Kdysi dávno, jednou večer na Zelený čtvrtek za prvního jarního úplňku narodila se princezna. Všichni se radovali. Dali jí jmého Hedvika. To znamená vítězka v boji.

Princezna rostla, byla šikovná, ve škole jí to šlo samo, bavilo ji kreslit, číst, psát, vymýšlet příběhy a legrace, učila se hrát na violoncello a od patnácti let vedla dětský oddíl. Jako studijní obor zvolila chování lidí v prostoru a ve městě, jejich životní styl a průpravu pro komunální politiku a spravedlivé kralování.

Jednoho dne starý král zničehonic ochořel. Ochrnul na polovinu těla a od té doby ležel. Vyměnil trůn za postel. Doslova tak. Královna i princezna se o něj staraly, jak jen mohly. Princezna běžela a sehnala pro krále živou i mrtvou vodu. Nosila mu živou vodu, aby se uzdravil. On ji ale odmítal a křičel, že chce pít jen mrtvou vodu a jíst že nemůže nic. Princezna měla svého starého otce ráda, nechtěla, aby zemřel, a proto mu nechtěla dát napít mrtvé vody. Jenže to byl královský příkaz:

„Pomóc! Mrtvou vodu! Jinak se budeš smažit v pekle!“ volal král.

A princezna uvnitř sváděla smrtelný boj, jestli splnit královský příkaz, i když královi neprospěje. Nebo ano?

Tohle všechno sledoval svým kouzelným dalekohledem mocný černokněžník.

„Přesně taková princezna by semi hodila do sbírky,“ řekl si a princeznu Hedviku zaklel.

„Ode dneška budeš v temnotě, na dně černého moře a bude tě tam hlídat černá muréna. Ani paprsek slunce neuvidíš!“

A tak se také stalo.

Dlouho předlouho byla princezna uvězněna na dně černého moře. Zapomněla, jak vypadá světlo. Přesto pořád bojovala. Nikdy se nevzdávala a pořád se snažila vybřednout z bahnitého dna. Tím víc do něj ale zapadala. Byla to zoufalá a vyčerpávající snaha.

Mezitím se konala velká svatba – s princeznou se oženil princ, kterému byla už deset let zasnoubena. Princ věděl, že princeznu má v moci zlý černokněžník. Vůbec nevěděl, jak by se mu mohl postavit. Chtěl se mu raději vyhnout. Ale nebojte se:

Princena byla nakonec vysvobozena. Stalo se totiž, že když jí bylo nejhůř, přestala bojovat, odevzdala se a najednou uslyšela hlas:

„Neboj se, nic se ti nestane.“

Černá muréna přestala být hrůzostrašná, vzala princeznu na hřbet a vynesla ji nahoru, na sluncem ozářený břeh moře. Všechno bylo krásné. Mnohem krásnější než dřív.

Princezna poděkovala muréně a začala nový život. Starý král měl stále místo trůnu postel,ale celé království si na to zvyklo a on tak byl spokojený. Královna a řada sloužících o něj pečovala a do království se vrátil klid.

Princezna byla velmi rozradostněná ze svého vysvobození, pustila se do nových věcí, do nové práce, navštěvovala sousední princezny a řekla si, že předem nalinkovaný život s princem nechce. Rozešla se s ním, bydlela sama a pouštěla se do mnohých dobrodružství.

Vždycky si pamatovala, že vítězkou v boji se někdy stane ten, kdo přestane bojovat proti svému osudu, ale přijme ho. A rozhodla se, že prozkoumá i další možnosti – například jak se stát vítězkou v boji, aniž by byla agresivní. A naopak jak nebýt v boji příliš měkká. Zkoušela bojovat otevřeně, bez štítu a bez brnění a to jí připadalo nejlepší.

Nakonec si řekla, že tréninku už bylo dost a dost a že vezme svůj život více do svých rukou. A tak se také stalo.

 16.3.2013

SMYSL A RÁMEC A VDĚK A TO STAČÍ

Přeříkávaným pozitivním afirmacím a podobně čistě kladným, sladce barevným projevům jsem se smála nebo v ně neměla důvěru. Říkala jsem si: To není realita, to je kýč.

Pozlacený povrch. A taky že je. Může být – jenže ono jde asi ve skutečnosti o dvě věci, ne o jednu, a kladné nemusí být přeslazené. A přeslazený člověk nemusí být povrchní blb.

Vlastně už v dětství jsem to považovala za trapné. Nikdy jsem si na ruku nekreslila srdíčka, nelepila jsem si fotky fešných zpěváků a herců nikdy nikam, nezajímali mě. Nedávala jsem si ani později do peněženky fotku svého kluka ani svého kocoura. Styděla bych se. A proč taky zobrazovat své modly a ještě je stavět na odiv – lepší je s nimi žít v realitě.

V soukromí. Ne na očích. Nesvěřovat nic. To byl můj extrém, který jsem prolomila ve třiceti. Hosana.

*   *   *

Tenhle měsíc jsem byla rozmrzelá. Viděla jsem, jak mám v životě věci na všech frontách nezřetelné, nepravidelné, nenaplánovatelné a rozbředlé a jak potřebuju rámec – nikoli pevná pravidla, řád, hierarchii, rozvrh hodin, příkazy a řízení shora, strukturu a její jistoty, to ne, to pro mě není. Volám po rámci v práci i ve vztahu, frustrace narostla, otrávilo mě to a prosáklo do všeho už tak, že jsem si říkala: „Svítí slunce, ale to jen tak vypadá, ve skutečnosti je zima! Má vůbec něco na světě smysl?“

V práci je pro mě důležitý smysl a rámec, v němž se smysl naplňuje. A to stačí. – Obsah a forma?

Musela jsem něco udělat. První rychlá záchranná akce bylo přihlášení na jógu. Budu tak mít vprostřed týdne jednu pravidelnost. Další akce – sdělit své pocity jiným lidem. Dobré. Další věc: uvědomit si, odkud nepohoda vychází. Šíří se do všech sfér, ale co bylo prvotní – nepohoda v práci, nepohoda ve vztahu, anebo já jako člověk? A kdyby ta třetí možnost, znamená to, že si nepohodu vyrábím sama, že to záleží jen na mně, na mých zažitých postojích a způsobech reagování. OK – objektivně mi ve vztahu nikdo nic nepříjemného nedělá a v práci se snažíme hýbat s věcmi k lepšímu. Takže klid, je to v cajku, je to jen iluze a mám ve své moci cítit se dobře a udělat si rámec dle svých potřeb.

Což je makačka, ale vím o sobě s jistotou, že to dokážu. Nepochybuji. Nepochybuji, že je to těžké, očekávám i nadále vracející se průlomy starého prožívání, nepohody, zamrzení. Jsem přece člověk. Ale nepochybuji, že jsem už předem vítěz. Jsme stvořeni jako vítězové? Předem odsouzeni k naplnění vlastních životů…

*   *   *

JAK JSEM SI ZLEPŠILA NÁLADU

Znovu jsem sáhla po knížečce Pierre Frankh: Jak si správně přát. Ta se mi čte příjemně, civilně. Koukala jsem se na internetu i po stručných bodech z knihy Rhonda Byrne: Tajemství. Celou ji číst nechci, víc než jedna návodná kniha je na mne moc, bojím se, že to bude příliš poučné nebo dramatizované; film se mi nelíbil a zřejmě se nedočtu nic jiného než v prvně jmenované knížečce. Viděla jsem, že existuje také kniha Wallace Wattles: Jistou cestou ke skvělosti. Což by mělo být opět totéž.

„Jak si správně přát“ je pro mě schůdné ke čtení. Nebo spíš sjízdné, protože většinou čtu během jízdy v MHD. Jiný den v týdnu jsem si místo téhle knížečky vzala jinou, Nový Zákon. Je to podobně útěšné. Uchyluji se k četbě tohoto druhu, když se necítím zrovna prosluněně. Když mi teče nálada do bot. Zklidní mě to a časem zase naskočím a cítím se ve svých botách opět pohodlně. Četba mě jako průvodce přenese přes dva dny nepohody. Ne že by mi to dalo nějaký nový směr; je to klidná útěcha, náplast na kuří oko.

Včera to zafungovalo doopravdy!

V nedávné minulosti jsem si zkoušela přát pár malých věcí. Dvě. Půlka z nich se nepovedla – přání, abych se toho dne napila černého čaje. Došel mi. Vypustila jsem tedy přání, objednávku, že dnes si dám hrnek černého čaje. A jaká to šťastná náhoda – šla jsem kolem čajovny! Jenže měla zavřeno. Pak jsem nečekaně někoho potkala. Říkala jsem si, to je ono, přesně takových náhod si má člověk všímat, ty směřují ke splnění přání. Zmínila jsem se před dotyčným – protože měl pak večer ke mně přijít – že mi doma došel čaj. Představovala jsem si, že už nebesa pracují, zákon přitažlivosti už se dal do pohybu, ten kluk asi čaj přinese a přání bude splněno. Ne. Přinesl litr irské a vypili jsme ji. Čaje toho dne ani hlt.

*   *   *

JAKÁ PŘÍHODA SE MI STALA

Původně jsem chtěla napsat jen malou příhodu a teď koukám, že třídílný úvod je delší než celá akce. Příště si budu přát nebýt rozvláčná. Vlastně ne, to bych formulovala špatně a nefungovalo by to! Přání bude znít: Jsem stručná, výstižná a dovedu pointovat.

Na formulaci přání hodně záleží a jak se mi jeví a jak se ve výše jmenované knížce píše, neméně důležité je rozpoložení, přesvědčení – cítit se a jednat tak, jako by se už stalo, s klidnou nepochybující jistotou. Je to pocit veselého zvědavého klidu, zjistila jsem. Vyměnila jsem tragické scénáře za představu příjemné společné snídaně pod ořešákem: sluníčko, vánek, šatičky, jídlo, příjemné spolubytí, hovor, úsměv, káva, čaj (i ten černý, co už jsem dokoupila)… a jiné podobné příjemné představy, při kterých je zároveň přítomen pocit klidu, že se to jistě stane, protože už to sem jde, přichází, vše k tomu směřuje a nikdy jinak.

V tomto příjemném rozpoložení a s knížkou na klíně jsem se usadila v metru. Vedle mě si sedl bokem malý chlapeček, jeho maminka přes uličku, tatínek stál. A já si řekla: Stejně si ten chlapeček za chvíli odsedne. A četla jsem a jela dál v příjemné zvědavé jistotě a až za několik stanic si skutečně odsedl. Nevystoupili, odsedl si na jiné místo! V tu chvíli jsem si řekla: Tak a někdo jiný si vedle mě přisedne a bude na něm pro mě něco inspirujícího, od pohledu.

V tu chvíli se z rohu odloupla paní a sedla si vedle mě. Já loupla po ní okem, co že je na ní inspirujícího – odvážně modré obroučky brýlí, to rozhodně ano, plus jednoduché upravené oblečení, no dobře, červená čapka taky dobrá, i když já bych radši … Už vystupuju. Vstala jsem a jak jsem vycházela z vagónu, uviděla jsem do otevřené knihy, co paní držela v ruce. Přes celou stránku tam byl název kapitoly:

DOVOLTE SI BÝT ŠŤASTNÍ.

A to je právě to inspirující poselství kolem přání: Ono ani tak nejde o to, co si kdo přeje a jestli se to splní, ale o to, že se přitom člověk cítí šťastný. Protože prociťuje svoje tužby, jako by už v tu chvíli nastaly. Prožívá pocit, že se jeho přání právě plní. A je za to vděčný. A to se počítá.

*   *   *

Včerejší příhoda není tak prazvláštní a magická jako tahle, je celkem nenápadná, ale pro mě osobně ten zážitek potvrzuje, že skutečně nejdůležitější je přítomný okamžik. Nebo lépe formulováno: není důležitý přítomný okamžik v čase jako takový, ale to, jak se v přítomném okamžiku cítím. Je to určující pro budoucnost.

Budu to dál zvědavě zkoumat. Je to zábavné.

A abych se obloukem vrátila k úvodu – jsou dvě rozdílné věci: Jedna je říkat jen to hezké, vědět o ošklivém, ale nemluvit o tom, myslet jen na to dobré, vybarvovat si to svítivě růžově a zakrývat si oči před tím, co se mi nelíbí a nechci vidět, bránit se tomu. A druhá věc je procítit to dobré jako realitu. Cítit se dobře bez ohledu na to, o čem mluvím. Nevím ještě přesně, jak se to druhé od toho prvního liší, ale doufám, že liší (?).

MOJE TÉMATA (NEJEN) Z VÝCVIKU V PSYCHOTERAPII

Co kdo řekl na výcvikovém setkání, podléhá mlčenlivosti. Moje vlastní témata podléhají mně. Zatím máme za sebou dva roky sebezkušenosti ve skupině. Ještě jeden rok bude. Potom rok teorie a pak rok praxe a mezitím sebezkušenost v individuální psychoterapii.

Po návratu z prvního setkání jsem byla rozjetá, zahlcená. Třicet nových lidí, osobní témata, náklad jak prase, setkávání i v mezičasech a moje snaha mít přehled a být u všeho, po šest dní od rána do noci. Ta snaha být u všeho byl důvod, že jsem se rozjela zrovna já? Že mi to v hlavě jelo zběsilou rychlostí? Bez cenzury. K tomu jsem jaksi mimochodem vypila přes litr šumivého vína, ani jsem si to neuvědomila; až později mi došlo, že to se jistě podílelo na absenci cenzury. Tušila jsem, že to celé má co dělat také s mou malou sebe-ochranou. Prostě jsem skočila a ponořila se. Celá. Jiní to možná udělali opatrněji.

Z prvního setkání vyšly úvahy o dojetí a jeho síle, o dojetí jako ukazateli, signálu. Už si to nepamatuju a dost možná bych teď mluvila ještě jinak; chci se k tomu později vrátit. Další moje téma byla objevená rivalita. Ta pro mě hodně souvisela s potřebou kontrolovat dění, chodit spát poslední, být u všeho, mít přehled. Nakonec jsem nabyla dojmu, že jsem beztak vyhrála :-) A před měsícem, na zatím posledním setkání, došlo ke změně. Od prvního dne jsem spíš chtěla být sama, volný čas – kterého je málo – jsem trávila jen s nejbližšími na pokoji, vyhnula jsem se jednomu organizovanému večeru a organizovanému výletu. Místo toho jsem šla na chvíli na stráň a malovala si akvarel, krajinku. Sama. I ze závěrečného večírku jsem na chvíli odešla a byla sama, psala deník. Žádný přehled, žádná kontrola, žádná rivalita, na to jsem kašlala, šla si po svém a nakonec jsem si řekla, že asi právě tohle je sebe-ochrana.

Během výcviku se mi ukázalo, že velkým tématem je pro mě opora. Věděla jsem, že poskytovat ji někomu je pro mě celkem běžné, to znám, ale říci si o oporu nebo ji dávat sama sobě, to mi trochu hapruje. Jak konkrétně, to jsem moc nepitvala. Snad jsem to rozpoznala dobře – v jednom momentě jakoby mi bylo líto, že nemám žádnou oporu, nemám nikoho, kdo by byl opora, kdyby na něco došlo. Kdo by za mnou stál. Jenže on by nebyl potřeba – kdybych já sama měla jistotu, že budu stát za svým. Že se nenechám zviklat. Například k takové péči o člena rodiny, kterou už dát nemůžu nebo nechci (ale která by ovlivnila můj způsob života tak, jak nechci). Přesně v téhle oblasti já u sebe jistotu nemám. Stát za někým se zdá snadnější, než stát sám za sebou. Zrovna o tom píše Lenka.

A tahle moje dvě nejvýraznější témata – stát sama za sebou a nesledovat tolik, co se děje jiným lidem – teď vidím, že spolu podstatně souvisí. Že je to jedno téma. Když se něco děje blízkému člověku, mám tendenci na to najet, vzít to za své, zajímat se o to, myslet na to, být v tom. A být k dispozici. Odložit na čas svoje věci stranou. A to se většinou samozřejmě stane, když jde o nějaké nepříjemné, závažné období toho druhého. A pak to stresuje i mě. Aktivní činitel je ten druhý, takže výsledek může být, že kompletní informace stejně mít nemůžu a jsem tedy trochu v nejistotě, je mi následně zmateně a blbě, ale nemám šanci s tím něco udělat, konat. Je to past, nepohoda, zmatek. Jak říká známý citát:

„Bože, dej mi dost síly, abych změnil to, co změnit mohu. Bože, dej mi dost trpělivosti, abych snášel to, co změnit nemohu. Bože, dej mi dost rozumu, abych rozeznal, co změnit mohu, a co změnit nemohu.“

To se mi teď ukázalo na situaci ve vztahu. I díky vám komentujícím a Barče mailující. Uvidíme, jak to bude dál. Jak mi to hezky půjde nebo jak často mě to na chvíli strhne zpátky do tragických fantazií. Hyn sa hukáže. Protože tohle je teprve východisko. Předpoklad. Teď už to jenom provést, žejo. Starat se o sebe.

Teoreticky existuje jistota, že to všechno dokážu. Protože „ve výcvikovém prostoru“ jsem kontrolu nad druhými pustit dokázala. No tak ještě stát za svým a je to, ne? To předpokládá nebýt zbabělec a také chodit do konfrontací. A to já vím, že nejsem zbabělec a chodím do konfrontací. Tak snad půjdu i do těch, kde budu bojovat za sebe a ne za druhé. A druhé s důvěrou nechám, ať se postarají zas o sebe.

CO MĚ ROZECHVÍVÁ …

Celý příspěvek →