TENTO VÍKEND NA MEJDANU:

.

CO S TÍM? MUSÍM NĚCO ZMĚNIT.

Jak jsem si to poznamenala v první chvíli:

No, ten rok 2016 jsem pěkně posrala!
Právě jsem zjistila, že jsem na začátku prosince neposlala nějaké podklady ekonomickému odd. a doprdoprdopr, nevím, jestli to půjde ještě dohonit v lednu, aby to šlo do účtování příslušného projektu, uáááá.
A to mám u hl.ek. velký průsery z prosince už dva jiný! No a já jí pošlu jako PF záchodový splachovátko, néééééé!

Už před rokem jsem jí dala bonboniéru za průser, pak ho o rok později zopakovala a přidala dva zbrusu nový! A všechno pěkně kolem vánoc, aby to bylo v nejvyšším frmolu. Zrovna v pátek půjde jeden žehlit, má toho jistě dost :(( A o tomhle novém ještě neví.

Nějak se horším, sere se to. Potřebuju, aby mi někdo poslal pořádný PF s pořádným záchodem! Třeba bych se vzpamatovala. Nakonec je možný, že to záchodové PF jsem poslala jako výraz toho, že už se seru já sama. Že ať sáhnu na splachovadlo nebo na mucholapku, je to v řiti. V tom případě jsem ho ale mohla poslat jen šéfovi a tomu ekonomickému oddělení; ostatní s tím co dělat nemají.

– Pak jsem si cestou domů řekla, že už je to jasný signál. Je těch přehmatů už moc. Už to nemůžu dělat. V oblasti organizačních věcí jsem selektivně vyhořelá. A mám na ně půlúvazek. Co s tím? Snížit ho a jít na pár hodin pracovat jinam, dělat něco jiného? Hlavně žádnou mailovou korespondenci a žádný kontakt s financemi! Nějak se domluvím.

Vzpomínám na jeden vedlejšák, který byl už nad moje síly před pár lety. Tam ten odpor byl taky velký, vedlo to ke kiksům a odešla jsem od toho. A dneska je to podobný. Akorát už se nenechávám přetížit. A o to víc kiksů vyjede. Kupříkladu před rokem: vybavuje se mi, že během podzimu a pak v prosinci jsem se vždycky cítila přetíženě, víc let. A loni koncem prosince jsem všechno dodělala, domakala, abych v pátek večer byla hotová a v sobotu mohla vyrazit na oslavu. No a já v tu sobotu zůstala ležet. Byla jsem trop. Moc nesomatizuju; je hodně lidí, co na vánoce onemocní, po pracovních dodělávkách. Já jsem prostě odpadla únavou, fyzickou i psychickou. Byť jen na jeden den. No a tenhle podzim jsem to nechtěla opakovat. V žádném případě jsem nechtěla být přetížená, chtěla jsem to rozpoznat dřív, činnosti si dobře dávkovat a dohlédnout na to, abych nebyla přetažená. Takže jsem pro sebe význam těch organizačních věcí upozadila. Vzala jsem to ještě volněji. Už jich mám zřejmě pokrk, dělám je víceméně od 16 let. Naštěstí můj vedlejšák – z tohoto ranku – se teď od podzimu umenšil a za rok dojede úplně. Tak to snad ještě doklepu. Věděla jsem, že nový vedlejšák pak už z té oblasti nechci, ale že už mi nejde ani ten půlúvazek u nás v práci… Přitom v září jsem z něj měla radost, jak se to daří, granty nám přidělují.

Měla jsem večer chuť ihned napsat šéfovi, že jsem selektivně vyhořelá na organizační věci, který dělám vlastně už od 16 let a po 25 letech asi už prostě nemůžu. Ten odpor je značnej. Odpor k těm činnostem. A mrzí mě to hlavně kvůli šéfovi – že s tím má nepříjemnosti. To je mi líto. A když zjistím, že něco dělám špatně, tak to dělat nemůžu. To není můj styl.

Řekla jsem si, že radši počkám a napíšu mu až zítra, s odstupem. Místo toho jsem zatelefonovala dvěma kamarádkám a napsala to sem. – Hnedka lepší.

.

S MALOU RVAČKOU

Plánovali jsme se sejít v neděli, Soused volal v sobotu, když jsem dojídala večeři. Že zas krize a jestli se nesejdem dnes. Tak jo. Jsem RR, říkala jsem si cestou – Rescue Ranger. A taky ZZ. Zasranej záchranář. Co přijede na zavolanou.

Ale co, beztak jsme se chtěli sejít. Krize je to podobná jako dřív – věčně nespokojená žena vs. oddaný muž cítící se jako hadr. Ona to jinak neumí, jinak to s ní nebude, všechno hází na druhé a dělá z nich blbce, takže jsou dvě možnosti – buď toto přijmout, protože to z různých důvodů za to stojí, anebo jít od toho. To víme. Přesto je to krize horší než dřív. Protože už je mnohá v pořadí za těch pár let. Každej jinej by odpadl už dávno, říkám. Soused je tak odolnej, splachovací a trénovanej z dětství, že vydrží nebývale dlouho.

Kolem jedenácté jsem zaznamenala, že dávají židle nahoru: „Oni v jedenáct zavírají?“ „- V deset.“

Kam bychom odtud metrem béčkem popojeli? Jedeme k Andělu, nic jiného mě nenapadá. Vybavil se mi bar s dvorkem, kde mají záchod na číselný kód. Nedávno jsem totiž u Anděla byla na Dni neziskových organizací Prahy 5, celý den u stánku, a došla jsem do toho baru pro pivo do kelímku, které nám s kolegyní dost bodlo. Záchodový kód také.

Radši se projdeme venku, přece jen bych tomu dala přednost, protože Klokan už má vypito docela dost. Vzpomínám si, že jsme začali tančit na ulici a pak hned vedle vstoupili do baru s modrým světlem. Hráli tam Queeni z juke-boxu. Sousedova oblíbená kapela. Zalíbilo se nám tam. Queeny má rád i muž u baru – oba se sousedem hrají na virtuální elektrickou kytaru, muž dokonce i na klavír. Prý chodil do lidušky. Já v klidu pokračuji v pití piva.

Barmanka vypadá sympaticky, je tu celkem do deseti hostů. Jeden z nich je hladce oholený mladší Arab. Obrátil se ke mně, samozřejmě se mi nalepil na rameno, jak to tak tahle kultura bílým ženám dělává, nasadil přimhouřený úsměv a zeptal se „Jak se jmenuješ?“

Já,  jak to tak dělávám při podobné otázce, odvětila, že on se představuje první. Tak jsme se představili. Dobrá. Pokračujeme v barobytí. Freddie Mercury jede. Pán u baru je veterán z Afghánistánu, Iráku a Mali. Arab se usměvavě chová trochu, jako by mu to tam patřilo. Veterán mi říká: „Oni jsou strašně hodný lidi! U nich doma.“ Jak přijdou sem… Přišli dva vysocí vlasáči. Přinesli Arabovi asi trávu protože mi ji přichází ve sklenici nabídnout. Pak pro ně objednává tři zelené. Nebo absinth? Už nás nějak sere, ačkoli si nic neříkáme. Otáčí se do lokálu a všem přítomným s úsměvem adresuje: „Co, vy kundy!“

A co teď, my kundy? Nechat ho být, ať si žvatlá? Nic to přece neznamená. Bylo by to jiné, kdyby byl Čech? Zcela jistě. Nic by to neznamenalo. Ale takhle to znamená, že oslovuje z pozice cizince nás, všechny přítomné. A my jsme všichni Češi. Zvečera jsem Sousedovi odsouhlasila, že řekl své vyvolence, že se cítí jako hadr. Ničemu to nepomohlo a nepomůže, ale připadá mi to pro něj lepší, než držet hubu a nechat druhé se po něm vozit. – A teď máme nechat Araba, aby došel k závěru, že my Středoevropani jsme bezbranná másla, která nechají druhé se po sobě vozit? Komu to teda říká, nám konkrétním lidem v baru, Čechům, komu?

„Komu to řikáš? Komu to řikáš?“ povídám mu nahlas.

Otočil se na mě, načež Soused šel hned po něm, začli se prát. Veterán je vzápětí od sebe oddělil; já byla naprosto v klidu, protože u toho byl on. Jinak blbý, Soused byl dost napitej. Povídá: „Škoda. Škoda že nemám s sebou nůž.“ Dodává, že by bránil mě nožem. No to snad ne. „To by byla nedovolená obrana. Je to neškodnej provokatér,“ říkám Sousedovi. „Je to neškodej provokatér,“ opakuje veterán, velitel tanku. A vážně radí, abychom vypadli. Tak jo. Nedopíjím půllitr.

Jdeme vedle všichni tři, do té hospody se záchodovým kódem. Dáváme si každý jeden nápoj. Soused sedí a usíná. Veterán několikrát říká „On tě má rád.“ Půjdem domů. Loučím se s velitelem tanku, půjdu domů sama. On si bere taxík. To je spásný nápad! Loučím se s Klokanem, ne, s tebou také nepojedu, ukládám mu telefon do batohu, batoh na klín, do ruky mu dávám svou bankovku, říkám řidiči jeho adresu, zavírám dveře auta a jdu na Palackýho most. Jdu domů pěšky, mě to baví. Je to pět kilometrů, za hodinu jsem doma. Ve čtyři ráno.

Ještě že jsme ten sraz měli v sobotu a ne až v neděli!

.