JSOU NAŠÍM VZOREM…

Jak jsem tak nahlížela do zahraničních blogů tvořivých žen, napadlo mě si také udělat tapetu. Opakující se vzor. Dokonce se svými vlastními Hrdiny! Akorát ho asi nezpeněžím. Přitom by se na předsádce knihy vyjímal náramně. Ale takových ještě bude! Slibuju. Ještě lepších. I když při mé lenosti … vlastně to není lenost, je to spíš nesoustavnost, nechuť dělat něco dlouho. Já když udělám jednu animaci nebo vzorovanou tapetu, zjistím, že to jde, že vím, jak na to, no a to mi stačí a už to přece nebudu dělat pořád dokola a vypiplávat k dokonalosti, další a další, hodiny a hodiny; to bych si připadala tupě a ne kreativně. Vypovídá o tom již tato historka:

Když mi byly tři roky, šla jsem poprvé do školky. Že jsem se tam při obědě pozvracela, to vám budu vyprávět jindy… Druhý den ráno mě maminka budila. „Vstávej, jdeme do školky!“ A já na to: „Jak to? Tam jsem už byla včera!“

Je-li potřeba, překonám se, rozjedu se a vytrvám s vervou – vždyť vysokoškolské studium a diplomka jsou toho dobrým důkazem. Jenže popravdě řečeno, když jsem psala diplomku, vždycky jsem zapla počítač, pak u něj dvě hodiny závodila v kaskadérských autech a potom teprve jsem se přemluvila, že se mám dát do práce. A někdy ne. Někdy jsem si řekla, že na to není příznivý den a hrála jsem si ještě dalších pár hodin s velkou úlevou a bylo to. V tom ohledu mě při soustředěné činnosti držely spíš seminární práce – měli jsme jich hodně, často několik během jednoho týdne, většinou ještě s nutností navštívit knihovnu, něco počítat a zakreslovat, interpretovat a vydedukovat a napsat. Ale byl jasně vidět cíl, byl krátkodobý, zřetelný, rychleji dosažitelný a to mi vyhovovalo lépe.

No a takhle já pracuju, když pracuju sama. Když jsem při práci naživo s dalšími lidmi, jde mi všechno rychleji, aktivněji, celkem radostně, nepoflakuju se, ale zas je tam aspekt vzájemného přizpůsobení. Přizpůsobit se rytmu druhých. V tom jsem já docela dobrá, takže teamově pracovat můžu zdárně. Ale taky ne soustavně – potřebuju si odskakovat do samoty a samotvorby tak jako tak.  Někdy čerpám víc inspirace s druhými, někdy sama. Jak říkám – každé zvíře má své tempo a Liška má dva rytmy života, foxtrot a slowfox. Soustavná, cílevědomá pilná práce je akorát tak pro vrány. Ať si tu kariéru užijou.