JSEM POŘÁD STEJNÝ DOKUMENTÁTOR!

Celý příspěvek →

No, druhá lekce pro mě byla hladší.

3. lekce se stala impulsem k malé večerní krizi. Lektoři byli přitomni dva, muži, Milanové, a byli mi milí. Cvičení mě baví a vypadá to, že pohyby jsou o něco minimalističtější, než jak je zprvu začnu dělat já svým způsobem provedení. Tak to je prima, to půjde.

Jenže zas ten postoj, jako na první hodině… Minule mi to šlo. A teď na třetí lekci taky – když se na to soustředím. Jenže když zároveň začne lektor něco vykládat, vysvětlovat, nejde mi se soustředit na to, co dělám. Začnu se soustředit na slova, na něj, a to je v háji. Příjemno odejde, nevolnost začne stoupat z břicha vzhůru a vyžádá si přerušení postoje. Už to nejde. Takže jsem tentokrát moc energie nenačerpala.

A přece jen jsem to celé vyhodnotila krapet výkonově, protože cestou večerní ulicí jsem se cítila trochu jako loser; jako ten, co to nezvládnul. Načež mi vyjela představa, že přijdu k našim – resp. do bytu k mámě – a tam někdo bude, tam nebudu sama! A já chci přijít do svého útočiště, kde nikdo není, kde je svatej pokoj, hned teď! A na to si řeknu: „Jiný lidi chtěj bydlet s někým, chtějí, aby na ně někdo doma čekal, dává jim to pocit domova, jinak to pro ně není žádnej domov!“ Tak jsem snad divná, když chci prostě klid a hotovo? Copak chci do smrti bydlet sama? – No prostě jsem byla taková načatá a následoval dojem: Teď pro změnu nemám chuť všechno uklízet a upravovat starej svůj bejvalej pokoj, ani na furt ani nakrátko, a vyhazovat obrazy a hadry a jánevímco, abych se pak cítila příjemněji. Teď v tuhle chvíli to není lákavá výzva, jako byla ještě ráno.

No takže jsem dorazila a mámu sprdla za první věc, kterou se mnou sdílela. A znova jsem přisolila. Ona se naštěstí nedala. Já být na jejím místě, asi bych řekla něco hnusnýho, kdyby do mě někdo takhle vandroval. Nojo, ale my to známe, my víme, že to rychle pomine a vstřícnost zvítězí. Achjo :-)

Ráno potom jsem jí říkala, že stěhování samotné je určitej stres. A ke všemu se stěhovat do obsazeného! Napřed všechno vyklidit, abych se tam vešla. A člověk se chce osprchovat – a ani pořádně teplá voda neteče! Stará karma bývala v pohodě. Teď je v kuchyni nová a ohřívá míň – cestou trubkami se voda do koupelny dostane spíš vlažná. Rozhodně ne tak horká, jakou já se sprchuju. Natož si ji napustit do vany. Brrr. Musíme vznést požadavek na majitele domu. Přece když máma platí teplou vodu, a dostane vlažnou, tak co! V kuchyni teče horká, ale ve dřezu se teda neosprchuju! Lidi choděj do koupelny relaxovat. Ale tahle stará malá studená koupelna, to je utrpení! Naprostý utrpení. Žádnej odpočinek po práci.

Pochopili jste správně – aby mohla máma zaplatit všechny poplatky za byt, vyšší než její měsíční příjem, jdu tam. Jak dlouho to tak bude, nevím, možná nakrátko, možná nadlouho. Pokud (nejen finanční) náklady budou vysoké a teplá voda málo teplá, jdu od toho. Pak musí i máma. Je rozestěhování kýžená varianta? Dost možná, ale potřebujeme teď nějaký čas na zbavení se některých věcí z velkého bytu. A už nechci být tak daleko, chci být blíž. Jakmile táta umřel, ztratilo pro mě smysl být prostorově daleko. Už nepotřebuju mít jen svoje útočiště někde daleko, za městem, na konci slepé ulice, kam na mě nikdo nemůže.

Vysoké náklady to teď budou každopádně i pro mě – i jejich polovina je víc, než platím já měsíčně za svoje bydlení. I třetina je vyšší. Kurvadrát.

Kurvadrát a od podzimu bych se mohla přihlásit na další psychoterapeutické vzdělávání, které stojí ročně asi 23 tisíc. Jenže to už mi asi zaměstnavatel půlku nepřispěje, to je post výcvikové, nad rámec. A nemůžu odhadnout, kolik budu mít s těmi výdaji na bydlení peněz. Míň než teď. Ještě míň??!! Málo. Prostě ještě míň než z ruky do huby. Na žádný podpůrný vzdělání navíc :(

Mohla bych víc vydělat? – Naopak od tohohle měsíce přijdu o 1500 Kč měsíčně za své členství v Radě. Nabrat klienty za hotové? – Moje jediná platící klientka teď po vánocích skončila, vyšuměla, vlastně už dosáhla, čeho chtěla, splněno, je skvělá, zdravá, krásná, schopná, podle mě jí nic nechybí. – Takže tohle nějak udělat, přilákat někoho. Co dalšího můžu vydělat navíc? Už nic moc, už bych neměla skoro žádný večer volný, to by mě ubilo. Mám ještě vedlejšák, ten finančně vyvrcholí právě teď v dubnu a pak bude zabírat jen pár hodin měsíčně. Může něco vydělat moje máma? Nevypadá, že by se chystala. Z toho vyplývá:

Feng-šuej jedině :-) Do svého starého studentského pokoje – co byl předtím pokoj babičky a částečně jím zůstal – půjdu dělat změny se zvědavostí a chutí tak, abych se v něm cítila příjemně a abych se v něm cítila jako já. Jako se cítím ve svém novém pokoji za městem. Ten přesunout do starého pokoje. Haháááá. Vyházet věci, co byly moje před dvaceti lety. To obří okno přes celou stěnu, proti dveřím, jó, to bude feng-šuej oříšek. A z bytu vypařit nějaké ty helmy, halapartny a kanóny… Kam mám dát velký portrét babičky? Sundám ho, to je jasný – nepotřebuju ve svým pokoji permanentní dohled, babi. Ale už nikdy ho nepověsit? Prodat vlastní babičku? Jó, výzvy to budou veliký.

A půjde to. Nějak. V dubnu.

Těšila jsem se, pak čchi-kung vyvolal krizi jednoho večera a teď se cítím střízlivěji. Stejně jako než táta před měsícem umřel. Zase stejně. Už ne tak kompetentně, celistvě, schopně a namístě jako uplynulý měsíc. Škoda. Snad to rozpoložení ale úplně neumřelo taky. Když rozhýbu svoje bydlení, rozhýbu se a pak se uvidí, pak nic není nemožné, ani další pohyb. Trochu blbý je, že se pořád spolíhám sama na sebe, nečekám pomoc, jsem zvyklá nemít oporu a ani neumím ji mít. Tak proto ji nemám.

.

TÁTA UMŘEL

Spokojeně usnul.

Máma za ním ve čtvrtek odpoledne byla, zajímal se, co nového doma, jestli přijdu, listoval časopisem, dal si čokoládu, samozřejmě. Prý byl trochu ospalý. Pak ve čtyři odešla. Já přišla v pět a to už byl mrtvý, zrovna chtěli telefonovat mámě tu zprávu. Tak jsem to mohla aspoň udělat já.

Vypadal zdravotně docela dobře, malá mrtvička, kvůli které byl v nemocnici, nezanechala žádnou viditelnou škodu. Koupily jsme mu novou matraci a máma se chystala na jeho návrat domů. Asi přišla ve čtvrtek další miniaturní mrtvička a to už šestaosmdesátiletý organismus nezvládnul. Připadá mi to jako milý způsob odchodu ze světa. Líp to asi proběhnout nemohlo.

Ten den mámě vyprávěl:

„Byl tady Bůh. Mluvil jsem s ním a řekl, že budu živ 120 let.“

Buď to o bohu nevypovídá nic, nebo že je milosrdný, anebo že si vymejšlí.

Slibovala jsem tu předvést domácí bizarnosti a trůn, na kterém seděl skutečný princ. Tak teď mám příležitost přitom říct: „Král je mrtev. Ať žije král!“

Připijte mu na cestu!

Pohřeb je v pátek.

.