HÁDANKA.
„Jeho život je jenom ten žlutej sviňák malej.“
To jsem tenhle týden zaslechla. Říkala to jedna paní druhé paní a z dalšího kontextu bylo jasné, co tím myslela. Hádejte, hádejte, jinak se nedozvíte, kdo je žlutej sviňák malej. Je to virus? Co by to tak mohlo být…
A NEVÍTE, KTERÁ BIJE…
Doslova. Příspěvek pro milovníky moře.
Osm skleniček. Acht glazen. Chtěla jsem si pustit starou rozhlasovou hru v nizozemštině. I když zvuk praská a je ještě těžší slovům rozumět. Na youtube je takových starších audio her vícero, samé kriminálky. Některé trvají dvě hodiny a to bych brzo usnula. Tak jsem si pustila krátkou. S názvem Osm sklenic. Možná bude v jedné z nich arsenik? Půjde o osm podezřelých? Uvidíme. Tedy uslyšíme.
Rozhlasové hry já měla vždycky ráda. Dávali je v rádiu každou sobotu. A v neděli za mého dětství (a tradice pokračuje až doteď) ve 13 hodin zase dávali pohádky. Když byl na programu Šťastný princ, věděla jsem, že to obrečím, a doufala, že nedělní oběd se odehraje dřív a nebudu si slzet do talíře před rodiči. Kazeťák jsem měla až od 18 let a některé rozhlasové hry a pohádky si pak nahrávala na kazety. Mám je pořád – třeba Pygmalion s Kopeckým a Bohdalovou, Ideální manžel s Hanzlíkem, Exitus s Munzarem, Levá a pravá s Hlaváčovou, Ray Bradbury: Město. A spoustu dalších. A posledních pár let v červenci a srpnu si pouštím audioknihy od Agathy Christie. Takže Osm sklenic znělo jako lákavá volba.
Na základě své mírně pokročilé nizozemštiny jsem při poslechu pochopila, že děj se odehrává na lodi. Hlavní hrdina je Jan, někdo ho tam péruje, loď má kapitána a starého kormidelníka, Jan se baví v přístavu s kapitánovou dcerou a pak plují do orientu na ostrovy a nakonec tam někdo vypráví nebo čte o tom, že „byl jsem nejlepší kamarád tvého otce“ nebo „můj otec byl váš nejlepší kamarád“ a je konec. A kde je těch osm sklenic rumu? Kde je vůbec osm sklenic jakéhokoli nápoje?
Tak jsem zapátrala na netu a dověděla se, že skutečně rozuzlení přichází nakonec jako překvapení k zamyšlení. Píšou to tady. Budu si hru muset pustit ještě nejméně jednou, abych pointu pochopila.
Ale těch osm sklenic? Při mém pátrání vyšlo najevo, že já středoevropská krysa nebo liška nemám ani ponětí, co to obnáší. Na moři. Kdepak osm sklenic rumu. Šlo o naplňování nějakých nádob vodou (nebo co?) a podle toho se na lodi měřil čas! Čas, jak dlouho trvá lodní hlídka, služba. To jste věděli? Já vůbec ne, a to jsem ještě ve 14 letech chtěla být pirátský kapitán… Ve článku Scheepswachten je to popsáno. Hlavně ten čas měřili boucháním do zvonu, aby věděli, která bije, ale asi bouchali podle toho, že se nějaká nádoba zaplnila za půl hodiny? Takže během čtyřhodinové hlídky to byly čtyři sklenice, pak se vylily a měření začalo znova? Jsem z toho ještě suchozemštější jelen než předtím. Anglicky je to nějak popsáno tady. Nebo stručně tady ohledně lodního zvonu – a tam píšou, že šlo o přesýpací hodiny, aha, na půl hodiny: „…watches were timed with a 30-minute hourglass. Bells would be struck every time the glass was turned.“ Jooo, takže se to neplnilo vodou, ale přesýpalo, dobrá, to mě uklidňuje, že aspoň je to trochu suchozemštější než voda… Nojó, jasně, přesýpací hodiny! Ahááá. Osm rund přesýpacích hodin a pak skončila hlídka. V tom případě vznáším obvinění, že v knihách o plachetnicích a zámořských objevech se málo psalo o písku v přesýpacích hodinách. Nebo vy jste si pamatovali jejich důležitost na moři? – Já ne, furt nějakej sextant, oktant, kompas, ale o přesýpacích hodinách si nepamatuju, že bych četla.
Akorát jsem o nich poslouchala rozhlasovou hru, co si musím pustit ještě jednou nebo osmkrát, aby se mi dobře sesypala a zazvonil mi v hlavě zvon a já ji pochopila.
.
HÁDANKA
Včera někdo řekl tuhle vtipnou větu.
„To prso to brzdí!“
Uhodnete, co to znamená, kdo to, proč to?
Budu odpovídat na otázky ano / ne a určitě se brzo dopátráte.
.
VÍTE, CO JE ITÝL? A ZNÁTE KYKOLKY?
Možná jsem o Itýlu už někdy psala. Budu muset do nové tváře blogu vrátit vyhledávací okénko, které jsem tam původně měla. Doufám smutně, že číslování komentářů také jednoho dne půjde navrátit, protože zmizela i čísla komentářů pod starými příspěvky a kdyby náááhodou si tam chtěl někdo něco přečíst, tak zabloudí a už se nikdy nenajde v hustém komentářovém lese. Představuju si, že bych se v něm prodírala a nikdy neviděla světýlko perníkové chaloupky. Natož chaloupky, kde bydlí babička Karkulky s vlkem. Asi bych začala ze zoufalství výt.
Háj konceptů nedopsaných příspěvků zůstal na blogu zachován, do něj jsem se nebála nakouknout a za tenkou břízkou se tam kryl Itýl. Jen jedno slovo jako připomínka. Představuju si Itýla, jak je za tou tenkou břízkou komíhající se ve větru zalehnutý se samopalem.
Na Itýla jsme narazili s mým nejlepším kamarádem, když nám bylo asi jedenáct. Vyústilo to v záchvaty smíchu v obchodě. – Víte, obchod, to je taková místnost, kde se prodávají věci. Místnost bývá specializovaná jen na jeden něbo několik druhů zboží a v místnosti je vždy přítomen člověk-prodavač, s nímž zákazník naživo komunikuje během realizace nákupu. Naživo spolu mluví, nemají obličej zakrytý hnusným hadrem a nemusí být od sebe na dva metry daleko. Věřím, že někteří starší z vás si ještě vzpomínají. A v takovém obchodě jsme se setkali s Itýlem.
Tak co byste řekli, že to je? Jak to vzniklo?
Nápověda: Princip je podobný jako kykolky. Znáte kykolky?
…
…
…
Pozor, teď přijde vyluštění. V komentářích ho uhodla Mařka
a dodatečně sem dávám příběh Itýlu a jeho fotky:
U nás na náměstí v půlce 80. let vzniknul nový obchod, malinké knihkupectví nakladatelství Naše vojsko. Můj táta dělal za normalizace přesné repliky vojáčků v uniformách, cca 40 cm na výšku, kromě jiných způsobů seberealizace, když už ho vykopli odevšad a musel dělat korektora v novinách. Vůbec se hodně zajímal o historii vojenství, měl doma obrázkové časopisy francouzské, nějaké knihy v němčině, i české, co se dalo. Ostatně je máme pořád… i ty panduláky. Jsou pěkný, i když je trochu divný bydlet mezi vojáčkama (jsou jen v obýváku a v předsíni; do kuchyně pronikly pouze malby ze Stoleté války a nějaký ten erb na stropě, můj pokoj a mámy pokoj jsou zcela nemilitantní).
A ten nový obchod bylo pro mě požehnání, protože v Našem vojsku vycházely i docela levný paperbacky třeba i pod 20 Kčs (normálně stály tehdy knihy od 30 korun výš), takže jsem nějakej levnej mohla koupit tátovi k vánocům apod.
No a s mým nejlepším kamarádem jsme tam koukali do výlohy, co bych tak mohla koupit, a jedna celkem tenká kniha – takže vhodná! – měla na titulní stránce tank a nějakého vojáčka a zřejmě pojednávala o nějakém bojišti někde v širé Rusi, protože se jmenovala „Itýl je bojištěm.“
To by mohlo bejt dobrý, říkala jsem si ve svých dvanácti letech, jednak je tenká levná, jednak o Itýlu se nikde moc nemluvilo, spíš o Tobruku, Normandii, Sokolovu, tátu jsem o Itýlu neslyšela mluvit, tak to určitě ještě doma nemá, to bude asi nějaký bojiště druhý světový. Koupím ten Itýl.
No a pak vyšlo najevo, že název je „I týl je bojištěm“ a kniha pojednává o zásobování vojsk, o týlu vojsk, no a tomu jsme se děsně chlámali smíchy. Prostě itýl. Směju se tomu slovu i teď.
A zní to jako něco mezi ichtylem, motýlem a tydýtem.
A tady je titulní stránka, co za to všechno může:
Zadní stránka:
A náhodný výběr několika stránek. Ty agitační, na kterých bylo, jaké školy jsou u nás pro budoucí pracovníky týlu a „Přijď mezi nás!“ jsem nefotila.
MOHOU BÝT NEČEKANÉ…
Za poslední dva týdny jsem přečetla asi dvacet odborných článků s tématikou psychoterapie online, psychiatrie online a podobně. Hledala jsem v nich něco do své budoucí diplomky – důkazy, že online psychoterapie není plnohodnotná – ale vlastně jsem to nenašla. Už mám koncept diplomky, její strukturu, metodu a jinak ani čárku. Kromě napsání diplomky mi ještě zbývá absolvovat čtyři předměty, jinak nemůžu jít ke státnicím a v září asi už vyprší k tomu vymezený čas. Výuka probíhá online. Zase online. Pořád jsem četla o výhodách a nevýhodách online prostředí a dneska se ukázala jedna, o které v těch anglicky psaných článcích nepsal vůbec nikdo! Žádný výzkumník na ni ještě nepřišel! Možná je to průlom!
Jsem jediný výzkumník, který empiricky prokázal na vlastní kůži jednu dosud neobjevenou a nepublikovanou výhodu online výuky!
Háček je v tom, že tuhle výhodu asi nechci publikovat ani já. Cože, říkáte si, zamlčovat vědeckému světu data? Zamlčet pravdu? Nevzít v úvahu jednu velkou výhodu online prostředí? No, asi ne.
Podobný aspekt byl v pár mně sympatických odborných článcích uváděn naopak jako nevýhoda. Formulovali to nějak jako že komunikace je omezena i z toho důvodu, že není vidět dobře řeč těla a gestikulace rukou, pokud na obrazovce během videokonference snímá počítačová kamera jen hlavy zúčastněných.
Ano. A této nevýhody jsem dnes sprostě, velmi sprostě využila a udělala z ní výhodu. Doufám, že těch ostatních 12 účastníků online výuky včetně přednášejícího si toho vůbec nevšimlo. Jinak asi nedostuduju.
V první polovině výuky jsem popíjela pivo. To nikdo nevěděl. Jen jedno. Pak se výuka přehoupla do své druhé poloviny a probírali jsme důležitou věc – termíny dalších online setkání. Vyučující řekl, že podmínkou pro absolvování semináře je napsat několik esejí a být přítomen na všech výukových setkáních. Proto se jejich termíny jeden po druhém probíraly, v jednom případě hrozila nějaká změna, vždycky šlo o soboty, tak jsem poslouchala bedlivě, ale protože jsem předtím vypila to pivo, tak jsem poslouchala i trochu rozechvěle. Chtělo se mi totiž dost čurat. A řeč o termínech se vedla a vedla a kdybych si odskočila na záchod, zmeškala bych finální rozhodnutí. Krom toho bych zmizela z obrazu a vypadalo by to, že mě snad seminář nezajímá. No tak jsem se trochu nadzvedla… a vyčurala jsem se do vhodné nádoby. Kamera zachytila mou změněnou pozici – nyní bylo vidět, že mám dole na tričku nápis Delirium – a i můj soustředěný výraz. Chvílemi jsem koukala někam dolů, pak jsem si zase sedla a dělala jakobynic a koukám, že mám zapnutý mikrofon a ne vypnutý. Doufám, že jsem ho zapnula v tom rozčilení až po akci, jinak by museli slyšet zurčení.
No. Tak takovýhle výzkum já jsem dneska pro lidstvo podstoupila. Našla jsem velkou výhodu online výuky. Nazvu ji online vylučovací metoda.
Výzkum je někdy prostě prasácká šichta.
.
Komentáře nevidím, vidím jen jejich počet. Vložila jsem nový pod předchozí článek, a není vidět. Ty vaše jsem přečetla jedině z administrátorského systému. Jirka* píše, že mu nešlo vkládat komentář, bo posílá odkaz na černobílé PF 2021 s pěknou kočkou :- )
No tak nevím, asi se zeptám zuzi, achjo. Možná zase ten správce nezaplatil hosting jako minule. Mimochodem naopak mně fakturu neposlal už několik let.
Nic, tak u zuzi rozvedena.blokuje.cz všechno vypadá, že funguje.
Zatím jsem smazala všechen spam. To ničemu nepomohlo, ale to nevadí.
Prozkoumala jsem různá nastavení, ale nikde nevidím nic blbě. Komentáře by se měly zobrazovat jako jindy.
Á, píšete komentáře, super, jsou to tyhle, nejnovější tentokrát dole:
ještě 30.12. Jirka
No moment! Naštvaný komentář nemůže být ten poslední v tomhle roce :-) WordPress mi samozřejmě nemůže zabránit v tom, abych všem popřál úspěšný vstup do nové sezóny, hodně zdraví a trochu štěstí. Máme velkou šanci, že příští rok bude mnohem lepší, než ten letošní. Tak ahoj v něm.
(ten komentář jsem před pár hodinami 6.12. ještě neviděla, což je mysteriózní)
rulisa 6.1.2021 15:16
Já taky nic nevidím. Čtu to přes čtečku, ale když si otevřu přímo tvoje stránky, žádný komentáře tu nejsou, jen jejich pčet.
zuzi 6.1.2021 15:27
zkouška rozhlasu.. mně blbnou po NR obrázky, alespoň u mne je vidím zdeformované, ale dají se rozkliknout na nové kartě a ještě jsem narazila na něco, joo už vím!!! Když mi někdo napíše koment, tak mu nepřišlo upozornění na mejl, ale to se samo srovnalo, Rowdy a ty už zahlásilo!!! Ještě skouknu ty obrázky, jestli to budu umět srovnat do latě. Jsou tam na to nějaký udělátka, ale někdy se do toho bojím šáhnout, abych ten systém nevyužila k tomu, že to sprasím ještě víc. Musím opatrně :§. Před několika dny mi poslal pan Kubíček mejl, že jestli chci zaplatit hosting za předloni a letos, tak jsem kývla a přišla před dvěma dny faktura 1300,-. Za to jsem se dostala do nějaké kategorie celebrit, že mi budou blog jaksi opečovávat nebo co. Teď to skopíruju a když se to ztratí, bude to u mne na blogu.
Já, liška: Super, díky za reakci!
rulisa 6.1.2021 16:04
Pořád nic nevidím.
To je hodně drahej hosting…
rulisa 6.1.2021 16:05
Jestli on to nebyl tah pana Kubíčka, aby sis to opečovávání blogu od nich za ty drahý peníze zaplatila…
psice 6.1.2021 20: 25
Liško, ono to blbne už dýl – mně u tebe třeba zásadně neprochází dlouhý komentáře. Držím palce, ať se to podaří vyladit a nemusíš se stěhovat.
Liška:
A já koukla do mailu a našla fakturu, podobně jako zuzi za letošní i loňský rok, plus oznámení, že instalovali nějaký samořídící systém… a to bude asi ta mýlka! Napsala bych sem (jim jsem napsala), co je to za název, ale nemůžu se z domova dostat do liščího mailu, protože za žádnou cenu moje cizokrajná klávesnice nevydá znak plus. V práci ano, tam jsem se dneska dívala… na jiném notebooku (na tom, co jsem polila kafem, ale už mu vyměnili klávesnici za 1500 a je opraven a v provozu) se dá znak plus napsat kromě jiného i kombinací klávesy Fn a jedné klávesy vpravo dole, ale tady na mém ne)
A to jsem zrovna chtěla napsat jeden příspěvek o prvním nákupu na Aliexpresu a další o koupání ve Vltavě prvního ledna nahá a to po (zakázané) deváté večer. Naštěstí. To ovšem bez kometářů nemá žádnou šťávu a na facebook fotky z akce 1.1.2021 radši dávat nechci…
Liška 7.1.2021 00:15 … Jo tady +++ (na klávesnici ale není psané)
PRO ZÁBAVU…
Narazila jsem na facebooku na test osobnosti, myslím, že u Donda. Ten kdysi blogoval… Možná to bylo u jiného kluka, nevím; na facebooku všechno rychle letí dolů, do jícnu nepřehledného chaosu. Zlatý blogy.
Když jsem ten test na netu vyplnila a viděla, že výsledek jsou čtyři písmena, v mém případě ENFP, vzpomněla jsem si, že kdysi na blogu jsme ho už dělali, z jiného zdroje. Napsala jsem tedy ta pouhá čtyři písmena, co údajně charakterizují někoho jako jsem já, tady na blogu do vyhledávače, abych našla článek, kde jsme se před lety testovali. Napsala jsem ENFP. A hned to ten článek našlo! Protože tehdy mi vyšlo taky ENFP!
Tak to jsem nečekala.
Čekala jsem, že se zasmějeme nad tím, jak se dá umně manipulovat při vyplňování podobných testů a jak jsme teď trochu jiní než kdysi a odpovídá to tomu, že si připadáme dnes jiní a podle toho vyplňujeme test a ten vyjde trochu jinak… A ne. Mně vyšlo totéž.
Test najdete tady v odkazu.
Aha, je v angličtině, to jsem si neuvědomila a pak to zapomněla.
Mně vyšlo ENFP-A
= Campaigner.
Enthusiastic, creative and sociable free spirits, who can always find a reason to smile.
Takovej pařmen, no.
V češtině tehdy se to jmenovalo Optimista – Politik – Reportér.
Odkaz na článek, kde jsme se testovali 9.1.2013, je tady.
Je v něm podrobně rozkecán česky ENFP, to přeskočte, a v komentářích jsme my! A zrovna byla volba prezidenta. První přímá. První kolo.
Odkaz na test v češtině, zdá se, pořád funguje.
Jsem zvědavá, jestli se otestujete a co vám vyjde.
Já jsem spokojená, mně vyšel pařmen s názorem, kreativní a veselej, energickej, přátelskej a že jsem nepraktická a rutinní činnosti nedotahuju, to je taky pravda. A dost mě potěšilo v kovidových časech, že tučně u mé charakteristiky píšou zrovna tohle:
ENFP are fiercely independent, and much more than stability and security, they crave creativity and freedom.
.
ZÍRÁ MI DO KALHOT!
Člověk se párkrát otočí, liška ohonem zatočí, chlupy poporostou a několik týdnů uteče. Několik procházek venku s nápojem a bez záchodku, s Covidem či bez něj, kdoví, a celou dobu mi Sauronovo oko zírá rovnou do kalhot, a já vám o tom ani nenapíšu.
Celý příspěvek
Mám nový. Notebook.
Krásný nový lehký pracovní. Měla jsem ho k dispozici od jara. Pak přišel v říjnu pokyn nechat ho ležet na hromadě se třemi dalšími notebooky, které nám zaměstnavatel pořídil za jarní korona-doby. Byly potřeba pro distanční online práci – naše stolní počítače totiž nemají kamery, nedají se přestěhovat domů a tak. Přišel pokyn nechat notebooky pohromadě, protože bude následovat jejich zaevidování a nevímco – přijde ajťák a potřebuje se na ně podívat. Tak jsem tam ten svůj usurpovaný, označený zespoda nálepkou, taky položila. I když bych ho doma užila, protože ten domácí se půl hodiny zapíná, hučí, potom za další půlhodinu nějakou aplikaci otevře, načež se z ní nepodaří nic nikomu odeslat, protože zkolabuje.
Týden jsem ten notebook, svůj oblíbený, lehký, šikovný nechala ležet a nezdálo se s ním býti hnuto. Tak jsem si ho vzala na víkend zase domů.
Že je prostě můj. A velmi obratně jsem do něj v neděli ráno vylila tři deci vlažné kávy. Tak rychle, že to ani nebyl šok. Než jsem se stihla leknout, bylo hotovo.
Po čtyřiadvaceti hodinách sušení jsem ho zkusila zapnout a nic. Kolega – jediný, kterému jsem se svěřila a který je teď ve značně vzteklé, napružené a negativistické náladě vůči vládě a jejím opatřením – najednou přepnul do optimismu a řekl: „To je nadějný, zelené světýlko se rozsvítilo!“
Jenže to bylo všechno, co se stalo.
Tak jsem si narychlo objednala notebook svůj. Vlastní. Za prachy. Druhý v mé historii, ostatní počítače jsem měla vždycky od někoho zadarmo. Starší model, ale podobně malý, jen o něco málo těžší a se skvrnou na deklu. Já ho totiž docela potřebuju, jsouc PR a propagační činitel pro naši pobočku, Liška, psychoterapeut začleněný do startujícího projektu krátkodobé online terapie a vůbec. Včera měl být můj notebůček doručen a nebyl. Až v půl šesté mi poslali zprávu, že nestihli zásilku doručit (do 16 resp. 14 hodin) a že je odteď na pobočce pošty. Tak jsem tam okamžitě vyběhla a ke svému překvapení zjistila, že stále mají otevřeno do 18 hodin a že v jedné místnosti tam čeká 20 zákazníků v pořadí. Přitom v jedné místnosti podle vlády smí být jen 6 lidí. Možná pro tuto neřešitelnou absurditu tam byla nálada docela veselá a družná. Jindy je tam nálada plná vzteku, netrpělivosti a zoufalství; proto chození na poštu nenávidím, vedle nemocnice je to místo, kam pokud možno nikdy nechci jít, natož na dobu delší pěti minut. V létě na poštách bývá klima na omdlení a jindy vlastně taky. Tentokrát jsem ale já byla ten šťastný, kdo přišel na řadu hned, dostal balík a nechal ostatní čekat na důchody.
Mám tedy svůj notebůček, funguje, akorát má malou zapeklitost – na klávesnici nejsou napsané české znaky jako ěščřžýáíé, což tolik nevadí, ale nejsou tam ani „!ů§/(ú);°. Je tam O se dvěma tečkami, A s kroužkem, A se dvěma tečkami, tylda. Už jsem zjistila, že vykřičník se skrývá pod dvoutečkovaným A. Takže dobrý, už můžu vyjadřovat akcentovanou expresi. Juchů!
(ů se píše tak, že se ťukne na O se dvěma tečkami)
Šéfová to ještě neví.
.
