Liška si rekapituluje rané mládí

MY JSME VLASTNĚ MUSELY BÝT ŠIKOVNÉ HOLKY…

Byly jsme dvě, šestnáctileté, a vedly oddíl dětí.

Vypadaly jsme skoro stejně, všichni si nás pletli nebo považovali za sestry. Lenka byla o půl roku starší, zkušenější ze svého domovského oddílu, zodpovědnější (aspoň v něčem); však je také starší sestra svého bratra, kdežto já jedináček (proklatě!). Já se naučila hrát na kytaru, začala se pídit po knihách plných her pro děti. Tehdy, na samém počátku devadesátých let, jich mnoho nebylo. Ještě že jsme měly nadání improvizace, nápady a smysl pro pozměnění her, jejich adaptaci na konkrétní prostředí, počet hráčů a téma celotáborovky. Jak děti v oddíle rostly, rostly i naše zkušenosti a mohly jsme připravovat (někdy ve spolupráci s jiným oddílem a jeho vedoucími – kamarády) složitější hry, v klubovně, v pražských parcích i ulicích, na výletech a víkendových výpravách, o jarních prázdninách na horách, na letních táborech. Tím jsme žily. Oddílové schůzky a jednodenní výlety jsme podnikaly s dětmi samostatně, jinak s námi vždy musel jet někdo plnoletý. Dnes se trochu podivujeme tomu, jak nám rodiče dětí důvěřovali. Myslím, že dnes už taková atmosféra nepanuje. Také se všechno hodně zformalizovalo, zbyrokratizovalo, a následkem toho zprofesionalizovalo; protože bez rozličných zkoušek a školení není vedoucí vedoucím. A udělejte si na všechna ta školení čas ve své pracovní době!

 

Ven s dětmi jezdí většinou studenti (nebo pedagogové); já jako dlouholetý student jsem se tomu mohla věnovat intenzivně asi deset let. Když jsem nebyla o víkendu venku s oddílem, byla jsem tam s partou kamarádů nebo jen se svým klukem, který ostatně jezdil jak s dětmi, tak s partou; pořád jsme byli spolu. Potom druhá "várka" dětí odrostla a spárovaní kamarádi dorostli ke svatbám a povili děti. A už nebylo moc s kým jezdit. Pozvolna. Napřed mi lesy a hory, zříceniny a řeky chyběly; za ty dva roky mě partner přesvědčil, že už spolu pár let bydlíme, jeho táta umřel a můj je po těžké mrtvici, strýčky a tetičky to možná brzo čeká – tak se vezmeme. A pak se mi přestalo chtít někam jezdit (předtím jsem byla přesvědčená, že mně se to nemůže stát), už to nebylo tak důležité. Už pro mě nebyl tak důležitý ani náš vztah. Potřebovala jsem vyletět někam jinam, najít si pro sebe něco jiného. Udělala jsem to. A měla pocit, že je to snad poprvé, co jsem doopravdy se svým životem udělala něco sama. Že žiju a jen nepovlávám světem, ve vleku okolností a jiných lidí.

 

Teď o víkendu jedu na návštěvu – za Lenkou a její dvouapůlletou holčičkou a manželem, se kterým se známe z výprav taky už od šestnácti (stejně jako s mým bývalým manželem). Možná pojede i jedno naše oddílové "dítě", kterému už začal druhý semestr na universitě. Těším se.

Celý příspěvek →

Liška by chtěla prokouknout Lišku

Liška se dostává pod kůži

Chtěla bych si víc uvědomovat Lišku. Všímat si sebe právě v tu chvíli, kdy se něco děje, ve které se nacházím; ne až potom. Nebo dokonce ani potom ne; dokud nepřijde krize a nevynutí si to. Chtěla bych si všímat, jak reaguju, vidět, co je za tím, přemýšlet o tom. Ne jenom při výjimečně silných příležitostech. Nezapomínat si všímat Lišky. Věnovat se tomu, jak se cítím tělesně, když mluvím s nějakou konkrétní osobou a jestli se s ní cítím vždycky stejně a v čem je to jiný pocit než s dalšími lidmi. Co to signalizuje. Co znamená ostych – je to prostě strach nevystavit se ohrožení? Ale jaképak ohrožení by mě asi tak potkalo?! Proč o některých tématech nemluvím přímo, ale kroutím se, skrývám v oklikách, nejen před lovci, i před Liškou?

To bych chtěla vědět a umět. Jenže mám pocit, že na to nemám.

Je na to jiná odpověď než "Jdi do terapie!"

nebo "Jdi s tím do háje!" ?

 

Celý příspěvek →

Pyžamový den

Včera jsem měla pyjamový den. Raději budu psát domáckou formou PYŽAMOVÝ; jednak proto, že domáckou formu ten den vpravdě měl a jednak proto, že přítomnost pyžam byla mnohem vyšší než přítomnost pyj… no prostě jedno pyžamo bylo přítomno. A v něm já. A nebyl to den, kdy člověk je už od rána v tak zoufalé náladě, že nemůže vstát z postele a až večer před spaním se mu trochu uleví; jak už se mi párkrát stalo. Ne, ne, hurá – tentokrát šlo o báječně pyžamový čas, který jsem si užila včetně jídla v posteli, čtení a filmů a výhledu z okna do slunečného dne. Bylo to prima, ale koneckonců pyjámová neděle by se mi také někdy líbila… Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že jsem na Štědrý den odlívala olovo, abych se dověděla, jaký bude můj rok 2007, a vyšel mi krásný pyj i s koulema. A letos zatím skoro nic a máme březen… Ale to už není pyžamová, ale košilatá historka.

Celý příspěvek →

Oblíbené pohádky

Pták Ohnivák ... a Liška Ryška

Když jsem ještě nechodila do školy, měla jsem v oblibě dojemné pohádky. Zejména Andersenovu „holčičku se sirkama“ a operu Rusalka. Tu jsem poslouchala vleže na koberečku před velkým gramofonem a v pláči, já jinak veselé rozverné dítě, poslouchající většinou Hurvínka. Bylo mi líto Rusalky, že se stala člověkem marně, ztratila lásku a je z ní Bludička, a bylo mi líto i prince, že umírá v bažině.

Pohádky mám ráda pořád, někdy je prostě čtu jako dítě, někdy se snažím prozkoumat jejich psychologickou rovinu (viz matriarchátní Erich Fromm, stereotypní Marie L. von Franz, výchovný Michal Černoušek … kdo ještě?) – vlastně mnoho rovin; tolik, že se mi stejně nepovede všeho se dotknout, ale i tak najdu mnoho inspirujících podnětů. Stačí udělat si chvilku čas … a najít se v nějaké pohádce.

Celý příspěvek →

Liška se ohlíží

Liška se ohlíží

 

Liška vnímá, že něco končí a začíná nové. Ohlíží se za velkými nedávnými změnami ve svém životě, je překvapená, kolik toho už dokázala udělat, a ještě víc je překvapená, kolik toho má ještě před sebou, jaké velké odhodlání a vytrvalost potřebuje.

Vulpecula v prosinci 2006