Ještě je leden, tak ještě jeden!

CO JE NOVÉHO?

Hledala jsem v archivu blogu nějaký vhodný starý obrázek jako ilustraci, dala jsem vyhledávat v názvech obrázků slovo leden a vyšlo tohle. Hrnek. A aktuální stále je, včera jsem z něj pila a ten přehoz mám na rantlu postele i teď.

Debaty kandidátů na prezidenta jsem začala sledovat těsně před prvním kolem volby. A trochu s překvapením jsem z nějakého rozhovoru zjistila, že Petr Pavel odpovídá upřímně a to mě chytlo. Že nic nehledá, nepředstírá, nepřehrává, nenutí a sebe do ničeho nenutí. Bylo to pro mě svěží. A tak se stal mým koněm. Vzápětí jsem zjistila, že je kultivovaný a milý a že ho děsně ráda vidím. Tak toho chci. Za prezidenta. Nebo za něco jinýho. V nejhorším za prezidenta. Je to příjemné, že vyhrál.

Ani se mi nechce tu příjemnost, co s volebním víkendem už trochu odplula, ještě víc odsunout tím, že budu psát o nějaké nepříjemnosti. Tak o čem psát, že… Zkusím ještě něco pěkného lednového vydolovat. Třeba že v úterý – například dnes – chodím v práci na jógu, která vyjde finančně hodně levně, konečně nějaký bonus. A chodíme na ni nejvýš čtyři. Začíná v jedenáct a končí po poledni, ta hodina pěkně odsejpá. I kolegyně, co to znají, říkají “Nikdo mě neprotáhne tak jako Helena.” Helena má i nějaké nahrávky na youtube, jmenuje se to Jóga s Helenou. A to není konec úterních dobrých zpráv. Po józe totiž s těmi kolegyněmi jdeme na oběd do nedaleké dobré vietnamské restarace. Takže napřed jóga a potom delší oběd, to je dost příjemné.

Co ještě příjemného bych vydolovala… S kamarádkou Lenkou2 plánujeme, že pojedeme ve dvou na Korfu. Ona tam kdysi byla s dítětem a líbilo se jí tam jako pak už nikde ne. A Ostrovanka má na blogu odkaz na spoustu ubytovacích zařízení. Z nich jsme několik už vytipovaly. Trochu nás zarazilo, že ceník je všude uváděn až od června, a my chtěly jet v druhé polovině května. Ostrovanka nám odepsala, že je to tím, že letadla tam z Prahy létají prakticky až od konce května. Aha. Stejně jsme dál hledaly, jak se tam dostat přes Vídeň nebo jak na to, ale bylo to krkolomné a nakonec jsme rozhodly, že pojedeme až v druhé polovině června.

A dnes přišla zajímavá dobrá zpráva: Jsem zvána k úplně cizím mladým lidem domů do bytu asi za měsíc. Budou pořádat belgický večírek a budou tam tři Belgičani. To vzniklo tak, že mladá paní poptávala na podzim na facebooku nějakého překladatele vlámštiny pro manžela nebo už nevím přesně, bylo to něco specifického, co určitě nesplňuju. Jenže já měla zrovna špatné svědomí, že aktivně nic nedělám, že nejsem schopná si najít nějakého učitele vlámštiny ani online ani nijak, prostě pořád všechno jen sama a posvým a jinak se bojim a ostýchám a stydím. Tak jsem se tentokrát hecla a napsala jí zprávu, že vlastně vůbec nevím, co nabízím, ale že hledám příležitost konverzovat vlámsky a že můžu za to zprostředkovat něco, co by třeba její manžel potřeboval. Je totiž Belgičan, ona je Češka a teď se sem přestěhovali. A tahle mladá paní mě teď zve k nim a možná že to řekla už i tomu manželovi. Rozhodně jsme se už domluvily, že máme rády belgické pivo a že nějaké přinesu na večírek.

Vida, tak přece příjemnosti jsou na světě a dokonce i v lednu. Jak u vás?

.

A v pondělí do práce!

PAK TEPRVE DOMLUVA PODMÍNEK…

Jsem neznalá věci kolem pracovní neschopnosti. Koneckonců jsem byla na neschopence poprvé v životě teprve v roce 2022. Kolegové, vedoucí a vy tady na blogu jste znale upozorňovali, že mám na návrat do práce jít pozvolna. Souhlasím. A tak jsem to předestřela lékařce gynekoložce, s níž jsem byla v prosinci předběžně domluvená, že v lednu už bych šla do práce a že to potvrdíme telefonicky v prvním lednovém týdnu. Oznámila jsem jí, že mi zaměstnavatel říká, ať se vracím raději pomalu – že bych napřed mohla na neschopence nějakou dobu zůstat a chodit tam jen odpoledne v rámci vycházek. A to jsem si naběhla. To se asi doktorům říkat nemá. Laskavost zaměstnavatele asi pro doktory není sexy, pokud zároveň zaměstnavatel necáluje, ale cáluje to stát.

Nelze zvolna; buď jste v pracovní neschopnosti a do práce nechodíte vůbec a nemáte žádné pracovní úkoly, anebo jste uschopněni a rozsah hodin a další podmínky si dojednáte se zaměstnavatelem. Takže v pondělí jdu do práce a domluvím se se šéfem hned dopoledne. Naštěstí ten půlúvazek projektový, organizační a propagační – pod jiným šéfem – jde téměř zcela dělat z domova, tak snad nehrozí z celodenního polehávání v posteli s počítačem obří skok do osmi a půl hodin v práci bez postele. Práci s lidmi společně domluvíme, nakalibrujeme, vyzkoušíme a zreflektujeme. Nemám žádný strach, zůstávám v klidu i tak, s důvěrou, že se domluví, co bude potřeba. A se zvědavostí, jak mi to konkrétně půjde.

Důležitý je, jak to připadá mně, co potřebuju já, rozpoznat to, zřetelně to vyslovit, domluvit se. To je hlavní věc, kterou nemám opomíjet a které důvěřovat – myslím si, že i to onkologické onemocnění to říká a po mně chce. Chce to adekvátní vyjádření té pozitivní, konstruktivní agrese. Nekašlat na to – na sebe – se svým typickým mávnutím ruky, neříct si podle svého zvyku “Vždyť takhle to taky není špatný, ono to jde, já to přece můžu podstoupit, takhle je to taky dobrý.” To je totiž trochu rezignace. Kterou znám odmala, protože tehdy nemělo cenu něco chtít. Opak cílevědomosti. Druhá věc, která se po mně asi chce a kterou chci dál zlepšovat, je sebeochrana. Je to související věc s tou první. Je to dost propojené. A co k tomu pomůže? Myslím, že to, co jsem psala v minulém příspěvku – uvědomění, že jsem tady správně, na místě a ne náhodou. To mi teď nově dodává víc klidu. A důvěry jednak v běh věcí a jednak v sebe, větší naslouchání sobě. Ne jen druhým.

Ještě jednu věc jsem neřekla – že na Nový rok nad ránem jsem spíš naslouchala druhým a zase uvěřila jim víc než sobě. Kamarád Hufnágl to myslel dobře, nabádal, ať se neženu rychle do práce, zlobil se, když jsem si zoufala z představy, že bych dostávala plat a přitom příslušnou práci plně nevykonávala. Koukal na to i profesně a viděl mě jako člověka, který je vlastně ještě pacient a najednou by zase sám pracoval s pacienty, aniž by pochopil svoji vlastní psychosomatiku. A já tomu v tu chvíli uvěřila. Že je zkušenější a líp tomu rozumí, že umí říkat i nepohodlné věci a že mě zná. Líp. A to mě trochu rozložilo. Cítila jsem se horší, méně schopná. Jak je to snadné, naskočit na to a pochybovat o svých schopnostech v profesi, když chce být člověk zodpovědný k sobě i klientům i k té profesi. Jak je snadné najít spoustu kolegů, kteří jsou zkušenější. Vždycky budou. No a co! Tak bych se daleko nedostala. Leda do háje. Leda by mě to utlouklo. Myslím, že předchozí odstavec moji psychosomatiku poměrně slušně ilustruje. Plus k tomu lze přihodit postoj laskavé péče k sobě, laskavosti, náklonnosti, dát sama sobě pochopení. Nenechávat ho plout někde venku, sebrat ho, sebrat, co je moje, a dát si to, vzít si to a dát zároveň. Snad i tímto to už činím. A sebrat a vyjádřit i hněv. Ono to možná zvenčí vypadá, že se to děje, že to dělám, ale pořád je to málo, někdy si místo toho řeknu “To už nechci, to nejde, to bych byla zlá a jen by to škodilo i mně; radši se hodím do pohody, chci se hodit do pohody, to je příjemnější a přijatelnější a zdravější.” Jenže někdy to zdravější není. Myslím, že to kovidové období tohleto pro mě neslo. Těžko snáším nepohodu na pracovišti. A my míváme pohodu. Za kovidu jsme se poněkud rozdělili na dvě frakce, co se mezi sebou moc nebavily. A vůbec jsem měla za kovidu vztek – ne že bych ho neprojevovala – a chlastala tím víc. A to všechno bych řekla, že patří k psychosomatice až dost, ne?

Takže důvěřovat cestě, důvěřovat sobě a to ostatní – dobré – se na to nabalí. Také si přibalit plány a těšení se na něco. Na dovolenou s kamarádkou. Na letní školu v Belgii, ať tam letos pojedu nebo ne. Na malování oblohy. Na malování krásné krajiny. Na další animace lišky. Na další hudební hrátky s looperem. Na to, že obstojím v kapele. Akorát ten sex a lásku nějak vynechávám. Chce to trochu romantiky. Mohla bych si například přečíst nějakou báseň. : )

.

O umění a o Bohu

JAKÉHO BYCH CHTĚLA.

Našla jsem ho na videu!

Mně se s Bohem těžko mluví, moc mi to nejde a hlavně si na to skoro nikdy nevzpomenu. Že bych to mohla zkusit. Říkám si: Jaké to asi je, když někdo cítí boží přítomnost? Jak cítí, že ho Bůh provází? Pořád. Závidím mu. Cítí se, že nikdy není sám. Prý. Prý to tak je. Já jsem sama často, ale necítím se sama nebo osamělá, jsem na to zvyklá. Už. A být s lidmi jsem také zvyklá, to je nejlepší věc. Takže asi bude od Boha :) Od Boha, který nevypadá nijak. Nevypadá jako fousáč na obláčku, nevypadá jako boží oko ani jako duch; Duch Svatý je jen jedna jeho forma a původně byl ženského rodu. Vlastně JE ženského rodu. Ve Starém Zákoně. Jenže my to máme přeloženo do češtiny v mužském rodě, protože duch u nás ani ženský protějšek nemá, leda duchnu nebo duši, a to znamená něco jiného. Asi jako had a hadice, kýl a kýla. To jsem odbočila.

Bohu se asi nedá vidět do tváře, koneckonců se o tom praví – proto se kryl v hořícím keři. Našla jsem video, co mi připomíná Boha. Možná mi připomíná spíš mého tátu. Vždyť také nedospělá představa Boha taková bývá, než člověk pracně dokáže tu projekci překročit.

Co ukazuje božské video:
Bůh Otec stojí v pravé části obrazu a je z něj vidět jen kostkovaná košile a ruce. Do tváře mu vidět není.

Druhý dojem:
Ten Bůh mluví, něco vysvětluje napůl pro sebe a já mu nerozumím (pusťte si k videu zvuk). To dobře Bohu odpovídá – já lecčemu duchovnímu nerozumím. Ten Bůh nejenže laskavě promlouvá, ale on pořád něco dělá. On tvoří. Jako můj táta. A já jsem mu po boku, připravena podržet prkýnko nebo zamést piliny. Přesně jako v mém dětství. A koukám se, co dělá. A on mě k tomu někdy i pustí. On chce, abych tvořila i já.

Třetí dojem z videa (na jeho začátku):
Jsme venku, je hezky a fouká příjemně vítr. Vítr je cítit na těle, je to hmatový vjem, tělesný vjem. Když je vítr, člověk cítí svoje tělo, odpor, proud. Vítr a Duch nad vodami – ten v tom ženském rodě, jak jsem říkala o začátku Starého Zákona – je totéž. Jak se praví. Vanul. To znamená, že byl, JE v pohybu, pořád, je dynamický. Bůh není statický. Jestli něco je, tak statický ne. A my taky ne.

Začtvrté:
On tvoří, jak jsme řekli, a tvoří svět. Maluje krajinu. Maluje oblaka svým specifickým způsobem a pak maluje krajinu, stvoří Zemi.

A víme, proč. Protože má rád. Má rád krásu. Má rád rozmanitost. A má rád, když může pocítit, že má rád – je to jako pocítit vítr. To vím podle sebe. Protože si kladu otázku, proč mě baví malovat a proč mě baví malovat hlavně krajinu. Odpověď je jasná. Protože mám ráda rozmanitost a krásu krajiny, tu dokonalost každé krajiny. Jako každého člověka. Na krajině a na lidech je to dobře vidět, ta nekonečně krásná rozmanitost. Taky mám ráda kompozici. To znamená řád té krásy. Krása nemůže být krásou, když nemá svůj rámec, když člověk nemá tělo, krajina nemá linie, tvary a odstíny (nechci říkat “barvy,” protože i krajina v černobílých odstínech různé sytosti je krásná, jako kresba tužkou, tuší, uhlem, černobílý film nebo černobílá fotka člověka).

Zapáté:
Poté, co Bůh stvořil svoje dílo, zastavil se (!), podíval se na něj a “viděl, že je to dobré.”

Stvořil jsem to já, je to stvořeno. Tohle nevím, jak prožívají druzí. Možná někdo je zdravě hrdý, někdo dokonce pyšný nebo se cítí mocný. Já jsem vždycky překvapená a zamilovaná. Asi ten pocit má ve větší intenzitě rodič, když se mu narodí dítě. Když dodělám nějaký celek – obraz, text – a potom se na něj, na hotový, podívám, je to pocit překvapení a radosti zároveň: “Tohle jsem fakt udělala já, je to možný?” Tvoření dělá radost. Především přímo ten proces tvoření, bez ohledu na výsledek, ale zároveň pozor – nějaký cíl, směřování k výsledku tam být musí, jako u všeho na světě, protože opět by to jinak nemělo rámec. Hrátky na divadelním semináři jsou fajn, půl roku si něco společně hravě tvořit je fajn, ale pokud to nesměřuje k výslednému tvaru (gestaltu, řeklo by se…), ta radost, láska, energie, nastavení na chuť se učit, být, dávat, chuť (se) poznávat možná přijde, ale jistě vyprchá, rozptýlí se marně do okolí, když nenajde svůj protějšek, cíl, terč šípu svého amorka.

Život prostě má svůj konec. Jinak to nešlo udělat.

.