OBRAZEM
Už víc než měsíc uplynul od návratu z té mé pěší cesty, už je to dávno. Pocit uspokojení a vítězství už je zakomponován někde v koutku žeber a sjíždím všednodenní pracovní život – většinou spokojenost a jen občas pozoruhodnost. To na cestě bylo pozoruhodností hodně, naplánovaných i neplánovaných. Jestli chcete vidět třeba menhir Zakletý mnich, druhý největší u nás, dočtěte až dolů.
KAMENY A HVĚZDY …
Několikadenní samocesta asi musí mít nějaký duchovní rozměr, jinak to nepůjde, nevyhnu se tomu, říkala jsem si před začátkem cesty. Zvlášť když jako hlavní atrakce budou tajuplné kamenné řady; krom jiných kamenných pozoruhodností, jakými jsou opukové lomy a stavby, bývalé černouhelné doly, čedičová sopka, nějaká ta pravěká, keltská a slovanská hradiště a jeden ze dvou největších menhirů u nás.
Ještě že kraji vévodí také chmel, ten mě přivede zase na jiné myšlenky.
Prvních pár dní pořád duchovno nic. Sice jsem si pečlivě omývala nohy – a to se dělá i v Bibli – aby snad se ty puchýře ještě nějak nezparchantěly, a šla jsem často terénem, kde cesty nebyly, dokonce asi 200 metrů kopřivami s nahýma nohama naboso, ale žádné mučednické hlubokoponory nenastaly. Nastaly ale zajímavé reflexe těch poutnických situací:
KAŽDÝ JINÝ
Místa na spaní jsem si naplánovala od oka na mapě před začátkem cesty a jedno z mnohých uspokojení, kterých se mi na cestě dostalo, bylo, že jsem perfektně odhadla, kam až který den dojdu.
Znejistění těsně před „vyplutím“ ohledně bezpečnosti – jestli se na mne někdo nenalepí a nebylo by lepší vzít s sebou pro takový případ nějaký odporný prostředek – se s vykročením rozplynulo. Když už je člověk „v tom“, je jen v přítomnosti a předjímací nejistota ztratí oprávněnost své existence. Zvlášť když jsem spala venku už mnohokrát, byť ne sama samotinká, znám to. Najít vhodné místo na spaní umím a přímo v terénu se zapnou patřičné intuitivní a racionální mechanismy a zůstanou aktivní, dokud si nelehnu.
Za celou cestu jsem vůbec nevytáhla z batohu nůž. Ani na krájení jídla jsem ho nepotřebovala. Ale byl přítomen! Musí být vždy přítomen. Je to nůž – prostý pomenší nůž, ne zavírák – co jsem dostala od táty, když mi bylo deset a jela jsem na svůj první tábor. Ale nebyl to můj první nožík, několik kudliček jsem měla už předtím i potom a skoro každý den je nosila do školy. Nevím, jestli teď už to nemají děti zakázané… Zákazy nebrat, jen doporučení. V tom jsem také jako doma.
Naštěstí jsem tedy na cestě nepocítila na tváři žádný závan nebezpečenství.
NEBO TO JEN JÁ ZASE NĚCO KECÁM?
Útržky řečí. Komentáře o kamenech rozmetané pod článkem zuzi a pohozené pod mým posledním článkem sdružuji teď zde. Přišel čas shromažďování kamení (Kazatel 3.5). Pak promluví cestovní deník, vzpomenu návštěvu kamenného kruhu a kamenného koně v Británii, poukážu na charakter kulturní krajiny měnící se s jiným podložím (podstatné jméno) a prozradím (sloveso), co prohlásil kámen tento týden. A pak si hoďte kamenem. Ať vám sv. Pavel zatím pohlídá sako.
POMALU ZVAŽUJI MOŽNOSTI…
Mou nejbližší kolegyni napadlo, že bychom mohly udělat takový hec – každá z nás by v létě podnikla sama cestu někam, na pár dní. A schválně, co by z toho bylo, jak by taková dovolená probíhala, jak by se ty naše dvě cesty lišily, jak bychom se cítily, co by se událo… Ani jedna nejsme zvyklá cestovat sama. Tedy cestovat sama ano, mnohokrát, ale vždycky za někým. Jsme stejně staré, obě nezadané úžasné čupr ženy a hovoříme podobnou řečí (tím chci říct, že kolegyni mám moc ráda). Já mám navíc při cestování výhodu, že umím anglicky a domluvím se německy. Jakou má výhodu ona? Při cestování po Čechách, Moravě a Slovensku když se jí zeptají, odkud je, nemusí odpovědět „z Prahy.“
TRAJEKTORIE LIŠKY OD 18 DO 06 HODIN…
černě = hromadná doprava; červeně = pěší Liška.
Omluvte sníženou kvalitu záznamu i mapky; po probdělé noci odmítám podávat vtipné výkony.
ULICE, KDE UŽ NETANCUJU…
LIŠKA ZE ZÁBĚHLIC
Ryc pic.
Na jak dlouho se člověk může zaběhnout? – A kočka? A liška? – Aby byl ještě zaběhnutý?
