Těšila jsem se, že únor bude volnější.

A dneska 6.2. to snad už bude pravda a navíc nám pozítří v sobotu odpadla škola a mám volno!

Od konce srpna do konce ledna je to u mě pracovně nejhustší. Odevzdání projektových zpráv za rok 2019 na konci ledna vypadalo, že bude celkem v pohodě, protože mám svůj podíl práce s týdenním předstihem, ale ne, ještě další věci a změny se objevily, naše nová ekonomka odchází po zkušební době, takže jsem musela jít na úřad osobně já odevzdat papíry, do toho vyplnit online formulář, ke kterému mi podklady poslali na poslední chvíli. Pátek posledního ledna. No a hádejte! Ťukla jsem v tom online formuláři na nějaké tlačítko, ono to nereagovalo, tak jsem ťukla znovu, jenže mezitím se nová stránka už načetla a já ťukla omylem na velký zelený nápis „Odeslat zprávu.“ Předčasně. Neměla jsem tam nahrané soubory s účetními doklady. No tak v nejhorším by to šlo nechat být, při vyhodnocování by přišli na to, že něco chybí, a vyžádali by si to dodatečně. Leč já si zanadávala, zasmála se, zavolala někam nějaké paní ředitelce, ta mi dala kontakt na ajťáka, ten formulář opět otevřel, já tam nahrála potřebné soubory a odeslala to už naostro a snad komplet. Šéfovi a našim ekonomům to vyprávět nebudu. Leda kdybychom se spolu opili na flámu.

Jéje a teď jsem si vzpomněla, že ještě v únoru máme jednu zprávu odeslat a o dva projekty ještě zažádat. No tak dobře, tak v červenci budu mít zase volněji.

A mě to baví. A učím se vlámsky (Duolongo Dutch learners) už 78 dní v kuse. A Flámové to oceňují. A ten nejkrásnější Flám mi poslal ještě další stránku se spoustou krátkých výukových videí, ke kterým jsou kontrolní otázky. Mně je jedno, že nejkrásnější a nejmilejší a nejhebčí Flám je homosexuál, já je mám nějak ráda. Bezpečný vztah a tak dále. Můj život si žádá více homosexuálů a více Flámů! A flámů taky, těch je uspokojivé množství.

.

KRÁTKÁ SEMINÁRNÍ PRÁCE

1.
Měj na paměti, že rodina jsou všichni členové rodiny a zároveň je to víc než pouhý součet jednotlivců. Rodina svým členům umožňuje zažít sounáležitost, zajistit bezpečí, odpočinek a další potřeby, dává rámec pro ocenění a rozvíjení života každého svého člena tak, aby se přitom učil nepoškozovat druhé. Je dobré, když se členové rodiny /domácnosti nemíjejí a stanoví si čas, kdy se sejdou všichni společně. Může to být každodenní společná večeře, nedělní oběd, méně frekventované pravidelné společné setkávání při nějaké aktivitě, kterou děláte rádi.

Smyslem bude jednak být spolu a učit se být spolu, sám se sebou a s lidmi, jednak rozvíjet ty činnosti, které členům rodiny dělají radost a které mohou dělat s radostí i pro druhé.

2.
Do větších rozhodnutí týkajících se rodiny ať jsou vzati všichni její členové, ať hlas každého zazní a je slyšen, i toho nejmenšího, bez ohledu na to, že on sám se na rozhodnutí jako takovém nepodílí. Ať je přizván a přiměřeným způsobem informován, aby mohl vyjádřit svůj postoj nebo pocit. Podpořte ho v tom. Například právě tím, že i vy ostatní budete mít prostor vyjádřit svůj pocit před ostatními. Patří to k vzájemnému respektu, jemuž se lidé učí v rodině.

3.
Každá rodina je jiná. Není to však omluva pro případné poškozující jednání uvnitř rodiny, kam je zvenčí těžko vidět. Abys takovému jednání předešla, vídej se i s jinými rodinami. Nahlédnout do jiných modelů lidského chování v rodinách přispěje k lepšímu přehledu, otevře ti více možností chování a zvětší kapacitu tolerance, tj. umožní prožít přijetí a poskytnout je druhému. Izolovaná rodina není dobrá věc, taková rodina se zříká svých možností, ochuzuje se, když nekomunikuje a nežije spolu s dalšími rodinami, blízkými, přáteli.

4.
Rodina je systém, který hledá pro své fungování rovnováhu. Nelze jí definitivně dosáhnout, jde o proces stálého hledání rovnováhy, vyvažování při každé nové situaci, malé změně. Když se změní jeden člen rodiny (během svého zrání, vlivem zdravotního stavu, změnou práce apod.), má to vliv na celý systém. Každý člen rodiny bude hledat svou novou rovnováhu, někdo rychle, někdo obtížně. Mysli na to, že to neprobíhá u všech stejně. Někoho změna nebo ztráta zasáhne více nebo na nečekaném místě, navíc má každý jiné předchozí zážitky a strategie, jak takovou situaci zvládat. Mějte pro to pochopení, netlačte příliš rychle na člena rodiny, který například truchlí delší dobu. Mohl by se začít cítit sám, nepochopený nebo vyvržený. To by ještě prodloužilo jeho těžké období a ve výsledku by to znamenalo potíže pro celou rodinu, její sounáležitost i soudržnost by byla narušená, rodina by neposkytovala podporu, působila by na členy až moc odstředivě, jejich vzájemné vztahy by mohly dostat těžkou ránu.

5.
Děti poznávají svět hlavně prostřednictvím rodiny, učí se z toho, jak se k sobě chovají její členové. Pro děti jakožto bezbranná mláďata znamenají rodiče a rodina všechno, je to pro ně otázka života a smrti. Nezneužívej této moci jen pro svoje pohodlí nebo dokonce pro svůj pocit převahy, vycházej ze své vnitřní laskavosti a vztahovosti k druhým jako k lidským bytostem. Děti nevědomky vnímají, co se děje mezi rodiči, a jsou tak ustrojeny, že to často vztáhnou k sobě a cítí pocit viny, myslí, že za situaci mohou ony, trápí se, cítí se špatné. Proto když dojde k nepřehledné situaci nebo rozepři v rodině, ujisti děti, že s nimi je vše v pořádku, nejsou ničím ohroženy, situace se spraví a ony to nemají na starosti. Nezatěžuj je podrobnostmi partnerských potíží mezi rodiči, nezatahuj je na „svoji stranu“ v případné rozmíšce proti partnerovi. Tady není žádná strana, všichni jste spolu. I v partnerské hádce se snažte být v tom spolu a ne nesmiřitelně proti sobě; otevírá to možnost další komunikace a dohod, spokojenosti. Odvaha vynaložená na komunikaci se ostatně vždycky vyplatí.

5+
Jestli ti svět nepřipadá jako bezpečné a radostné místo, do kterého bys chtěla přivést děti, snaž se ten svůj postoj dál pozorovat a zkoumat, použij veškeré nástroje, které ti padnou do cesty, nenech to být, ať to trvá jakkoli dlouho. Záleží na tom tvoje štěstí. Bez ohledu na to, jestli do tvého života přijdou děti nebo ne.

6.
A jaké „rady“ do manželství byste formulovali vy?

.

Š. ŠŤASTNÝ TŘÍDNÍ SRAZ.

S lidmi ze školy jsme se viděli před 10 lety a teď. Známe se od roku 1981. Tehdy byla osmiletá škola. Hned jak jsme se vrtli na střední, přišel protikomunistický převrat.

Sešlo se nás na srazu 14, jsme v kontaktu ještě s dalšími. A bylo to skvělý! Protože se prostě známe tak, jak jsme, jací jsme, všichni jsme přijatí. I ti, co jsou v kriminále; ale ti nedorazili. Nikdo si na nic nehraje. Vidíš známou tvář, máš radost, že ten člověk je tak hezkej, že vypadá dobře, že žije a že patří k tobě. Můžeš se bavit uvolněně s každým z nich. Všichni jsme byli stejný grázlové z pomezí Žižkova a Vinohrad.

Společnou fotku ze srazu si vytáhnu vždycky, když bude nejhůř. Všichni se na ní smějeme, ale ani jeden ten úsměv není nastrojený škleb pro fotografa. Jsme šťastný. Naopak fotku z lednového srazu střední školy už nepotřebuju vidět. Všichni spolužáci z gymplu vypadají taky dobře, ale „příště se jen kouknu na fotku, nebudu na sraz chodit,“ jak řekla moje spolužačka Lenka1. Celý večer jsme se totiž spolu bavily jen ve trojici – s Lenkou1 a Lenkou2, co se spolu kamarádíme od začátku gymplu (ještě Ferda Mravenec, ale ta na srazu nebyla), vídáme se pořád, jezdíme spolu na prázdniny doteď. Pak jely Lenky ke mně domů přespat. Tam jsme se bavily bez ostatních kolem a to bylo mnohem lepší. Konečně nikdo nerušil a nehrozilo, že někdo další přijde a na něco se o mně zeptá a budu muset odpovídat, i když mě to obtěžuje. Nevím, čím to je. Proč jsou lidi ze střední víc cizí. Asi že už v těch 14 letech jsme se sešli jako dost hotoví lidi s hotovými zájmy. Taky jsme spolu blbli, jasně že. Čtyři roky jsou asi krátká doba. Čtyři nejsou osm a čtyři v osmnácti letech věku jsou jen menší část života, kdežto osm ve čtrnácti letech je většina života. Ty čtyři roky na gymplu byly jen rozjezd pro celoživotní přátelství a společný čas trávený s Lenkou1, Lenkou2, Ferdou Mravencem a jejich rodinami.

Sraz naší třídy 8.C byl zkrátka povedený. A na té fotce je super, že tam stojím nahoře, vlevo na snímku je můj nejlepší kamarád ze školy, co bydlel pod námi o patro níž. A z druhé strany stojí super kluk, děsnej sympaťák, kterej ve škole byl takovej přiměřenej, ne ničím extra nápadnej. A je teď boží. A ten několikrát během srazu připomínal, že v první třídě byl do mě zamilovanej! Jenže já to tenkrát nevěděla, já byla zaměřena na jinýho kluka, takovýho spořádanýho premianta, který na střední zvlčel a snad ani maturitu neudělal. Tak si to představte.

Přeju si více takových setkání, více takových spokojených lidí, více takových vztahů naplněných uvolněním, důvěrou, úlevou, přijetím, srandou, blízkostí.

Asi mám v tom deficit, když mě to tak zaujalo a rozradostnilo. Ve velkým městě potkat svoji starou pouliční partu šestiletých dětí je docela vzácnost. A zajímavý je, že jsme se tam sešly 4 holky, co nemáme děti, to je hodně neobvyklý na jednu třídu. Na gymplu mají děti asi všichni kromě mě.

.

POPLACH!

Tento týden mám u sebe proslulý poplašný telefon v proslulém pouzdře se slony. Je to vždycky na týden a za příplatek. A jelikož službu na telefonu krizovém pro volající lidi jsme s koncem roku zrušili a tím jsem přišla asi o dva tisíce měsíčně, vzala jsem si v lednu pohotovostní službu na poplašném telefonu, aby se mi ta finanční ztráta trochu zamázla. Dobře postup při poplachu znám, číslo objektu si pamatuju, se strážníky se ráda bavím.

Poplach nebyl asi tři měsíce a předtím taky dlouho ne, vím to, zrovna dneska jsem dopisovala do tabulky, kdy měl kdo službu. Pak jsem ještě za světla – óó, to je asi tím, že je pátek – zapnula alarm a vyšla z pracoviště domů. Tam jsem došla už za tmy. A už jsem nepracovala. V deset jsem se koukla na Hercula Poirota, končil asi o půlnoci. Bylo by lepší jít spát dřív, protože zítra je sobota a mám školu v Dejvicích, ale Poirot je kromě Columba jediný televizní pořad, který mě zajímá, a Columbo byl včera. Poirot nesmí zůstat pozadu.

Oblékla jsem si pyžamo a dokonce s fanfárou! To jsem nečekala. Příjemné. Odkud to hrajou? Přímo z poplašného mobilu. Volala stará známá nahrávka, že „pozor, došlo k poplachu v objektu.“ Další krok je okamžitě zavolat městskou policii, nahlásit číslo objektu a zeptat se jich jako mazák, co jim říká jejich pult. Jestli to není jen rozbité čidlo a které…  Prý poplach. „Posíláme tam hlídku.“ Tak si vezmu taxíka. Když už odjelo poslední metro. Přece nepojedu hodinu a víc. To by se hlídce s nastartovaným motorem v čekajícím autě nelíbilo. To už víme. Další krok je volat taxíka. Se závěrečnými slovy nahrávky, tentokrát se ženským hlasem: „Pokud chcete obdržet es… em… es… o přistaveném vozidle, ZAVĚSTE!“ Následuje rychlý sled kroků:
Svléknout spodek od pyžama a vzít si zase kalhoty;
Strčit si do zavazadla podprsenku a čisté tričko;
Vzít si telefon, ze kterého jsem volala taxíka, a vzít si poplachový telefon;
Vzít si nový sešit do školy na nový předmět;
Vzít si ty dvě suchý housky, co jsem si připravila na ráno;
Říct usínající matce, že jedu pryč a přijedu odpoledne;
Vzít si hlavně klíče od práce;
Vzít si peněženku s doklady…

„Máš peníze?“
„Ne!“

To mě nenapadlo, na taxíka asi potřebuju hotovost; snad už se platit kartou dá, ale jisté to není. Matka mi půjčila několik stovek. Stačí čtyři?

Mezitím se divím, že sms ještě nedorazila, načež zjišťuju, že dorazila už dávno, jenže mám vypnutý zvuk telefonu, tak jsem ji neslyšela. Ha – taxík je prý na místě a „po třech minutách je-“ Dál nedočítám, ježkovy zraky, to přišlo tak před třema minutama a po třech minutách taxík asi hned odjede, honem, policejní hlídka čeká, ti to mají blíž.

Obout si rozvázané boty naboso;
Strčit ponožky do zavazadla;
Zkontrolovat, že mám peníze a klíče od práce;
Přehodit si na krk šálu;
Přehodit přes sebe kabát;
Zapomenout doma make-up na ráno;
Běžet ven.

Je tam.
Nezamknout domovní dveře, beztak byly odemčené;
Nasednout a jet.

Cestou je čas, do toho zvoní znovu telefonát, že došlo k poplachu… ne, je to někdo jiný, je to nějaký policista a ptá se, jestli jsme na cestě a za jak dlouho tam dojedu. Ptám se řidiče. Za deset, patnáct minut nejpozději. Fajn. Mezitím si vyprávíme s řidičem o krádežích a sepisování protokolů a dovídám se, že kartou se platit dá, ale ne ve všech vozech, takže je dobré to nahlásit předem. Dobrý. Pojedete zpátky? Ne, nepojedu!

Policejní hlídka, jak mě vidí přibíhat, zhasíná světla a vypíná motor a vystupuje. Dva sympatičtí fousatí v neonových vestách a dobré náladě. Jdeme dovnitř, odkódovávám, co jsem za světla zakódovala, jdu do té místnosti, kde je hlášen poplach – a nic. Všechno vypadá v pořádku, ani čidlo nesvítí, je v pořádku. Možná byla moc blízko něj záclona. Ale jak by se hnula, když okna jsou zavřená? Záhada. Nevím, jak dlouho by trvalo Herculovi Poirotovi rozluštit tuto tajuplnou noční událost a jakou květinu by si dal do klopy. A nevím, jestli Columbo by přijel v baloňáku nebo taky v neonové vestě. Já přijela bez podprsenky a bez ponožek. Musím tím být nápadně podezřelá! Například zrovna včera Columbo usvědčil vraha podle zavazování tkaniček! To mě by neusvědčil, já je mám celou dobu rozvázané. A zrovna před chvílí Hercule Poirot – jak on to vypátral? – ani nevím, jak.

Nonic, zůstávám spát v práci, ráno to mám do školy kousek. Je to blízko, ale vycházet z domu musím ve stejnou chvíli, jako bych šla z domova na metro. Hlídka vesele odjela, může být v klidu, další poplach tu nebude, protože tu jsem já. Nebojím se, ne. Kolik máme? Ve čtvrt na jednu zvonil poplach a ve tři čtvrtě na jednu už si zase sundavám kalhoty a jdu si pomalu lehnout. Kartáček na zuby tu mám, tak dobrou noc a záhadám vstříc.

Dodatek:
Šla jsem do patra pro deku na přikrytí a zjistila, že jsou tam otevřené dveře na terasu! Někdo si myslel, že je zavřel, ale otočil klikou naprázdno. Jakmile by fouknul vítr a hýbnul dveřmi, spustil by se alarm tam. Ještě že jsem tu zůstala. Kdybych se vrátila spát domů, asi bych během víkendu musela přijet zas…

.