Rozkladný vliv na vztahy?

Zajímavé a podle mého soudu taky dost užitečné je pozorovat lehké vlnky i větší změny v naší náladě v tomhle období, kdy jsme vystaveni
vyššímu celospolečenskému a mediálnímu stresu,
existenciálnímu stresu individuálně podmíněnému a zaměřenému,
většímu počtu nových situací,
velmi často se měnící situaci, …
a také nejistotě, jestli si můžeme věřit, komu můžeme věřit, což platí nejen směrem k vládě nebo médiím, ale i k našim nejbližším kolegům, přátelům, blízkým. Z toho vyplývá nejistota nebo změna okruhu lidí, s kterými mohu otevřeně komunikovat, s kterými můžu volně mluvit. A volně mluvit s lidmi, víc než s jedním člověkem, považuju za zásadní pro duševní zdraví.

Jestli máte chuť, řekněte, jak to prožíváte vy.

Já si uvědomuju, jak mě těší zjišťovat (je to napínavé a to mě baví, je to jako pátračka s trochou mého risku a drzosti), ověřit a pak vědět, že mám blízko několik lidí, se kterými můžu volně mluvit o aktuální situaci, můžu se s nimi vztekat, můžu se společně s nimi strachovat nebo naopak se tomu smát, můžu je povzbuzovat, můžu ukazovat, že nechat se strachem ochromit a manipulovat už nevede nikam. Strach je sice užitečný signál, který umožní zpozornět a zaměřit se na rozhodnutí o dalším postupu, ale ne vždycky. Můžu jako svůj signál nevzít strach, ale naopak své běžné, dlouhodobější postoje a ty mi mohou ukazovat cestu líp. Nebo hůř. To je fuk, ale je to moje rozhodnutí, je to výraz mojí kompetence, mojí autonomie a mého lidství. Bez toho můžu bejt nějaký jednobuněčný organismus, pokud rezignuju na osobní odpovědnost a osobní rozhodování o svém vlastním životě. Realizace toho ovšem může u každého člověka vypadat jinak a dokonce opačně.

A to je dobře.
Protože v naší různorodosti je síla. A život. A naděje. Živost. Růst. A taky klid. Zdraví.

Mírné vlnky úzkosti, které se objeví například jako změna režimu spánku – obtížnost usnout nebo noční probuzení – v nově nastalé situaci, jsou také dobrý signál, že se mnou něco pohnulo. Že nejsem stroj, který jede za všech podmínek stejně. To by byla skutečná tragédie; ne to, že dočasně zažívám změnu míry své úzkosti. Je dobré se ptát, když zaznamenám chvění nebo obavy nebo potíže s usínáním (ne nutně odpovídat): „Co to bylo a kdy a jak se to stalo a co mi to připomnělo, stalo se to už kdysi podobně?“ – Nenutit se k odpovědi a pátrání, jen to nechat otevřené, jen to zaznamenat jako otázku, to si myslím stačí. Tím dám svému organismu svolení být k tomu tématu otevřený a ne jím zaskočený.

Možná až budu s někým o celkové situaci nebo o jeho dojmech mluvit, může se stát, že si najednou vzpomenu: „Ajo, vždyť to bylo tuhletu noc, kdy jsem se dověděl tohle a tohle… a kamarád říká něco podobného, jenže jinak. Tak je to asi OK.“ A už se v noci s děsem budit nebudu. Protože jsem se s někým propojil. Nebo si už na to nevzpomenu vůbec, už to bude zahraný, překryto jinými událostmi řítícími se na nás denně jako sprcha žaludů ze stromu nebo rajčat nebo kapének. Některé se trefí do černého, některé vedle, některé si se zájmem prohlédnu, jiné se rozhodnu ignorovat, do dalších vztekle kopnu, s nějakými si možná vesele pohraju, až mě to rozesměje. A opět: V tomhle já vidím zdraví. V nakládání s věcmi, informacemi, s rozhovory, nakládání s dojmy, kterými na mě působí kamarád, kterými mě překvapí. Nakládat se situacemi různě nebo hravě podle mě znamená zdravou schopnost rozhodování; ne nezdravou rigiditu, ne neměnnost dílčích postojů, ne stereotypní zacházení s lidmi, informacemi, situacemi, světem. A k tomu je potřeba trocha odvahy. Dneska často nazývaná „vystoupení z komfortní zóny.“ A copak bez toho vůbec existuje život? Bez odvahy? Ne.
A každej ji uplatňuje jinak, vychází z jiné vstupní zkušenosti, nemusíme si v tom rozumět, proč něco děláme nebo ne, proč ten druhý má stejný názor jako já, i když jinak je to dement, a proč můj nejbližší člověk má jiný názor… A s tím opět nějak musíme nakládat… nekonečnej životní koloběh. Který má posilující vliv na vztahy, resp. na naše vztahování, ne rozkladný.

A co když je toho moc? Co když jsme v turbulentní korona-situaci, že těch vjemů už je nadmíru? Co se může stát? Maximálně se objeví únava nebo nějaká úzkost, i v nenadálou chvíli. Například mně se v úterý zdálo, že už popravujou. Ale ne řádně – prostě normálně se pohybuju v nějaké čtyřčlenné skupince spolupracovníků, něco děláme, a najednou mě jeden z nich zákeřně probodne. Měl to nařízeno vykonat.
Z toho usuzuju, že sen mě chtěl upozornit právě na možnost rozkladu vztahů. Na verbální agresi. Na agresi mlčení. Na neočekávanost reakcí druhých, na nevyzpytatelnost toho, s kým a kdy je bezpečné mluvit a s kým ne a kdy už ano. Je to sice dobrodružné, ale může toho být už moc.

Tak jsem si řekla, že když moc, tak kontaktů ať je taky moc. Kontakty s lidmi považuju za ozdravné. Asi jako kontakty s přírodou a kontakty se sebou. Pomůže mi, když bude vysoký počet kontaktů s pár lidmi, se kterými ladíme, nebo dostatek kontaktů s hodně lidmi. Včetně bzučení v restauraci, pocitu, že jsem v místnosti, kde se toho hodně děje, je tam příjemný ruch a veselí. A to teď nejde. Hloučky zakázány. Hloučky můžeme dělat virtuální a to je fajn. Bavit se na blogu je fajn. Je to přínos. A ve zbylém čase budu intenzivně využívat osobní kontakt s těmi pár lidmi, co se (mě a mého důrazného projevování) nebojí a mají chuť k situaci něco svého říct.

.

Mám ráda parodie

ALE TAHLE VLÁDA JE TAK PARODICKÁ, ŽE PŘEDČÍ VŠECHNO…

Zakázali zpívat. To zakázat nejde. To dodržovat nebudu.

A bylo jim to málo, poručili… Že zavřou hospody, tedy místa sociálního kontaktu, který je nutný pro zdraví. A zakážou ho i venku. A kultura? To už vůbec! A to je taky součást zdraví. Máme ňákó tu bio-psycho-socio-spirituální jednotu, no ne?

Jako hlavní východisko a léčebný prostředek vidím humor.
Zatím. Než pošleme Babiše do lochu.

Našla jsem jeho fotku:

A taky fotku Prymuly:

Jo a prej více než šestičlenná rodina se nemůže sejít. Asi se někdo musí odstěhovat. Na ulici na mráz ne, to se taky nesmí, tak těžko říct, který luxusní hotel si vybrat.

Bible jako inspirace pro etiku dneška

Dávám sem první část seminární práce, kde jsem se snažila zjistit a dohledat, jak se obvykle v křesťanských kruzích asi vykládá text o dobrém stromu a jeho dobrém ovoci, o dobrém srdci a dobré řeči. Druhou část – vlastní inspiraci pro dnešek, paralelu a úvahy k textu – sem nedám, protože se týká krom jiného mého zaměstnavatele. To zveřejnit nemůžu. Bonus je, že své nadšení z nizozemštiny jsem propašovala i do biblických výkladů :- )

EVANGELIUM PODLE MATOUŠE 12,33-37

Celý příspěvek

Načerno

PAINT IT BLACK.

Pochopila jsem to dobře, že během koronáčového stanného práva se jezdí načerno? Říkali to o meziměstské autobusové dopravě, tak nevím, proč by to nemělo platit i pro městskou.

Takže jsem načerno jezdila. Až dodneška. Dnes ráno jsem měla chvilku čas, než mi pojede tramvaj do práce, tak jsem se rozhlédla, jestli už pekárna ve vestibulu metra funguje. Ne, tahle ne. Takže se najím až odpoledne. Ale dopravní podnik vedle už jo, má otevřeno. Ještě nedávno mívali na svých pověstných okýnkách (vlámsky se to řekne loket!) nápis, že během – jaksetojmenuje, jak se ta uzávěrka jmenuje, výjimečný stav nebo si nemůžu vzpomenout, to nebude náhoda, to je prostě obranný mechanismus proti nasrání; jinak bych si to pamatovala – prostě během korona-omezení že se časové jízdenky neprodávají, leda na netu. No tak na jejich net to kupovat nejdu, tam jsem si chtěla koupit loni měsíční jízdenku a řeklo mi to, že si ji můžu koupit jen s týdenním předstihem platnosti. Tak na to internet fakt nepotřebuju.

Vidíte, jak píšu přinasraně? Asi to bude tím, že jsem před chvílí viděla televizní zprávy, jo, ty veřejnoprávní. Ty neschopný.

Prostě jsem taková čestná občanka, že jsem šla a koupila si ode dneška měsíční jízdenku. Ve stanici metra, do které jsem přijela načerno. Čtyři týdny jsem jezdila načerno. I když jsem jezdila málokdy. Předtím mě přinutili zůstat dva týdny doma. Preventivní karanténa po návratu ze zahraničí. Nemohla jsem si jít ani koupit rohlík. Internetová dovážka potravin byla přetížená, ta mi taky nepomohla. Tyhle dva týdny nuceného pobytu doma čenžuju za následné čtyři týdny ježdění načerno. To je moje cena. A to já mám pražské dopravní podniky ráda. Ony se umí dobře chovat v krizi, reagovat, informovat o změnách. Narozdíl od jinejch. Narozdíl od naší vlády a naší veřejnoprávní televize. To ten rozhlas je o dost lepší, když na to přijde. A přišlo na to už při povodních v roce 2002. Česká televize jsou sračky. Komentáře jim některým jdou dobře, i když dělat delší rozhovory by nezaškodilo. Ale zpravodajství, to ne. Prostě naprd. Když máme štěstí, řeknou nám něco o Jemenu jednou za rok… Myšlenka na možnou nesrovnatelnost národních statistik přišla až 21.4. Od bruselského zpravodaje. Takže po šesti týdnech? První relativizaci jsem zaznamenala včera, 23.4., kdy u počtu mrtvých v USA konečně napsali i to, kolik má ta země obyvatel. Ale udělat z toho relativní číslo, zlomek, jednoduchej index, to furt nic. Selhání a ještě jednou selhání. Strašit virem, to jo, ale věcně informovat o užitečných věcech pro občany? Ňáký hovno. Když něco, tak se zpožděním, až po strašení. A dávat to do souvislostí nebo nesouvislostí, hledat nějaké vstupní faktory nebo se někoho schopného zeptat? No prosím vás!

Ptají se leda Babiše a spol. Nebo nesmyslně oznamují občanům, že Babiš s něčím souhlasí. Například s rozhodnutím soudu. Dělají si srandu? Co by asi tak s rozhodnutím soudu měl dělat? Za prvé, pokud on se vyjádřil, že souhlasí, nemusejí a nemají to média občanům vůbec sdělovat. Co je to za ptákovinu? A za druhé pokud se vyjádřil, že souhlasí a chce, aby to média odvysílala, tak snad takovou ptákovinu neodvysílám, no ne? A jestli jo, tak buď jsem neschopnej, nebo jsem poplatnej vládě. A to úloha veřejnoprávních médiích fakt není. Svině Česká televize!

Zavřít ho, až bude černej. Ten Babiš. Se svojí svévolí. Chci, aby šel před soud za to, že omezil práva nás všech způsobem, kterým na to neměl právo. A on to věděl! Věděl, co a jak má dělat podle zákona, jak postavit krizový tým. Čas krize ho neomlouvá. Ani náhodou. Demonstrovat na žádný náměstí kvůli tomu nepůjdu. To bych musela demonstrovat i za neschopnost televizáků, který si platíme. Všechno to platíme! Já chci, aby stát zaplatil všechny náhrady škod všem občanům. Ať se klidně stát zadluží. Lepší než když se zadluží ti jednotliví občani. Jsou to lidi. Chci, aby šel Babiš do prdele. Do černý. A aby sem radši přišli černý žurnalisti, pokud nebudou mít prázdný hlavy.

.

Je čas na mejdan!

A takovej mejdan se sexy tancem se dá dělat i po jednotlivcích! Nehledě na to, že ve dvou nebo ve dvou domácnostech se setkávat venku můžem!

Jsem v práci, kde nikdo jiný není a dá se tam řvát víc než doma, a jedu

Lambada, Ketchup song, Samba de Janeiro, Makaréna, YMCA,

Wham!

Já si nemůžu pomoct, prostě jsem z plážových tanců přešla na písně pro homosexuály a tak, mám ty lidi víc a víc ráda.

Tarzan Boy – to je takový to uo uo uo uo uóó, podle čehož se text písně špatně hledá…

A proto

Taky trochu bizarní klip:

Na základce jsme poslouchali depešáky a trochu nudnější petšáky:

Elton John mě taky nebaví. Teda jestli znáte od něj nějakou podlahovku, tak řekněte. A tady máme královnu všech, ten klip žeru:

.

Co bych tak řekla…

Učím se vlámsky / holandsky už 53 dní, vím o dalších dvou lidech, co takhle nadšeně jedou (jenže jiný jazyk). V lednu napíšu závěrečné zprávy ze všech projektů v práci. To znamená příští týden. K tomu jsme si založili vlastní facebookovou stránku a já ji obhospodařuju. Za týden na týden si beru dovolenou, protože přijedou cizinci-kamarádi z Erasmus Plus. Musím si nabrat pár nových lidí k individuální práci. Včera jsem dostala známku z politické etiky, hurá. To abych napsala další seminárku a konečně taky nějakému vyučujícímu poslala koncept své diplomky s dotazem, jestli by mě chtěl. No a tak. Únor bude asi pohoda, to tak bývá. Jenom každou únorovou sobotu budu ve škole. Ale to nevadí – kdyby chtěla rulisa přijet… Komiks do únorového čísla Psychologie Dnes mám. Doufám, že si zas něco nakreslím jen tak. Jo a nebylo by blbý si koupit nové brýle, kdyby neměli módně v obchodech jen blbý přes celej ksicht. To nechci. Na brýle by mi snad peníze mohly vystačit. Na chlast vždycky. Minulou neděli jsem se ocitla na pivu s kámošem, ve čtvrtek na večírku divadla a v pátek jsme šly s kolegyněmi na oběd a zůstaly tam osm hodin, až do devíti. Ale mluvily jsme dost i o práci a vymyslely, co by se mělo zafinancovat z projektů – aby někteří externisti společný čas měli zaplacený a nebyli tam zadara, tzn. v nepohodě. Napřesrok ovšem, letošní projekty jsou dávno podaný. A my je zase pomalu rozjedem, to bude uspokojující!

.

Jedna věta v říjnu

KAŽDÝ VEČER JEDNA VĚTA:

Ta věta, která přijde. Dlouhá nebo jednoslovná. Šroubovaně odtažitá nebo živě prostá. Prostě věta. Nápad jsem přejala od zuzi a je to projekt Revolver Revue.

No, prvního půl roku mi šlo psát večer jednu větu, ale pak přišlo letní cestování, poté jsem ten příslušný notes měla položený někde jinde, takže do něj psala spíš zpětně podle událostí ze svého diáře.

Celý příspěvek