ZAČALO TO LACHTANEM
Lachtan pod košatým stromem. V jezírku. Na Petříně. Socha lachtana. Ještě se dalo spletí cest dobloudit ke druhému jezírku s vodníkem a ke dřevěnému kostelíku ze Zakarpatí. Při troše štěstí. Když jsem záměrně lachtaní jezírko hledala, zpravidla jsem k němu nedošla. V jeho temné vodě plula dlouhá štika. Velmi tajuplné místo.
Na Petříně jsme pořádali některé oddílové schůzky. Jednou měly děti za úkol namalovat sochu lachtana a viditelně se na obrázek podepsat. Učinila jsem totéž, neohrabaným tlustým štětcem, a obrázek jsem si odnesla domů. Na jednu stranu mě potěšilo, že jsou barvy rozpité tak akorát; na klouzavé kreslicí čtvrtce se mi nesmíchaly a neroztekly všechny barvy dohromady, jak jsem byla zvyklá ze školy. Vodovky mě fascinovaly odmala, vždycky jsem nejméně jedny musela mít, ale ve škole, kde se malovalo na známky, jsem je ráda neměla. Vadilo mi, že nemám nad výsledkem kontrolu. Kreslení tužkou bylo opak – co vidím, to nakreslím tak, že jsem spokojená.
Na druhou stranu mě obrázek lachtana pořád iritoval. Tím, že je lachtan prázdný, má tělo jen vyplněné světlou modrou. A pak ta větev. Namalovaná tlustým kopáčem. Vždycky, když se na ni podívám, poznám, že jsem to já, kdo ji maloval. Je v ní ta moje nepřikrášlená esence, trochu legrační, trochu jedovatá, žádné jemné šolichání a šišmání v pastelových odstínech. A do toho žádné pozadí, jen okrová plocha. Ani teď nevím, co si o lachtanovi myslet.
Odstartoval mou větší důvěru v akvarel. Doma jsem zkusila namalovat zátiší. Pečlivě. Na menší formát. Lachtan je asi A3, zátiší je menší než A4. Chtěla jsem zkusit, jestli jde vodovkama a temperou vypodobnit různé materiály, různě lesklé povrchy, jak to vídáme na olejových barokních zátiších. Chtěla jsem zkusit, jestli mě obrázek poslechne, jestli ho ovládnu. Lachtana jsem malovala čtvrt hodiny, zátiší dva dny. A zase ta otázka pozadí a podložky – prostě jsem pozadí zabarvila černě a podklad zátiší hnědě. Nakonec. Až po letech jsem začala malovat naopak – pozadí nejdřív. Ale to až po přečtení knih o malířství a o akvarelech a po nákupu kvalitních papírů. Nevím, proč nám ve škole vždycky jen zadali téma – stavba ropovodu, portrét spolužáka, VŘSR – a nic nám neřekli k malování samotnému. Ani slovo. Jen o míchání primárních barev na sekundární, což jsme znali už od školky. Víc ani ťuk.
Na zátiší jsem po jeho dokončení byla hrdá. Vykroutila jsem na něj podobný podpis jako pod lachtana; řekla jsem si, že se ho budu držet. Rozhodně musel být mou oblíbenou červenou, to bylo jasné. Krátce potom k nám přišla na návštěvu jedna naše známá Francouzka, diplomatka. Už se chystala na jinou zahraniční štaci. Ukazovala jsem jí svoje zátiší. Ona si všimla lachtana a ptala se mile, jestli nemám ještě jednoho stejného, kterého bych jí dala na památku. A já řekla ne. Pamatuju se, že mě to zarazilo, protože jsem byla pyšná na svoje umrněné zátiší, a přitom když došlo na lámání lachtana, nechtěla jsem ho dát. Asi že jsem k němu měla a pořád mám zvláštní vztah – připomíná mi mě samotnou, můj způsob malování.
K vodovkám jsem se vrátila až po maturitě – namalovala jsem několik zvířat podle fotek z časopisu Ranger Rick. To byl americký přírodovědný časopis pro děti, který mi kdysi na rok předplatila mámina americká kamarádka. Tak krásné fotky přírody a zvířat v časopisech na lesklém papíře u nás tehdy, v polovině 80. let, nebyly k vidění. Fotografie doprovázely články o obřích sekvojích, o mývalech, národních parcích, o malé holčičce v kožených legínách, co dělala kovboje se svým dědou, o nosatých opicích, různobarevných amerických dětech a o rozmanitosti sněhových vloček.
Zkusila jsem muflona, kachnu a soba. Myslím, že to je sob. V listopadu na něj fouknu několik rozmanitých sněhových vloček a to by bylo, aby ho nějaký Američan nezakoupil jako vánoční přání, vánoční hrnek nebo vánoční motorkářské tílko.
Zvláštní je, že jsem tenkrát tolik sahala po hnědé barvě. Asi jsem si řekla: Zvířata mají hnědou srst, bude to hnědé. Dřevo je hnědé, tak stůl pod zátiším bude hnědý. Hnědá by byla dnes mezi posledními barvami, které bych použila – tedy čistá hnědá, jinak je důležitá, protože se dá smíchat s modrou a vznikají různé lomené odstíny … jenže to jsem jako teenager ještě vůbec netušila.
Pak už jsem podle fotografií nemalovala ani nekreslila. Řekla jsem si, že by to byla interpretace předchozí cizí 2D interpretace a to nechci, to není úplně moje.
