A DĚLÁ MI TO DOBŘE…
Jezdím ráda na vodu
Odpovědět
Archiv rubriky: Co Liška
Klára je úžasná!
PŘEKVAPENÍ MEZI PLOTY…
Ve středu jsem způsobila trapas, v neděli došel spásného vyústění:
Šmrdolím se takhle na jednom stanovišti Mezi ploty, občas se někdo známý zastaví a pozdraví. To potěší. A najednou – Klára! A zastavila se hned na několik hodin. To jsem zírala a srdce mi poskočilo.
U blízkých koryt s vodou se během obou dní osvěžovala spousta lidí – až vzniklo v trávě krásné jezírko. I vyrobily jsme s Klárou a ještě jednou slečnou papírové lodičky a parníky a spustily je slavnostně na vodu, aby zdobily a oživily vodní hladinu. Klára pak zůstala na místě jako poslední – čekala, až uschne její povedený obrázek, a mávala nám na cestu, když jsme večer odváželi vozík s výtvarnými potřebami, stolkem, židlemi a celým tím krámem.
Vivat Klára!
Ať žijí zajímavé bytosti – nositelky tohoto jména!
Nevidím si do huby
TRAPAS O JMÉNECH…
Jela jsem domů z hospůdky, společnou cestu metrem jsme měli s jednou holkou a pánem. Bavili jsme se o jménech – jak si člověk za jménem představuje určitý charakter i vzhled jeho nositele; podle vlastní zkušenosti, podle zvuku nebo významu jména…
Po pár pivech jsem mluvila dost hlučně a nadšeně a ještě gestikulovala:
„Klára? Nééé, Klára nemůže být zdravotní sestra! To je hrozný jméno! Znám jednu Kláru a ta je taková divná -“ pitvorně mávám rukama.
Pak mi došlo, že holka, které to celé vyprávím, se jmenuje Klára!
Snažila jsem zachránit situaci:
„Né tahle Klára, JINÁ Klára! Nebo se jmenuje Lucie?“
Klára naproti mně měla zcela jiný výraz obličeje, než obvykle. Pán s ní zapředl hovor na úplně odlišné téma, beze mne, a ona pak vystupovala. Jakmile byla ze dveří, on se začal hrozně smát:
„No tys to teda rozmazávala!“
Za odměnu, jak jsem byla v ráži, jsem mu řekla, že mám oranžové kalhotky. Pak vystoupil i on. Cestou domů jsem zpívala vlastní přiopilou píseň:
„Klára!
Já jsem krrrááva!“
Es ist klar.
Vulpecula Vacca
Tatínek mého táty
Liška líbá
KDYŽ UŽ MÁM VNITŘNÍ HLAS, MOHLA BYCH MU NASLOUCHAT…
Vnitřní hlas Lišky se dosud ozýval jen ve dvou situacích: Když je nejhůř a při prvním polibku.
Li-ška a ška-tule
Vzteklá Liška
DOSTALA JSEM SE AŽ DO SVÉHO LESA …
Včera jsem byla rozzlobená. Naštvalo mě, že v práci zlobil počítač, že se mi nedaří a nemám chuť být pilná. Doma ta zuřivost přešla v činorodost a přinutila mě napsat ji na papír jako proud myšlenek. Původně jsem chtěla mírumilovně polemizovat o tom, co je a není náhradní činnost, a dostala jsem se energickým drápáním a vybíráním těch pravých pro tu chvíli vhodných slov postupně až do obrazu, do lesa, do liščí kůže:
Liška se klidně mění
Mám období změn. Některé jdou pozvolně a postupně, jiné přiskočí zdánlivě naráz. Hodně z nich je dost zásadních. Už několik let. A teď mi dochází, že už to tak asi bude vždycky. Nejde o žádné období změn po předcházejícím mnohaletém období mrtvolného klidu a ustáleného rytmu položití, který se po změnách zase vrátí jako nová "rovnováha" nebo mrtvo. Změny nekončí, nebude zase následovat poklidná stereotypní doba jako předtím. Naštěstí. Není to jen dočasná doba změn, je to život. Napořád. Náročný.
Zajímavé je, že v době změn se cítím klidnější, než ve zmrtvělém stojatém období, kdy jsem byla nervózní, vyděšená ze života.
Liščí fňufání
Inspirována Aninou a jejím fňuknutím nad prožitými hezkými chvílemi si Liška uvědomuje, že také občas fňufá (lišky fňukají FŇUF). Druhý den po nebývale příjemném bohatém zážitku když si ještě dovede vrátit včerejší vjemy včetně hmatových, derou se jí slzy do očí. I při vzpomínce na dřívější silné emoční zážitky – třeba na období bláznivé zamilovanosti.
Moje nejstarší vzpomínka na takové fňufání:
Je mi pět let a jsme s rodiči a jejich kamarády a jejich dětmi na chalupě, kam jsme rádi jezdívali. Hrajeme fotbal. Já jsem brankář a stejně starý Jakub je útočník i obránce. Proti nám dvěma je družstvo asi pěti dětí, o něco mladších než my. Dospělí dohlížejí. Prostor mé brány je vymezen dvěma cihlami. Brána se mi zdá nějak velká – neobsáhla bych ji celou, kdyby někdo chtěl dát gól; hra se sice soustřeďuje téměř výhradně na prostor před druhou bránou, ale co kdyby. Brána má být přece velká tak akorát! Nenápadně ji proto zmenšuju, po kouskách. Asi jsem to přehnala – jeden strejda si toho všimnul a zase bránu zvětšil. No nevadí, až se nebude dívat… Sportovní Jakub střílel jeden gól za druhým, až se do hry vložilo i pár dospělých – na straně protivníka i na naší straně. A pak mi střelili gól. Pamatuju si, jak jsem se večer myla – žínka plavala v lavóru, kam mi máma nalila teplou vodu z plechové konve – a rozbrečelajsem se usedavě, protože jsem věděla, že už se to nikdy nebude opakovat, už nikdy neproběhne stejně takové krásné odpoledne. A rodiče mysleli, že brečím možná proto, že jsem dostala gól, a táta mi říkal, jak pěkně jsme fotbal hráli a jak bylo těžké mi gól dát.
