15 let společného projektu a života lidí.

– A bylo to snad to jediné, co zažili, a bylo to snad jediných patnáct let jejich života?

Skoro se tak chovají. Mám ráda svou bývalou šéfku, cením si jí a jsem jí vděčná. A jasně, že jsem v tom s nimi byla ráda. Ale copak je normální a zdravé být v něčem donekonečna stejně? Říkají, že je otevřeno pro každého. Ano, ale není snad otevřeno i na druhou stranu, zase ven?

Že jsem s nimi v družném veselí a svém dobrovolném úsilí strávila polovinu těch 15 let, to snad znamená, že to tak bude navždy se stejnou intenzitou, kdykoli si řeknou svůj termín? Přijedou a obsadí půl domu a můj stůl jako samozřejmost a ještě chtějí, abych jásala a vítala desítky dalších jejich přátel, kteří jsou milí, ale nemám k nim žádný poměr a nemám žádný důvod se o ně starat, natož mimo pracovní dobu. Jen z přátelství. – Anebo je to jinak a já musím, když jsem koordinátor projektu? Dřív jsem byla podřízená šéfky a bylo to jasné a dělala jsem to ráda. Ale já jejich podřízená už nejsem, naopak, já držím peníze, co potřebují, a prostor, co potřebují.

Že jediná cesta je mluvit spolu přímo, říkají dnes při nočním finále. No ano – však jsem to udělala já a moje spoluhráčka před třemi měsíci, do té doby takhle přímo o tom nikdo nemluvil a všechno doutnalo léta pod povrchem. Naprosto přímá byla ještě naše sekretářka. Aha – a dnes jsme to prý my tři, které máme osobní problémy s bývalou šéfkou a to je ten jediný malý osobní důvod, kvůli čemu ten úžasný patnáctiletý projekt půjde pryč.

Prý je naše chování dětské. Druhá strana jakýkoli vlastní podíl na věci popírá. To by člověk od zkušených psychoterapeutů nečekal.

Osobní problém? Je to kurva osobní problém, když mi vadí ne osoby, ale jejich chování v určité situaci? Co mi vadí? Despekt pod hranicí mojí sebeúcty: Když někdo přislíbí dát prostor patra zpátky do pořádku, a vrátí ho s dveřmi od kanceláře nezamčenými, jinými trojemi dveřmi vyndanými z pantů, dvěma konvicemi uvnitř se starým kafem, položenou malou věcí, která patří o dvě patra níž, nedojedeným řízečkem a zeptá se nás, jestli je všechno v pořádku.

Není to v pořádku!

Údiv v očích, žádná odpověď, plachá laň. A když to téma přímo otevíráme ve dvou spoluhráčkách a ve dvou hodinách, stejně žádná odpověď. Natož abychom slyšely Promiň. Jen slzy v očích a grimasy. Co znamenají ty grimasy? Nikdy jsme se nedověděli.

Šéf se rozhodl rozhodnout a chtěl se sejít se všemi, kdo vedou projekt, včetně plaché laně a mé bývalé šéfky a zahraničních leaderů. Které my si jako organizace najímáme. Projektový týden, letní varianta na venkově, běží právě teď. „Nechceš tam jet se mnou?“ zeptal se mě šéf. Do jámy lvové.

Vyjeli jsme odpoledne, dojeli jsme vpodvečer. Atmosféra dobrá, klienti na pobytu skvělí, já celý večer v obležení pětileté dcerky lektorů. Ano, vřelý komunitní život se tu mísí s prací v hustou silnou směs, jen vybuchnout. V půl jedenácté usedáme k jednacímu stolku, pět, šest vedoucích projektu, šéf jako rozhodčí instance a já. Jako co? Jako protistrana? Jako ten, kdo se vymanil z laskavého sevření, které si nárokuje půlku mého dechu?

Noční finále.

Zahraniční leader projektu vyzval k přímé komunikaci, což vítám. Mám ho ráda. Šéf řekl stručně a pěkně svůj úvod. Leader se ptal mě, proč jsem na minulé schůzce byla agresivní. Koukali jsme si přímo do očí, s ním nemám potíže, a já se nemohla dočkat, až jim něco svého přímého, opravdového, řeknu. Anglicky.

„Pro mě jde o to, že jsem měla pocit, že nemůžete slyšet, co říkáme.“ – „A co, já to nechápu, o co jde?“ ptají se. – „Na podzim bylo celé první patro vytopené, na dva měsíce zavřené a to byl opravdu stres.“ Už mě to dostalo, hlas se třese, slzy tečou, protože je to asi fakt zranění. „Bylo hrozný vidět, jak to tam vypadá. Bylo to stresující. Po rekonstrukci jsme tam všechno uklidily, každou poličku otřely, a představa, že by měl přijet za dva měsíce tenhle projekt a všechno na týden přestavět a zase změnit, byla opravdu stresující, bylo to nepředstavitelné. Proto jsme s kolegyní prosily, jestli by projektový týden nemohl být tentokrát v suterénu (pozn.: kde už dvakrát byl). Cítily jsme, že si potřebujeme odpočinout. A to nepřišlo.“

Leader a jiní u stolku vzkypěli: „Tak už ten projekt nebude, tak to nebude!“ Musel si jít zakouřit. A další dvě a půl hodiny diskuse už se mě emocionálně nedotklo nic. Pracovala jsem v debatě, co jsem mohla, ochotně jsem dala sebe, snažila se přijít věcem na kloub. Cítila jsem se uvnitř ztvrdle. Sama. Ale ne (už) jako sama, která by skočila šéfovi kolem krku, aby ji podpořil a ochránil. Sama jako člověk, který nepotřebuje vnější oporu. Jako ten, co se nějak prokope.

Co znamenala ta jejich reakce? Nevím – chtěli ve mně vzbudit pocit viny, že já jsem ten nejmocnější jednotlivec, který původně nastoupil jako jejich sekretářka a teď vystrnadil jejich patnáctiletý unikátní a reprezentativní projekt z domu?

Když byli zas všichni přítomni u stolku, šéf oznámil, že předevčírem si na toto téma vzal supervizi a nakonec se rozhodl, že projekt už v domě nebude. Kvůli vztahům v teamu. Mělo mě to šokovat, netušila jsem to a předpokládala, že naopak šéf přitaká projektu v té (mně už nesnesitelné) míře, v jaké jel projekt dosud. Nešokovalo, byla jsem ztvrdlá. Nezahřálo mě to už, nepodpořilo, byla to jen informace.

Načež druhá šestičlenná strana povídá: „A to je zajímavé, my jsme se o tom také bavili předevčírem a také jsme rozhodli, že už takhle končíme. Že podzimní oslava patnácti let bude oslava na rozloučenou s domem.“

?? Doprdele a proč jste v slzách nechali vykoupat mě? Za mou citlivou přímost, kterou jste chtěli, a sami nedali?

Pak dvě a půl hodiny míjící se diskuse, slzy stále jen na tváři plaché laně, bývalá šéfka za ni bojující, všeobecně manipulující, do mého šéfa se navážející, mě nešetřící a antipatie mi podsouvající. Že za to můžeme my tři osoby z osobních důvodů. Zlatý voči. Ale slepý!!

I podpásovky to byly. I na blití. Jedna byla totiž těžký kalibr. Ráno mi z ní pak bylo do breku: „Mám tohle vůbec referovat své spoluhráčce? Nemám jí to radši zamlčet? Nevím – Když jí povím, co o ní říkala bývalá šéfka, zkazím jejich vztah nadobro. A ještě asi zkazím vztah mé spoluhráčky s dalším, nepřítomným kolegou. Který je v tom nevinně, ale včelí královna – bývalá šéfka – už ho naočkuje.“

Do takové situace jsem se dostala. Za čo, súdruhovia? Že nechci, abyste nechávali mou kancelář otevřenou celý den a přes noc? Copak vy svoji kancelář necháváte? Nikdy. Nebo vám ji někdo jiný přijde odemknout, hodí tam ponožky, lógr od kafe, vysadí dveře z pantů, jde domů a diví se, že podle vás není všechno v pořádku? WTF! Jděte jednou na střídačku do jiné části domu prosím, nebo jsme dvě zoufalé a zneužité. A vy jste to odmítli i jako původně jednorázovou prosbu. Tak v tom případě už nechoďte nikdy. Tomuhle já neříkám spolupráce. Říkám: Svinstvo.

A já jsem těch 15 let skončila?

Nene, to vy jste si podvědomě koledovali, vy jste si naběhli a váš podíl není menší než nás dvou nebo tří nebo ve skutečnosti skoro všech, i když to odmítáte slyšet. Házejte si to jen jednostranně na nás, nakonec přece i pro vás bude úleva, když projekt poběží dál, ale samostatně, jako nové uskupení, nebudeme ho psát my, my se bez takové reprezentace obejdem. Co lepšího chcete? Chcete přece přesně tohle, ale kopete kolem sebe schválně do nás, abyste byli čistí. Brrr. Co by ne, to unesem. Jenže vy nás pomluvíte i profesně, to je jasný. To už se totiž děje, to se k nám doneslo, rybník je malý, známe známé svých známých.

Na druhou stranu chápu, že se můžete cítit nedoceněni. A my co, my ne? Takovéhle vyhrocení my vs. oni už je vážně nadraka a dobře, že přijde konec a změna. Která je zdravá. Proč myslíte, že ne?

Na podzim ještě bude poslední rozlúčkové drámo.

… jak jsme se zjara se spoluhráčkou smály: „Hahaha, že bychom snad zrovna my dvě byly tak mocné, abychom zrušily Tenhle Úchvatný Projekt? Chá. To určitě ne!“ – A nebyly, ale byly jsme dotlačený zoufalý impuls, který to odsral.

Jsme statečné. Jsme team. Hrajeme fér.

?