O telefonních čmáranicích už jsme se bavili. Jejich charakter se liší, ovšem žádné drastické odhalení osobnosti to není, někomu je ukázat. Ale běda, když nemám tužku a papír! Přistihuju se při něčem horším než čmárání. Měla jsem v sobotu zařizování a telefonování, některé telefonáty venku. Třeba u hotelu Pyramida. Mají tam takové nízké tújkové koberce, vždyzelené okrášlení. A jak tak telefonuju a okolo chodí zahraniční hoteloví hosté, najednou si uvědomuju, že se už potřetí natahuju pravou rukou přes obrubník do záhonu, smetám z tújí pavučiny, muchlám je v ruce a zahazuju. A nevím o tom. Bože, kde jsem k tomu přišla? K bezděčnému smetání pavučin! To bych čekala spíš od pořádkumilovné obsedantky domácí, než od sebe.
I jindy lovím rukou, kde se dá. Tolik překvapující není, že jsem se několikrát při telefonování doma přistihla, jak si strkám ruku vzadu za krk, za límec, nebo za kalhoty, vzadu, vepředu… Dělám to i v přítomnosti lidí? Viděl mě přitom někdo? Doma? V práci? Někde? To nevím – když si ty směšné pohyby rukou neuvědomuju. Aspoňže tam nemám pavučiny…
