Neměla jsem mobil mezi prvními ani mezi druhými. První jsem měla zaoblenej tmavomodrej Siemens. Pak (když bylo po něm, jinak bych si nový nekoupila a to platí stále) jsem si koupila stříbrnej Alcatel, tehdy s barevným a „největším displayem na trhu.“ Když mi potřetí spadnul prudce na dlaždičky, taky bylo po něm. To mohlo být tak v roce 2006, plus mínus 2 roky. Potom jsem měla mobil koupený narychlo, levný malý černý. Po něm také malý černý, získaný od operátora zdarma. Poté také zdarma, ale bílý s červeným rantlem, ten měl značku LG. Bohužel nějak přestalo jít nabíjení, nabíječka, konektor nebo nevímco, jinak bych ho měla doteď. Šla jsem tedy do obchodu a koupila si další bílý tlačítkový – se zeleným rantlem – a to v době, kdy už veškerenstvo mělo ty šmrdlací chytré telefony – asi před dvěma lety. Koupila jsem ho kvůli tomu, že vydržel nabitý asi týden a ne jeden den jako ty šmrdlací ojížděcí. A taky proto, že s tlačítkovým se mi snadněji propaguje, že nejsem k dispozici nikdy a nikomu. A proč by to vlastně měl být rozdíl s tím ošahávacím…
Rozdíl tu ovšem je. A značný. A málokdo z nás, rozežranců západo-civilizačních, si to uvědomuje. Nabíjet si každý den mobil totiž spotřebovává elektrickou energii. Nabíjet si každý den miliony mobilů totiž spotřebovává elektrickou energii. Vyhledávat si na internetu v mobilu každej prd a nepřemejšlet totiž spotřebovává elektrickou energii.
Stávám se tímto energetickým rozežrancem právě dnes. Ten bílej tlačítkovej mobil totiž chcípnul, takže asi dva týdny používám půjčenou tlačítkovou Nokii C2-01 gold, která v bazaru stojí asi tolik, co ten můj poslední NOVÝ tlačítkový, tj. asi 500 Kč. Kolegyně doma vyhrabala tu samou Nokii v černém, jenže nejde nabít ani tak ani onak, to jsem zkoušela a nic. A tak jsem dnes otevřela stránky prodejců telefonů –
– moment, zrovna jsem se nasrala, protože přišel domů ten dement, co žil třicet let někde na poli a teď bydlí v pokoji nade mnou! Máme tři čtvrtě na jednu v noci a on vždycky, neomylně, naprosto neomylně při příchodu do bytu (i odchodu, ověřeno) tak šíleně a s rozmachem bouchne dveřmi od bytu, že se mi otřese i podlaha (ano, bydlí NAD námi) a ta rána zazní celým domem, aby probudila i mrtvé kocoury, natož živé lidi. Takový bezohledný hovado jsem nezažila v tomto domě za svou celoživotní kariéru a v jiných domech za svou patnáctiletou bydlící kariéru. Pokaždé když práskne dveřmi a ve mně ztuhne krev, potom děsně patama skáče nad mým pokojem, až se mi otřásá i podlaha a drnčí mi (dvojité, takže dvakrát) okno. Bydlí tu několik týdnů a ve mně hrká, kdykoli je na chvíli doma. Většinou přijde kolem půlnoci, to ještě nespím, jen z něj hrkám, asi mě to připravuje o to líp na spánek, který nehrká. Vždycky si představuju variantně, co udělám: jestli si ho vyčíhám, až zas práskne a otřese celým domem a půjde dolů (jenže on jezdí i dolů výtahem, asi nikdy nebydlel v patře, tak si ho užívá) a já vykouknu a řeknu „To jste jistě vy, pane, to vím určitě, že to vy bydlíte nade mnou a že jste nikdy nebydlel v domě a nikdy nežil s jinými lidmi a dovolte, abych vás seznámila se skutečností, že v tomto činžovním domě bydlí i jiní lidé! Skutečně!“ Nebo jiné varianty. Právě teď se mi před vnitřním zrakem zjevil krátký dopis, který napíšu a strčím u do dveří. Jenže to není tak fér se neukázat a jen dát někam papír, ne jemu osobně. – Ale on doprdele taky dusá zcela neosobně, tak ať už hlavně táhne bydlet jinam; nechtějte vědět další alternativní scénář mých představ, morbidní. Pak ještě existuje ten, že bych na něj zazvonila a radši mu nabídla své tělo, než svůj strop. Aby uspokojeně ulehla už doprdele nedupal, kretén naprosto bezohlednej úplně vymletej, jednou snad skákal u dveří od bytu přes švihadlo, to jsme myslela, že vyskočej z pantů, … no končím, jinak budu sprostá a sprostší. Naštěstí si mezitím šel lehnout, on je vlastně hodnej, že bouchne a dusá jen pár minut kolem půlnoci a jinak ne… Nojo, chyba bude ve mně, jsem netolerantní svině a stará panna.
Dnes jsem tedy otevřela popisy telefonů a zjistila, že
1) nejdu pod 3000 mAhod, což předznamenává jakous-takous výdrž baterie
2) nejdu pod 2 GB operační paměti (RAM)
3) ideální cena je 1500 kč, reálná do 2500 Kč, víc nedám
4) nejdu do foťáku, co má jen pár pixelů.
I když můžu samozřejmě dál tahat s sebou téměř denně středně objemný fotoaparát, jsem na to zvyklá desítky let narozdíl od velké většiny uživatelů mobilů, kteří do té doby, než se fotilo telefony, neměli ani náznak myšlenky, že by s sebou nosili foťák. – Jo, umím být i kousavá, chachá!
– doháje a zrovna zase zadupal ten horňák. Asi běžel rychle na záchod.
Mno, takže přátelé, co vás baví parametry přístrojů – a známe takové, jojo! – můžete hádat, co jsem si asi tak objednala zítra odpoledne k vyzvednutí v obchodě u nás za rohem.
Začala jsem stránkami alza, kde je vidět hned v popisu i ta kapacita baterky, večer jsem pokračovala na datart, kde se to musí dohledávat, ale některé typy telefonů mají levněji. Koukala jsem na Xiaomi, Prestigio, Ulefone, pak nějaké dva super loňské hity, co už ale dnes neprodávají, to se dalo čekat. Dala jsem tomu jen pár hodin a pak našla něco, co mi přišlo dobrý s ohledem na ty moje parametry, tak jsem to radši hned objednala a ani nedočetla veškeré recenze. V recenzi „cena /výkon“ dopadl ten můj vítěz ještě dobře s ohledem na moje parametry a původně stál přes 3000. Nemá nejnovější typ toho, jak tomu říkají – operačního systému? Asi to. Ale to mně může být jedno, když nemám srovnání a je to můj první netlačítkový.
– No a už všichni spí, i ten dusač hroznej. Najednou je docela sympatickej. Takhle v půl druhý v noci je skoro každej sympatickej, i ten telefon. Tož uvidím později, jak obstojí.
.
