Znám jednu starou zahradu

jaro_29-03-14 010

Byla jednou jedna zahrada a byla ráno. Ráno měla ráda. Mha, svěžest, nevinné světlo, to bylo její. Ráno bylo jako kouzlo – Budiž světlo, ohlašované zpěvem ptáků.

Jaro bylo kouzlo veliké. Stromy v zahradě stály tmavé a holé, tráva nebyla vysoká ani zaplevelená a petrklíče se rychle probudily. Vstávaly za rozbřesku. Jako zemědělci. Jako zemědělci musely rychle rychle se zmátořit, všechno zařídit, honem pracovat na životě světa.

Skromně a odpovědně petrklíče brzo na jaře vykvétaly. Věděly, že později budou velká horka, ale k nim už se navzdory tomu slunce nedostane. Husté koruny stromů ho na zem nepustí a nedovolí už jarním květinkám kvést. A dole tráva vyroste do výšky, rozbují se dusivé pampelišky a kopřivy a to jsou nepřátelé křehkých prvosenek.

Slyšíte? Tráva už roste! A říká: „No to je toho, zase jaro… Nesnáším zimní akustiku, nainstaluji rychle zelený koberec a uvidíte, jak si spolu zazpíváme, ptáčkové!“

Kočky polehávají na záhonech, v okapech a na sloupkách plotů. Pozor, ptáčkové, jaro je síla sama. Kde je pubertální sexuální síla, nudit se nebudete. Tolik je toho k objevování na světě! Tolik čerstvých informací pro nové generace.

A já si klidně sednu doma a budu pozorovat barevný odlesk na sklence vína, plodu pozdního léta. Ale nezapomenu na vás, petrklíče, první erosenky jarní. Navždy zůstáváte ve mně, kdykoli ochotné bujně a bohatě vyrazit. Kdykoli pokud nebude plevel příliš vysoký a koruny stromů příliš stinné.

jaro_29-03-14 011

Něžná sterilita

DESIGN BLOG… 

stocktedyholm

Tato kuchyně je současný hit milovníků skandinávského designu. Nelze než doporučit pro každodenní domácí pohodu – budete se cítit jako na jatkách! Ach, vykachličkováno až ke stropu. A možná přijde i plíseň! Návrháři nápaditě odkazují ideově také na márnici – všimněte si bílých šuplíků.

Chcete-li mít pocit čistoskvoucí hygieny také v ložnici, pořiďte si bílý rám postele … a všechno bílé. Není nad pocit zdravého spočinutí na nemocničním lůžku:

bilaloznice

V nemocnici jako doma. Nebo spíš naopak.

Ve své bílé sexy ložnici nepoužívejte syté barvy. Nepoužívejte vůbec barvy, ať něco nezkazíte. Nanejvýš decentní šedou. Vkusně doplňte bílou lampičkou a čirým nápojem na stolku. Doporučujeme vodku.

bilypokoj

Jsme přesyceni sytostí umělohmotných křiklavých hračiček vyráběných v Asii na jedno použití. Pořiďte si kvalitní bělostný nábytek s vysokým leskem – ten není na jedno použití, ten budete otírat od otisků rukou denně! Nebo se dejte švédskou cestou s povrchem nikoli naleštěným, ale předvádějícím svou hrubou texturu, nejlépe oprýskanou. Myslím tím záměrně oprýskanou! Z nového udělejte staré. Kdo si nezadře třísku při obědě, prohrává.

amazing_baby_d

Pozor, dětský vláček z přírodního dřeva ať decentně kopíruje křivku šedého koberečku! Jelen to vidí!

Nejdůležitější je smysl pro detail! A vtip. Stylový! Ještě nemáte doma lampu ve tvaru bílého králíka? Ani jednu? Bílého jelena? Taky ne? Ani na obrázku ne? Ani na kojeneckém oblečení ne? Je to tak přirozené! A vkusně minimalistické.

amazing_kralik

A vymazlené, že?

amazing_deer

Tady nemůžete udělat chybu – samozřejmě že je to stylové a vkusné; bílá a šedá přece není žádný křiklavý kýč.

amazing_deer_baby

Dodejte své fotce (myslivce) robátka ten pravý retro nádech, bez něj po ní neštěkne ani srnec.

Kromě kojence jistě i váš manžel ocení něžné porcelánové paroháče rozmístěné po bílé podlaze.

amazing_statue

A já jdu na to! Bílá jedině.

hh_maluje

 

 Foto: Pinterest, krom té poslední.

 

 

 

Známé ranní tváře

KOHO POTKÁVÁTE?

patnikuv_kolobeh_500

Foto třikrát větší je na Flickru.

Ráno se přiženu na autobusovou zastávku, cestou někdy potkám pána s yorkshiráčkem: Dobrý den.  Nebo pána z naší ulice, s černým psem. Nebo vyjímečně pána s Ťapinou. A na zastávce většinou vidím více než jednu povědomou tvář. Občas tam stojí pěkně upravený atletický Mr.Blowing a pokecáme, co je nového. Lípa a patník tam stojí vždycky. Staří známí.

Když vstoupím do světa autobusu, prohlídnu si, kdo dneska jede. Jednak který z řidičů a jednak jací cestující z vedlejších obcí. Vždycky mě potěší, když uvidím jednu milou paní, zajímavě oblečenou – někdy má zelenou plstěnou buřinku jako ministr kouzel Popletal, někdy má dvouletého potomka, asi ho veze do školky. Možná do lesní školky? Tuhle usměvavou, klidnou, tichou paní jsem jednou potkala v kině v centru města. A jednou na veletrhu neziskovek. Je asi o málo starší než já a mám představu, že pracuje v pomáhající profesi – jako psychoterapeutka nebo doktorka. Připadá mi totiž typově podobná některým mým kolegyním. Určitě vede bohatý kulturní život … no úplně to vidím!

Vystupuju na kulaťáku a přejdu na jinou autobusovou zastávku. A tam někdy potkám Trendspottera. To je taky dobrý. Pohovořit s pohledným mužem poránu nezaškodí. Mnohem častěji cestuji do Břevnova s jiným člověkem – před rokem (datum u obrázku je o rok popletené) jsem ho kreslila v ušance a od té doby si ho vždycky všimnu.

denik50

Poznám ho i v létě. Bez ušanky. A představte si, nedávno se mi stalo, že jsem ho potkala třikrát za den. Ráno jsme jeli stejným autobusem z Dejvic do Břevnova; to už víme. V poledne jsem zašla do nejbližší samoobsluhy koupit něco k obědu – a ten pán tam byl! A je tam skoro každý den. On tam totiž pracuje. Nevím, jak se jeho zaměstnání jmenuje, jestli prochazeč mezi regály, provozní, pán ze sámošky, nákupčí nebo manažer prodejny. A večer jsme jeli stejným autobusem zpátky na kulaťák.

Moje noční můra je potkat někoho z podkroví – sousedy ze stejného domku. Když se potkáme přímo v domě, kde přebýváme, je to milé. Ale – a jednomu z nich jsem to už i řekla – já je venku nepoznám! Je to divné, ale prostě si jejich tváře neumím s jistotou vybavit v jiném prostředí, než v domě a bez bundy a bez čepice. Někdy váhám – je to on, není to on – a někdy si jich dost možná venku ani nevšimnu. Trapné! Teď snad už jednoho rozpoznám s jistotou, už ho mám trochu nakoukaného :)

Občas přespím u rodičů a ráno jedu na Jiřáku dolů do metra a už třikrát se mi stalo, že mě na eskalátoru při své jízdě vzhůru míjel básník Holoubek. Posledně jsem ho však marně vyhlížela; asi zrovna v pátek v půl deváté nejezdí. A teď si říkám: Kdoví, jestli to byl on. Třeba mu byl jenom podobnej. Básníka Holoubka jsem viděla naposled asi před dvanácti lety na nějakém křtu knihy mého táty nebo na oslavě jednoho výtečného českého lyrického malíře, našeho rodinného známého.

Také se vám stává, že si na někoho vzpomenete po letech a šup a druhý den ho potkáte náhodou na ulici? Onehdá jsme si s kamarádkou řekly: Co asi dělá Lenka J., naše spolužačka, to vůbec nevíme… A lup, druhý den jedu metrem a u dveří tam stojí taková zachovalá paní, natočí se trochu a je to asi Lenka J. Je to možný?! Nebo to není ona? Jen se mi to zdá, že je to ona, protože jsem si na ni vzpomněla včera, anebo je to opravdu ona a já se k ní nehlásím, protože nemůžu uvěřit, že je to ona?

Když mi bylo asi deset, šli jsme někam s tátou a proti nám muž.

„Ahój,“ halasně se hlásil k tátovi, „tebe jsem dlouho neviděl! A Honzu Nováka taky ne, nevíš, co dělá?“

Táta vesele odpověděl něco o Honzovi Novákovi, ještě krátce jsme na chodníku postáli, staří kamarádi prohodili pár bodrých slov, rádi, že se zase jednou vidí, a šli jsme dál.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se, jak se tak děti ptají. Ale takovou odpověď jsem nečekala:

„Já vůbec nevím, kdo to byl! Vůbec si nemůžu vzpomenout, kdo to je, jak se jmenuje…“

Tehdy to šlo uhrát dobře. Mně se to tak dobře nevydařilo o patnáct let později, když jsme jeli ve dvou na víkend a v dopravním prostředku mě najednou pozdravila cizí holka. A já nevěděla, proč mě zdraví, kdo to je; vyhodnotila jsem to, že se patrně známe z fakulty, asi jsme spolu před lety chodily na tělocvik, nevím. Ona poznala mě, já ji ne. Nějak se bavit dalo, jenže ouha – napřed musím představit partnera: „To je Martin,“ podávají si ruku, „A-“ a ticho a musela říct své jméno sama, protože já ho nevěděla. No a buďte si jistí, že i když jsem její jméno uslyšela, stejně doteď nevím, kdo to byl.

Někoho z blogosféry bych neplánovaně docela potkat chtěla! Plánovaně se to děje, ale někdy mě napadá, že i neplánovaně by to mohlo mít něco do sebe.

 

 

Hádanka s jablky

Hm, foťák se mi nakřápnul už před čtvrt rokem, ale doplatil na to až tento týden – nejde otevřít objektiv. Takže focení nemožno. Prokloktáme, uvidíme.

Škoda, nemůžu si vyfotit tři zvonky a jeden rmen ve vázičce. Natrhala jsem je u domu, v rohu pozemku. Je to už moje čtvrtá kytice na stůl – jednou za týden obejdu zahrádku podél plotu a natrhám, co najdu. Kdybych nešla podél plotu, ale po proužku trávníku, natrhala bych vždycky jen sedmikrásky a mrňavou jetelinu. Kdežto u plotu čouhá hrachor, nějaké žluté kvítky a jiné plevely. Živý plot také moc pěkně kvetl, v malých bílých latách. Jenže jen asi týden a jsou pryč a vyfoceny je nemám.

No nic. Pugétky sem dám někdy jindy, dnes jen jejich torzo v popředí. V pozadí vidno čtveřici uměleckých děl. Hádejte, která to jsou! Nebo kdo jsou čtyři autoři.

hadanka-jabka1

Jsou to magnety, co jsem zakoupila v galeriích. Vystavené na topení. Důkaz toho, že je /není důležité mít obrovský byt, aby se do něj vešla velká umělecká díla světových mistrů a patřičně zazářila. Na druhém snímku září více, tam už by se mohlo někomu podařit něco rozpoznat.

hadanka-jabka2

Rozpoznali jste? Ano, jméno výrobce topení je Ecoflex. A kdo uhodne autora obrázku, ze kterého zpoza jablka vyčuhuje jen modrá obloha a špička – čeho? – je světový machr jakbysmet.

 

Povodňové zpravodajství

DŇOVÉ POVODŇOVÉ

V sobotu 1.6. kolem druhé hodiny jsem přebíhala v Berouně na autobusáku v lijáku z autobusu na autobus. Nic pozoruhodného. Celý den lilo. V Nižboru Berounka rozvodněná, ale to známe. Pozoruhodnosti jsme se dočkali v neděli – celý den tam nešla elektřina. Opět kolem druhé hodiny odpoledne jsem přesedala na berounském autobusáku. Jestli to teda byl on. Protože vypadal dost jinak:

beroun2_02-06-2013

Našla jsem kontrolní foto z 23.3. loňského roku.  Autobusák je v suchu za mými zády a Berounka za normálního stavu jarního tání na snímku není vůbec vidět – je dole mezi mnou a druhým břehem:

z12_25m

Ani na oblíbený most pro pěší se teď nedalo dostat:

beroun1_02-06-2013

Já se dostala na Vinohrady k rodičům, kteří mají televizi, a zcela totožné záběry berounského autobusáku jsem pak sledovala po zbytek deštivého dne na zpravodajském kanálu. – Sluší se vůbec v povodňové situaci nazývat TV stanici kanálem? – Komentátoři říkali, že v Berouně má hladina stoupnout ještě tak o tři čtvrtě metru. To je dost! A to se šeredně spletli, bohužel. Bylo to nakonec horší, než jsme čekali.

A mnohem horší níž po proudu. A ještě v tuhle chvíli se to tam valí, i když v Praze už dnes voda nestoupá… Ústí nad Labem teprve čeká na svůj soudný den zítra.

Vždycky to u mne probíhá stejně: napřed mi připadá, že je to jen film, že to není skutečné. Jen to někdo říká v televizi – a to přece nic neznamená. V roce 1997 byly povodně ve východních Čechách a na Moravě. My byli s dětmi na táboře v Orlických horách. Přístup k nevinné Říčce, která je obvykle hluboká jen po lýtka, jsme dětem museli zakázat, protože hnědá masa vody se valila korytem a převracela v něm balvany. Pršelo tolik, že menší děti jsme z podsadových stanů přestěhovali do domu, pokud si vzpomínám. A doma jejich rodiče strachy šíleli, protože jen 20 kilometrů od nás byla pod vodou celá města. Žamberk. Pamatujete na tu novinovou fotku psa, jak plave ulicí?

Já ji mám v cestovním deníku a jistě tam je všechno podrobně popsáno, ale zrovna ten příslušný díl cestovního deníku nemám u sebe, naštěstí pro vás. Návrat z letního tábora byl skok do katastrofické reality, která narozdíl od nás byla o povodních neustále informována. To byly první obří povodně.

Druhé byly v roce 2002 a ten rok si, zdá se, většina lidí pamatuje jako určitý předěl: – „To bylo před povodněma, nebo po povodních?“

Opět jsme v té době byli na táboře s dětmi, tentokrát na Šumavě na puťáku. Rozhodli jsme ho o několik dní zkrátit. Pršelo pořád. Vydra se také změnila v hnědou masu vody, v jejímž hukotu bylo slyšet křesání převracejících se balvanů. Taktak jsme ještě projeli do Prahy.

j-cechy_2002m

To jsem já, mám tu milou fotku dokonce zarámovanou, jak vidno. V ruce nedržím samopal, ale kytaru důmyslně zabalenou do pytlů na odpadky.

V roce 2002 to bylo hrozný. Bylo to TADY. První fáze neuvěření, že jde o skutečnost, byla doprovázena snovými záběry nedobrovolného surfaře na kmeni stromu, který se proháněl po Vltavě. Pak jsme se dověděli, že sesednul a v pořádku vystoupil na břeh. Hodně lidí ale umřelo, achjo. Do mé druhé fáze sledování dramatických informací se vklínila třetí fáze – svíravý smutek, lítost, empatie. A všudepřítomná nervozita v ovzduší. Smradlavém. Finální fáze byla dobrovolnická pomoc bližním – nakládala jsem kontejnery v Karlíně na Invalidovně. Vyfasovali jsme gumové rukavice a nakládali hnijící obsahy vypnutých ledniček a mrazáků, trosky nábytku a promočené knihy. Pamatuju si, že mezi nimi byla i moje oblíbená bichle z dětství: Slovník antické kultury.

Já byla ta šťastná. Já mám slovník v suchu. Já bydlím vždycky na kopci. I kdyby žádných povodní nebylo, nehrnula bych se bydlet do čtvrtí u řeky. Není to zdravé bydlení, historicky jsou to často narychlo postavené domy pro dělníky v prvních perifériích. Blízko továren, které bylo potřeba stavět u vody, v údolí řeky. A v něm se pak válel jejich smrad. Teď tam smrdí auta.

Jen dva měsíce v životě jsem nebydlela na kopci. A byla jsem celkem ráda, když moje spolubydlící, tehdy před třemi roky, seznala, že v Záběhlicích to divně smrdí a v domě to smrdí ještě hůř a pojí se jí s tím místem zlé životní období a jdeme pryč. Cestovat autobusem v Záběhlicích nebylo příjemné ani při pohledu z okýnka ani při pohledu na cestující. Tady v Horoměřicích, výše položených než nejvyšší bod Prahy, je radost pohledět na tu krásnou cestu do práce a radost pohledět na lidi v autobuse.

Hele, ono snad zase drobně prší!

Červen 2013 a fáze smutku na mě skočila včera, v pondělí ráno. V noci potom na mě skočila bolest ledvin, asi jsem to s oblečením podcenila jako obvykle. Nahej cemr ve vlhkém počasí. V určitém věku už se to nevyplácí. K tomu myslím na to, že jsem zase švorc a zítra jdu k soudu kvůli úplně ožralýmu chlapovi, co v březnu nakřápnul plastový okýnko u karavanu. Samozřejmě ne moje. Pozítří ve čtvrtek třídní sraz. Vůbec se mi nechce v pátek odpoledne jet na čundr. Ledviny sice už se během dne zmírnily, ale je mi trapný jet dva dny po kulminaci povodní přes Kralupy, Roudnici, Lovosice, Litoměřice… na víkend ve volném čase, když tam lidi ryjou držkou v zemi. Kdyby v zemi…

A co vy a povodňové strasti?

Hlavně nikomu nepřeju Karlín 2002:

krizik_2002

 

Bydlení a feng-šuej

DÁT VĚCI DO POHYBU…

Obklopujeme se tím, co k nám patří, přitahujeme si určité lidi do života, vybíráme si, co k nám sedí, vědomě i nevědomě. Je to zobrazeno v tom, jak vypadáme, co máme na sobě, kde pracujeme, jak chodíme, mluvíme, píšeme … a jak je zařízen náš domov.

V neděli jsem si přestavěla půlku pokoje (nákres viz níže).

Docela mě to bavilo. A mám pořádně uklizeno. Jaký impuls mě ke změně přiměl?

To mi takhle před třemi týdny křuplo ve wifi kartě a přestal mi jít internet. Nedalo se připojit k síti. Hned jsem přistoupila k řešení: koupila jsem wifi kartu novou. Jenže s tou si můj starší počítač neporadil. Škoda. Vymyslela jsem další řešení: místo PC si opatřím notebook! Beztak se mi na monitoru udělaly šedé pruhy a není to už ono. Chvilku jsem váhala, protože počítač jsem si nikdy nekupovala – všechny tři nebo čtyři mé dosavadní počítače mi někdo věnoval, použité. Nejsem zvyklá za počítač platit a notebooky jsou drahé, nad moje možnosti. Řešení se naskytlo: koupím použitý notebook na Aukru. A tak se stalo.

Nemohla jsem se dočkat, až notebook konečně přijde poštou, a řekla jsem si, že pro něj na uvítanou ve svém příbytku vytvořím místo. Tím se zabavím a zároveň vyšlu do universa signál, že jsem k dodávce notebooku připravena! A uvolní se mi stolek. Už nebudu mít počítačový stolek, ale jídelní, hurá! Ve chvíli, kdy jsem odpojila a očistila starý počítač a monitor a odnesla je do suterénu do regálu pod schody, kde skladuji boty a běžky, přitočil se ke mně mladík, co bydlí v podkroví, s otázkou, jestli mi jde internet. Jemu zlobí už delší dobu. Aha, tak že by to nebylo mojí starou wifi kartou?! Je to připojením! Zbytečně jsem si koupila kartu novou a ještě ke všemu notebook!

A ba ne, zbytečné to není, byl to dobrý impuls k malému rozhýbání. Možná to bude pokračovat a víc věcí se dá do pohybu. Tedy: já dám do pohybu, já jsem to udělala, hurá, jsem hrdý aktivní činitel, nepovlávám jenom pod vlivem okolností, jsem svého života strůjcem. To jsem ve své současné situaci potřebovala zažít; potřebuju aktivně tvořit svůj pracovní i osobní život, protože v poslední době jsem zajela do rozvolněného, nezřetelného a nepravidelného vleku. A to není příjemné, bylo to pro mě nebývale frustrující. – Vlastně úplně první věc, co jsem udělala, bylo, že jsem se přihlásila na jógu, abych měla ve svém týdnu jednu pravidelnost. Brzy na to jsem koupila ten notebook.

A následně přestavěla pokoj. Jak vypadal pokoj předtím:

pokoj_planek-500

Vytáhla jsem tři své příručky feng-šuej a pročítala je a přemítala, co změnou pokoje můžu získat – změnil se především kout hojnosti (vlevo, na západě) a kout vztahů (vpravo, na severu). Jak vypadá pokoj nyní:

pokoj_feng_suej-500

Do podrobných popisků jsem zapomněla napsat, že pod oknem mám na zemi kameny z Itálie, z Turecka a z Čech. A přidala jsem k nim teď i dvě sklenice, jednu s mušlemi a jednu s lasturami, které původně byly na severu pod věšákem v koutě partnerství. Teď jsou na rozhraní kouta hojnosti a okna na JZ. Další věc, co z nepřehledného plánku není asi patrná – dělala jsem ho spíš pro sebe než pro čtenáře – je, že staré audiokazety jsem zabalila a odnesla taktéž do suterénu. Tím se mi uvolnil malý kovový bílý vozíček a dala jsem do něj částečně šperky, co byly původně v jednom patře nočního stolku, a také korálky a potřeby na výrobu šperků, které už dlouho ležely vyskládané na kraji pohovky; neměly své místo. A byly nepoužité.

Mě zajímá, co se rozhýbe v mém životě v oblasti partnerství. Lépe řečeno: co já rozhýbu v oblasti svého vztahu. Protože já neočekávám, že přestavění nábytku má následně vliv na člověka. Tak bych to neformulovala a myslím, že by taková formulace křivdila feng-šuej, bylo by to podcenění feng-šuej. Já si myslím, že impuls vyšel ze mne, dal něco do pohybu, například zařízení pokoje, a to potom budu mít na očích a budu vědět, že se něco dává do pohybu nebo budu od sebe čekat, že něco udělám. Ne že něco zvenčí přijde, protože jsem dala do kouta partnerství polštářek se srdcem.

Jo ten polštářek – ten jsem získala o tři dny později, včera, když jsme jely s kolegyní do Ikey koupit nějaké látky a drobnosti do práce na zvelebení. Moc času na nákup jsme neměly; pro sebe jsem stihla koupit dvě skleničky (protože už mám všechny rozbité),

narhet-sklenka

dva zlevněné povlaky na polštář a k nim jeden polštář. Červený, 50x50cm. Řekla jsem si, že nemusím mít pořád všechno takové jasné, funkční, sytě barevné, nezdobné; že si jednou dovolím něco měkkého útulného, co nutně nepotřebuju. Potah bílý s tenkými modrými kostkami zařadím mezi ložní prádlo a na červenou pohovku dám nový polštář v bílém povlaku s růžovým srdcem – pro mě něco nového, žádné srdce nikde nemívám, to jsem se vždycky styděla a připadalo mi to nevkusné. A hle – já tam ten polštář normálně dala! Tož uvidíme, co v koutě partnerství udělá. Taky je v něm teď místo pro hudební nástroje a kombo a hudebniny. To přece jde – hudba znamená harmonii!

Současně jsem začala do stejného kouta věšet nějaké obrázky, co jsem nakreslila. Spíš komiksové. Kolem velké legrační olejomalby bílých koček (autorka Zora Burianová z Unie karikaturistů; je to její první prodaný obraz, rodiče mi ho koupili k osmnáctinám a přitahuje mě na něm, že balancuje na hranici kýče) chci nalepit svou sérii ilustrací, co všechno tyhle dvě kočky spolu dělají. Zatím mám jednu a taky obrázek komiksových superhrdinů, který znáte, ale ne pospolu v jednom:

superhrdinove_oba

Ještě ručně dopíšu k superhrdince nějaké vtipné popisky. Jen mě nic veselého nenapadá. Asi musím počkat, až se mi rozhýbe i únorová nálada.

 

ODKAZY NA SCHÉMATA FENG-ŠUEJ:

Devět oblastí v bytě podle vchodových dveří.

Oblasti podle světových stran, barvy, čísla, symboly.

Cyklus pěti elementů.

A další informace o feng-šuej si případně najdete snadno, odkazy sem dávat nemusíme.

 

Koupání v dubnu

Duben u rybníka

Plavala jsem půl hodiny v rybníce, a to je teprve duben, hurá.

Plavala jsem za potápkou. Poznala jsem ji podle dlouhého štíhlounkého krku. Pak na nás rybář na protějším břehu volal, že tam má nahozíno, tak jsme s potápkou změnily směr. Připadala jsem si jako na dovolené, i když to bylo jen jedno krátké odpoledne. Teplý vzduch, vůně borovic, písek, v trávě šišky a kuličky jmelí, vleže u vody… už dlouho jsem nezažila takové malé letní štěstí. Asi jsem to jaro už potřebovala. Budiž pochváleno!

Duben zády k rybníku