MY JSME VLASTNĚ MUSELY BÝT ŠIKOVNÉ HOLKY…
Vypadaly jsme skoro stejně, všichni si nás pletli nebo považovali za sestry. Lenka byla o půl roku starší, zkušenější ze svého domovského oddílu, zodpovědnější (aspoň v něčem); však je také starší sestra svého bratra, kdežto já jedináček (proklatě!). Já se naučila hrát na kytaru, začala se pídit po knihách plných her pro děti. Tehdy, na samém počátku devadesátých let, jich mnoho nebylo. Ještě že jsme měly nadání improvizace, nápady a smysl pro pozměnění her, jejich adaptaci na konkrétní prostředí, počet hráčů a téma celotáborovky. Jak děti v oddíle rostly, rostly i naše zkušenosti a mohly jsme připravovat (někdy ve spolupráci s jiným oddílem a jeho vedoucími – kamarády) složitější hry, v klubovně, v pražských parcích i ulicích, na výletech a víkendových výpravách, o jarních prázdninách na horách, na letních táborech. Tím jsme žily. Oddílové schůzky a jednodenní výlety jsme podnikaly s dětmi samostatně, jinak s námi vždy musel jet někdo plnoletý. Dnes se trochu podivujeme tomu, jak nám rodiče dětí důvěřovali. Myslím, že dnes už taková atmosféra nepanuje. Také se všechno hodně zformalizovalo, zbyrokratizovalo, a následkem toho zprofesionalizovalo; protože bez rozličných zkoušek a školení není vedoucí vedoucím. A udělejte si na všechna ta školení čas ve své pracovní době!
Ven s dětmi jezdí většinou studenti (nebo pedagogové); já jako dlouholetý student jsem se tomu mohla věnovat intenzivně asi deset let. Když jsem nebyla o víkendu venku s oddílem, byla jsem tam s partou kamarádů nebo jen se svým klukem, který ostatně jezdil jak s dětmi, tak s partou; pořád jsme byli spolu. Potom druhá "várka" dětí odrostla a spárovaní kamarádi dorostli ke svatbám a povili děti. A už nebylo moc s kým jezdit. Pozvolna. Napřed mi lesy a hory, zříceniny a řeky chyběly; za ty dva roky mě partner přesvědčil, že už spolu pár let bydlíme, jeho táta umřel a můj je po těžké mrtvici, strýčky a tetičky to možná brzo čeká – tak se vezmeme. A pak se mi přestalo chtít někam jezdit (předtím jsem byla přesvědčená, že mně se to nemůže stát), už to nebylo tak důležité. Už pro mě nebyl tak důležitý ani náš vztah. Potřebovala jsem vyletět někam jinam, najít si pro sebe něco jiného. Udělala jsem to. A měla pocit, že je to snad poprvé, co jsem doopravdy se svým životem udělala něco sama. Že žiju a jen nepovlávám světem, ve vleku okolností a jiných lidí.
Teď o víkendu jedu na návštěvu – za Lenkou a její dvouapůlletou holčičkou a manželem, se kterým se známe z výprav taky už od šestnácti (stejně jako s mým bývalým manželem). Možná pojede i jedno naše oddílové "dítě", kterému už začal druhý semestr na universitě. Těším se.
