A KONEČNĚ MÁM VYPRÁNO…
Ráno si beru z triček jedno, které je čisté, bez ohledu na barvu. A triček ubývá. Nějak totiž nemám čas na praní a po desáté večer nechci pouštět pračku, aby to nerušilo. Přes koupelny je slyšet v domě všechno odshora až dolu – nejhorší to bylo, když se táta po mrtvici bál, že v koupelně i přes doprovod dvou lidí uklouzne a upadne, proto se nechtěl sprchovat a v panice řval svým sytým barytonem na celej barák „Pomóc, policie, pomoooooc, vrazi!“
Naštěstí předvčírem nastal ten den, kdy jsem přišla domů už v devět a stihla vyprat. A pověsit prádlo. Uvnitř. Byly doby, kdy jsem v jiných svých domovech věšela prádlo i venku. A někdy si s ním pohrál vítr. Jednou mi z balkonu sebral kostkovanou flanelku. Ta byla původně tátova a dal mi ji na čundry, vítr ji převzal a mrštil s ní na střechu, kam se pro ni nedalo jít. Dneska ráno zase přišel. Vítr. Nic mi nevzal, spíš mi dal. Radost. Než jsem vyšla z domu, pustila jsem si rádio a tam to bylo; zase nějaká opatření, zase roušky v kanceláři? Ňáký hovno. S platností od pondělí prý i v kanceláři, když tam nebudu sama, mám mít roušku. Nebo rozestup metr a půl. OK, všechno bude od té chvíle pro mě metr a půl. Když existuje dvojí metr, tak pro mě bude existovat metr a půl. Hned jsem si všimla, jak zmínka o rouškách ve mně vyvolala hodně rychle hodně značnou agresi. Dokonce ze mě vyloudila i představy, tragické scénáře. V nich jsem vystupovala jako hrdina, což je moje noční můra odmalička – strach, že zemřu jako hrdina, protože se za něco příliš troufale zasadím a obětuju. Čili jako dement. Vynořila se mi nechtěná fantazie, jak přijdu na poradu a šéfová řekne, že ne od pondělí, ale už odteď ať si ty posraný roušky zase na poradě nandáme (na chodbách je mít musíme už rok a čtvrt v kuse), a já jako obvykle budu dávat najevo, že jsem proti a dělám to nerada a jsem ochotna jen kvůli týmu možná na hodinu, spíš míň, a když mluvím, tak si to sundavám, nehodlám se zadejchávat pod čínským hadrem. To by byla ještě realita. Ve fantazii se ale šéfka ke mně velmi přiblížila a snad mi chtěla i sáhnout na obličej a upravit roušku, což jednou nečekaně skutečně udělala. A to já se leknu a ruka mi může vyletět… Ve fantazii jsem se po šéfce automaticky ohnala a strčila do ní nebo jí jednu vyťala. To sice zatím realita není, ale v dětství a zamlada se mi to stalo už víckrát. Takže když mám dost, mohlo by to zase hrozit. A mám na to chuť. Když ráno v rádiu někdo, jehož autoritu vůbec neuznávám, říká, že v kanceláři, ve které zrovna nejsem sama, mám mít od pondělí roušku, tak mám chuť ho praštit pěstí do hrudníku, zařvat na něj, že je čurák, naprat ho proti zdi nebo do něj chvíli bušit. A do rytmu skandovat „ty hajzle jeden.“ To si krásně uvědomuju, že takovou chuť mám. Chuť ovšem není totéž co chování – nikdy to neudělám, nejsem magor. Žádnému konkrétnímu člověku bych to nikdy neudělala, je to jen výraz ventilace, kudy by to šlo ven, kdybych byla prvoplánové zvíře. Jó, to by byly časy. Jenže jsem člověk, takže musím víc rozlišovat. Co je podnět, kam jde impuls a kam jinam jde moje chování a moje uvažování. Podle mě je to furt lepší než ten impuls zazdít, dělat, že mě nic nesere, usmívat se na poradě a navíc pod respirátorem.
Vyšla jsem v tom nasraném ránu z domu a tam to žilo! Byl vítr! Silnej vítr. Mám ráda vítr. Když zrovna nesněží. Je to pohyb, je to temperament, není to stagnace, není to poslušné sklapnutí krovek. Je to život. Je to životní síla. Je to zdravá agrese. A přitom bez vzteku, bez nadávání. Vítr je vítr, je adekvátní. A ten mi udělal radost.
Zítra si vezmu nevímjaké tričko a v pondělí nevímjak odmítnu mít roušky jinde než na chodbě, rozhodně nikomu nedám do držky, i kdybych měla chuť. Oni mají ostatní už taky toho dost, navíc na podzim nebývám asi jediná, kdo se blíží svému stropu a přetížení. Mám náladu jako vítr, mám ještě sílu, ještě chci dělat vlastní rozhodnutí, ještě rozhoduju pokaždé, mnohokrát denně, jestli si respirátor teď (kdy je to nakázáno) vezmu nebo nevezmu a proč. Většinou nevezmu.
A co je pro mě nové teď během psaní – jak jsem v úvodu psala o těch hrozných, zoufalých chvílích, kdy můj táta, můj vlastní táta, můj táta, co pro mě vyráběl celá města, vyřezával koňské dostihy, byty pro panenky, uniformy, indiánské šaty, luk, futrál na cello, prostě cokoliv, tak tenhle táta byl po mrtvici tak znejištěnej, měl dost, byl v takový úzkosti, že šel do takový hrozný agrese, až volal „Pomoc, vrazi,“ když se měl s dopomocí umejt, bylo to hrozný – tak mi došlo, že já v takový agresi můžu bejt taky, jen to fikne. Ani nemusím bejt na půl těla ochrnutá, celá změněná, v kompletně jiný životní situaci, jako byl on. Stačí, když někdo atakuje moje rozhodování, právo na moje rozhodování o mně. A budu ještě hustší, nadávám hůř než táta. A taky používám pěsti. Můžu být taky hrozná a ať si to vyloží každý, jak chce. Mám právo a možnost být hrozná a agresivní a živá a řádit jako vítr.
.
