Advent – Slunovrat – Vánoce

betlem_500

Letos jsem se na Vánoce nijak zvlášť nechystala; řekla jsem si loni, že na svátky a hlavně na jejich očekávaný společenský rozměr kašlu a v klidu si povedu svou. A vida – najednou jsem zjistila, že s takovou se na Vánoce těším.

Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. V pátek ráno se uvidím s kamarády (do té doby jim během svátků musím koupit a zabalit dárky) – tradičně půjdeme na výstavu betlémů do Betlémské kaple. Svůj vlastnoručně šitý betlém, co jsem surově cpala surovou vlnou ještě jako obyvatelka Břevnova, jsem letos donesla k rodičům a právě ho máme na stole. Ještě k němu patří pletený osel. Všechny figurky mají končetiny přišité přes knoflíky, takže jimi mohou pohybovat. Andílek ne, ten není pozemského původu a hýbat končetinami nepotřebuje, jsouce tyto imaginární.

Jesličky jsem měla vždycky moc ráda, už odmalička jsem o Vánocích ráda chodila do kostelů, koukat se na ně: „Maj obečky v kuchyni!“ I ke kapucínům jsme chodili na jesličky v životní velikosti – a byl mezi nimi i  černoušek! To byla panečku exotika.

Pokoj lidem dobré vůle a bramborovému salátu!

Animovaný ocásek

ocasek

První pokus o rozhýbání Lišky.

Dnes.

Kdysi, v roce 1999, jsem tátovi k 70. narozeninám vyrobila animované postavičky. Jiným způsobem – rozkreslila jsem jejich fáze pohybu na pauzáky, můj budoucí bývalý manžel to všechno v práci naskenoval a v nevímjakém programu jsme je rozhýbali. Postavičky jsem nakreslila podle  své vlastní představy postav z knihy mého táty. Jejich rozkreslení a rozhýbání, byť primitivní, byla dlouhá práce. Navíc byly provázány i s krátkými úryvky jako prolinkované stránky – tehdy, v internetovém pravěku.

A obdarovaný tu námahu za tím netušil a jen se na to všechno v počítači jednou kouknul a to byla celá jeho reakce. Vsadím se, že dávno zapomněl, že takový dárek někdy dostal. Ale to vůbec nevadí, hlavně že se obrázky hýbou! Hýbací obrázky mě fascinují pořád, i když žijeme v době dokonalé grafiky počítačových her a v době filmu Avatar a počítačových pravěkých zvířat jako živých.

A svého tátu jsem obdivovala, že právě ve svých 70 letech se naučil psát na počítači. Potřeboval sice vydatnou podporu (moji), ale dokázal to.

Ukázka z roku 1999:

drska

To byl Krč Drška. A ještě jeden hrdina, elegantní vojevůdce s digitálním ptákem:

prhon

Jak vyrobit porcelánovou panenku (4)

ŠUP S VÁMI DO PECE!

hlina_036_hlavy_500

Máte odlitky vyschlé? Můžete brousit a vyhlazovat. Ale jemně, opatrně, abyste jediným vehementním zátahem šmirglpapíru neupajcnuli panence celý nos. Jemným smirkem. A ve finále jen houbičkou na mytí nádobí.

A pozor, ať vám neupadne ručička na zem. Přelomila by se. Jo, mně se to stalo. A vzápětí jsem upustila druhou. A zrovna obě dvě pravé. Promptně jsem si odlila dvě ručičky znovu. – A po vypálení zjistila, že jsem si odlila dvě levé, takže v mé sbírce oudů jsou čtyři plonkové levé ručky.

Levá – dva, levá – dva … a levá!

„Za dvě ruce jest.“

Ručičky a nožičky nás stále inspirovaly k pozpěvování Zlatého kolovratu ze semaforské Kytice. A pak jsme s kamarádkou zjistily, že Semafor zrovna letos dává obnovené představení! To na začátku 70. let jsme nestihly, ale známe ho skoro zpaměti z dvojLP. Asi před patnácti lety Semafor dával část Kytice a byly jsme tam – balady Štědrý večer a Svatební košile jsme viděly. A letos, představte si, dávají celé představení, všech šest balad, juchůůů, vyzvedla jsem lístky ve svém rejdišti v Dejvicích a uspořádaly jsme povedenou dámskou jízdu, třígenerační výpravu: kamarádka a já, naše matky a devítiletá dcera kamarádky. Představení se konalo v sobotu 26. října. Seděly jsme v první a ve druhé řadě.

Tou dobou už jsme měly hlavy zmalované a vypálené. Ne svoje. Panenkovské hlavy.

První vypálení se jmenuje přežah. Teprve po něm jsme se mohly pokochat výslednou barvou pleti našich panenek. Ty z porcelánové hmoty byly čistě bělostné. Hliněné měly krásnou tělovou barvu, tónované panenky byly jedny hodně nepřirozeně dočervena, další spíš šedé než černošky.

Následovalo glazování. Bylo totiž potřeba namalovat rtíky a otevřít panenkám oči. Čím my jsme to malovaly … měly jsme jedno balení barvítek, na pohled podobné vodovkám. Nojo, jenže to byla barvítka matná, co se snadno setřou a při vypálení vymizí, takže jsme červené rtíky ještě musely přetřít bezbarvou glazurou. S očima to bylo naopak – ty jsme podmalovaly ne bezbarvou, ale bílou glazurou, a na ni namalovaly barvítkem duhovku. Ničím jsme ji už přetírat nemusely, protože nosičem lesklosti a trvalosti bylo podmalované bělmo.

Před výpalem:

hlina_037_hlavy_500

Po vypálení:

hlina_038_hlavy_500

Výsledek celkem dobrý. Někdy je lesk až dost blýskavý – zvlášť na porcelánových bělostných hlavičkách působí lesklé oči, ústa i obočí zvláštně, vytřeštěně, jako nádobí malované barevnými lidovými vzory z východu.

Příště budeme vyrábět panenkám vlasy. Pak teprve kompletovat tělesnou schránu. Držte mi palce všech ručiček, pravých i levých, aby mi nespadla žádná hlava na zem.