do černého.

Nahoře na pravém nártu mám odřeninu. Už se pěkně hojí, řekla jsem si dopoledne s uspokojením. A nějak mi problesklo hlavou: To by bylo blbý, kdyby dostala nový zásah; přece se to stává… Nonic, obula jsem si sandály a vyrazila na Bulovku. Napřed na odběr krve, potom na každodenní ozařování. Byla jsem ráda, že to zvládám tramvají. I když jsem na ni docela dlouho čekala a to není moc příjemné, postávat a čekat, když vás něco v břiše tlačí a nejste úplně v kondici. V kondici jsem nebyla hlavně den předtím, v úterý. To jsem na ozařování jela tam i zpátky taxíkem, protože bych to od tramvaje nedošla. V pondělí mi totiž dělali prvně vnitřní ozařování, v narkóze. Jmenuje se to brachyterapie. A po té jsem se cítila oslabeně. Naštěstí ve středu už celkem dobrý, byla jsem ráda, že jsem schopná jet tramvají a dopochodovat na odběr krve do pavilonu 8. Přes ten hnusnej areál.

Normálně jdu totiž po klidné boční cestě v zeleni a pak nahoře popojdu kousek po silnici kolem protonového centra, sejdu po kovových schodech a šup a jsem tam. U pavilonu 6. To je onkologie. Tam je chemoterapie. A vedle je budova B a v ní jsou ozařovny.

Dnes jdu tedy hlavním vjezdem. Za ním je jediný obchod s potravinami v areálu nemocnice, pokud vím, a on má nahoře na domě takovýhle nápis:

Pohřební ústav. To je strašlivý. Ještě jedna pohřební služba je hned na kraji areálu, před hlavním vjezdem. Děsný. Já vím, že bývají v blízkosti nemocnic, ale tohle je trochu moc. Někdo jde navštívit svého blízkého do nemonice, bojí se o něj, a vidí tohle. To mu na náladě nepřidá. A kolemjdoucímu pacientovi s rakovinou asi taky ne, žejo. Mě to štve. Navíc to dělá beztak ošklivý zarostlý areál nemocnice s nepěknými budovami ještě hnusnějším, méně estetickým. Všude jezdí jen auta, pěšky se chodí po pozemku nemocnice dost špatně, člověk si připadá jako ve Spojených státech, všechno je to v kopci, na slunci… a plevele jako v Polsku. A jak tak jdu, koukám, že dost kolemjdoucích je dost divných. Už na stanici Bulovka se vyskytují podivní lidé. Na špinavém místě si sednou do trávy hrubé ženy se psem nebo tu postává hlouček špinavých, do hněda opálených mužů s lahvemi. Však taky jsem v té čtvrti nikdy předtím nebyla a dobrovolně bych tam v životě nešla. Jen jsem tudy párkrát projížděla tramvají cestou nahoru do Kobylis. Asi od té doby, co tu zabili Heydricha, to dostalo nějakej prokletej nechutnej šmrnc. Že by i pro čtvrti ve městě platilo, že zraněné místo přitahuje další ránu?

Došla jsem na odběr krve a odtud nahoru do budovy B – jo pozor, vede tam tajná podzemní chodba! A ta se mi líbí. Vede tam tedy jen z vedlejší onko-budovy číslo 6. A já ji používám. Hlavně když je vedro. Proč jít třicet metrů po slunci, když můžu jít sto padesát metrů dobrodružně tajnou suterénní chodbou, že. Ona tedy ta chodba není pro každého. Ukázala jsem ji kamarádce a ta seznala, že možná trochu trpí klaustrofobií, protože se jí v té chodbě nelíbí a sama by tam nevlezla. Přitom ta chodba je široká. A světlá. A dokonce ji někdo vyzdobil, aby se jí lidé nebáli chodit. Jenže tím z ní právě udělal strašidelné místo. Na stěnách visí několik fotografií, pravda, na jedné jsou dámy v lázních Toušeň, na další pes, ale na většině jsou vyfoceny prazvláštní vyšetřovny a aparáty, které v divákovi zabijí veškeré zbytky důvěry ve zdravotnický systém:

A za rohem:

Tak jsme došli.
Nazdar, babi.
Jsme v cíli, v čekárně před ozařovnami. V suterénu, na stejném podlaží jako podzemní chodba. Čekárna je prostorná a osvětlená, docela fajn. Jsou v ní nové barevné sedačky. A po dnešku se jedna sedačka bude viklat. Ale nepředbíhejme.

Patřím do ozařovny hned na kraji, před kterou jsou v čekárně proti sobě dvě řady sedaček oranžové barvy. Dalším ozařovnám přísluší jiné barvy sedaček. Sedám si spořádaně na oranžovou. Na úplně krajní, protože pár sedadel už je obsazeno. Ob jedno ode mě sedí starší pán, čeká na někoho, kdo je právě uvnitř. Naproti sedí další lidé, ti už odchází. Vytahuji lahev s pitím a leju ho do sebe. Už jsem si lokla cestou jako základ; na ozařování se musí s plným močovým měchýřem. Musíte si vykalkulovat, kdy asi tak vypít aspoň půllitr vody – kdy dojdete do čekárny a kolik lidí tak bude před vámi, abyste neměli močák plný k prasknutí moc brzo, ale aby nebyl ani ještě poloprázdný, než do něj tekutina z ledvin dorazí. To by vás totiž po kontrolním CT z ozařovny vykázali a museli byste se obléknout a venku dál čekat a pít a pak jít do ozařovny znova, snad to vyjde a nepočuráte se…

Sotva jsem si sedla na krajní oranžovou, přišel pán s paní. Automaticky předpokládám, že jde o partnery, manžele, ale už vím, že někdy je to dcera a otec, ačkoli by to jeden neřekl. Tak tentokrát klidně řekl, vyšší dívka kolem 25 let vypadá dobře, intelektuálně, s ní ještě vyšší muž sportovní postavy je zachovalý, vypadá nejvýš na padesát, klidně by to mohl být její partner. Ale je to otec, jak zjistíme za chvilku. Pan Novák, řekněme. Jsou tu asi noví – odchytli jednu sestru z ozařovny a ta jim vysvětluje, že mají jít na ozáření a pak vedle na kontrolu k lékaři (to se chodí jednou týdně). Tam jsou fialová sedadla. Ještě jsem neřekla, že v ozařovnách personál sleduje svůj úsek čekárny přes kamery. Vidí, kdo tam sedí. Hlavně ale každý ozařovanec má u sebe každý den identifikační náramek. Ten vypadá jako dětská atrapa chytrých hodinek – je to malá umělohmotná krabička přidělaná na tkaný páseček. A na té krabičce není nic vidět. V ozařovně ale poznají, kdo v čekárně je, ta krabička nějak vysílá identifikační údaje. Na základě toho si z ozařovny volají jménem dalšího čekajícího, který má jít na řadu. Pán se slečnou si sedli asi pět metrů proti mně, na protější oranžovou. Já mám ještě čas. Trochu mě dráždí, že slečna pánovi šeptem rychle cosi vypráví; kdyby radši mluvila hlasem jako všichni, znělo by to přiměřeně, takhle je to paradoxně nějak invazivnější. Tu se otevřely daleko za mými zády dveře ordinace a lékař zvolal: “Pan Novák!”

Pan Novák slyšel na své jméno a slyšel ho rád. Vztyčil se jako nadšený vítací pes v celé své atletické výši 190 centimetrů a dal se do běhu. Přímo kupředu. Na mě. Když se mi celý svět zakryl řítícím se panem Novákem, zaječela jsem cizím stoupajícím hlasem: “Co děláteeee?!!!”
Zabrzdil až o mě.
Ozval se monotónní rezignovaný hlas dcery: “On si vás táta nevšimnul.”
Cože?!
Jak?
A běžel dál.
Žádná omluva, nic.
“Dobrý, nic se mi nestalo,” řekla jsem. Ze své iniciativy. Nikdo se mě nezeptal.
Čekala bych, že budu v totálním šoku z té nenadálé smršti, ale dobrý.
Odřenina na mém pravém nártu se bujaře rozkrvácela. Dostala zásah. A můj pěkný nehet na palci je rozkřápnutý.
Ano, byla jsem v oranžových šatech na oranžové sedačce, ten běžec mě mohl přehlédnout, ale zároveň i tu sedačku?! Asi má nějakou vadu zorného pole a nevidí dolů, ale proč potom proboha běhá? Nemůže chodit normální rychlostí?

V ozařovně jsem je varovala před tím pánem, aby nedošlo k další nehodě – že asi špatně vidí, ať si dají pozor. Odpověděli, že to nasedá na jeho diagnózu. Tu nevím a vědět nechci a nechci, aby na mě nabíhali lidi s jakoukoli diagnózou. Po ozáření jsem si dala příjemnou procházku podzemní chodbou a bylo zase dobře.

A od té doby se krajní oranžová sedačka viklá.

.

SOUVISEJÍCÍ:
Pád a další ženské komplikace
Tento způsob hubnutí…
Šťastná to žena, jež hadice nemá!
Kdo jsem bez prášku? Život vlkodlaka.
Chvíli se cítit normálně!
Závany z vany

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Výštěky se štítky a jeho autorem je Liška H. ryška. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

14 komentářů u „Čelní útok

  1. Odpoledne, kdy mi bylo docela slušně, jsem využila pro psaní tohohle blogu. Ta událost si to prostě žádala. Tím pádem jsem zas nevyřídila věci, co jsem nevyřídila ani v pondělí a úterý, když jsem na to neměla. Ale nevadí! jejich čas přijde. Priority určuju já. Teď to jinak nejde.

  2. Foukám ti na nohu i nehet pochroumané hyperaktivním a barvoslepým panem Novákem. Ale ani se moc nedivím. Tady jednu dobu běžela v rádiu reklama, ať lidé darují svoje ojetá auta spolku pro nevidomé. :-)

  3. Ahoj Liško, to jsou věci! Nejvíc mě nadchla podzemní procházka, jak píšeš a dokládáš fotkami. Ta světlá dlouhá prázdnota i na dálku na mě působí podobně jako na tebe, je to uklidňující pokud jsi tam sama a neplaší kolem spěchající davy… je to jako stvořený pro zklidnění ducha mi připadá. Měli by to ordinovat kdyby na to přišlo, ale lepší když o tom víš jen ty. Jak se něco rozkřikne, je konec s klidem… a ještě ten pohřební ústav nad prodejnou. Otřesné, jako když se slétají supové a kašlou na všecko. Tam bych tedy nic sjednávat nešla. Hlavně být hned při ruce, aby mě jiný nepředešel… Ale stejně pozoruji jak se lidé s přibývajícím časem v tomhle systému mění. Klesá kulturnost na všech frontách. Tak, Liško, bojuj a díky za postřehy ze života. z.

  4. Ta chodba by na mě byla taky spíš depresívní než uklidňující. Ale fotogenická je náramně.
    A ty zážitky unikátní. (Že by jim člověk rád unikl?)

  5. Tak bohužel tou chodbou asi nejdeš naposled.
    Příště sebou fixu a přepsat ty Zenderovy aparáty na Mengeleho.
    Třeba to těm nástěnkářským estétům z Bulovky dojde…

  6. Milá Liško, čtu vás poměrně dlouho, komentuji poprvé.
    Moc vám držím palce, opatrujte se. Jsem zastáncem rozumné alternativy s využitím sofistikovaných udržbářských metod současné medicíny.
    Dita

  7. Díky za podporu, všichni. To je prima.

    Teď mě bolí nerv tlumeněji a jen někdy, takže neberu analgetika jak na běžícím pásu, ale jen tak dvakrát denně, víc ne. Akorát včas, protože se začínají hlásit vedlejší účinky ozařování a jsem taková celkově slabá. Už jsem za polovinou léčby. Teď už vůbec není žádoucí hubnout, právě kvůli oslabení, ale trochu jsem bohužel zase zhubla, už nemám nadváhu, dneska jsem si vzala šatičky ke kolenům.

  8. Za půlkou, to je dobrá zpráva! Stejně jako tlumený nerv. A chybějící kila se určitě taky dopumpují, až bude léčba mířit ke konci a přihlásí se zase pořádná chuť k jídlu:)

  9. To jsi první ženská, Liško, která si stěžuje že zhubla:-)
    Taky věřím, že to nejhorší už máš za sebou!

  10. Méně boletivý nerv … tak ať to vydrží cestou k normálu!
    A co ten léčitel, zkusila jsi ho ještě?

  11. Léčiteli jsem zatím nevolala, podobně jako jiné věci vyžadující někam jet jsem druhou návštěvu odložila, protože na to nemám. Až později. Každý den jen na Bulovku mi jako program už teď stačí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.