… A BEZ NÍ ŠTĚSTÍ NENÍ.

Když víme, že nás čeká neobvyklá událost, například veřejné vystoupení, často si to celé předem představujeme. A ne jednou. A ono to nakonec možná proběhne úplně jinak.

To nevadí. Pravděpodobně to proběhlo lépe, než kdybychom si předem nepředstavili vůbec nic.

Mluvím samozřejmě o situacích, které máme aspoň nějak ve svých rukou, aktivně se na nich podílíme. Ne že si budu představovat, jak spadne meteorit. Dokud si nevytvoříme představu, nikdy se nestane to, co chceme. Ahá, zase nějaká vizualizace, růžové bubliny a pozitivní myšlení – to zní otřepaně, řeknete si. Podle mojí osobní zkušenosti žádná vizualizace pozitivních věcí nefunguje, když to není opravdu moje představa, moje vlastní fantazie, můj denní sen, vzniklý ve mně a se zaujetím přehrávaný před vnitřním zrakem. Když je jen vykonstruovaný, přejatý, přečtený a použitý, tak si myslím, že nefunguje.

Použiju sebe jako příklad. Téma: Muži.

–   –   –

Párkrát jsem tu psala o svých „tragických scénářích.“ Jak si ve své zamilované nabuzenosti – když na to přijde – představuji třeba hořící dům a co se za velkého hrdinství všechno semele, je to dojemné a v představě dotyčný muž po mnohých peripetiích a mých příkořích nakonec prohlédne a někdy ještě není pozdě. Velkofilm. Rusalka. Tragické scénáře se vyznačují dramatičností a tklivostí. A ta tklivost mě často štvala; rozčilovalo mě, že v denním snění nemám jen sladkou selanku, sex a bezproblémový happy end. Vždycky nějaké utrpení…

A včera změna! A já vystopuju a napíšu si, co k ní bezprostředně ten den vedlo:

V práci se čas chýlil, měla jsem chuť si pustit hudbu, ale nepustila; zpívala jsem si na odchodu sama. Píseň z nejdojemnějších, francouzskou Brave marin. Poslouchala jsem ji často v dětství na LP; Guy Béart zpívá smutných víc a já si je někdy také zpívám. Táta mi tenkrát řekl překlad textů. Byly všechny napsané na obalu gramodesky a já si je přeložila podrobně později, když mi bylo asi čtrnáct. Některé si pamatuju zpaměti celé.

Potud tklivost zachována, vím, jenže jak si tak zpívám, vynořil se mi scénář a nebyl tragický. Scénář seznámení. Seznámení na základě té písně, tedy na základě něčeho společného, nikoli na základě dramatické dobrodružnosti. Představa silného okamžiku, ale ne smutného, jen velmi spojujícího. Zní to pitomě a soukromě, to taky vím, ale pro ilustraci to potřebuju a pro svoje stopování také.

Zpívala jsem si a dojela domů. Cestou jsem si v jedné učebnici Gestalt-psychoterapie (kteroužto knihu jsem dřív neměla ráda) pročítala kapitolku o tom, jak je existence představy důležitá pro následnou realizaci. Dobře jsem si uvědomila, že jsem před pár minutami sjížděla fantazii o seznámení s mužem; a tu jsem dlouho neměla, protože porozchodové období se protáhlo na tři čtvrtě roku. Někdy člověk má nějakou fantazii a třeba i opakovaně, ale jakoby to nevěděl, nedostane se to úplně do vědomí – i proto, že o tom prostě nikdy nemluví s jinými lidmi, je to příliš intimní. To si myslím já.

Pod vlivem vědomí, že jsem měla fantazii o seznamování s mužem, jsem si přečetla sen měsíc starý, z doby, kdy jsem poznala, že porozchodové období končí. A teprve v tu chvíli mi došel nový přesný úhel pohledu:

Při seznámení, na začátku mě přitahuje, když ten muž má nějaký problém, sdělí kousek ze svého života, něco komplikovaného – a na to se chytím! Na to já se chytám! To jsou věci typu „mám nabídku jet do Afriky na půl roku, ale nepojedu, protože mám malé dítě a já se mu chci věnovat, jak jen to jde“ nebo „manželka mi nerozumí jako ty, ona je jiná, taková sportovkyně, a má spoustu milenců, naše manželství je formální.“
A podobně. Ty dvě ukázky jsou z reality.
Když mi někdo vykládá něco neproblémového, tak se asi hned nechytnu. Nezaujme mě to. Nemá to v sobě to dobrodrůžo. – To já vím, že mě přitahují spíš dobrodružní muži, ale nevěděla jsem, že mě chytne problémovost a problematičnost kvůli tomu, že za tím stojí můj vžitý stereotyp: „Já pro něj musím něco udělat, když má takové potíže a tak trpí.“
A udělám přesně to, co on chce, aby se povyrazil a dodalo mu to radost a sebevědomí. Dělám to pro něj a zároveň mě to baví a mám radost, jak to funguje, ale jen do toho okamžiku vystřízlivění, kdy seznám:
„On že má problém? Vždyť v něm setrvává! Kdyby to byl problém, už by s ním něco udělal, a ne jen o tom mluvil.“

–   –   –

Kdybych si nepředstavila idylický scénář, ale tragický jako obvykle, neměla bych vůbec potenciál realizovat seznámení s mužem jiným než velmi komplikovaným, problematickým, zraněným, zjizveným, dobrodružným. Teď ten potenciál mám. Konečně zase jednou po dvaceti letech.

Ale přesto nevím, proč jako agens zafungovala francouzská píseň.

Protože ji zná pravděpodobně málo lidí a najít soukmenovce už Něco znamená?

UŽ CHÁPU, ŽE ŠVEJKUJU, ANEB ANALOGIE S VIOLONCELLEM…

Ouvertura

To je neuvěřitelný, když člověk objeví podobnost jedné své dílčí situace s nějakou konkrétní situací z dětství, kterou vyřešil tak, že něčemu zavřel dveře!

Když chce člověk ten svůj fascinující objev sdělit ostatním, vyzní to značně nepravděpodobně a dost lidí to nepochopí vůbec. Zní to jako fantasmagorie. Ale PRO skutečné propojení těch situací pak mluví činy. Chování člověka se v té dotyčné situaci promění.

Já loni pořád  o tragických hrdinech, ostatní do mně, že se vší silou bráním v jejich přítomnosti plakat a jít do vichru emocí. A vyšlo z toho, že jsem v dětství a raném mládí silným emocím opakovaně podlehla a někomu vrazila facku a to byl důvod, že jsem to už nemohla dopustit a pustit. Lekla jsem se toho, že dokážu být zničující smršť. A jakmile jsem si propojila jednu situaci s těmihle starými pevně zavřenými dveřmi, mohou být otevřené beze strachu.

Vděčím za to tomu, že asociace na situaci z dětství přišla v pravý čas. Byla vyvolána aktuální situací, která se už vystupňovala do určité intenzity, s trochou frustrace. A já věřím, že ta správná asociace chodí ve správný čas. Pokud se člověk nebojí na sebe podívat a pokud si vytvořil nebo žije v prostředí, které je dostatečně otevřené a vlídně trpělivé.

Sonata

Ve vedlejšáku č.2 se občas projeví moje zvláštní selektivní tupost – řeč je o smlouvách a jejich seznamu, řeknou mi „Můžeš vytisknout?“ a já beze všeho vytisknu seznam a ne smlouvy. Švejkovina. Nebo někomu neodpovím na mail, jiného přehlédnu, dalšího nechám ležet, poskytnu číslo na mobil v případě nouze a pak ho nemám u sebe.

Chovám se tedy nezodpovědně. Ne jako právoplatný člen tria, od něhož se očekává, že je zodpovědný za svůj díl. A to mě trklo – to slovo trio. Vedlejšákyně jsou dvě – já bych do toho ve dvou teda nešla, je to pecka – a jako doprovod si k sobě najaly mne. A já tohle už zažila, když mi bylo třináct, a nedopadlo to vůbec dobře.

V hudební škole se na vysvědčení dostávaly známky za nástroj a hru z listu, za hudební nauku, za hru v orchestru a také za komořinu, když člověk zrovna nehrál v orchestru. Já hrála, bavilo mě to a asi po roce přišel nový protivný dirigent a přeřadil mě z velkého do malého orchestru, protože tam potřeboval violoncello a já z nich byla nejmladší, jedenáctiletá. Mě to nějak zasáhlo, jít mezi samé mladší kluky, které jsem neznala, toho dirigenta jsem od té doby nesnášela a orchestr taky, i když mě za rok vrátili do velkého. A bála jsem se a styděla a nešlo mi to a zřejmě jsem tam i přestala chodit, už nevím. Pak mi bylo třináct a jestli bych hrála trio se dvěma houslistkami. Secvičit komorní skladbu pro vystoupení. Na starosti to měl jeden učitel, do té doby jsem ho neznala a nelíbil se mi od první chvíle. Připadal mi jako upír. Mluvil tiše, byl hubený, nosil šedý oblek a z prošedlých vlasů mu na něj padaly lupy a mně se to hnusilo. Nechtěla jsem, aby mi někdy v životě sáhnul byť jen na ruku. A nechtěla jsem hrát žádný trio. Dvě houslistky byly dvě krásný holky, o tři roky starší než já. Takže hrály nejmíň o tři roky déle a uměly to líp, to je jasný. Ta krátkovlasá černovláska, vysoká a štíhlá, se mi hrozně líbila. Druhá, temperamentní blondýna, moc ne, byla taková od rány. A mě, zaražené tele s copem, si najaly jako doprovod.

To naše trio byla skladba o několika částech, asi sonáta. Myslím, že měla čtyři věty. Z nichž jsme hrály jen dvě. Kvůli mně. Původně jsme to secvičovaly celé, když tu jsme došly na místo, kde byla v partu pro violoncello neobvykle dlouhá pomlka na začátku taktu. Divně dlouhá, nějak jako jedna a půl doby nebo co – pamatuju si, že to bylo prostě neobvyklé a já ten nástup netrefila. Tak znovu. Blbě. Potřetí. A zase ne. Samozřejmě že blbě; v té stresující exponovanosti před dvěma sošnýma dorostenkama a upírem, se kterými jsem vůbec nechtěla hrát nikdy nic. Načež temperamentní blondýna načuřeně vykřikla, že zkazit něco potřetí její brácha, tak by ho propleskla. Mírný učitel usoudil, že tuto část skladby vyškrtneme z repertoáru, když to nejde, a hrály jsme věty tři. Až do poslední společné zkoušky. Tam jsem asi s blížícím se veřejným vystoupením už panikařila a kazila jsem nějaké těžší místo. I byla tiše vyškrtnuta další část. On ten učitel byl možná docela hodnej …

A přišel večírek hudební školy. Všichni účinkující jsme samozřejmě museli přijít dřív, připravit si nástroje a rozehrát se v jedné z malých učeben, než nastoupíme do sálu na pódium. Všechny tři z tria jsme se sešly v jedné místnosti, naladily se tam podle klavíru a šly po svých. Já se bavila se svými kamarády, houslistky zase se svými jinde. A přišel náš čas. Usedly jsme na pódium a hrábly do strun. A při prvním hrábnutí mě zamrazilo. Byla jsem jinde! Ony si ty dvě mezitím znovu sladily své housle. Jinak než já. O kousek jinak. Musela jsem hrát s posunutou rukou. Nějak to šlo. Ale kde bylo hrát prázdnou strunu, musela jsem hrát ten tón jinde, protože prázdná by neladila, takže jsem musela změnit prstoklad a rozesrat si celý nacvičený part a skákat po strunách. No průser.

Od té doby jsem na violoncello už nikdy veřejně nehrála. Ani na absolventském koncertě. Nemohla jsem. Měla jsem takovou trému, že při zkoušce s klavírním doprovodem jsem hrála příšerně, ačkoli předtím, když o nic nešlo, to docela šlo. Happy endík je v tom, že v roce 2007 jsem to dokázala a bez trémy krátce hrála veřejně na malé vernisáži na violoncello se stříbrovlasým mistrem violoncellistou, malebným členem FOK. Trému jsem neměla, protože on byl klidný a trpělivý a já dospělá žena, ne už vyděšená holka s copem a ve své první podprsence, které pořád padá ramínko a z nosu kloužou brýle.

Finale

Dlouhá skladba. Že bychom tiše vyškrtli závěrečnou větu? Potřebovala jsem takovéto rondo, abych si zopakovala, jak to tehdy bylo s triem. Mám to výše vypsáno jako notový záznam té doby a až si svůj part přehraju znovu, porozumím analogii snad ještě líp než teď, kdy mě zatím jen trkla: Teď hraju také trio. Doprovod dvou schopných houslistek. Které se na mě naštvaly za pár drobných míst, co jsem pokazila. Nebo je to spíš naopak: pořád něco kazím a čekám, kdy se pořádně viditelně naštvou a ta temperamentnější řekne, že udělat to její brácha… Asi to kazím, protože nechci žádné trio. Nechci s nimi asi hrát, ale je těžké si to přiznat. Však tehdy jsem si taky nepřiznala, že trio špatně dopadlo. Dělala jsem, jako by se nechumelilo. Mlčela. Pasivně si vymohla, že už žádné trio nebude. Nebo pro jistotu ještě něco malého pokazila, abych měla jistotu, že nebudu hrát na pódiu.

Zavřela jsem dveře veřejnému vystupování – nejen hudebnímu; dveře na každé pódium. A zavřela jsem dveře před pocitem neumětelství, neúspěchu a selhání. Ovšem vím, že v dnešním triu ani nejde o nějakou mou neschopnost, ale o to, jestli mám nebo nemám kapacitu žádaným zodpovědným způsobem pracovat na tolika frontách. Mé houslistky si kladou přesně tuto otázku. Jako já. A já ještě neumím odpovědět, že kapacitu nemám, že to nechci. Proč jsem to zase dneska neřekla? Proč si někde uvnitř naučeně myslím, že když s triem skončím, bude to znamenat moji neschopnost, neumětelství, selhání a loserovství?

Děkuji vám za pozornost, vážení přátelé, koncert je u konce. Pro dnešek.

V autobuse:

„Mně je pět.“

„Mně je taky pět!“

„A viděli jsme pět autobusů, ty bláho! – Hele, tramvaj!“

Vystupujeme s úsměvem. Jdu do metra. Míjím dvě dámy v letech. Hele, to bude persián. Obě? Dva persiány pohromadě jsem viděla snad v dětství. A tenhle jeden má trochu protáhlejší strukturu než druhý.

Druhá paní: „Tak jsem vytáhla ten kožich – „

„To já ho normálně nosím.“

„… aby se mi do něj nedali moli. Po pěti letech.“

Dámy pomalu vcházejí na nástupiště, já už jsem uprostřed něj. A hele, co to támhle leží?

Vzkaz. Pro mě? Připomněl mi můj magický nález červené trojky na téže konečné metra. A hlavně hry, co jsme připravovali pro děti z oddílu. Ani jsem si nevzpomněla, že jsem byla Akátová princezna, když jsem s čarodějem Vajglem – jak se můj táta pro ty příležitosti pojmenoval – prolejzala zříceniny kapslovny na Parukářce.

Strávila jsem odpoledne u našich, přišel čas k večeři, máma nesla na stůl a já že posadím tátu.

„Já už nebudu večeřet, nebudu si sedat,“ prohodil.

To on někdy tak říkává. Někdy naopak se v deset večer probudí a ptá se, kdy bude večeře, že by si sednul.

Posadila jsem ho.

„Jenom půlku.“ – Že nechce celý chleba, jen půlku.

Pak zazíval, sklonil hlavu, přivřel oči, nereagoval. Koukly jsme se s mámou na sebe. Mluvily jsme na něj, nic. Budeme volat …? Já bych volala první pomoc a už dlouho nečekala. Máma se neukvapuje. Tak ho položíme. Už leží, polštářek pod hlavu. Něco říká:

„Děkuju!“

Poslední slovo, nebo první? Postupně ověřujeme, že už reaguje. Rozumět mu celkem je. Na informaci, že je neděle, se mě ptá, jestli jdu zítra do práce. Uf, takže je celkem orientován.

Budeme muset dávat pozor na prudké napřimování, posazování. Což jde těžko. Vyhodnotily jsme epizodu jako bezvědomí z prudkého posazení. Předtím se to nikdy nestalo. Podávám tátovi kus čokolády; bleskově po něm vystřelil ruku. Tak snad dobrý, jako obvykle. Nechce ale pití. S tím mě štve. Málo pije. Od oběda nepil a že prý už před spaním pít nebude. Nedá si říct. Ani na kakao mi neskočil. Kdybych mu řekla, že o sobě chvíli nevěděl, ani by mi nevěřil.

VŠECHNO POMINE

Jediná cesta je zapomenout a být zapomenut.

Ta myšlenka ke mně tento rok přišla už potřetí.

Nejdůležitější jsou detaily. Nejdůležitější je vnímat detail. Prach na klávesnici.  Dekor a tvar hrnečku, který stojí vedle mé ruky. Chuť a vůně kávy – téhle konkrétní kávy dnes, ne nějaké obecné kávy.

Můj vlastní rukopis – tadyten načmáraný zápis z porady, co leží vedle druhé ruky, vlevo. Modrá na bílé. Uvolněné tahy, ten švih, rychlost ruky, rychlost mysli, rychlost oka. Čára. Křivka. Na papíře, který za chvilku roztrhnu a vyhodím do koše. Zmizí. Konec.

Je to konec?

Nejdůležitější je detail a jeho pomíjivost.

Je to paradoxní? Proč se zabývat detaily, když pominou. Právě proto. Proto jsou.

Vzpomněla jsem si na Sto roků samoty. Není mi blízký ten styl ani obsah, zaujalo mě jen jedno: tolik popisu, tolik osobitých osudů a pak konec. Je po rodině. Proč to ten autor všechno vypisoval, proč se tím tak zabýval, když nakonec všechno sežerou mravenci? Právě proto.

Tenhle hrnek vidím každý den, ani si ho zvlášť nevšímám, a tamten hrnek a vybouleninu na zdi a okno, výhled … a za spoustu let budu někde jinde, ne tady, už nebudu vídat tyhle běžné každodenní věci, ani si na ně nevzpomenu, budu vídat jiné. A pak jednou uvidím podobný hrnek jinde, u někoho v kredenci, a vzpomenu si, vynoří se mi celý tenhle dům znova. Nebo se mi o něm bude zdát ve snu.

Poslední tři dny před Vánoci se mi vynořují mí muži, jejich věci, jejich čepice, jejich domy, kam už nevkročím, a místa, kde jsme se viděli. Místa s nimi spojená. Jen některá zůstanou spojená s nimi, některá to ztratí a jsou pro mě neutrální – ta, která měla svůj význam pro mne už předtím v dětství. Ale ta jsou zase spojená s jinými, s tátou.

I on si je vybavuje. Vůbec si vybavuje místa z minulosti. Teď má jen jedno místo, svůj pokoj. Je dobré trochu ve stáří zdementnět? Připomínat si svá stará místa, jakoby na nich být? Já myslím, že ne. Radši zapomenout. Vracet se mentálně do mládí asi funguje jako odvraceč strachu ze smrti a pomíjivosti … Jenže pro mě ne, nostalgie mi naopak připomíná smrt. Vzpomínky jsou smrt – nejsou život. Bytí je v zapomenutí. Strach je spojený se smrtí a nicotou a životem. Bytí je v koloběhu. Paradoxně se nemusím bát, až když to zapomenutí ustanovím jako normu a nadrealitu, a ne jako možnou hrozbu svojí malé realitě.

V naší době inovace běží příliš rychle; orientují se v nich jen nedospělí. Nebo povrchní dospělí. Ve stáří nezachytíš všechno. Už ani rychlý hovor ne. Proto je nutné zemřít. Starý organismus nepojme inovace. Nový organismus ano. A navíc už je bude mít i v genech. Musí zemřít, zapomenout a být zapomenut. Normální je být zapomenut. Normální není se snažit, abych nebyl zapomenut a zůstal v učebnicích.

Všechno zmizí – tenhle starý most zmizí, tramvaje zmizí, dům zmizí, tohle místo bude jiné. Jo, místo má paměť, historii, ducha, proč ne, ale stejně zmizí. Jen ten duch se přelejvá.

Jsem Nikdo. Cítím se jako Nic. Jen jako komín. Průtokový ohřívač. A není to nepříjemné.

V minulosti jsem si někdy říkala: Jaký je pocit „tohle jsem já“? A hledala jsem ten pocit sebe a našla. Kolikrát jsem ten stejný pocit napřed pocítila a pak si hned uvědomila: Teď cítím, že tohle jsem já.

No a teď je pryč. A kdo teď jsem?

Je to jako být zvyklý cítit nějakou hmotu, kus něčeho, velkou zakouřenou uzenou kýtu zavěšenou v komíně. A teď je to pryč. Cítím prázdný komín.

Necítím tu hmotu, ale necítím ani lehkost nebo vznášení se. Jen jako bych už nebyla tak důležitá, neměla v každém okamžiku tu maximální životní důležitost sebe. Cítím prázdný prostor, zvoucí k zaplnění novými událostmi. Jsem teď Nikdo a teprve v budoucnu Kdokoli.

Jak k tomu došlo?

Chtěla jsem zjistit, co mám dělat a jak jinak bych mohla zacházet se svými pocity, které u mne někdy propukají náhle, s bleskovým nástupem a vysokou intenzitou. Jsem živá a  spontánní – a považuji to stále za velkou hodnotu – jenže někdy mi to připadalo až moc impulsivní a to nechci. A bylo to tak a nejinak a žádné Aha nepřicházelo.

Až najednou – trochu pod tlakem, podobně náhlým a intenzivním – přišel aha-efekt. A jak to bývá, z nečekané strany. Nedocházelo mi, co a jak, ale najednou mi došlo, proč! Přišla jsem na to, proč dělám právě to, co dělám. A tím se rozplynul ten opakující se scénář mého nakládání s afektem. Doufám. Cítím to tak. Je to pryč. Jsem volná.

Myslím, že takhle napsané je to jen papírové – kdybych vám to vyprávěla poprvé a osobně, poznali byste, že sděluji svoje pravdivé svědectví.

O co jde:

Byla jsem opakovaně upozorňovaná, že když pocítím nějakou emoci a hrnou se mi slzy do očí, strašně rychle se snažím to vší silou potlačit a pokračovat v hovoru. A já nevěděla, co to znamená a co s tím a jestli vůbec. Ale viděla jsem, že to dělám.

A ve finále mi došlo několik propojených věcí.

Došlo mi, že to dělám jen před lidmi! Potom to na ně může působit, že zametám důležitá hnutí pod koberec a jdu rychle dál. Pravda je, že k tomu hnutí se – jakmile jsem sama – pokaždé vrátím a prozkoumám ho a nepolevím, i kdyby to měly být hodiny a hodiny sebereflexe. (Však víme, jaký jsem omílač :-) Takže já, velký omílač, mohu působit na přítomné naopak jako utíkač.

Druhá věc je, že u mne mívá afekt silnou intenzitu a rychlý nástup. Došlo mi, že to přichází jak u agrese, tak u úzkosti. Agrese a úzkost jsou skutečně propojené! Jasně že jo, v knížce jsem to jistě nejednou četla, vždyť například všichni známe, že reakce útok-únik souvisí se strachem, s ohrožením. Já teď vidím, v čem se projevy různých emocí sobě podobají u mne. U jiných lidí věřím, že je také úzkost a agrese propojena, ale zase jiným osobitým způsobem. U mne to všechno nějak připomíná paniku. Nebo spíš zahlcenost přívalem emoce mi paniku vyvolává a proto ho za tři vteřiny stopnu, dřív než akceleruje? To je jedno, všechno dohromady, včetně toho, že se to děje před lidmi.

Třetí věc je zdánlivá maličkost, která mi pomohla, abych si  všechno dala dohromady, abych na to nahlédla: Lektoři mého výcviku navrhli představu, že agrese je takové zvíře v nás. Svoje zvíře jsem nazvala gepardicí. Dál jsme o tom nemluvili. Ale právě ta představa zvířete mi pomohla oddělit sebe od afektu. Dosud jsem si připadala, když mě zalil nějaký pocit, zahlcená. Zahlcená celá já. Celá uvnitř. Jenže tak to není. To dělá gepardice. A gepardice je jen moje část. Já nejsem ona.

A čtvrtá věc je příběh, který se mi vynořil. Týká se evidentně tématu afektu, to jsem vždycky věděla, ale nedošlo mi, že je Příčinou mého zacházení s afektem před lidmi. Jde o to, že v dětství a dospívání, naposledy ve 23 letech, jsem měla více než deset zážitků, kdy vylítla gepardice naplno, zcela vypnula moje racio a já v afektu dala někomu přes hubu. Jedno zda dítěti nebo dvoumetrovému chlapovi, protože racio bylo odpojeno. A to od gepardice vůbec nebylo hezké! Ona hned zase zalítla – víme, jak jsou gepardice rychlé – a mě nechala stát mezi lidmi v situaci, kdy jsem někomu právě dala facku. Typicky se to stalo v den, kdy jsem byla ve stresu, v davu a ještě se semlelo něco naprosto nečekaného a šokujícího, např. jsem byla svědkem nějaké nespravedlnosti jednoho člověka vůči druhému.

Tak. A když se vám tohle děje, tak si řeknete: „Tohle už nikdy! Nemůžu dopustit, abych napadala lidi. Kdoví, co bych mohla udělat – buď někomu ublížit, anebo se dostat do situace, kdy budu v ohrožení na životě já sama. Přinejmenším budu za krávu.“ A pak ani nevíte jak, ale vždycky když na vás před lidmi skočí (jako gepardice) nějaký pocit, do tří vteřin ho musíte vší mocí zatlápnout, protože kdyby ne – co by se dělo pak, bez účasti rozumu? Vy to víte, vy to máte podložené dvaceti skutečnými vlastními případy. Vaše zacházení s afektem má velmi dobré důvody. No ale někdy se mi emoce zatlápnout nepovedla, načež posílena energií, kterou jsem vynaložila na její potlačení, vybuchla prudce. Ale ne ničivě, většinou jako pláč nebo vztek nebo obojí. A cítila jsem se přitom jako blbec. Jakož i při tom zadupávání emoce. To taky přece známe – čemu chceš vší silou zabránit, to vyvoláš. Dalo by se to formulovat trefněji, ale teď se mi nechce hledat slova.

Mít na výběr

To, co opakovaně děláme, má vždycky své dobré důvody; jinak bychom to přece nedělali. A co bychom dělali? Měli bychom na výběr. Mohli bychom se situací naložit i jinak, než opakovaně, stereotypně činíme. Jo, stereotyp. Stereotyp je právě tohle. Zaběhané scénáře, které si fungují spolehlivě a setrvačně a tak trochu už bez nás. Jak na ně? To nevím, poradit nelze a je to nepřenosné, ale moje vyprávění viz výše může fungovat jako svědectví, že to jde; jako podpora, povzbuzení, že jestli nějakým svým stereotypem serete okolí, nezoufejte, dá se ho zbavit (toho stereotypu nebo toho okolí :-).

Nesnáším situace, kdy nemám na výběr. A to moje chování byla vlastně jedna z nich. Vnitřní situace bez možnosti výběru. Ta tu byla. A z ní se pak odvíjí analogie navenek, že člověk nemá rád vnější situace, kdy nemá na výběr. A že si do nich třeba naběhne. Jako já. Já se v ní letos ocitla v práci. Co je uvnitř, projeví se i venku. Je to jako kouzlo. Jako magie.

A já si letos poradila s obojím, venku i uvnitř. Když se vypořádáte s jedním, vypořádáte se i s druhým. Když si poradíte např. s nějakým vnitřním ostychem, poradíte si i s ostychem, který v nějakých situacích projevujete navenek. Nebo to nemusí být ostych, ale něco jiného. Na tohle téma na blogách hovořilo už víc z nás /vás. Pro mě z toho vyplývá: Jakmile uvidím, že něco dělám stereotypně a pořád jedním způsobem, jako bych neměla na výběr, je to důvod se nad tou situací pozastavit a zabývat se jí a řešení přijde, tomu věřím. A přinese svobodu.

Mám pracovní aféry pořád plnou hlavu a to je blbý. Přetlouká ostatní věci, jak pracovní, tak všechny jiný.

Stalo se mi v těchto dnech postupně dvakrát, že když jsem chtěla situaci vylíčit druhé osobě – obě ty osoby věděly, jak hodně a radostně jsem se dřív v tom projektu XY angažovala – tak to mé líčení mi najednou zadrhávalo. Chtěla jsem se vrátit k tomu, jak rozkol vzniknul a proč říkám „my a oni,“ a nešlo mi to moc vysvětlit. Připadala jsem si trochu pitomě.

A myšlenky pak následovaly za sebou:
„Už nevím, čí jsem.“
„Kam já vlastně patřím?“
„Patřím na svoje místo? Co je moje místo, jak je stanovené? Je to zřetelné pro ostatní míň než pro mě? Nebo mě tam nechtějí? Někteří chtějí. Chtějí, ale jen někteří.“

„Podobně jako já mám potíž, aby bývalí odešlí šéfové pořád dosahovali k nám a měli nějaký VLIV, tak část lidí má zase potíže se mnou jako s člověkem na nové pozici, trochu VÍCE V POPŘEDÍ než to moje pozadí předtím.“

„Tak to asi je. Pasuje to k sobě, obojí je změna pozice, struktury, bohužel ne včas a zřetelně vymezená, takže následovaná špatným a nejasným přizpůsobením se nové rovnováze. Na obou stranách.“

„Dopytle tak je to přecejenom celý o mně, já jsem v centru celé aféry a z obou stran, ať se mi to líbí, nebo ne.“

„Takže jsem to přecejen způsobila já – nebo aspoň spustila.“

„Nojo ale co bylo tedy na začátku?“

Koukám se: Je to samotný začátek psaní notýsku na dobré zprávy…

Na začátku byl tedy „bezmocný smutek“ – no podívejme se, to už ani nevím…

… a já nechtěla boj, ale společnou dohodu. A dost jsem v sobě zkoumala, jestli to všechno nepřeháním …

Tehdy jsem to byla já, kdo cítil nezřetelnost a už dlouho. Na pozadí. V popředí byl ten despekt, zklamání možná a bezmoc – pocit, že nemám kontrolu nad věcmi, co se dějí ve stejném prostoru, kde jsem.

Zklamání? To mi nesedí. Nebo nechci, aby sedělo :) Každopádně pocit zklamání by byl můj problém, do kterého bych nezatahovala jiné lidi. Určitě. Zklamání ne.  A co ten despekt? Je to s ním podobné?

Cítila bych despekt, kdyby tam nebyl? Cítila ho i moje blízká kolegyně. Spojily jsme se víceméně. Celkově ano, i když každá jsme v tom sporu jinak. Co máme stejné? Stalo se, že projekt XY od sebe oddělil ji o chvíli dřív a mě ve chvíli, kdy se změnila struktura teamu.

Namlouvám si tady něco? Byla jsem to snad já, kdo sám se oddělil? Ne, já myslím, že ne. Já to nechtěla, já nechtěla ani spor, já chtěla sloučení a spolupráci. Aha a „oni“ si to vyložili jinak a tím víc se oddělili? Možná. Jenže já nevěřím, že jim jde taky o sloučení. Proč jim nevěřím? Nevěřit můžu jen tomu, kdo je „oni“ … tak co bylo první?

Bylo první oddělení projektu XY (je „víc externí než dřív“, jak jim pořád marně opakuju),

anebo můj pocit, že se mnou někdo vymetá (a předtím nevymetal nebo vymetal s mým souhlasem?) ?

Jsem žádostiva, jestli to někdy všechno všichni zúčastnění rozkrejeme.

Už toho mám DÓÓÓST!

Aféra s projektem XY zase na scéně. Ještě to dostanu vyžrat několikrát.

Psala jsem o tom a prolíná se to notýskem „Moje dobré zvěsti“ na pokračování (viz tam, pro mě velmi přínosné, ale je to pořád dokola).

Jela jsem po poradě z práce pryč autobusem a měla jsem TAKOVÝ vztek, že jsem myslela, že mě trefí, že to nepřejde. Musela jsem cíleně počítat cestou květináče v oknech, abych odpoutala svou pozornost a nezbláznila se vzteky. To u sebe neznám. Ty květináče mě zachránily. I když jich bylo jen sedm. Na Smíchově asi nejsou v módě.

To jsem nezažila. Možná se vzteknutí může rozvinout jen tím znovu a znovu opětovným nedorozuměním, tou zkušeností, že zase nastane nepochopení a že zase z toho nebudu spát, protože budu zahlcená a můj mozek pojede na vysoké obrátky mnoho hodin, než se vyčerpá a povolí a já se někomu vykecám do zblbnutí. Svého i jeho :-) Viď, milý čtenáři!

Nemůžu pochopit, že někdo nemůže pochopit, jak se věci mají.

Říká znovu, že „se k němu nedostaly důvody, proč tak bylo rozhodnuto.“ Jak to? Ty důvody se probíraly horem dolem, až mi z nich šla hlava kolem. Několik měsíců. Na finálním jednání byl, jako já. Že nechodil na porady, to snad je jeho problém! Ale oceňuju, že teď přišel, aby řekl, že se loučí. Oceňuju, že statečně promluvil přede všemi o tom, jak to teď cítí. Však já jsem to taky udělala. Předem. Já netušila, že pak šéf řekne, jakoby v mém zájmu, že to už opravdu nejde. A dobře rozhodl. Nejde to. Spolupráce nejde.

Jenže jako původce toho vypadám teď já a hlavně moje blízká kolegyně. Následně dva lidi dali totiž výpověď. Podle mě vytvořili team v teamu, para(lelní)skupinu, cítí sounáležitost s projektem XY a ne primárně s pracovním teamem.

Spolupráce nejde, ale na konci měsíce ještě týden přijde. Vlastně oslavných rozlúčkových deset dní – ale dva víkendy a svátek být v práci, to teda opravdu už nakašlu. Řekla jsem na jaře směle, že v rámci této akce nebudu pracovat zadarmo mimo pracovní dobu. A to platí. Skoro všichni to tak dělali vždycky – prostě šli domů. Já bývávala často ten, kdo nadšeně v noci makal a po večerech byl na place, aby bylo všechno zajištěno. A proto když já řeknu Ne, tak se vina hodí celá na mě? Copak to stálo a stojí na mně a na mé kolegyni? Směšné!

A naopak, když se šikne, abych byla za poskoka, tak jsem najednou jen poslední poskok a na to mě potřebují. Tak jak to teda je, co je to za vztah projektu XY ke mně? – Jsem podle nich tak omnipotentní, že za všechno můžu, anebo jsem ten poslední poskok? Absurdní přeceňování. Každopádně v tomto typu vztahového kašpárkového divadla účinkovat už nechci.

Prý manipulace – dneska jsme slyšeli. Ale nic konkrétního, kdepak.  Kdežto já v červnu slyšela naopak z jejich strany takové manipulace, zcela konkrétní, jako snad nikdy od nikoho. Pod pás. A vyvolávat pocity viny, na to jsou odborníci. Kdyby to účinkovalo…

A prý strach o odbornost. Cože? To rozčílilo asi hodně lidí, každý to vztáhnul buď na sebe, nebo na celý team. Jeden odchází a říká, že se svým odchodem má strach o odbornost na pracovišti? To jako že on je odborník a ti, kdo zůstávají, jsou hovada? Fíha! Přeháním a vyhrocuju, když jeho výrok stavím takhle? Jo, vážně přeháním? A co teda jinýho řek?!

Nečtěte to, už to nečtěte, je to hrozný cítit vztek. Ale je to lepší než plakat! Protože jak jsem zjistila zjara, bojovná energie vzteku se pak transformuje ve schopnost asertivity. Bez mezivzteku to asi nejde. Nevím.

Mezivztek. To už je lepší. Není to už ničivý vztek, je to jen mezivztek. Už nemá ten náboj strhující důležitosti. Mezivztek je OK, tam už jde o hovno. A tak to má být.